Pro Artemis bylo možná představení u konce, ale Káfsi to ještě nehodlala vzdát.

„Nero, prosím," oslovila ji s jistou naléhavostí v hlase, zatímco stále ještě přenášela svou sílu ohně do kamene. „Vždyť jsme tak blízko."

„Ale bez magie to už nebudu já," zanaříkala.

„Ale budeš!" protestovala Káfsi a pak si na něco vzpomněla. „Magie tě nijak nemění, teď už to vím. Vše, co jsi a kým kdy budeš, je jen na tobě."

„Tobě se to snadno řekne," zavrtěla hlavou Nero. „Ty jsi princeznička," pronesla jedovatě, „ale jak může být normální člověk bez magie něčemu prospěšný? Jak můžu léčit, když mi v tom už nebude žádná síla pomáhat?"

Káfsi krátce pohlédla na svou ruku, kterou jí Nero již tolikrát vyléčila. Spáleniny byly díky magii pryč během několika vteřin.

„Zvládneš to," řekla poté Káfsi s jistou dávkou odhodlání. „Zvládneš léčit, jen to bude trvat déle. Ale půjde to. Naučím tě to, co vím a zbytek si můžeš nastudovat. I normální člověk může dělat zázraky. Jde pomáhat i bez magie, takže, prosím, zkus se teď rozhodnout správně."

„Nemůžu říct, že bych vás ráda poznala," ušklíbla se Artemis při pohledu na Káfsi a ta ji její „přívětivý" výraz opětovala. „Takže teď si jenom vezmu vaše kameny a půjdu," dodala bohyně a odstrčila Háda na stranu, jako by se mu tím snad snažila naznačit, jak moc jí vlastně překáží.

Artemis se chystala natáhnout po kameni vody, který nebyl napojený na žádného Magického, ale pak se stalo něco nečekaného. Bohyně se zarazila. Všechny čtyři kameny se propojily. Spojnice mezi nimi byla kompletní a nyní v nich kolovala síla Magických, které se bohové nemohli dotknout.

„To snad ne!" vyprskla Artemis rozhořčeně a ihned stočila pohled k Nero, která nyní se soustředěným výrazem posílala do kamene ze špiček svých prstů modravý pruh světla. „To. Snad. Ne!" zopakovala bohyně vztekle. „Vy jste hlupáci! Chápete, jaké škody tímhle skutkem napácháte?"

Portál uprostřed čtverce se rozzářil a kolem něj se objevily znaky, kterým Káfsi ani za mák nerozuměla, ale nijak ji to v tu chvíli netrápilo. Měla radost z toho, že uspěli, takže i kdyby se tam psalo „a teď všichni zemřete", stále by byla šťastná jako blecha.

Hádés se rozešel směrem k portálu. Byl jako můra, která je lákaná na světlo, jenže Artemis ho chytila za paži dříve, než se k němu stihl dostat. Bohyně ho zprudka stáhla zpět. Možná, že se nemohla dotknout Magických a nyní ani propojených kamenů, ale stále si byla jistá, že když zvládne Háda, bude hrozba zažehnána.

„To si vážně myslíš, že tě tam necháme vejít?" procedila mezi zuby Artemis trpce.

„Nech ho!" vyhrkla Káfsi. V tu chvíli se k němu chtěla rozeběhnout, ale netušila, co by se stalo, kdyby pouto, které vzniklo mezi ní a kamenem, přerušila. Káfsi nedokázala říci, jestli byl přenos síly bezpečně dokončen, a tak si nemohla dovolit přerušit to křehké spojení, které se jí s kamenem povedlo navázat. Musela čekat a doufat, že si Hádés nějak poradí.

Káfsi si nervózně skousla ret a ve stejný okamžik se z nebe spustila salva blesků. Nero vypískla a přikrčila se u svého kamene. I Alexander vypadal řádně šokovaně, a to jím zatím neprošel žádný elektrický proud.

„Jen klid!" křikla po nich Káfsi. „Pořád jsme ještě Magičtí, nemůžou na nás."

Blesky sílily, nabíraly na intenzitě a rozedíraly trávu, ve které vytvářely osmahlé tmavé krátery.

„Pozdě, ale přeci," ušklíbla se Artemis.

Hádés se jí pokusil vytrhnout, ale bez výsledku.

„Kam si myslíš, že to jdeš?" řekla bohyně a jemně mu obtočila paže kolem hrudníku. „Plán zůstává stejný," zašeptala mu do ucha. „Počkáme, až se jejich magie úplně přesune do kamenů, kterých se pak zbavíme. Nebo sis snad myslel, že to dopadne jinak?"

„Hmpf," zafuněl Hádés na odpor.

„Říkal jsi snad něco?" řekla Artemis s úsměvem. „Moc ti nebylo rozumět."

„Dost!" křikl Voithó za jejími zády a než stihla Artemis cokoli namítnout, vzal ji naplocho mečem.

„Co si to dovoluješ, smrtelníku?" osočila ho bohyně lovu a udělala překvapený krok zpátky. „Jak je možné, že tě Diův blesk nesmetl z povrchu zemského?!"

Artemis v tu chvíli netušila, že se o to Zeus pokusil. A to hned několikrát! Jenže Voithó, byť nebyl Magický, se šikovně držel v blízkosti kamenů, které Diovu moc (i mušku) ovlivňovaly více, než by se nejvyššímu z bohů líbilo. Další věcí, o které Artemis nevěděla, byl fakt, že Hádés využil jejího zaváhání i zavrávorání. Vytrhl se jí a rozeběhl se směrem k portálu.

„Tak to tedy ne," řekla Artemis a v jejích rukách se objevil zlatý luk s připraveným šípem. Bez zaváhání jej vystřelila Hádovým směrem a trefila se. Šíp se mu zabodl do nohy. Hádés byl však už tak velice blízko svému cíli, takže i když ho Artemis svým zásahem zpomalila, nezabránila mu do zářícího kruhu vstoupit.

„Háčko, jsi v pořádku?" zeptala se ho Káfsi ustaraně.

Hádés jí na to nic neodpověděl, jen si se zatnutými zuby vytáhl šíp z nohy. Ze zářivého hrotu ukápla kapka krve, která při dopadu na zem změnila zářící kruh ve světelný válec, jenž ho obklopil ze všech stran.

„Ty bláhová," osočila ji Artemis. „To, co jsem mu udělala je nic v porovnání s tím, na co se chystá!"

„Ale jak by mohl být šíp v noze nic," zaváhala Káfsi, ale pak se obrátila zpět k Hádovi. Na jeho tváři byl jemný náznak úsměvu, ale jeho oči byly smutné, moc a moc smutné. Když ho takto viděla naposledy, bylo to v moment, kdy Alexander objevil svého strážce. Tehdy Káfsi nechápala, proč z něj nemá Hádés radost. Proč má stále ten svůj smutný pohled. Ale nyní, nyní pochopila.

„Ta krev, o které se mluví," řekla Káfsi a nervózně polkla. „Říkal jsi, že nikdo nezemře."

„Nikdo z vás," opravil ji Hádés.

„A jak dlouho jsi to věděl?" zamumlala Káfsi. „Jak dlouho jsi věděl, že to budeš ty?"

„Od začátku," řekl, i když to nebyla tak úplně pravda. Původně si myslel, že opravdu postačí jen kapka krve. Jen jedna kapka božské krve. Teprve Athéna ho svým chováním přesvědčila o tom, že se spletl. Kapkou krve jen uvedl vše do chodu, ale na samotné prolomení časových vězení bylo třeba větší síly. Nevídané síly. Síly jednoho božského života.

„Víte, čeho v podsvětí lituje nejvíce duší?" řekl Hádés a podíval se na nyní již bývalé Magické. „Obvykle litují toho, že nepromluvili se svými milovanými, když ještě žili. Pohádali se. Trucovali. A teprve když jejich čas na povrchu vypršel, začali si ho vážit," dodal a poté vytáhl svou dýku. „Lidé dokáží strávit celý svůj život zbytečným trucováním, kterého později litují. A teď si představte, že bohové na to mají celou věčnost."

„Počkej!" vyhrkla Káfsi. „Nedělej to, třeba to jde jinak!"

„Je to jediná možnost," odpověděl jí Hádés s jemným úsměvem. „Magie se vrátí zpět tam, kam patří, a Olymp získá svůj někdejší lesk. Nebylo by to krásné?" obrátil se k Artemis, která tam stála jako zařezaná, neschopna slova. „Škoda, že já to už neuvidím."

Po těchto slovech se Hádés zhluboka nadechl a namířil si ostří na hruď.

„Háčko, ne!" Káfsi se na něj podívala s prosebnýma očima. „Třeba to jde jinak," zopakovala s nadějí.

„Přestaň mi to dělat obtížnější, než to je," řekl Hádés mírně. „Pár kapek krve k otevření jejich vězení nestačí, musí to být život, celý život," řekl a zhluboka se nadechl. „A byť jsem možná ‚slabý jako děcko'," dodal s lehkým úšklebkem, „věřím, že to bude stačit."

„Nedělej to," zavrtěla hlavou Káfsi, ale Hádés ji neposlouchal.

„Děkuji vám za pomoc," otočil se k ostatním. „Doufám, že i vaše příběhy budou mít šťastný konec," dodal a naposledy zavřel oči.

„NE!"

To bylo to poslední, co ze sebe Káfsi dokázala dostat a to poslední, co Hádés slyšel. Ostří dýky si nalezlo cestu do jeho těla. V ten moment všechny ozářilo mocné světlo. Káfsi instinktivně zavřela oči a když okolí opět potemnělo, tak jejich čtverec, ten pracně zkonstruovaný čtverec, byl pryč. Kameny zmizely a stejně tak i on.

Káfsi ani nedutala. Dech měla zrychlený a v očích slzy. Stále ještě zpracovávala, čeho byla svědkem. Udělala jeden opatrný krok plný bázně k místu, kde ještě před chvílí stál Hádés. Po chvíli ji následovali i ostatní, snad jen proto, aby se ujistili, že se bůh podsvětí nestal neviditelným a nechystá se je strašit.

Artemis mlčky stála opodál a pozorovala scénu, která se jí před očima naskytla. Káfsi stála uprostřed a ostatní kolem ní mlčky vytvořili kruh a věnovali ji objetí, které částečně tlumilo její vzlyky. Bohyně lovu si při tom pohledu přejela prsty po tváři. Ušklíbla se. Na ruce se jí objevila slza. Takhle to nemělo dopadnout. Artemis se naposledy ohlédla za skupinou smrtelníků a poté se otočila. Zmizela ve víru listů. Vrátila se zpět na Olymp.