Káfsi obezřetně postupovala ke křoví, ve kterém předtím spatřila pohyb. Byla si jistá, že se tam někdo schovával. Ale kdo? Snad ne další nepřítel?

Voithó šel v jejích šlépějích a když se k němu s tázavým pohledem obrátila, tak jí přikývnutím naznačil, že může postupovat dál. Sám si položil ruku na jílec meče a vydal se ke křoví z druhé strany, aby mohl dotyčného překvapit.

„Káfsi?" ozvalo se odtamtud a jmenovaná zpozorněla.

„Ano?" zaváhala. „Pane Křoví?"

S opravdu nejvyšší opatrností nakoukla za křovisko a tehdy spatřila naprosto neznámého mladíka, který se s ležérním úsměvem opíral o kmen stromu a žužlal přitom stéblo trávy. Z pohledu na něj ji upoutala hlavně lesklá přilba se křidélky, kterou měl na hlavě a podobně okřídlené sandály. Ještě nikdy nic podobného neviděla.

„My se známe?" zaváhala a přistoupila k němu.

„Ó, ano, ehm," odkašlal si pan Křovinář a narovnal se. „Omluvte mé způsoby, pobytem ve vězení mé sociální schopnosti poněkud zakrněly," zasmál se. „A pak tu byla celá ta věc s Chaosem, to vám taky moc klídku nepřidá."

„Počkat, říkal jsi pobyt ve vězení?" zopakovala. „Takže ty jsi jeden z bohů? Od Háda?"

„No, ano. Jsem jeden ze sympaťáků z Hádovy strany," zazubil se na ni. „Hermés, jméno mé. A nemusíte se mě bát," prohlásil směrem, kde stál s mečem připravený Voithó. „Poslal mě Hádés. Námžel se ocitl v podsvětí dříve, než vám stihl poděkovat za záchranu světa, Olympu, a tak vůbec. No, a to je ta chvíle, kdy nastupuji já. Mám vám vyřídit jeho dík a také jednu zprávu. Nyní cituji: ‚Bohové nikdy nespí.'"

Káfsi po těchto slovech zamyšleně nakrčila obočí.

„A co z toho plyne pro nás?" zeptala se ho nakonec.

„Co já vím," pokrčil posel bohů bezstarostně rameny. „Já jen vyřizuji zprávy, teda mám toho samozřejmě víc, ne, že ne, ale zprávy a cestování, to je takový můj oblíbený balíček."

„Jistě, nejste ještě také ochránce poutníků?" zeptal se ho Voithó nejistě.

„Dobře, že to zmiňuješ, ano," pochválil ho Hermés. „A nejen to, jsem též ochránce hranic, obchodníků, řečníků, vynálezců, zlodějů," dodal a s posledním slovem mu věnoval úsměv od ucha k uchu.

Voithó v tu chvíli raději předstíral, že to neslyší, ale Káfsi zřejmě jeho narážka pobavila.

„A už jen to, že jsi mě teď chtěl vzít naplocho mečem, je důvod, proč vám tak moc fandím," pokračoval Hermés zvesela. „Nesedět tehdá ve vězení, taky bych si s vámi zacestoval," dodal zasněně.

„A nemohl bys místo toho pro nás něco vyřídit?" obrátila se na něj Káfsi.

„Jsem posel bohů," zdůraznil a chopil se své zlaté hole, kolem které byli obtočeni dva hadi. „Ne lidí, víme?"

„Prosííím, vždyť jsi říkal, že nám fandíš," řekla a upřela na něj prosebná očička. „Je to kvůli Medúse. Pomohla nám, bez ní bychom Chaos nikdy neporazili. Nemůžeš se u bohů přimluvit, aby se jí a sestrám vrátila lidská podoba?"

„Přimluvit?" zopakoval Hermés a povytáhl obočí. „Takže Gorgony, říkáte? No, taťka z toho nebude nadšený, ale co bychom od toho starého metače blesků chtěli, nemám pravdu?" nadhodil zvesela.

Káfsi se chystala řádně zasmát, ale Voithó ji nenápadně osočil pohledem. Poté, co po něm samotném byly metány blesky, když se kdysi snažil zabránit přerušení magického rituálu, tak nejvyššího z bohů raději nikde nezmiňoval. A už vůbec se mu nesmál.

„Takže nám pomůžeš?" zeptala se ho Káfsi s neskrývanou nadějí v hlase

„Ale tak proč by ne," zazubil se na ně Hermés. „Berte tímto vaši prosbu za vyřízenou," dodal a pak zmizel. Byla to taková rychlost, že Káfsi málem nafackovaly její vlastní vlasy. Kéž by se s takovou rychlostí vyřizovala každá pošta.

***

„Děje se něco?" zaváhal Míro, když viděl, že ho Evjenik pevně drží za paži a tímto gestem mu tak účinně brání vydat se za ostatními.

„Ne, vlastně ne," znejistila a podívala se směrem k lesu, kam Káfsi a Voithó zrovna vcházeli. „Já jen... potřebuju ti něco říct."

„Vážně? A o co jde?"

„Chaos mě neovládl kvůli tomu, co se tehdy stalo na ostrově," polkla. „Ale kvůli tomu, co se stalo pak."

„Takže za to vážně můžu já?" zanaříkal. „Ale to ne, já si to myslel. Myslel jsem si, že jsem něco provedl, ale já nechtěl! Vážně!"

„Ne, to ne," zarazila ho Evjenik. „Tys neudělal nic špatného, vlastně... Tehdy jsi mě zachránil. Kdybys mi nenabídl útočiště ve Spartě tak... já nevím, co bych dělala. Dal jsi mi cíl, vůli žít a za to jsem ti nesmírně vděčná."

„Aha," řekl Míro zamyšleně. „Takže kde... kde je problém?"

„Víš, jak jsem ti řekla, že jsem ten večer zachraňovala jen bandu blbců, kteří zabloudili na ostrov Amazonek?"

Míro přikývl. Na taková slova se těžce zapomíná, zvlášť když jste jedním z těch „blbců".

„Tak, no," Evjenik se na chvíli odmlčela a zhluboka se nadechla, „řekněme, že jsem si časem jednoho toho blbce oblíbila víc, než jsem měla," dodala s lehkým úsměvem.

„Vážně?" zaváhal. „No, a koho?"

„Přeci tebe!" protočila oči. „To ty jsi ten blbec!"

„Ach, tak," vydechl a snažil se z toho všeho vyvodit nějaký smysluplný závěr. Právě před ním stála Evjenik, na tváři nasupený výraz, ruce zaťaté v pěst. Zjevně byla nahněvaná a on stále nechápal, jakou roli v tom všem hrál právě on.

„Ale vždyť ty jsi Amazonka," řekl nakonec. „Takže jak bys... A mě? Jakože vážně mě... mě?" ujišťoval se. „Opravdu se ti, ehm, líbím?" dodal, a přitom se trochu začervenal. Více jak krále Sparty v tu chvíli připomínal spíše stydlivou školačku.

„Ale no tak. Jak by tě někdo nemohl mít rád!" vyhrkla rozezleně, což ho ještě více zmátlo. „Jen se na sebe podívej, vždyť ty jsi perfektní! Otravný, to ano, ale jinak... perfektní," hlesla a oči se jí přitom rozslzely.

„Ev," oslovil ji opatrně a věnoval jí objetí. „To si o mně vážně myslíš?"

Evjenik zlehka přikývla.

„A proč jsi mi o tom neřekla?"

„Protože... Já už nevím, co je správné a co ne. Tehdy na ostrově, vždyť to, co jsem udělala, to bylo špatné. Žádná Amazonka by to nikdy neudělala, bylo to tak moc špatné, tak proč... Proč mi to přišlo jako správné rozhodnutí?"

„Protože to správné bylo."

„Ale to říkáš jenom tak," odsekla a chtěla se od něj odtáhnout, ale on jí to nedovolil.

„Ne, žádné jenom tak. Možná, že se to Amazonkám správné nezdá, ale zeptej se jakéhokoli člověka a ten ti poví, že to, co jsi předvedla bylo... Bylo to dobré."

„Ale to je ten problém, já člověk nejsem, neřídím se stejnými pravidly jako ty!"

„Ev," pousmál se, a přitom ji konejšivě pohladil po zádech. „Vždyť ty člověk jsi, a nejen tak ledajaký. Patříš k těm nejúžasnějším lidem, které jsem kdy potkal."

„Jak bych –"

„Už když jsem tě viděl poprvé, tak jsem věděl, že mluvím s někým, kdo má dobré srdce," řekl a zlehka přitiskl dlaň na její tvář. Evjenik při tom dotyku spokojeně přivřela oči a pousmála se.

„A já, no, nejsem si úplně jistý, jestli tě chápu. Jak mám... Co bych měl..."

Míro rázem znejistěl, nechtěl Evjenik svou reakcí ublížit, jenže co měl dělat? Když bude reagovat neutrálně, bude to vypadat, že nemá zájem. Ale když se zase až moc nadchne, mohl by ji vyděsit. A tak před ní jenom stál s nervózním úsměvem, neschopný slova. Evjenik to poznala a rozhodla se mu tedy pomoci.

„Řekněme, že když na to přijde, nevadilo by mi oholit si pro tebe hlavu," zazubila se na něj a Míro byl po těchto slovech rudý až za ušima. Vždyť ona právě udělala narážku na jejich zvyk známý též jako únos nevěsty! Tehdy se budoucí manželka převlékla za muže, oholila si hlavu a nechala se Sparťanem „unést". Po svatbě si pak žena nechala vlasy krátké a to, že Evjenik zmínila, že jí nevadí ostříhání, pro prince (vlastně nyní krále!) znamenalo mnoho.

„Ev, ty bys... Vážně by sis mě chtěla..."

„Ano," přikývla a dala mu pusu na tvář. „Takže co –"

„Hohó," ozval se znedaleka Káfsin smích, který jim vyrušil poklidnou atmosféru. „Tak mi se jen na chvilku vzdálíme, abychom mohli dát řeč s bohem a tady probíhá takováto akce," zazubila se na ně a její úsměv nabyl na intenzitě, když viděla, jak je Míro nyní červenější než to nejzralejší rajče.

„Snad to už nemusíme víc rozebírat," zamumlal Míro stydlivě.

„Ale ano, musíme," popíchla ho Káfsi. „Čeká nás ještě dlouhá cesta. Hooodně dlouhá cesta, abychom byli konkrétnější."

Jakmile to dořekla, tak se obrátila na Evjenik.

„Takže tys mu to nakonec řekla?" pousmála se.

„Řekla co?" zaváhala.

„No, to, že jsi taky... však víš," řekla se šibalským úsměvem a z výrazu Evjenik se dalo poznat, že pochopila.

„Aha, jistě, to," zamumlala. „Ne, o tom jsem nemluvila."

„O čem?" zaváhal Míro. „Ono je toho snad ještě víc?!" zděsil se. Další jízdu emocí by jistě nerozdýchal.

„Nic zásadního," nadhodila Káfsi s úsměvem.

„Tak co –"

„Cesta je dlouhá, měli bychom sebou pohnout," odkašlala si Evjenik a rozešla se kupředu. „O nic nejde, vážně," zkusila ho uklidnit.

„Tak... dobře," zamumlal a přidal se k ní. „Ale jestli z vás vypadne, že si ve mně našel zalíbení i tady Voithó, tak už se vážně zblázním."

„Já?" zaváhal jmenovaný, který v tu chvíli nevěděl, jestli odtamtud má utíkat rychle, nebo ještě rychleji.

„Jenom klid," zasmála se jeho směrem Káfsi. „Až ti svatbou začnou hrozit podruhé, tak už ti to tak nepřijde. A jinak, co myslíš, pozvou nás na tu svoji?"

„Spartská svatba?" ušklíbl se. „Takovou divočinu bych si možná nechal i ujít."

„Hmm, teď přeháníš," zasmála se. „Mimochodem, jsem vážně ráda, že jsi tady," zašeptala a objala ho kolem ramen.

„Věř mi, že nemám v plánu nikam mizet," usmál se.

„Ale mohl jsi," zamumlala a poté si vzpomněla na zprávu z podsvětí. „Co vlastně Hádés myslel tím, že ‚bohové nikdy nespí'?"

„To nevím," pokrčil rameny, „ale asi bych se tím nezatěžoval. Čím dříve dorazíme domů, tím lépe."

„Pravda, Alex a Nero tam už možná nenechali kámen na kameni," zasmála se Káfsi. Voják a ošetřovatelka, přesně tak je před cestou nazvala. Bála se o budoucnost polis, ale najednou jí přišlo, že se toho jejich návratem moc nezmění. „Tak tedy vzhůru domů!"