Voithó se bezmocně nakláněl nad okrajem vodopádu. Vše se seběhlo tak rychle. S hrůzou v očích sledoval, jak se mu Káfsi ztrácí. Tak jak je možné, že na ni právě teď zíral? Jak je možné, že Káfsi už nepadala do vodních hlubin, ale stála jen kousek pod ním? Na tuto otázku překvapivě neznala odpověď ani ona sama. Káfsi se nacházela v jakési obří zemité misce, jako by byla jen mňamkou pro nějakého kyklopa. Byla to přesně tato „miska", která zachytila její pád, která jí zachránila život. Háček byl v tom, že ještě před vteřinou tam ta věc nebyla. Nemohla být! Něco tak ohromného by přeci Káfsi nepřehlédla. Obří skalnatá miska přilepená k vodopádu, mohl za tím snad stát Magický?

Když se Káfsiny nohy znovu dotkly země, té opravdové reálné a nikdy-jsem-tě-neviděla-radši země, tak si přišla jako ve snu. V tu chvíli z ní opadl veškerý stres a ona vysíleně klesla do trávy.

„Jsi v pořádku?" zeptal se jí Voithó opatrně, když spatřil rudé fleky na jejích rukách. Bolestivý pozůstatek lasa Artemis.

Káfsi unaveně zvedla hlavu a několikrát zamžikala.

„Hmm, hmm," přitakala a nechala si od něj pomoci do stoje. Byla celá promočená, vlasy se jí lepily na tváře a cítila, jak se do ní dává neskutečná zima. Po těle jí vyskákala husí kůže a ona se celá roztřásla.

„Vezměte na ni další laso," obořil se na vojáky Fóvos a poté nervózně přešel k vodopádu. „Vážně šikovná věc," řekl princ uznale při pohledu na onu tajemnou „misku". „Ale to sis vážně myslela, že se na tom schováš?" ušklíbl se směrem ke Káfsi, která přes sebe měla nyní přehozený černý plášť.

„J-ještě před v-v-vteřinou tam neb-b-byla," odpověděla Káfsi s drkotajícími zuby.

„Opravdu? A jak by se tam asi tak mohla," začal princ, ale najednou se zarazil. „Že by další Magický?" Jeho oči se zúžily a zaměřily na jednoho jediného člověka. „Voithó," řekl princ jedovatě. „Nechceš mi k tomu něco říct?"

Voithó na princovu otázku nijak nereagoval, jen přidržoval svůj plášť kolem Káfsiných ramen, aby jí nespadl.

„Ta skála se tam neobjevila jen tak. Zachránila Káfsi život, takže to udělal někdo, kdo ji musí mít vááážně moc rád," odfrkl princ a přešel k němu.

Káfsi se na něj tázavě zadívala. Mohl být Voithó opravdu jejich hledaným Magickým?

„Tak co?" ušklíbl se princ a namířil na něj svůj meč. „Nemáš mi k tomu co říct?"

Voithó se zhluboka nadechl. Zdálo se, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. Nakonec udělal krok dopředu a sundal si helmu z hlavy.

„Je to tak," řekl hrdě a upustil helmu na zem. „Jsem to já. To já patřím k Magickým."

„Mělo mě to napadnout," zasyčel Fóvos zlostně. „Jste jako molové. Jednoho zamáznete a hned se objeví dva další. A teď... Odveďte je," kývl na své vojáky, kteří se však zdráhali cokoli podniknout. „Tak na co čekáte?" obořil se na ně. „On už není velitel královské gardy, žádný Magický jím nemůže být."

„To je naprostá pravda," přitakal Voithó s klidem. „Již nejsem velitelem královské gardy," zopakoval jeho slova a tasil meč, který na prince s lehkým úsměvem namířil. „A nemám tak povinnost bránit celou královskou rodinu, že?" dodal příkře.

„Co se tím snažíš říct?" řekl Fóvos zlostně a ucouvl.

„Že pokud se chcete ke Káfsi dostat, tak musíte nejprve přese mě," odpověděl mu Voithó rázným hlasem.

„A já," přidal se Alexander, který přiskočil ke Káfsi z druhé strany.

„Víš, že to nemusíš dělat," zašeptal Voithó a Alexander přikývl. „Ale stejně to uděláš, co?" zazubil se na něj.

Další přikývnutí.

„Tak dobře," řekl Voithó nakonec a znovu obrátil svou pozornost k princi.

„Jste blázni," odsekl Fóvos. „Na naší straně je početní převaha i vůle bohů," ušklíbl se. „Tak na co čekáte? Na ně!" rozkázal. „Nemůžeme prohrát," dodal se škodolibým úsměvem a vojáci získali na odvaze.

Voithó zapřel nohy do země a soustředěně se na své oponenty zadíval. Byl odhodlaný probít si cestu ven, najednou však koutkem oka zahlédl pohyb. Z jedné strany se k nim hrnula vlna.

„K zemi!" křikl Voithó a strhl Káfsi dolů. Vlna je jako zázrakem přeskočila a smetla vojáky s princem pryč od nich.

Káfsi se pomalu napřímila a rozhlédla se.

„Tak pojďte!" ozvala se Nero, která nyní stála jen pár kroků od nich.

„Měla jsi být svázaná," vydechla Káfsi překvapeně.

„A ty mrtvá," odsekla Nero. „Asi tu máme každý svoje nedodělané úkoly. A teď už pojďte," pobídla je podruhé. „Musíme pryč."

Káfsi ji na to chtěla něco peprného odpověď, ale raději držela jazyk za zuby a spolu s ostatními se rozhodla zmizet. Vzhledem k tomu, že jejich kompas stále zářil zeleně, skupina se rozhodla vyrazit směrem k největší pustině. Tentokrát se už princi musí vyhnout.

Zastavili se, až když padla noc a tehdy Káfsi došlo, jak moc ji vlastně bolí nohy. Zasedli pod stromem a Nero ve svých rukách zformovala azurově modrý proud zářící vody, který přiložila Hádovi na krk. Ten sykl.

„Jsi bůh, tohle snad vydržíš," zamumlala Nero a po chvíli proud vody oddálila od jeho kůže. Šrám od prince byl pryč. „A teď tu ruku," řekla Nero nekompromisně a Hádés ji poslechl. „Stoupl ti na ni pořádně, možná máš něco zlomeného," řekla a obalila mu dlaň v zářícím kotouči vody. „Chvíli to potrvá."

„Ano, chvíli," odfrkla Káfsi. „A proč vám vlastně ta záchrana tak dlouho trvala? Mimochodem, ty mě asi musíš vážně milovat, když jsi mě nechala v klídku ve vodě."

„Jak jsem mohla vědět, že to neustojíš? A že neumíš plavat?" odsekla Nero. „To tady umí každé malé dítě. Navíc to není nic osobního. Když mi tady bůh podsvětí pomohl z toho lana, chvíli mi trvalo, než se mi schopnosti vrátily, to je všechno," řekla a odtáhla proud vody z jeho dlaně. „Ruka by už měla být v pořádku. Teď ještě pořeším Káfsi a jde se spát," zívla.

„A co přesně pořešíš?" vykulila oči její pacientka.

„Ty spáleniny," řekla Nero. „A teď nebuď baba, princezno," ušklíbla se. „A nech mě, ať se o to postarám, ano?"

„Tak... dobře," zamumlala Káfsi a natáhla k ní paže. Nechala Nero, ať ji léčí a přitom sledovala, jak se Hádés a Alexander pomalu ukládají ke spánku.

„Zkus si teď dát pauzu a během následujících dní nic dalšího neprovést," řekla Nero odměřeně a odtáhla od ní vodního hada, který Káfsi ještě před chvílí ovíjel paže, a odkryla tak hladkou neporušenou pokožku. Poté si i Nero lehla do trávy. Složila si ruce pod hlavou, zavřela oči a téměř okamžitě měla klidný dech spáče. Tuto schopnost jí Káfsi záviděla snad více než ničím nebržděné nadání Magického.

„Promiň, že jsi kvůli nám přišel o práci," zašeptala po chvíli ticha Káfsi do tmy. Voithó ležel v trávě vedle ní a zdálo se, že i on ještě nějaký čas neusne.

„Je to tak lepší," odpověděl jí neurčitě. „Stejně jsem toho chtěl nechat," zazubil se na ni.

„Tomu se mi nechce věřit, vždycky to byl tvůj sen."

„Přesně tak, byl." Voithó si dal práci, aby zdůraznil ten minulý čas. „Ale jen do té doby, než jsi odešla z paláce," dodal se smutným úsměvem. „A já... víš, udělal jsem chybu, já –"

„Ehm, k tomu mému odchodu," přerušila ho Káfsi. Ihned se jí vybavilo několik nepěkných slov, která tehdy pronesla. „Chtěla bych se ti omluvit za to, co jsem ti předtím řekla."

„Ne, ty se nemáš za co omlouvat," řekl Voithó mírně.

„Ale mám," zavrtěla Káfsi nesouhlasně hlavou. „Když Sophias zemřel, řekla jsem slova, která jsem tak nemyslela... A která sis nezasloužil."

„Ale zasloužil," protestoval. „Kdybych byl na tvém místě, tak bych je taky řekl. Nezasáhl jsem. Nepokusil jsem se Sophiasovi zachránit život a ty máš plné právo mě za to nenávidět. Někdy si říkám, jak by to vypadalo, kdybych ho tehdy neposlechl," povzdychl si.

„Počkat, neposlechl?" zaváhala. „O jakém neposlouchání to tady mluvíš?"

„Víš, v den toho turnaje, mě vzal Sophias stranou a řekl mi, že je možné, že bude brzy předvolán před krále," pokračoval Voithó smutným tónem. „Tehdy mi řekl, že netuší, co se bude dít dál, ale že prý, ať se stane cokoli, nemám jít proti králově vůli. Nikdy. Ať se děje, co se děje, královu vůli zkrátka nesmím porušit."

„Cože? Ale proč by ti něco takového říkal?" nechápala.

„To já nevím," odpověděl Voithó nejistě. „Myslel jsem, že mluví o tom maléru, až se zjistí, že jsi tím Hrncem, nebo jak to bylo. Ale... nikdy by mě nenapadlo, že je Magický."

„Vážně?" řekla Káfsi a zlehka se pousmála. „A to i přesto, že jsi sám Magickým?"

„No, vidíš, o tom jsem s tebou vlastně chtěl mluvit," řekl Voithó opatrně. „Já nejsem Magický. Nikdy jsem jím nebyl."