Míro se skrýval za štítem a snažil se s Evjenik nějak domluvit, zkrátka ji probrat z toho transu. Jenže tato taktika ne a ne zabrat. Nedokázal se k ní dostat. Ať již měla Evjenik jakékoli výčitky, tak byly příliš silné na to, aby je svými slovy rozptýlil. A i když byl vnitřně přesvědčený, že tam Evjenik stále je (zkrátka musela být!), nezdálo se, že by na ni měla jeho slova nějaký vliv. Taktika onoho „vykecávání" se neukazovala být moc účinnou a jako by už to nebylo samo o sobě dost zlé, tak se Míro přistihl, že je se silami téměř v koncích. Jeho obrana velice rychle polevovala a neutuchající rány Amazonky již nebyly blokovány s takovou razancí. Vzdával to. Pohled do těch rudých neměnících očích mu bral sílu a Evjenik tak stačila jen jedna dobře mířená rána, aby se princ dostal do průšvihu, který rozhodně přesahoval výšku kolen.

Jeden silný úder do zápěstí a on upustil zbraň. Jeho tvář se zkroutila bolestí, kterou s sebou přinesl i dobře mířený kopanec, jenž ho složil k zemi, jako by byl jen klacíky na podpal.

„Ev!" vyhrkl a jen taktak štítem zablokoval její další ránu. Srdce mu bilo jako na poplach, takhle to nepůjde. Na zemi byl příliš zranitelný, potřeboval se opět postavit na nohy.

„Ev, přestaň!" křikl a vytáhl se do sedu, jenže pak přilétla další rána, která ho opět srazila k zemi. „Zatraceně."

Míro získal na prázdnou dlaň, ve které ještě před chvílí držel štít. Pokud si myslel, že má problém, když se ocitl na podlaze, tak nyní ležel na zemi úplně bezbranný. Žádná obrana. Žádný útok. Nic.

„Ev," zopakoval její jméno potřetí a ona se konečně zarazila.

Míro jí zíral do očí, do těch rudě žhnoucích očí a s prosebným výrazem ve tváři doufal, že ho slyší. Natáhl k ní ruku, prázdnou dlaň. Nedokázal s ní bojovat. Nedokázal jí čelit. Nešlo jen o to, že mu již nezbývaly téměř žádné síly a meč se štítem byly pryč. Jednalo se o Evjenik, v tom spočíval ten největší háček. Evjenik, jak by jí jen mohl ublížit? I kdyby se mu náhodou dostala šance zasadit jí finální úder, i kdyby konečně mohl zakusit pocit vítězství, neudělal by to. Nemohl. Jenže jak má potom přežít?

„Prosím," zašeptal, zatímco mu hrudník pod brněním zběsile stoupal a klesal s každým nádechem a výdechem, který mu byl ještě dovolen. „Můžeš to porazit, Ev. Ty to dokážeš. Já vím, že to dokážeš."

Evjenik natočila hlavu na stranu a Míro doufal, že je to dobré znamení. Že ho slyší. Že vzdoruje. Avšak poté se síní rozlehl její mocný řev, který ho přesvědčil o tom, že před ním rozhodně nestojí Evjenik, ale jen hračka Chaosu. Evjenik se rozmáchla a Míro se pomalu připravoval na nejhorší. Zhluboka se nadechl, připraven zbrzdit ostří jejího meče holýma rukama, ale k žádnému střetu již nedošlo. Evjenik sebou těsně před jeho rukama trhla a udělala krok zpět. Ovšem ne proto, že by chtěla. Ona zkrátka musela. Voithó ji jednou rukou držel pod krkem a druhou svíral její zápěstí, které ještě před chvílí svíralo meč. Byla v tom pro něj jistá škodolibost, podobným chvatem ho Evjenik přemohla tehdy na ostrově a on jí to nyní mohl vrátit.

„Lano," sykl směrem k princi, a ten přikývl.

Míro se urychleně sebral ze země a rozeběhl se hledat něco na její zpacifikování, zatímco Voithó držel Evjenik na místě a poočku kontroloval, jak se daří Káfsi. Ta totiž rozhodně neotálela a se slovy „Přestaneš už konečně mluvit, ty zmetku?" se jejich nepříteli pověsila na záda. Chádés přitom zavrávoral. Byl až příliš unesený pocitem vítězství, který se mu plnými doušky dostával, že něco takového nečekal.

„Vy ksepaři," procedil mezi zuby, zatímco na něm Káfsi ještě stále visela. „Jen oddalujete nevyhnutelné."

„Pleteš se," odsekla.

Káfsi ho držela kolem krku a také mu stihla obtočit nohy kolem pasu. Doufala, že když se ho bude takto držet, tak ho zdrží a získá skupině potřebný čas na naplánování jejich dalších kroků.

„Hádés řekl, že tě máme porazit, a to taky uděláme," zavrčela, zatímco se ho vytrvale držela jako klíště.

„Jistěže," ušklíbl se a chytil ji za paže.

V tu chvíli se Káfsi ocitla v letu. Nedokázala říct, co se to vlastně stalo. Chádés byl silný. Mimořádně silný! Jedním bryskním pohybem si ji přehodil přes hlavu a nyní ho měla přímo za zády. Jak se to jenom mohlo stát? Jak se mohly jejich role tak rapidně změnit?

„Cítím, že mu na tobě záleží," sdělil jí, a zatímco ji jednou rukou natiskl k sobě, druhou vytáhl Hádovu věrnou dýku.

„To mně na něm taky," procedila mezi zuby a odvrátila hlavu na stranu ve snaze vzdálit se té ohavné zbrani.

„Bůh a člověk, to je vlastně docela zábavné," pokračoval a přiložil jí dýku na krk. „A tak trochu i poetické. Jsem rád, že ses rozhodla mou nabídku nevyužít," zašeptal jí do ucha. „Takto budeš dost možná úplně první duší, kterou do podsvětí přivede jeho samotný vládce osobně."

„Dost!" křikl Voithó a přerušil tak jeho počínání. I když měl v tu chvíli hlídat Evjenik, tak dokázal vnímat jen Káfsi. Jen to, že je v nebezpečí. A i když se jednalo jen o okamžik, krátké zakašlání, kdy si nehlídal okolí, tak právě tato chvilka se mu měla brzy stát osudnou. Voithó zčistajasna ucítil pronikavou bolest v oblasti hrudi. Evjenik sice již nevlastnila meč, ale stále měla v držení svůj nůž, jehož čepel se nyní barvila jeho krví. A i když se za nimi Míro vrátil velice rychle, nestačilo to. Ve chvíli, kdy se kolem Evjenik obtočilo nalezené zářivé laso, klesal již Voithó k zemi.

„Voithó!" vyhrkla Káfsi a strhla ze sebe Chádovu paži.

Netušila, jak se jí to podařilo, možná, že jí Chaos dokonce dovolil, aby se mu vzdálila, v tu chvíli to však pro ni nehrálo roli. To Voithó, její přítel a... on je zraněný! Seděl na zemi, zády byl opřený o sloup a hlava mu pomalu klesala. Oči se klížily.

„To, ne. To ne, ne, ne," hlesla a vzala si jeho tváře do rukou. „To ne, tohle je špatně."

„Není to ani špatné, ani správné, pamatuješ?" zadíval se na ni s unavenýma očima. „Zkrátka... to... tak... je," zašeptal s lehkým úsměvem.

„Prosím, jen... Dívej se na mě, ano?" sdělila mu nekompromisně a chytila ho za tváře o něco razantněji. „Dívej se na mě a nezavírej oči. Hlavně nezavírej oči."

V tu chvíli se snažila oprášit veškeré vědění, které si odnesla z Asklepiónu. Zakrvácený nůž ležel na zemi a Káfsi bylo jasné, že mu musí tu ránu něčím zavázat. Užuž se chystala vyrazit na výpravu za obvazem, nějakým ideálně hodně, ale hodně kouzelným obvazem, ale Voithó ji jen jemně chytil za ruku a zarazil její postup.

„Káfsi," hlesl, „dokonči to."

S těmito slovy jí vtiskl něco drobného do dlaně.

„To..." zaváhala a řádně se na ten předmět zadívala. „To je semínko?"

Opravdu se jednalo o zlaté semeno, konkrétně to, které před nimi Chádés rozdrtil mezi prsty.

„Ale to," polkla. „Nebude to fungovat, vždyť je... zničené."

„Jestli někdo dokáže opravit neopravitelné, tak jsi to ty," zašeptal s lehkým úsměvem. „A teď běž."

„Je to naše poslední šance," promluvil Míro, který již stihl zajistit Evjenik u jednoho ze sloupů. Ta se odtamtud s vyceněnými zuby snažila ze všech sil dostat, ale měla to marné. Míro proti ní použil její vlastní uzly.

„Přivolej tu ‚nejvyšší'," pokračoval princ ke Káfsi. „Já už se o něj postarám."

„Přeci ho tady nemůžu –"

„Nemůžeš, nebo nechceš?" skočil jí Míro do řeči. „Zvládneme to, ano? Ty běž," dodal a jemně ji postrčil směrem k východu.

Káfsi se to nelíbilo, ale cítila, že nemá na výběr. Sami Chaos neporazí, a to zničené semeno se opravdu zdálo být jejich poslední nadějí. Sebrala tedy veškerou zbývající sílu a rozeběhla se směrem k východu. Najednou však vzduch prořízl Chádův hlas.

„Ale kampak? To už jsme na odchodu?" zasmál se a rukou spustil lavinu kamenů, které jí před nosem zatarasily jediný východ ze skladiště.

Káfsi přirozeně zpanikařila a první co ji napadlo, bylo zacouvat za jeden ze sloupů a doufat, že pro semeno najde útočiště ve stínech.

„Bylo by nezdvořilé zmizet ještě před velkým zakončením. A teď," ušklíbl se Chádés směrem k princi, „co kdybys mi ustoupil, abych se mohl podívat na toho skomírajícího človíčka?"

Míro však nevypadal, že by byl jeho návrhu nakloněn. V jedné ruce držel svůj znovuzískaný meč, v druhé znovunalezený štít a zdálo se, že mu v žilách koluje nová síla.

„Jestli toho skomírajícího človíčka chceš vidět, tak se budeš muset nejprve dostat přese mě," odpověděl mu Míro stroze a Voithó mu věnoval překvapený pohled.

„Dostat se přes tebe?" ušklíbl se Chádés.

„Přesně tak."

„Pak vás tedy odstraním oba."

„Můžeš to zkusit, ale mluvíš tady s jedním z potomků Hérakla," zazubil se na něj Míro. „A věř, že se nedám zadarmo."

„Rozhodně toho hodně namluvíš," odfrkl. „Mohla by být zábava tu tvou smrtelnou pusu umlčet. Ať už jsi synem jakéhokoli boha či poloboha, nikdo ti nepřijde na pomoc. Všichni jsou v mé moci."

„No, já ne. Takže zase až tak dobrý být nemůžeš," zazubil se na něj a věnoval mu provokativní „tak jen pojď, ty božský nýmande" pohled.

Souboj s nadpřirozenou bytostí pro něj nepředstavoval moc dobré vyhlídky a Míro vytušil, že Chádés má u sebe kromě dusící mlhy ještě spoustu dalších triků, které dosud nevytáhl na světlo. Stále však věřil, že i jako pouhý člověk proti němu bude mít šanci. Aby však uspěl, musel ho však stáhnout na svou úroveň.

„Mluvil jsi o tom, že jsi zvědavý, co lidé vydrží," pokračoval Míro. „Co to tedy udělat o něco zajímavější? Bojuj jako člověk."

„Tak člověk?" zasmál se Chádés.

„Přesně tak. Žádné nadpřirozeno, jen starý dobrý meč a štít," vysvětlil a udělal opatrný úkrok do strany. „Nebo mě bez těch triků nedokážeš porazit?"

„Ale proč by ne. Užij si své nádechy, človíčku," dodal a pozvedl dýku, která se v jeho ruce protáhla a změnila na stříbrný meč. „Jsou totiž tvými posledními."

Míro na jeho řeči tentokráte výjimečně nereagoval slovy. Ohnal se po něm a byť byl Chádés silným soupeřem, zbraň v jeho rukách nebyla ani zdaleka tak hrozivou jako ta, kterou držel on. Míro se v tomto souboji cítil jako ryba ve vodě. Bez větších potíží se mu podařilo dostat Cháda do kouta a vzhledem k tomu, že i jemu bylo řečeno, že mají bojovat tak, jak nikdy předtím nebojovali, neváhal a bez mrknutí oka udělil svému protivníku smrtící ránu. Bodl ho do břicha. Dal si záležet, aby se jeho meč dostal co nejhlouběji to šlo a způsobil zranění, která se nedají sloučit se životem.

„Ale to snad ne!" vyhrkl Chádés. „Odhalil jsi mé slabé místo!"

Míro se od něj zmateně odtáhl a sledoval svůj meč, jenž byl stále zabodnutý v jeho břiše.

„Má síla! Já slábnu! Achich, já slábnu. Končííím!" pokračoval a udělal několik dramatických kroků dozadu. „Tak takhle nějak sis to představoval, smrtelníku?" řekl a nahnul se k princovi, jehož udivený pohled ne a ne zmizet. „Žádná zbraň mi neublíží. Zato vy lidé, vy jste tak křehcí a zranitelní. O tom jsem se nyní zvládl přesvědčit na vlastní oči." Jakmile to dořekl, podíval se směrem, kde nyní seděl již velice pobledlý Voithó.

„Asi tak zranitelní nebudeme, když nás nedokážeš ani pořádně ovládnout," procedil mezi zuby Míro a stiskl svůj štít o něco pevněji. Přitom vážně přemýšlel nad tím, zdali by Chádés stejně držkoval i bez hlavy. Pohledem se zaměřil na meč, který byl stále zabodnut v Chádově břiše. Pokud by se mu povedlo zbraň opět získat, tak by mu tah na hlavu nakonec vážně mohl vyjít!

Z přemýšlení o způsobu vyřízení Cháda ho vytrhl až ženský hlas, který mu zčistajasna zarezonoval myslí.

„Pozor, ustupte!"

---

Aaa, kdopak to asi je? Nějaké tipy?

Odpověď naleznete již v příští kapitole a pozor, objeví se tam i jeden oblíbený mýtický mazlík!  Čtenářům se doporučuje mít po ruce klobásku, nebo pomalejšího kamaráda, kterého mu můžeme předhodit.