Káfsi si nedokázala vysvětli, jak je možné, že jejich kompas nefunguje. Po úspěchu s Nero ještě chvíli svítil sytě modrou barvou a když si zvykl i na přítomnost této Magické, tak zhasl a zanechal korálek křišťálově průhledným. Stejně jako to předtím udělal i u samotné Káfsi, když jeho zářivě rudá barva ve věštírně vyhasla. Jenže nyní nechtělo to zpropadené zařízení znovu naskočit.

Co s tím krámem může být, rozčilovala se Káfsi. Alespoň, že jsme se zbavili bratra, pomyslela si s úlevou. Zdálo se, že jim dal Fóvos na nějaký čas klid. Od chvíle, kdy ho ten pekelný pes zahnal kdoví kam, už o sobě nedal vědět. Káfsi by to považovala za šťastné chvilky, kdyby jí je nekazil stres z rozbitého kompasu.

Jak je možné, že jsme ještě na žádného dalšího Magického nenarazili? Káfsi si matně pamatovala tu podivnou věštbu, která mluvila o nějakém vázání. Vše nasvědčovalo tomu, že je dáno, aby se Magičtí našli. Tak jak je možné, že i s kompasem šlo nyní o zcela nesplnitelný úkol?

Káfsi si zadumaně vzala z ruky jeden z několika oříšků, které s ní Nero nasdílela. Ta totiž neudělala stejnou chybu jako ona a z domova odešla připravená, hezky se svačinkou. Káfsi tu „vodní holku" sice neměla moc v lásce, ale musela uznat, že dobrý vkus na jídlo tedy měla.

Po dni plném bezcílného plahočení usedli všichni tři pod strom, kde měli nabrat potřebnou sílu k další cestě. Hádés ve svém meditačním sedu zřejmě kontroloval Kerberův stav a Nero jen mrzutě honila vodu. Doslova. Nad rukou se jí vznášel zářivě modrý orb, který chvílemi přetvářela na proud vody. Káfsi v něm viděla hada, který se ve vzduchu přesouvá tu na jednu a tu zase na druhou stranu. Během sledování dívčiny prokrastinace se Káfsi přistihla, že jí v duchu tiše závidí.

Tohle jsem kdysi taky uměla, pomyslela si nevrle. A ještě líp, nezapomněla dodat. Káfsi si pamatovala, že když se jako malá nudila, vysílala do vzduchu několik ohnivých kuliček, které pak skládala do různých útvarů. Jejím nejoblíbenějším obrazcem byl takzvaný „úsměvník". Stále ještě měla v živé paměti, s jakým nadšením ten obraz kdysi ukazovala Sophiasovi.

„Říkám tomu úsměvník," prohlásila Káfsi hrdě při pohledu na svůj výtvor.

Dvě zářivé ohnivé kuličky představovaly očička, zatímco zbytek byl složen v půlměsíční formaci a připomínal úsměv.

„Úsměvník?" zaváhal Sophias a na tváři se mu objevilo pobavení.

„To je Káfsin zvláštní výraz pro obličej," zasmál se Voithó. „Ale kdoví, třeba se to ujme."

„URČITĚ se to ujme," odsekla Káfsi naoko rozhořčeně. „Slyšte má slova. Za pár tisíc let budou lidé tyhle úsměvníky používat zcela běžně," dodala zasněně a sledovala svůj výtvor. „Třeba ve zprávách a tak."

„Tomu věřím," řekl Voithó s úsměvem. „Vypadá to vážně pěkně."

„Skvělá práce, princezno."

Skvělá práce. Káfsi si tu větu přehrávala v hlavě a najednou ji přepadl smutek. Byly to krásné chvíle, jen oni tři. Káfsi si byla vědoma toho, že nic netrvá věčně, ale nikdy by ji nenapadlo, že vše skončí zrovna takovýmto způsobem. Zhluboka se nadechla. Teď by neměla propadat smutku. Musí se smířit s tím, že je Sophias nenávratně pryč. A s ním, že zmizel i Voithó, kterého znala. Ten den, kdy Sophiasova duše odešla do podsvětí, je ztratila oba. Voithó, kterého viděla ve vesnici byl úplně jiný člověk. Zdál se být tak chladný, odměřený, vzdálený...

„Nejíš," promluvil k ní Hádés po chvíli a vytrhl ji z proudu myšlenek.

Káfsi se k němu otočila. Stále měl ještě oční víčka zavřená, takže ji překvapilo, jak si mohl všimnout, že v dlani stále ještě svírá několik oříšků, kterých se již nějaký čas nedotkla.

„A co má být?" odfrkla Káfsi a sevřela ruku s oříšky v pěst.

„Nic," řekl Hádés a otevřel oči. Poté se zvedl a rozhlédl kolem. „Kompas je stále stejný?"

Káfsi se podívala na svůj náhrdelník, který byl stále stejně čirý a přikývla.

„Hmm, tak to nemá být. Něco nám uniká," pokračoval Hádés zamyšleně.

„No, a nemůže být něco v tý věštbě?" zaváhala Káfsi. „Já už si ji třeba nepamatuji a tady Nero ji určitě ještě ani neslyšela."

„Ony jsou o nás i věštby?" vykulila Nero oči překvapením. „Skvělé, vážně skvělé. Tak to je ještě vážnější, než jsem si myslela."

„S tou věštbou se netrapte," řekl Hádés tajemně.

„Já si ale stejně myslím, že by se hodilo opáčko," nevzdávala se Káfsi. „Z celého toho monologu si pamatuju jen zmínku o ‚prolité krvi' a narovinu, to není zrovna dvakrát povzbudivé."

„Krev?" zděsila se Nero. „V naší věštbě je krev?! A to říkáte až teď?!"

„Nemusíte se strachovat," snažil se je Hádés uklidnit, ale semínko pochyb již bylo zaseto.

„Co je to za věštbu?!" rozlítila se Nero. „O krvi tu nikdo nemluvil! To bych si dvakrát rozmyslela, než bych se s takovými blázny vydala na dobrodružství, které nemá konce!"

„Věštbu! Věštbu! Věštbu!" skandovala Káfsi.

„Dobrá, dobrá," povzdychl si Hádés, když poznal, že tudy cesta nepovede. „Chcete vaši věštbu? Tady je," odkašlal si, snad aby tím dal signál, že se chystá na básnický přednes. „Čtyři Magičtí vládnou silou, před kterou se třesou králové i bohové. Silou, která je pojí, ale i svazuje. Táhne je k sobě jako laso, před kterým není úniku. Kompas vás povede po cestě smrtelných a až se probudí fénix, osud se naplní. Magie se vrátí zpět tam, kam patří a Olymp získá svůj někdejší lesk. Avšak úspěch má svou cenu. Musí být prolita krev. Nevinná krev lásky bez výčitek."

Po těchto slovech se Hádés obrátil zpět ke svým divákům.

„Takže jak slyšíte, není se vůbec čeho bát," zakončil svůj projev.

„No, možná kdybys to seknul v půlce," ušklíbla se Káfsi. „Takže si to přeložíme jako pro blbé, ano? Ze čtyř Magických jsme na krásném čísle dvě, laso jsme už taky stihli objevit, mimochodem, vyřiď Artemis, že za to vážně děkuju," pronesla kousavě. „Takže teď nám zbývá už jen cesta smrtelných, po které nás má vést jakože ten kompas. A mně přijde, že tuhle část plníme docela dobře. Tedy, tohle," řekla a důležitě rozpřáhla ruce, „to je docela suverénní cesta smrtelných, ne? Tak kde se ti zbylí Magičtí flákají?"

„Můžeš alespoň pro jednou brát něco vážně?" osočila ji Nero.

„Ale já jsem vážná!" bránila se Káfsi. „Vážně moc se tady snažím přijít na to, co děláme blbě."

„Opravdu? To si nemyslím," odfrkla Nero. „Navíc pořád nechápu, k čemu jsem tu potřeba já."

„To nikdo," odsekla Káfsi šeptem.

„Tobě možná stačí to, co ti tenhle rádoby-bůh říká, ale mně tedy rozhodně ne," pokračovala Nero. „Chci vědět, co se stane, až budeme všichni."

„Vše se časem dozvíte," odpověděl Hádés, který se ze všech sil ovládal, aby nechal poznámku o „rádoby-bohu" být.

„To ne, rozhodně nechci, abyste o mé budoucnosti rozhodoval něco-jako bůh a princezna-vyhnanec," protestovala.

„Uznávám, že to nejsou moc dobrý vyhlídky, no," ušklíbla se Káfsi s plnou pusou oříšků. Ho, ho, ho, jen mu dej, pochvalovala si scénku, která se jí naskytla. Z tohohle se Háčko jen tak nevykecá.

A Káfsi měla pravdu. Hádés opravdu vypadal, že je v koncích, Nero ho svými otázkami zkrátka nenechávala vydechnout.

„Čím méně toho víte, tím lépe pro vás," odpověděl jí se stále ještě klidným hlasem.

„Tak to v tuto chvíli rozhodně neplatí," odsekla Nero. „Ne, když máme za zády prince, celou armádu a možná vojska všech ostatních poleis. Takže, co se stane až budeme všichni? Vykrmíš nás a potom sníš? Nebo nás obětuješ ostatním bohům?"

„Tohle jsou vážně důležité otázky, na které by se hodilo znát odpověď," zamumlala Káfsi s tvářemi nafouklými jako křeček.

„Až se najdou všichni Magičtí, bude jejich síla využita k nastolení míru," řekl Hádés opatrně, snad aby měl jistotu, že nebude řečeno více, než je třeba. Pokud měla Káfsi předtím pocit, že Hádés něco skrývá, tak nyní měla jistotu.

„Jestli se do toho můžu vložit," řekla Káfsi, která právě dožvýkala poslední oříšek. „A jak přesně bude naše síla využitá? Protože to, co jsi řekl, úplně neodporuje teoriím tady Nero. A já vážně nehodlám skončit na obětní desce, v tom musíme mít jasno, ano?"

„Žádná obětní deska, budeme potřebovat kameny," odpověděl Hádés, čímž ale obětování úplně nevyvrátil.

„Na Olympu nejsou, to vím jistě," pokračoval. „Síla těch kamenů jde proti té naší a zřejmě jde o tu samou sílu, která doprovází i vás. Proto vám nikdo z bohů nemůže ublížit."

„Nikdo?" zopakovala Nero a bylo na ní vidět, jak si oddychla. „Jakože opravdu nikdo ‚nikdo'?"

„Přesně tak," přikývl Hádés.

„A neměli bychom teda nejdříve hledat ty kameny?" zaváhala Káfsi.

„Nemusíme přeci hledat něco, o čem víme, kde se to nalézá," odpověděl Hádés neurčitě a Káfsi tázavě povytáhla obočí.

To je zase věta, co by se dala tesat, pomyslela si otráveně. Mohl by si s tou babou z Delf podat ruce.

„Jenže bez fungujícího kompasu je vše ztraceno," dodal Hádés s hlubokým povzdechnutím. Bylo na něm vidět, že je vskutku v koncích. Až by se nad tím smutným obličejíkem srdce ustrnulo. A možná proto se poté stalo to, co se stalo. Z dálky ke skupině dolehl zvuk křídel a než se její členové nadáli, na větvi se v jejich blízkosti usadila sova. Ta složila svá stříbrná křídla k tělu a upřela na ně žlutá očka. Poté přelétla na vzdálenější strom, a znovu se na ně se soustředěným pohledem zadívala.

„Co je to s tím ptákem?" řekla Káfsi nervózně a skryla ruku s drobečky od oříšků za záda ve strachu, že jí je ta okřídlená potvora sebere. „Vůbec se mi to stvoření nelíbí."

„Chce po nás, abychom ji následovali," řekl Hádés jistě a vstal.

„Chtít může," odfrkla Káfsi. „Ale říkám vám, ten pták je divný. Tý okřídlený věci nevěřím, jasné?"

Hádés však jejím skeptickým námitkám nevěnoval žádnou pozornost a bez zaváhání se rozešel ke stromu, na jehož větvi se sova usídlila. Káfsi a Nero se na sebe nedůvěřivě podívaly, ale nakonec se i ony rozhodly, že ho budou následovat. Jakmile byli všichni sově na dosah, pták znovu vzlétl a přemístil se o kus dál.

Ta sova si z nás určitě jenom dělá legraci, ušklíbla se Káfsi v duchu. Buď dojdeme do slepé uličky, nebo do pasti. Nebo do slepé pasti, pomyslela si a pohled jí sklouzl ke kompasu, který měl v sobě asi tolik světla jako ona v tu chvíli odvahy. Zdá se, že nám nezbývá nic jiného než ji následovat, dodala sklesle a pokračovala v chůzi.

A tak všichni tři bez jediného slova následovali opeřence lesem. Sova se po nějaké době přestala přemisťovat ze stromu na strom, ale jen nad nimi plachtila jako jejich nebeský hlídač. Někdy jim na chvíli úplně zmizela z dohledu a ztratila se v mracích, avšak za moment se zase znovu objevila o něco dál. Káfsi se neubránila myšlence, jestli je ten ptáček již nějakou chvíli takto nepozoroval. Možná, že s nimi byl již od začátku a ona si ho jen nevšimla. V tu chvíli ji napadla vlezlá myšlenka týkající se dalšího setkání s bohem. Něco takového však nemohla vědět s jistotou. Alespoň ne do chvíle, než všichni tři došli ke skále, kde, jak se zdálo, jejich cesta končila. Tehdy měla Káfsi jasno.

Určitě jdeme na návštěvu za bohem, pomyslela si. Kdo jiný by si liboval ve skalách? A v dírách?

„Zdá se, že tudy cesta nevede," řekl Hádés zamyšleně při pohledu na sovu, která se usadila přímo vedle skalní pukliny.

„Co blázníš?" vyhrkla Káfsi a ukázala na otvor ve skále. „Vždyť vchod je přímo před námi!"

Nešlo sice o nějaký honosný vstup a člověk s nadváhou by se tam jistě zasekl, ale svůj účel to stále plnilo.

„Jaký vchod?" zaváhal Hádés.

„Přeci tenhle," řekla Nero jako pro blbé a přešla o něco blíže k temnému otvoru. „Sice bych to teda ‚vchodem' úplně nenazvala, ale je to... průchozí. Opravdu tam chceme vejít?"

„Vejít?" nechápal Hádés. „A kam?"

„No, do té divné pukliny!" Káfsi začínala nabývat dojmu, že si z ní dělá jenom legraci. Hádés zíral přímo na otvor ve skále, ale působilo to, jako by jej vůbec neviděl.

„Ty to vážně nevidíš? Něco takovýho nejde přehlédnout!" rozčilovala se.

Sova, která celou dobu jen klidně seděla na skále, dvakrát zahoukala a vlétla dovnitř.

„Dobře, je rozhodnuto," řekla Káfsi. „Jde se," zavelela a protáhla se dovnitř.

Hned za ní vstoupila Nero, a nakonec se přidal i Hádés. Váhavým krokem šel v jejich stopách, a nakonec i on vešel do něčeho, co Káfsi nazvala „tou divnou puklinou".

Prostor byl temný a nedával Káfsi možnost dohlédnout ani na špičku vlastního nosu. Po několika krocích se však puklina začala rozšiřovat a Káfsi se dostala do otevřeného prostoru ozářeného zvláštním světlem. Ze stropu visely zvláštní průsvitné hrušky, z nichž vycházelo jasné světlo ozařující stěny jeskynního prostoru. Káfsi se zadívala dolů. Z místa, kde stála, vedly kamenné schody dále do místnosti. Zde se však nenacházely žádné tajemné kotlíky s ještě tajemnější tekutinou, ani záhadné pytlíčky s talismany. Stěny zde byly pokryty dřevěnými poličkami, které téměř pukaly pod nánosem knih. Tady by se určitě líbilo Sophiasovi, pomyslela si Káfsi obdivně.

„To ano," ozval se z dolní části prostoru ženský hlas.

Káfsi se otočila za jeho zdrojem a zahlédla postavu v bílé tóze. Její černé vlasy byly staženy z obličeje a na hlavě měla zlatou helmu, která jí přidávala na majestátnosti.

„Kdo jsi?" zaváhala Káfsi a sešla po schodech dolů. „A... neznáme se odněkud?" Při pohledu na ženu se Káfsi nedokázala zbavit pocitu, že její tvář již někdy předtím zahlédla.

Žena na ni jen upřela své modrošedé oči a usmála se. Poté zvedla ruku a na paži jí přistála stříbrná sova, která sem Káfsi dovedla.

„Samozřejmě, že se známe, princezno Káfsi," odpověděla a pohladila to zvířátko po hlavě. „Nebo snad sochy ožeháváš každému na potkání?"

Káfsi se zarazila. Mohla by to být...

„Athéno?" zazněl seshora Hádův hlas a potvrdil tak její tip. Káfsi se za ním otočila a zazubila se na něj.

„Ale že jste si dali na čas," ušklíbla se Káfsi a pak se znovu zadívala na bohyni. „Takže to ty jsi Athéna? Ta bohyně moudrosti? A války?"

„To je hodně ve zkratce, ale ano," přikývla Athéna. „A myslím, že si toho máme mnoho co říct."

Athéna se do války mezi bohy jako jedna z mála rozhodla nezapojit. Další vysoce postavenou bohyní byla snad jen Hestia, která jako ochránkyně rodinného krbu dobrovolně opustila Olymp a držela se světa lidí. Athéna tedy nestála ani na straně Háda, ani na straně Dia, a to i přesto, že by její strategické schopnosti mohly boje ukončit mnohem rychleji. Ani Áres, bůh války, se jí nemohl vyrovnat. I když byli oba velcí bojovníci, byl mezi nimi jeden velký rozdíl. Áres měl rád válku, a to jakoukoli. Nezáleželo mu na důvodu sporu, miloval boje, krvavé běsnění, pohled na statečné válečníky... Athéna se však touto zuřivostí nenechala nikdy ovlivnit. Vedla války moudře, rozvážně a hlavně vítězně. Možná proto se při bojích na Olympu rozhodla zůstat neutrální a dobrovolně vstoupila do exilu, na místo, kde ji bohové nemohli najít. Ne, pokud by tedy sama nechtěla.

„Proč jsi nás sem zavedla?" zeptal se Hádés podezřívavě, když s Nero následovali Káfsi dolů.

„Myslela jsem, že nepohrdnete sklenicí něčeho dobrého," usmála se na ně Athéna nevinně.

Takže bohyně moudrosti, války a něčeho dobrého k pití? Začíná se mi zamlouvat, pomyslela si Káfsi, přesto ji dále do jeskynního prostoru následovala s jistou nedůvěrou. V tu chvíli ještě netušila, jaké vztahy mezi jednotlivými bohy panují. A byť neznala Athéninu roli ve válce, tak byla podobně jako Hádés velice skeptická. Pomůže nám? Káfsi se pátravým pohledem zadívala na bohyni. Ta kráčela před ní a jemně přitom hladila sovu po hlavě. Nebo nás chce sabotovat?