A tak se dali do dalšího, a Káfsi doufala že i posledního, výšlapu. Byla vážně překvapená, že kompas zářil modře a ne stříbrně. Takovouto výšku by čekala u někoho, kdo ovládá vzduch, ale ne u někoho, kdo podle všeho patří vodě. Káfsi očima hledala nějakou řeku, jezero, zkrátka jakoukoli vodní plochu a ve skrytu duše doufala, že svého Magického najdou někde po cestě. Že se jedná jen o nějakou zatoulanou duši, která si sem z nížin udělala drobný výlet, jenže bohůmžel byl opak pravdou. Barva jejího náhrdelníku zůstávala sytá a Káfsi přišlo, že je s každým jejím krokem k, zatím ještě stále vzdálené, vesnici modřejší a modřejší.

„Jak. To. Ugh. Tam. Zatraceně. Vypadá?" stihla ze sebe vysoukat, když se pomalu škrábala až k vrcholu. On je snad kamzík, pomyslela si Káfsi kysele, když spatřila, jak Hádés stojí v klidu na vrcholu hory a čeká na ni. V tu chvíli začínala mít Káfsi pochybnosti, jestli jde opravdu o boha podsvětí, a ne fyzické kondice.

„Vypadá to obydleně," odpověděl jí Hádés stroze.

„Dobře, dobře," řekla Káfsi a těžce oddychovala. „Dáme si pauzičku a pak tam vyrazíme."

„Vždyť je to už jen pár kroků, " nechápal.

„Pauzičku!" odsekla Káfsi a zvedla ruku v gestu znamenajícím „ještě pět minut".

Hádés jen tázavě povytáhl obočí a pak se rozešel pryč.

„Hej! To snad ne!" okřikla ho. Tohle snad není možný, pomyslela si Káfsi otráveně. Já jsem ještě pořád tady! Nakonec však v sobě našla sílu, aby se za ním vydala. Třeba tam budou mít nějaké jídlo, napadlo ji. A pití. Jó, pití. Káfsi si mlsně oblízla vyprahlé rty a s nově nabytou energií se svižně rozešla za Hádem. Pití! Tato motivace zabrala. V tu chvíli nemyslela na nic jiného než na možné občerstvení.

Káfsi ho během chvilky dohnala a spatřila tak řadu několika domků z blátěných cihel. Kam se všichni poděli? Káfsi se marně rozhlížela kolem ve snaze najít alespoň jednoho živáčka. To ještě všichni spí? Okna byla zabedněna, takže Káfsi nebyla schopná odhadnout, jestli jsou všechny domky prázdné, nebo jen narazili na vesnici plnou stydlínů. Když se však jedna z okenic pohnula a Káfsi zahlédla něčí zvědavé očko, hned měla ve svém tápání jasno. Toto místo má své obyvatele, kteří však zjevně nemají turisty v lásce. Káfsi se zastavila a vzala do dlaně zářící přívěšek. Určitě jsme tu správně, pomyslela si s úlevou, když spatřila, že je modř stále sytá. Ale jak toho Magického najít? Myšlenka, že by se museli vloupat do každého z příbytků se jí vůbec nelíbila.

„Ahoj," ozval se z jednoho z domů klučičí hlásek.

Káfsi se rozhlédla kolem, ale nikoho neviděla.

„Tam," řekl Hádés a natočil ji k domu, kde ještě před chvílí sama zahlédla to zvědavé očko. Nyní byla okenice pootevřena natolik, že byl k vidění i ušmudlaný obličejík. Tedy alespoň jeho horní polovina. Jejich pozorovatel zřejmě nedosahoval takové výšky, aby mohl vykouknout z okna celý, takže jediné, co mohla Káfsi zahlédnout byly jeho rozcuchané vlásky a zvědavá očka.

„Ehm, ahoj?" pozdravila ho Káfsi nesměle.

„Co tady děláte?" pokračoval hlásek.

„Jenom tady, ehm, někoho hledáme," řekla Káfsi opatrně.

„A koho?" pokračoval chlapec zvědavě, ale než stihla Káfsi odpovědět, už se do konverzace vložila mateřská fistule.

„Běž odtamtud!" křikla zjevně velice vyplašená matka. „Nebav se s nimi."

„Ale, mami," zanaříkalo dítě.

„Žádné ‚ale' na mě nezkoušej, mladý muži," osočila ho. Poté z přítmí domu vystřelila hubená ženská ruka, která chtěla zatáhnout dřevěnou zástěnu zpět na její místo, ale Káfsi ji zastavila. Položila svou dlaň na hranu okenice, aby zarazila její pohyb.

„Prosím, ne," řekla Káfsi opatrně. „Nechceme nikomu ublížit, jenom tu někoho hledáme."

„Nikdo zajímavý tu není," osočila ji žena.

„Já myslím, že je," pokračovala Káfsi. „Podívejte," řekla a zdvihla svůj „kompas" za šňůrku do vzduchu. „Tohle mi říká, že je tu někdo hodně zajímavý. Magický. Potřebuji se s ním vidět. My dva," řekla a ukázala na Háda, „nikomu neublížíme, chceme si jenom promluvit."

„Žádný Magický tu není," odsekla žena. „A nikdy nebyl."

„Ale to vůbec není pravda, mami," vyrušil ji chlapec. „Vždyť přeci –"

„Žádný Magický tu není," zopakovala jeho matka odměřeně. „Běžte pryč a už se sem nevracejte," zakončila svůj proslov a zabouchla zástěnu. Káfsi jen taktak stihla dát ruku pryč, aby jí ji žena nepřiskřípla.

„Dobrá zpráva je, že kompas funguje," pokrčil rameny Hádés, zatímco to v Káfsi vřelo.

„No, to je sice pěkné, ale ještě je tu taky ta špatná zpráva," odsekla. „S cizákama tady zjevně nechtějí mít vůbec co dočinění, takže co teď? Na něco takového vážně nemáme čas," zanaříkala. „Nemohl bys je, já nevím, nějak dostat z jejich domů?"

„To ty jsi tu ta, co ovládá magii," odpověděl, zatímco se pomalu rozhlížel kolem.

„To jo," zamumlala Káfsi otráveně. „Ale i kdybych ze sebe vykřesala něco víc než jen pár plamínků, zapálit jim to tady nemůžu, ne? To už by nás jó neměli rádi a..." Káfsi se najednou zarazila. Její pohled se stočil k jednomu velice fešnému chlapíkovi, který jako jediný nebyl schovaný v domě. Ten mladík ji znervóznil, ještě nikdy neviděla nikoho tak... krásného? Ne, to je slabé slovo. On byl dokonalý. Dokonalý! Jako by před Káfsi stála oživlá socha nějakého mýtického hrdiny. A díval se na ni! Určitě se na ni díval! Pohledný svalovec s perfektními vlasy, co ji s rozpustilým úsměvem pozoruje? Káfsi hned věděla, o co tu jde.

„Myslím, že nám tu bohové zase dělají společnost," zamumlala a odvrátila pohled někam jinam, aby zakryla svoje červenání.

„Proč si to myslíš?" zaváhal Hádés.

„Protože, já nevím, po mně kouká něco-jako-bůh?" řekla Káfsi a ukázala na nově příchozího. „Jistě je to past."

„To, že po tobě někdo kouká, přeci neznamená, že je to hned pa –" začal, ale nakonec si i on toho pana Božského všiml. „Aha, jistě," řekl nakonec.

„Aha, jistě?" zopakovala úsečně.

„No, tenhle je určitě od Afrodity, pokud tě to uklidní."

„Uklidní? To vůbec," odsekla Káfsi. „Myslíš, že ho sem poslala, aby mně zblbnul hlavu?"

„Nevím," pokrčil Hádés rameny. „A zblbnul?"

„Ne," řekla a rázně přitom zavrtěla hlavou. „Není to vůbec můj typ," zazubila se na něj a znovu se dala do zkoumání okolí. V tu chvíli nevěděla, jestli hledá dalšího fešného borce, Magického, nebo obojí v jednom.

Jako zázrakem padl její pohled na travnatý kopeček skrytý v lesích. Byl snadno k přehlédnutí a vzhledem k tomu, že se celá vesnice nacházela v těžce dostupné části, bylo téměř jisté, že i kdyby se někdo náhodou dostal až sem, tento lesní kopeček by minul. Ani ona sama si ho hned nevšimla. Naštěstí jí však něco uvnitř říkalo, že se mají přesně tam vydat. Něco nepopsatelného ji k tomu místu zkrátka přitahovalo.

„Půjdeme tudy," zavelela Káfsi a vydala se k lesu. Tady nám stejně nikdo nepomůže, pomyslela si sklesle a doufala, že to místo, kam vyráží, bude obydlené. Pokud se někdy chtěla vidět s vodním Magickým, bylo to nyní. Její averze k této látce byla totiž rázem tatam, Káfsi v tuto chvíli potřebovala pití více než kdy jindy.

Káfsi svižným krokem předešla Háda a došla k travnatému kopečku. Najednou se zarazila. Ona objevila dveře! Drobné dřevěné dveře zasazené přímo do travnaté stěny. Káfsi bez jediného zaváhání vzala za kliku a otevřela je. Při vstupu se musela skrčit, aby vůbec mohla vejít dovnitř.

„Ouha, pardon," vyhrkla Káfsi, když spatřila, že má místo svého obyvatele. Byla to dívka a zdála se být jedinou obyvatelkou tohoto příbytku. Vnitřek kopečku nesl podobu velice útulné místnůstky s jednoduchým dřevěným nábytkem.

„Nenašlo by se tu něco k pití?" zaprosila Káfsi.

Zdálo se, že krom této místnosti se nedá nikam jinam hnout. Káfsi byla překvapena množstvím světla, které sem šlo. Otevřené dveře, kterými za ní vešel Hádés zřejmě nebyly jediným zdrojem slunečních paprsků. V místnosti bylo ukrytých ještě několik dalších otvorů, které z vnější strany maskovala tráva, křoviny a další vegetace, nad kterou Káfsi nechtěla přemýšlet.

„Kdo jste?" zaváhalo děvče. Její světlé vlasy byly svázané do culíku, který jí nyní rozhořčením kmital ze strany na stranu.

„Poutníci?" zkusila Káfsi utajit svou identitu i cíl jejich cesty.

„Tak poutníci," zamumlala dívka a když viděla Káfsin zarudlý obličej, vzala do ruky prázdný hliněný pohár. „A co tu chcete?" řekla a otočila se k nim zády.

„My, ehm, jen procházíme kolem," rozhodla se Káfsi pro nevinnou lež.

„Aha, jistě," zamumlala dívka a když se znovu obrátila ke Káfsi, držela v ruce pohár plný čiré tekutiny.

„Co to je?" zaváhala Káfsi.

„Chtěla jsi pití, ne?" odpověděla neurčitě. „Tak pij. Pokud jsi tedy opravdu ta ‚žíznivá poutnice', za kterou se vydáváš."

Káfsi jí věnovala zachmuřený pohled plný nedůvěry. I když tekutina v poháru opravdu vypadala jako voda, kde měla jistotu, že je to opravdu jenom voda? Její žízeň však nakonec převážila nerozhodnost a Káfsi si přiložila pohár k ústům.

„Hmmm?" vydechla s podivem, když ochutnala, co se v poháru skrývá. „Tohle je vážně dobrý. Háčko, nechceš ochutnat?" obrátila se k Hádovi a s nadšením podávala pohár jeho směrem. „To je vážně moc a moc dobrý. Co to je?"

„To je jen takový... všelék," odpovědělo děvče vyhýbavě. „Stále jste mi neodpověděli, kdo přesně jste a co děláte v mém domě."

„Ve tvém domě?" zopakoval Hádés. „Takže tu nikdo jiný nebydlí?" zeptal se a udělal k ní několik rázných kroků.

„N-ne?" zneklidněla, a i ona provedla pár obezřetných kroků. Jen směrem dozadu. Vypadalo to, jako by od něj chtěla být co nejdál to šlo.

„A odkud pochází ta léčivá voda? Ten ‚všelék', o kterém jsi mluvila?" pokračoval Hádés.

„Já vám tady na nic odpovídat nemusím," odsekla. „To vy jste tady vetřelci. A teď běžte," řekla a ukázala ke dveřím.

„To my ale nemůžeme," vložila se do názorové přestřelky Káfsi a přešla k jejich nedobrovolné hostitelce. Káfsi neuteklo, že s každým jejím krokem kupředu je barva kompasu zářivější a zářivější. „Ne, když teď bezpečně víme, že jsi Magická."

„Cože?!" vyhrkla dívka. „Taková hloupost, to není pravda," osočila je.

„Tohle nikdy nelže," řekla Káfsi a důležitě zatřásla přívěskem. „Je to kompas, který ukazuje vždycky jen a pouze na Magického."

„Tss, určitě je to jenom levná cetka," odsekla.

„Prosím, jen nás vyslechni," zaprosila Káfsi. „Potřebujeme tvoji pomoc, víš?"

„Moji pomoc?" zopakovala. „A proč bych vám měla pomáhat? Jste jen dva otravní poutníci. A blázni, jak to tak vypadá."

„No, blázni," řekla Káfsi zamyšleně. „To vlastně není zase až tak od věci, ale... víš... Jmenuju se Káfsi," představila se. „A jsem taky Magická, no, a momentálně taky i něco jako vyhnanec."

„Káfsi?" zopakovala jejich hostitelka s podivem. To jméno zřejmě moc dobře znala. „Myslíš jako TA Káfsi?" ujišťovala se. „Princezna, která se účastnila turnaje? A i přes králův zákaz pohřbila Magického? Tahle Káfsi?" zaváhala.

„Přesně ta," přikývla.

„No, já jsem Nero," představila se na oplátku. „Ale to nic nemění na tom, že jste pro mě jen dva vetřelci, co mi bez svolení vlezli do domu. Navíc, vy, princezno," ušklíbla se, „jste se mi možná představila. Ale kdo je tohle?" Jakmile to Nero dořekla, ukázala prstem na Háda.

„To není podstatné," odpověděl Hádés a upřeně se na ni zadíval. To byl přesně ten jeho pohled, který Káfsi tak moc nesnášela. „Důležité je, že potřebujeme pomoc s něčím, co dokáží jen Magičtí."

„To ale není odpověď na moji otázku," zamumlala Nero s nelibostí.

„No, když to tak nutně potřebuješ vědět, tak on je, ehm, bůh," zazubila se na ni Káfsi, ale pak se zamyslela. A stačí to říct takhle? Ta věta byla tak bláznivá, že jí ani ona sama nemohla uvěřit. A to ta slova přitom vypustila z pusy! Opravdu stačí říct jen to, že je Hádés bůh? Nebylo by lepší to nějak... konkretizovat? Co třeba bývalý bůh? Či bývalý vězeň? Ne, zavrhla tu myšlenku rázně. To bychom pak byli dva vyhnanci, a to není dobré. Budeme pak vypadat jako dvojice kriminálníků.

Než stihla Káfsi vymyslet nějaký další inteligentní dovětek, vyrušil je hluk, který vycházel z vesnice. Křik. Řinčení mečů. Dusot kopyt. A byl už zmíněn křik? Ten totiž převládal.

„Co se to tam děje?" zaváhala Nero a odhrnula travnatý závěs, který visel přes improvizované okno. „To snad ne!" vyhrkla a Káfsi stojící vedle ní strnula. Venku byl ke spatření její bratr. Fóvos měl s sebou své muže a momentálně se věnoval tomu, co mu šlo nejlépe. Zastrašování.

Jak to zatraceně dělají? Káfsi měla podezření, že jí je bratr v patách, ale že je tak rychle objeví? Musí mít nějakou pomoct seshora, pomyslela si a v duchu proklínala Artemis.

„Co budeme dělat?" otočila se k nim Nero a z jejích očích čišelo zoufalství. „Musíme jim nějak pomoct."

Užuž se chystala vyběhnout ven a zamířit k vesnici, ale Káfsi ji zarazila.

„Neublíží jim," řekla rázně. „Chtějí jenom Magické, rozumíš? Musíme jít."

„Musíme?" zopakovala Nero s nelibostí.

„Ano, musíš s námi odejít," naléhala na ni.

„Proč? Proč bych s vámi měla někam jít?" odsekla Nero. „Jen se podívejte, co jste způsobili! Zkáza vám jde v patách."

„Hmm, to slýcháváme docela často," řekla Káfsi uznale.

„Pokud nás tu najdou, je s námi konec," řekl Hádés s jistou dávkou naléhavosti. „Opravdu odsud musíme pryč, není času nazbyt."

„Ale já je tam nemůžu nechat. Jsem jejich léčitelka!" zaprotestovala Nero. „Pomozte mi," dodala vážným hlasem. „A já pak pomůžu vám. To je moje jediná podmínka. Musíte mi ty vojáky pomoct vyhnat."

„Něco takového ale není možné," protestoval Hádés, který si byl po předchozích zkušenostech až moc dobře vědom limitu svých schopností.

„Domluveno!" vyhrkla Káfsi a úplně ignorovala jeho ustaraný hlas. „Neboj se, Háčko, něco vymyslíme," zazubila se na něj. „Vyženeme je a potom půjdeme hledat další Magické."

Kdyby Hádés mohl, plácl by se do čela tak silně, až by to plesknutí bylo slyšet až na vrch Olympu.

„Že já se tu vůbec o něco snažím," povzdychl si a doufal, že to „něco", co vymyslí, jim vyjde. Následky v podobě neúspěchu by totiž mohly být katastrofální.