„Nevěřím, že mě ta malá mrcha nazvala mrchou!" rozčilovala se Artemis, když se vrátila zpět na Olymp. Na rozdíl od přírody, kterou tak milovala, bylo toto místo nudné, pusté a prázdné. Jen bílé nadýchané obláčky, lezlo jí to na nervy.

„Ty si stěžuješ?" popíchla ji bohyně krásy a lásky roztahující se na bílé lavičce a znuděně zívla. „To já musím každé ráno vyrazit na kočáru taženým těmi hroznými ohnivými koňmi. Co to má být?! Já se mám starat jen o lásku a krásu," povzdychla si Afrodita. „Teď je ze mě nějaký pitomý nebeský kočí."

Artemis se ušklíbla. Ona sice ve válce bojovala na straně vítězů, ale její dvojče Apollón takové štěstí neměl. Bůh Slunce si vybral stranu Háda a když boje skončily, tak ani jeho trest neminul. Ani on neunikl vězení, které bylo zapečetěno Kronovým zámkem. Jakmile však byla pomsta výherců završena, objevil se problém. Na místa poražených bohů se musela najít nějaká náhrada! A na něco takového nikdo předtím ani nepomyslel, takže nyní zbylí bohové Olympu kmitali a snažili se vykonávat i ty věci, které nemusely nutně spadat pod jejich branži. Nejvíce ze všech si stěžovala Afrodita, které přišlo rozdělení rolí velice nelogické.

„Proč se vlastně o Slunce nestaráš ty?" vyštěkla Afrodita po bohyni lovu. „Máš dost času promenádovat se mezi smrtelníky a už teď se staráš o Měsíc, aspoň bys to měla pěkně v páru."

„Všichni máme určité starosti," vyrušil bohyně v hádce hrubý hlas.

„To přeci vím, jen...," spustila bohyně lásky omluvným tónem, ale Zeus ji gestem ruky přerušil.

„Byla jsi mezi lidmi, už víš, co plánuje?" obrátil se k Artemis a jeho obličej se stáhl do přísné grimasy. I přes jeho zářivě bílé vousy šly poznat vrásky, které mu Hádés svým chováním způsobil.

„Všichni jsme slyšeli to proroctví," mlaskla Afrodita rozverně a posadila se. „Nemusíme se strachovat. I kdyby se mu náhodou povedlo najít všechny Magické, nikdy neodkryje jejich potenciál. A i kdyby mu i tady přálo štěstí a všichni Magičtí by skákali, jak on píská, tak kameny, ty máme stejně my," ušklíbla se.

„Kameny už nemáme," opravila ji Artemis. „Předala jsem je Perífamovi, vzpomínáš? Ale ten bláhový král všechno pokazil. Kdyby vzal té mrše její schopnosti už tehdy, tak bychom tady nebyli a tohle neřešili."

„To děvče ti tedy pořádně hnulo žlučí," zasmála se Afrodita.

„Ticho!" okřikl ji Zeus. „Můj bratr se nesmí podcenit. Udělal jsem tu chybu jednou a podívejte se, kam nás to zavedlo."

„Ale vždyť jsi ho viděl," řekla Afrodita a líbezně se usmála. „Hádés vypadá jako dítě a je i stejně tak silný. A ta princeznička pro nás taky nepředstavuje žádnou hrozbu, z prstů vykřeše tak akorát pár jisker. Nechme je být, ono je to za chvíli přestane bavit."

„Řekl jsem, že je nesmíme podcenit," odsekl Zeus a nakrčil své husté bílé obočí.

„No, dobře, dobře," ustoupila nakonec Afrodita. „Tak je prostě podceňovat nebudeme, no."

„Musím vyvézt Měsíc na oblohu," vložila se do jejich rozhovoru Artemis. „Ale byla by vážně škoda, kdyby se to lidské dítě dobře vyspalo, jestli mi rozumíš," obrátila se k Afroditě.

„To ne, ty po mně chceš další práci?" zanaříkala bohyně krásy a lásky. „A nemůže to udělat někdo jiný? Podle mě má teď Poseidon volno!"

„Ne," odsekl Zeus. „Artemis má pravdu. Je třeba, aby ta dívka věděla, co je ve hře. Přidá-li se na naši stranu, pak bude Hádés o jednoho Magického chudší a krize zažehnána. Bez moci všech Magických nezmůže vůbec nic."

„Tak dobře," odsekla bohyně lásky a krásy poraženecky a vydala se na nedobrovolný výlet.

A tak se Afrodita s naštvaným mumláním přemístila do lidského světa. Tiše se přesunula ke Káfsi, která zrovna v poklidu spala. Místo bylo ponořeno do tmy, jediné světélko, které z jejich tábora vycházelo, byla zář z Káfsina náhrdelníku, který měla kolem krku. Svítil jasným azurovým světlem, jako by šlo o světlušku libující si v barvách moře.

„To se mi snad jenom zdá," povzdychla si Afrodita kysele. „Dám si práci se zjevením a ona spí. Hej," řekla a žďuchla do Káfsi. Ta zachrápala a přetočila se na druhý bok.

„To je tak nedůstojné," procedila mezi zuby bohyně a několikrát do ní šťouchla svým zlatým sandálem.

„Hej," zašeptala nedočkavě. „Haló! Máš tady návštěvu!"

Káfsi zívla a znaveně otevřela oči.

„C-co... Co se to děje?" zamumlala a rozmrkala svá unavená víčka. „A-uá!" vyhrkla tlumeně a trhla sebou. „Zatraceně, co jsi zač?"

Káfsi se zahleděla na osobu, která se nad ní tyčila. Afrodita si nechala svou oblíbenou podobu. Její dlouhé blonďaté lokny jí volně splývaly po ramenou a bílé přiléhavé šaty byly chytře převázány zlatou stužkou, aby více umocnily její útlý pas. Na ten byla Afrodita obzvláště pyšná, protože věděla, že žádný smrtelník takových proporcí nemůže nikdy dosáhnout. Ne, pokud by nechtěl umřít hlady (nebo vyjmout si pár žeber).

„No, konečně. To to trvalo," povzdychla si Afrodita. Nikdy by ji nenapadlo, kolik času bude muset strávit nad jedním uslintaným člověkem.

„Ty jsi další, to, no, bůh?" zaváhala Káfsi a podívala se směrem k Hádovi, který ležel opodál. Byl k ní otočený zády, takže nebyla schopná poznat, jestli má, nebo nemá, otevřené oči a zdali jejím směrem náhodou nešpicluje uši.

„Ty jsi ale velice bystrá holčina," protočila oči Afrodita. Dávala si záležet, aby mohla Káfsi z každého jejího pohybu vyčíst, jak ji rozhovor s ní velmi nudí.

„Proč tu jsi?" zaváhala Káfsi a znovu se podívala směrem, kde ležel Hádés.

„Ten ti nepomůže," řekla Afrodita, která si nyní se zaujetím začala prohlížet své upravené nehty na rukách. „Spí," dodala.

„Nesmysl," odfrkla Káfsi. „Bohové nespí."

„Přesně tak, bohové nespí," přitakala šeptem a nahnula se k sedící Káfsi. „Ale jak sis už jistě stihla všimnout, Hádés již delší dobu nemůže být nazýván bohem, že? On totiž už bohem není, ne stoprocentním. Proč myslíš, že tak moc potřebuje Magické?" ušklíbla se. „Jste pro něj jen zvířátka na porážku. Vysaje z vás sílu a pak vás odhodí."

„Lžeš," sykla Káfsi rozhořčeně a prudce vstala, takže málem nechtěně Afroditě vyrazila zuby. „Háčko by nikdy nic takového neudělal."

„Háčko," zopakovala Afrodita s lehkým úsměvem. „To ses ještě vážně nezamyslela nad tím, proč si tak od tebe nechává říkat?" zasmála se. „Chce jen tvoji důvěru a až přijde správný čas, zbaví se tě."

To by neudělal. Něco takového by nikdy neudělal, pomyslela si Káfsi, jenže pak někde uvnitř ní začal hlodat pochybovačný hlásek. Znáš ho jen chvíli, ozvalo se její nitro a Káfsi hlasitě polkla. Říká se, že svou ženu unesl. Je to vládce mrtvých a uprchlý vězeň. Do háje, vždyť je to vězeň!

„Vidím, že začínáš nacházet pravdu," usmála se Afrodita a konejšivě ji pohladila po hlavě. „Ale nemusíš si zoufat. Když se přidáš k nám, budeš v bezpečí, víš?"

„Ale já... nechci," odsekla Káfsi a odtáhla se od bohyně.

„Přemýšlej o tom. Už jsi snad poznala, koho to máš po svém boku, ne? Uprchlíka. Vězně. Nepostará se o tebe, neochrání tě," pokračovala Afrodita klidným tónem. „Nemůže ti nabídnout vůbec nic, ale když mi vyhovíš, když se vrátíš domů a necháš ho být, mohla bych ti dát něco na oplátku. Něco, co ti nikdo jiný na celém světě nedá."

Káfsi si přála říct v tu chvíli jedno jasné a zřetelné ne. Odběhnout za Hádem, vzbudit ho a říct, že musí někam pryč, protože je tady bohové otravují! Ano, to přeci Afrodita dělala. Otravovala ji. Nebo snad ne? Káfsi byla na vážkách, ale nakonec zvítězila její zvědavost.

„A co přesně mi můžeš dát?" zeptala se s rádoby nezaujatostí v hlase, ale už jen ta otázka vyčarovala Afroditě úsměv na rtu. Bohyně věděla, že má Káfsi ve svých rukách. Ona jí totiž dokázala nabídnout něco vzácného. Něco, co většina lidí hledá celý život, ale jen málokdo má to štěstí a nalezne to.

„Lásku," řekla Afrodita jemně. „Můžu ti dát lásku, princezno Káfsi. Lásku, která ti tak moc chybí."

„Lásku?" podivila se.

„Přesně tak," přitakala Afrodita. „Můžeš mi věřit, že mít mě na své straně pro tebe bude jen a jen výhodné. Zvlášť, když vezmeme v potaz tvou minulost. Tss, tss, tss," zavrtěla Afrodita nevěřícně hlavou. „Já moc dobře vím, že za tou tvou silnou slupkou se skrývá zlomené srdíčko," řekla konejšivě a Káfsi bojovala s tím, aby potlačila své slzy. V tu chvíli až moc dobře věděla, na co bohyně naráží.

„Ublížil ti, že ano?" pokračovala Afrodita a pohladila ji po tváři. „Byl to tvůj přítel a zradil tě."

„Ne," zavrtěla Káfsi hlavou.

„Ale ano," řekla Afrodita mírně. „Zlomil ti srdce a jen já ho můžu spravit. Ale má to svou cenu."

Káfsi mlčela a jen si utřela slzy do ruky.

„Je to jen na tobě, co si zvolíš," pokračovala Afrodita. „Bude to láska? Věrná a věčná láska? Nebo zůstaneš s ním," řekla a ukázala k Hádovi. „A necháš se dál využívat. Přemýšlej, copak nechceš být něčím víc, než jen pouhým nástrojem?"