„Takže ty nevěříš, že jsem Amazonka," pokračovala Evjenik nyní již klidnějším hlasem.

Voithó stočil pohled k zemi a snažil se předstírat, že se nic z toho neděje. Že právě nemá položenou dlaň na cizím hrudníku. Na cizím ženském hrudníku, jenže pak zpozorněl. Něco bylo... špatně? Ne, „špatně" není úplně vhodným slovem, spíše „jinak". Ano, něco bylo rozhodně jinak. Jeho dlaň se nacházela na jizvě.

„Zohyzdily mě," sdělila mu Evjenik pevným hlasem, z něhož vyprchaly poslední zbytky agrese. Zůstal jen smutek a hořkost. „Má to pomáhat, abychom z luků stříleli jako muži. Aby nám přitom nic nepřekáželo," dodala kysele a pustila mu ruku. „Mít prsa je podle všeho jenom přítěž a má matka, sestry... Na nic se mě tehdy neptaly a prostě to... Prostě to udělaly. Znetvořily mě. Amazonky mě znetvořily," řekla a v tu chvíli se jí oči zalily slzami. Žádná však neukápla, Evjenik věděla, že se musí ovládnout.

„Mysli si tedy o mém chování, co chceš," pokračovala trpce, „ale Amazonkou, tou už budu napořád. O to se před lety moc dobře postaraly."

„Omlouvám se," zašeptal Voithó, který rozhodně neměl v úmyslu otevírat staré rány.

„Tak omlouváš?" prskla po něm, ale to už ucítila, jak ji Míro jemně chytá za paži.

„Dnešek byl těžký pro všechny," sdělil jí princ opatrně.

„To vím," odsekla a strhla ze sebe jeho ruku. „Ale nehodlám tu poslouchat řeči o tom, že nejsem dostatečnou Amazonkou jenom proto, že jsem ho nepodřízla, když jsem mohla!"

Jakmile to Evjenik dořekla, rozezleně se otočila na podpatku a zamířila na druhou stranu lodě. V tu chvíli potřebovala být od všech co nejdál.

„Nechtěl jsem se jí dotknout," utrousil Voithó směrem k princi.

„To vím," přikývl. „Ale když přijde na Ev a její minulost, tak je lepší se na nic neptat a akceptovat ji."

„Ale –"

„Akceptovat ji," přerušil ho Míro přísně.

Voithó v sobě v tu chvíli dusil děsivý vztek. Princi se snadno mluvilo o akceptování, když k jeho osobě také neustále nemířily řeči ohledně jistého „podřezávání".

„Vím, že je to těžké, ale zkus to," dodal Míro při odchodu, jako by měl potřebu dovysvětlit svá slova. „Ev zachránila život mně i mým mužům. Přitom ale ztratila ten svůj."

Voithó zamyšleně přivřel oči. Byla to právě princova poslední věta, která ho donutila přemýšlet o tom, co se asi Evjenik přihodilo a jaké jsou její motivy. Tak moc se zabral do uvažování nad její minulostí, že si ani nevšiml Káfsi, jejíž pohled přímo křičel: „Já jsem tak moc zvědavá!"

„Co to mělo být?" zašeptala k němu, jako by snad chtěla slyšet nejnovější drby.

„Hmm?" zamumlal, když její přítomnost zaregistroval.

„No, ty a ta Evjenik," zazubila se na něj.

„Ach, tohle?!" vyhrkl, a přitom se zlehka začervenal.

„Přesně tohle," pokračovala s potutelným úsměvem. „Tak povídej, jsem jedno velký ucho."

„Ne, o nic nešlo, vážně," zanaříkal a schoval si tváře do dlaní. Tato kratochvíle opravdu nepatřila k těm, o kterých by se rád bavil.

„No, ať už jsi jí řekl cokoli, muselo to stát za to," zasmála se Káfsi, zatímco se Voithó vytrvale ptal sám sebe, co jen komu udělal. „Ale to vlastně není, proč jsem přišla," dodala tajemně.

„Vážně?" povzdychl si s lehkým úsměvem. „Ono je ještě něco, čím bys mě chtěla potrápit?"

„Přesně tak," odpověděla a ležérně se opřela o zábradlí. „Za chviličku totiž zakotvíme! No, není to báječné? Konečně vypadneme z téhle lodi a dotkneme se nohama pevné země!"

„Tak pevné země?" zopakoval po ní Voithó skepticky. „Ale to není možné, vždyť slunce je ještě stále vysoko na obloze!"

Sluneční paprsky byly opravdu ještě stále silné. Voithó o tom věděl své, vždyť jen díky nim byl nyní téměř suchý, a to i přesto, že ještě před chvílí sdílel vodní prostor s Cetusem.

„Do Delf to měla být cesta trvající až do slunce západu," pokračoval neoblomně.

„Tak jsme to zvládli rychleji," řekla a povzbudivě ho žďuchla do ramene. Vůbec nechápala, co je na tom zlého. Proč z té zprávy není taky nadšený?

„Jistě, zvládli jsme to. Výborně," zamumlal Voithó. „Tak já... Já půjdu obhlédnout, jestli Alexandros nepotřebuje s něčím pomoct," dodal na rozloučenou a rozešel se po palubě. Cestou se jeho pohled střetl s tím od Evjenik a ani ona zjevně nesdílela Káfsino nadšení. I její oči křičely tu samou zprávu. Za chvíli jejich loď zakotví v přístavu. Dostanou se do Delf. Do věštírny, která jim sdělí jejich osud. Osud, který se má vyplnit. Který se musí vyplnit. Vůli bohů, jež se také stane.

Voithó se zastavil u zábradlí a shlédl do vody. Její modrá hladina už nepůsobila tak temně, stala se spíše zrcadlem. Voithó viděl své zplihlé vlasy, stále ještě zlehka červené tváře, mrzutý výraz a oči, pod kterými se nacházely znatelné tmavé kruhy, pozůstatky z několika probdělých nocí. A právě na jednu z těch nocí Voithó právě vzpomínal.

Káfsi potřebuje někoho, kdo ji ochrání, a to je přeci tvá práce, ne? Chránit.

Musel uznat, že Evjenik tehdy měla pravdu. Znal své povinnosti. Znal svůj závazek, který nehodlal porušit, přesto... Tady nešlo jen o prostou ochranu. Už dlouho ne.

A nenapadlo tě, že tahle změna názorů funguje oběma směry? Že kdybys s tím souhlasil, tak by to respektovala i ona?

V tu chvíli si opravdu připadal jako sobec a pokrytec. Měl by Káfsi podporovat v dobrých rozhodnutích a nebyla snad svatba se spartským princem právě to? Jenže on ji místo toho pobízel k útěku. K odmítání prince, a tedy i celé Sparty. Podporoval ji v dělání si mocného nepřítele. Co když ji tím vším jen držel od štěstí? Tato myšlenka ho v poslední době velice trápila. Přišlo mu, že je opravdu sobecký a jen porušuje své místo. Místo, které mu bylo před lety přiděleno.

Voithó si povzdychl a znovu se zamyšleně zahleděl na svůj odraz ve vodě pod sebou. Měl pocit, že pro něj už neexistují žádné hranice. Nebo že by zde stále byly, ale už mu je nikdo nepřipomínal? V jeho okolí již nějakou chvíli nebyl král, princ Fóvos ani Sophias. Ani... Sophias. Při vzpomínce na něj byl nucen zadržet slzy, které se chtěly dostat na povrch. Stále mu jen při pomyšlení na jeho osobu bylo úzko. Nemohl ho zachránit a nebylo mu umožněno se s ním ani pořádně rozloučit. Káfsi sice Sophiase spatřila v podsvětí a když se vrátila, vše mu poctivě vylíčila, ale on... Nestihl mu říci, co pro něj vlastně znamenal. Jak moc si ho vážil. Vždyť už jen kvůli němu se snažil hlídat a být tím zodpovědným občanem polis, jakého z něj chtěl mít. Tak proč měl Voithó pocit, že nyní dělá pravý opak? Že opět porušuje pravidla? Voithó potřeboval někoho, kdo by ho navedl. Morální kompas, který by mu sdělil, co má dělat. Jenže on nic takového neměl a za své chování nyní nesl odpovědnost sám. Šlo o břímě, které však zřejmě ještě nebyl připravený nést.

Voithó se znovu zadíval na hladinu a tehdy to spatřil. Rudé oko. Ve vodní hladině se blýsklo rudé oko. Při tom pohledu sebou zděšeně trhl a udělal krok dozadu.

„Hej, jsi v pohodě?" zaváhal námořník, do kterého Voithó při svém ústupu nechtěně vrazil.

„Já... a-ano," zakoktal, a přitom si jednu ruku držel na tváři. Srdce mu bilo jako o závod, a i když se snažil ze všech sil, nedokázal zklidnit svůj zrychlený dech. Tam ve vodě na něj opravdu ještě před chvílí zíralo rudé oko, které však nepatřilo žádné vodní příšeře. Bylo jeho. To rudé oko patřilo jemu.

Když Voithó po chvíli nabral dostatek odvahy, opět pohlédl do vody. Nic. Jeho odraz nyní působil zcela normálně, všedně. Nic nepřirozeného, přesto by Voithó přísahal, že mu ještě před chvílí jedno z očí žhnulo krvavou červení. Ztěžka vydechl, a ještě jednou se zadíval do vody. Žádná změna. Kdyby to před chvílí sám neviděl, nevěřil by, že se něco takového stalo. Vše se však zdálo být v pořádku. Už zase to byl on. Jen on, Voithó. Tehdy ho zaplavila náhlá vlna úlevy. Že by se mu to jen zdálo? Že by šlo o přelud? Výplod jeho fantazie? Ano, odpověděl si v duchu. To bude ono. Emoční vyčerpanost se spojila s tou tělesnou a probdělé noci spolu s nynějším silným sluncem jeho hlavě jistě také moc nepomohly. Jeho mysl se zkrátka na moment utrhla ze řetězu a začala mu před očima tvořit bludy. Musí si odpočinout, tak je to. Voithó si protřel znavené oči a rozhodl se, že se tím už nebude dále zabývat. Nebude se zbytečně plašit. Poté zvedl hlavu k obloze.

Přísahal by, že se slunce za celou dobu, co se plavili, ani nepohnulo.