Přiložené audio inspirovalo celou "boží" zápletku s vězením. Menší varování: pokud si ho pustíte ke čtení, jeho název vám vyspoileruje jinak překvapivého hosta. :)

Káfsi s Hádem nechali koně v Delfách a dále šli po svých. Podle Háda to bylo nutné, ale Káfsi tomuto rozhodnutí stále nerozuměla. Koně přeci znamenali rychlý transport z místa na místo a přesně to v tuto chvíli potřebovali, ne? Hádés byl však rozhodnutý, že od této chvíle musí jít dále jedině pěšky.

„Koně jsou darem od bohů", parodovala Káfsi jeho hlas v duchu. „A ti jsou od této chvíle všechno jen ne přátelští," ušklíbla se. Co to má jako znamenat? Co by nám asi tak koně mohli udělat? Káfsi v duchu zuřila, ale snažila se, aby to na ní nešlo poznat. Taky nám ta ženská mohla dát něco k snědku, pokračovala rozmrzele a vzala si do dlaně ten podivný rádoby kompas. Kéž by tohle dokázalo najít taky nějakou mňamku, pomyslela si smutně při pohledu na přívěsek a najednou ucítila, jak se jí něco obtáhlo kolem nohy.

„Co to," stihla ze sebe vysoukat, než se celý svět otočil vzhůru nohama. Laso, které bylo obtočené kolem jejího kotníku, Káfsi neskutečným způsobem pálilo a ona tak měla pocit, že ten provaz musí být v jednom ohni. Ve velice nepříjemném, pro ni nepřirozeném a cizím, ohni.

„Ehm, mohl bys mi, prosím, pomoct?" obrátila se na Háda a oběma rukama si držela šaty, aby jí nesklouzly až k hlavě. To poslední, co potřebovala bylo ukazovat zde své choulostivé partie. Jakmile to však Káfsi dořekla, vyšlo z lesa několik vojáků v čele s...

„To snad není možný," vyhrkla Káfsi nevěřícně. Tu lesklou přilbu s černým chocholem by poznala kdekoli.

„Zdravím tě, sestřičko," pronesl Fóvos kysele a ušklíbl se. „Kampak ses to vydala? Způsobila jsi nám dost problémů, víš o tom?"

Pořád stejný pitomec, pomyslela si Káfsi otráveně a pokusila se zvednout hlavu, aby ji neměla pořád jen kolmo k zemi. Začínalo se jí totiž dělat nevolno.

„Koukám, že sis našla nového přítele," řekl Fóvos slizce a změřil si Háda pobaveným pohledem. „Ten Sophiasův kluk ti už nestačil?"

„Bude moudřejší, když nám půjdete z cesty," prohlásil Hádés klidně.

„Cože?" zasmál se Fóvos. „Ty se mi snad snažíš rozkazovat?!" vyhrkl a obrátil se ke svým mužům. „On mi dal rozkaz. Určitě to byl rozkaz."

„To nebyl – " pokračoval Hádés, ale větu nedokončil. Princova pěst mu narazila do břicha a on sykl bolestí.

„Nech ho být!" křikla Káfsi.

„Neboj, i na tebe dojde, ale teď se baví chlapi. Takže," řekl Fóvos a nahnul se k Hádovi, který se ještě nestihl narovnat. „Ty jsi tady asi nový, co?" zasmál se. „Měl bych tě naučit správnému chování."

„Važ své činy, smrtelníku," vydechl Hádés, stále ještě v mírném předklonu, a věnoval mu jeden ze svých přísných pohledů. Fóvos po jeho slovech viditelně zneklidněl. Samozřejmě, že ho v tu chvíli nenapadlo, že má před sebou jednoho z nejvyšších bohů, ale na opravdu kraťounký okamžik měl princ pocit, že před ním stojí někdo mocný. Někdo, s kým by si neměl zahrávat. Jenže ta chvilka brzy pominula a prince se znovu zmocnil pocit nedotknutelnosti.

„A ty zase važ svá slova," ušklíbl se Fóvos a srazil Háda do kleku. „Teď ti řeknu, jak to bude," dodal princ zlomyslně, ale najednou se zarazil. Lesem projel závan vzduchu a vířící listí jako by šeptalo: „Dost."

Fóvos se nervózně rozhlédl kolem. I jeho družina vypadala, že se necítí moc dobře. To, co prve začalo jako lehký vánek, nabralo rychle na síle a stalo se větrem, který pískal v uších jako nezastavitelná meluzína.

„Dost," opakoval vítr stále stejnou melodii. „To už stačilo. Dost."

Káfsi měla pocit, jako by se k nim blížila bouře a po celém těle jí naběhla husí kůže. Nevěděla, jak na tento fenomén reagovalo její okolí. Káfsi měla oči křečovitě zavřené, i přesto se však neubránila slzení, které v nich chladný proud vzduchu smíchaný s prachem a jinými smítky vyvolával.

„Jdeme!" zavelel Fóvos. Vichr byl nyní tak silný, že se v něm i princův hlas téměř ztrácel. „Nechte je tady a jdeme!"

Fóvos vyklidil místo jako první a hned za ním zmizel i zbytek jeho mužů. Zvláštní bylo, že čím rychleji se vojáci vzdalovali, tím slabším se tajemný vítr stával, až nakonec úplně zanikl.

Hádés přešel ke Káfsi a svou dýkou uvolnil laso, které ji ještě před chvílí drželo v šachu. Materiál onoho tajemného provazu byl zvláštní, překvapivě se ostří dýky ihned poddal, ale na Káfsině noze dokázal zanechat ošklivý zarudlý kruh.

„Co... Co to bylo? Co se děje?" vyhrkla Káfsi, když znovu ucítila pevnou půdu pod nohama.

„Máme problém," odpověděl Hádés stroze.

„Problém?" nechápala. „Ať to bylo cokoli, zahnalo to bratra, takže za mě je to úspěch," usmála se, ale pak se na něj starostlivě zadívala. V tu chvíli se jí zdál ještě bledší než kdy dřív.

„Takže úspěch?" ozval se za jejich zády odměřený ženský hlas. „Vy smrtelníci máte ale omezené vnímání reality. Bůh klečící před člověkem, je všechno, jen ne úspěch."

Když se Káfsi ohlédla, spatřila vír listí, u kterého by přísahala, že tam ještě před chvílí nebyl. A když drobné listnaté tornádo zaniklo, stála před nimi neznámá žena. Její stříbrné šaty díky slunečním paprskům nadpozemsky zářily a oříškově hnědé lokny měla zapletené do složitého účesu z něhož vykukovaly zelené lístečky.

„A to se na to podívejme," pokračovala cizinka s cynickým úšklebkem a jistými kroky přešla k Hádovi. „Tak je to pravda," řekla a jemně ho chytila za bradu. „Když jsem se dozvěděla, že se ti podařilo utéct, tak jsem měla jisté obavy, ale tohle," zasmála se a natočila mu hlavu na stranu. „Tohle je vážně legrace. Ani se mi nechce věřit, že jsi to vážně ty. Jsi tak slabý a roztomilý."

„Můžeš mi věřit, že tvé obavy byly na místě," odpověděl jí Hádés stroze.

„Samozřejmě," zazubila se na něj a pustila ho. Její oči se poté upřely na obvázanou dlaň, kterou se před ní Hádés ani nepokusil skrýt. Možná proto, že na ni sám zapomněl.

„Tak počkat?" vyhrkla žena pobaveně. „Že by ještě zranění? Ale no ták!" zasmála se. „Bůh a zraněný? Nemůžu se dočkat, co bude příště. Přinutí tě snad obyčejný člověk krvácet?" zeptala se s jistou škodolibostí. „Jak... patetické. Bůh, který krvácí, není bůh. A co, že bys nám to vlastně chtěl provést?" řekla a věnovala mu provokativní úsměv. „Nemáš ani sílu vzdorovat smrtelným, jak by ses mohl postavit komukoli z nás? Jen se na sebe podívej, nemáš nic. Co ti pomůže k úspěchu? Cucácký vzhled nebo pitomá princezna?"

„Hej!" okřikla ji Káfsi a chtěla se bránit, ale Hádés ji zarazil.

„Nech ji být," osočil ji. „Mluvíš tady s Artemis," dodal.

„To není žádný důvod k tomu, aby se tady chovala jako mrcha," odsekla Káfsi.

„Jakže jsi mě to právě nazvala?" obořila se na ni Artemis.

„Slyšela jsi," zamumlala Káfsi a sklopila přitom pohled k zemi.

„Zlatíčko, teď děkuj svému otci, protože jenom kvůli němu budu dělat, že jsem tohle neslyšela," zazubila se na ni Artemis. „Jinak bych tě tady rozdrtila na prach."

„Co s tím má můj otec společného?" zaváhala Káfsi. „Ale to je vlastně jedno. T-tady Háčko ti nic neudělal, nech nás být," dodala tím nejvíce jistým tónem, který ze sebe v tu chvíli dokázala dostat.

„Och, kdybys jen věděla, co tady ‚Háčko' prováděl," ušklíbla se Artemis. „A co, že se ho tady tak zastáváš?" řekla a změřila si Káfsi pohledem. „Víš, že máš v tuto chvíli vedle sebe toho nejslabšího boha, co vůbec jde?"

„Nech nás být," zopakovala Káfsi svou žádost a její ruce se lehce roztřásly.

„Měla bys více naslouchat svému bratrovi, děvče," ušklíbla se bohyně lovu. „Každý má své místo a teď přišla chvíle, aby sis našla to své," dodala pohrdavě a rozmáchla se.

Káfsina tvář se stáhla do bolestivé grimasy. Křečovitě stiskla oční víčka k sobě a očekávala to nejhorší, jenže k jejímu překvapení se nic nedělo. Když Káfsi bázlivě oči opět otevřela, spatřila Artemis, jak se urputně snaží přinutit svou paži, aby ji udeřila. Ruka bohyně však zůstávala viset jen několik centimetrů od Káfsiny tváře a dál jako by nemohla.

„Co to má znamenat?!" rozčilovala se Artemis. „Co jsi mi to udělala?!"

„J-já?" zakoktala Káfsi. „Proč pořád za všechno můžu já? Já nic. To samo."

„Háh," vyhrkla frustrovaně Artemis a udělala několik kroků dozadu. „Magická verbež. Nic víc nejste. A teď mě oba dobře poslouchejte, protože to už nebudu opakovat, ano? Ať už máte v plánu cokoli, upusťte od toho. Tady ‚Háčko' by se měl vrátit do podsvětí ke své ženě a ty zase ke svým opatrovníkům," ušklíbla se. „Dnes jste měli štěstí, ale pokud se rozhodnete zůstat spolu a pokračovat v té vaší výpravě, nebo co to vlastně je, tak už vás šetřit nebudeme."

S těmito slovy se s nimi rozloučila a změnila se ve vír listí, který během chvilky zanikl.

„Fjú," oddechla si Káfsi. „Tak tohle bylo o fous."

„Neublížila ti," řekl Hádés zamyšleně.

„To ano, ale ne díky tobě," odfrkla. „Jsi vážně skvělý parťák, víš o tom?"

„Neublížila ti," zopakoval Hádés uznale. „Bohyně v plné síle a přesto neuspěla."

„Co na to říct," pokrčila Káfsi rameny. „Jsem prostě samé překvapení," řekla a rozešla se.

„To ano," přikývl, a pak se jeho pohled stočil ke Káfsině noze, kolem které byl stále viditelný rudý kruh. „Trochu kulháš. Nemáš u sebe náhodou ještě nějaké překvapení, které bys chtěla poodkrýt?"

„Hmm?" řekla zamyšleně a pohlédla ke své zraněné noze. „Možná. Ale nejdřív mi musíš vysvětlit jedno. Jak je možný, že jsi ženatý?"