Voithó s vytřeštěnýma očima zíral na Evjenik, která jen mlčky stála na prahu a pohrávala si přitom s nožem. Šlo o nezvyklou zbraň, od Amazonky by očekával spíše luk a šípy, přesto tušil, že i s tímto v ruce dokáže někdo jako Evjenik nadělat velké škody.

„To sis vážně myslel, že z toho pokusu o útěk vyjdeš tak snadno, panáčku?" ušklíbla se a vstoupila dovnitř. Zatímco Míro soustředil veškerou svou pozornost na Káfsi, Evjenik měla své důvody, aby věřila, že klíčem k jejich problému s tvrdohlavou princeznou je právě Voithó.

„Znám ženy," pokračovala úlisně a sehnula se k němu.

Voithó se ani nepohnul. Strnule seděl pod oknem a upíral na Evjenik soustředěný pohled, ve kterém se mísila nejistota s obavami. V tu chvíli více než kdy jindy vážně netušil, co má od Amazonky očekávat. Ta dívka pro něj byla záhadou, vždyť její chování vůbec nedávalo smysl!

„Té Káfsi se určitě líbíš, jinak by si tě nedržela tak blízko u těla," pokračovala Evjenik a zlehka mu přejela čepelí nože po tváři. „Mým úkolem je zjistit, čím jsi pro ni tak neodolatelný a pak... pak ti to zkrátka vezmu," pousmála se a dávala si záležet, aby se chladný kov nože ani na moment neoddálil od jeho kůže. „Tak se na tebe podíváme, ano?"

Voithó přivřel oči, rozhodnutý vydržet cokoli, co pro něj měla Amazonka přichystáno. Hlídal se, aby se z jeho tváře nedala vyčíst ani sebemenší známka strachu, ale to Evjenik nerozhodilo. Ona moc dobře věděla, že pro tuto emoci dokáže vytvořit ještě spoustu příležitostí. A to by bylo, aby se její „panáček" nakonec nechytil.

„Takže čím začneme," zamumlala spíše pro sebe než k němu. „Jsou to... vlasy?" řekla a po této otázce mu je zlehka projela prsty. Nešlo o nijak agresivní čin, přesto na tom pohybu bylo něco děsivého, z čeho člověka až mrazilo. Její štíhlé prsty si počínaly velice obratně, propletly se mu bez problémů mezi tmavými kudrlinami, ale zřejmě nenašly, co hledala.

„Hmm, ne," řekla nakonec a ruku od něj zase oddálila. „Tvé vlasy nejsou ničím zajímavé, vlastně právě naopak. Jsou naprosto obyčejné. A co oči?" pokračovala a soustředěně se mu do nich zadívala. „Dívky hezkým kukadlům neodolají. Tedy, alespoň to jsem slyšela," zazubila se na něj a přesunula mu čepel dýky výše po tváři, až ke koutku oka.

Voithó se snažil nemrkat a se zatajeným dechem strnule zíral do stropu.

„Ha," ušklíbla se. „Ne, ani tvoje oči nejsou nic moc. Jsi naprosto průměrný, víš o tom? Vlasy, oči, ani postava. Nemáš nic, co by nějak učarovalo, uchvátilo, přesto nám děláš problémy," pokračovala zamyšleně a začala s nožem pomalu klesat po jeho krku. Voithó hlasitě polkl. Stále ještě zíral do stropu, ale již nepůsobil tak jistě, což Evjenik samozřejmě zaregistrovala.

„Copak? Nelíbí se ti to, panáčku?" ušklíbla se a vyvinula nečekaný tlak na jeho hrudník. „Máš něco na srdci?" zazubila se na něj a sundala mu šátek z pusy. „Jen do toho, mluv."

„Ať už chceš udělat cokoli," zachrčel jí na odpověď, „tak to udělej alespoň rychle."

„To je tak milé," zasmála se. „Takže ty si chceš určovat tempo, jakým tě tady budu rozsekávat na kousíčky, ano? Hlupáku. Měl bys mě tady prosit o milost. Pročpak to ještě neděláš?" dodala s hranou skleslostí.

„A pomohlo by to něčemu?" zamumlal, ještě stále si nezvykl na to, jak zní jeho hlas, a odvrátil od ní hlavu. To se však Evjenik vůbec nelíbilo. Přeci s ním mluvila a každý ví, že je slušnost dívat se na toho, s kým hovoříte. Nekompromisně ho tedy chytila za bradu a natočila si ho tak, aby jí to vyhovovalo.

„Pomohlo, říkáš?" ušklíbla se a přitom ho nepouštěla. „To ne. Ne, ale když bys prosil, víc by mě to bavilo. Hádám, že asi víš, jaký mají Amazonky názor na muže, že?"

„Ano."

Voithó si byl až moc dobře vědom toho, jaký názor Amazonky mají. Nenáviděly všechny muže, přesně tak to slýchával. Opovrhovaly jimi a pokud se jim nějaký nebožák dostal pod ruku, byl bez jediného zaváhání zlikvidován.

„Víš, kdo jsem a stejně mě neprosíš o milost," ušklíbla se Evjenik. „Je to tvá hrdost, nebo hloupost? To vážně netuším," odpověděla si zamyšleně. „Ale něco ti můžu říct s jistotou," pokračovala a naklonila se mu k uchu. „Až tohle malé dobrodružství skončí, bude svatba. A ty s tím vůbec nic neuděláš," zašeptala a z jejích slov mu přeběhl mráz po zádech. „Slyšíš? Klidně zapoj ta svá kukadla, svůj šarm, nebo cokoli jiného, co máš v záloze. Nic to nezmění a až tohle všechno skončí, bude svatba, to ti můžu slíbit. A já své sliby plním."

Evjenik každé slovo pronášela velice výhružným tónem a kdoví, co by mu ještě pověděla, kdyby je nevyrušily kroky. Oba se zadívali ke dveřím, které se během chvilky znovu otevřely a dovnitř vešel Míro.

„Tak tady ho máš," obrátil se princ na někoho venku, a přitom ukázal na sedícího zajatce.

„Voithó!" zaradovala se Káfsi, která po těch slovech do kobky vtrhla jako velká voda. Hned se dala do rozvazování uzlů, které ho držely na místě. Nebo se o to alespoň pokusila.

Evjenik ji nezastavila, pouze udělala zmatený krok na stranu a tázavě se na prince zadívala.

„Změna plánu, Ev," dal se Míro do vysvětlování. „Neuvěříš, co jsem teď viděl. U všech bohů, to bylo něco. Ale předtím, než vám o tom povyprávíme, mohla bys," dodal a namířil prst ke Káfsi, která ještě stále zápasila s uzly. Šlo o nevyrovnaný souboj, který by se dal přirovnat ke Kerberovi zápolícímu se šunkou.

Amazonka jen mlčky protočila oči a přistoupila ke Káfsi, která se stále nacházela v roli mrmlající šunky. Několika rychlými pohyby uvolnila provaz kolem mladíkova krku a Voithó se zase mohl zhluboka nadechnout.

„Ještě tohle," dodala Amazonka chladně a bez varování ho připlácla obličejem na podlahu, aby mu rozvázala ruce. Během chvilky měla hotovo a Voithó se mohl po dlouhé době konečně narovnat, aniž by ho něco drželo zpátky.

„Jsi v pořádku?" vydechla Káfsi s jistou ustaraností, když viděla, že se Voithó sotva drží na nohou. Naštěstí tu byla stěna, které se mohl chytit.

„Ale ano, jen... jen mám trochu ospalé nohy, to je celé," odpověděl jí s lehkým úsměvem, avšak hned nato zase zvážněl. „Co to má znamenat?" obrátil se k princi, který mu na odpověď věnoval pobavený pohled.

„Narazili jsme na bohyni Artemis," dala se Káfsi do vyprávění. „Ale ona byla šílená! Šílenější než obvykle, a to je co říct. Měla takové rudé oči a pořád opakovala: ‚Vylez ven, vylez ven!' No, úplnej magor!"

Káfsi popisovala nedávné události jako dítě, a přitom důrazně gestikulovala rukama, až měl Voithó pocit, že jim brzy někam uletí.

„A pak se objevil Háčko a zachránil nás," pokračovala. „Normálně zachytil ohromný kámen, který by nás jinak určitě rozmačkal!"

„Zase tak ohromný nebyl," oponoval jí princ.

„Byl."

„Tak jistě, šlo o větší kus skály, ale poradil bych si s tím!"

„Jistěže," odfrkla a poté zase přesunula pozornost zpět ke svému příteli. „Háčko říkal, že nás najde a všechno vysvětlí. Prý máme problém, který dokážeme vyřešit jenom my, což je..." Káfsi však větu nedokončila. Ne nahlas.

...je to pěkná pruda, dodala v duchu.

„Zjednodušeně řečeno: Než se dozvíme, o co tady jde, tak jsme v tom uvízli spolu," shrnul její proslov Míro.

„To nemůžeš myslet vážně," povzdychla si Evjenik. „Takže to je tady necháme jen tak svobodně pobíhat? A co tvůj slib?"

„Ten je stále důležitý," přitakal Míro. „Ale jeho naléhavost bledne před posedlými bohy. Vlastně cokoli bledne před posedlými bohy, na tom se asi shodneme všichni, ne?"

Káfsi to nerada přiznávala, ale v tomto s ním musela souhlasit. A tak bylo rozhodnuto. Zůstanou spolu, tedy alespoň do chvíle, než se opět objeví Hádés. Jenže ten jako na potvoru ne a ne přijít! Káfsinu mrzutost navíc ještě podtrhl fakt, že se již začínalo smrákat. Skupince tedy nezbývalo nic jiného než rozbít tábor přímo u kobky. Přenocují a ráno vyrazí zpět do paláce, kde se dohodnou další kroky.

„Dojdu pro dřevo," řekl Voithó, když společně s Káfsi nemagickým způsobem založili oheň, který bylo nyní třeba udržet.

„Nemám jít s tebou?" nabídla se Káfsi, ale Evjenik ji zarazila.

„Ne, princezna by pro dřevo chodit neměla," ušklíbla se Amazonka a dala si záležet, aby Káfsin titul řekla s řádnou dávkou jedovatosti. „Pomůžu mu já, vy se tady zatím pěkně bavte."

Za normálních okolností by se s ní Káfsi pohádala do krve, ale vzhledem k náročnosti dne se rozhodla, že bude její nejapné poznámky ignorovat. Tak nepůjdu pro dřevo, no, to je toho, pomyslela si kysele. Kvůli něčemu takovému se svět nezboří, ne? Vzhledem k tomu, že ani Voithó nijak neprotestoval, tak Káfsi usoudila, že si s Amazonkou hravě poradí a o něj tedy mít strach vůbec nemusí. Na druhou stranu tu však byl stále Míro, jenž pro ni představoval chodící záhadu (které se však ani nesnažila přijít na kloub).

Když tedy Voithó odešel hledat dřevo, rozhodla se Káfsi zůstat na své straně ohniště. Jen tak. Pro jistotu. A jak brzy zjistila, ten Sparťan měl dle všeho ten samý plán. I on zůstal mlčky sedět na druhé straně, odkud se po celou dobu nepřítomnosti zbytku skupiny ani nehnul. Nebo alespoň to si o něm Káfsi myslela. Poznat, kde se Míro nacházel, pro ni bylo obtížné, protože se jeho směrem odmítala byť jen podívat. Dle všeho však kromě dvou nenápadných a velice krátkých pohledů se jinak po celou dobu mlčky díval do ohně. Že by nakonec i Sparťané mohli mít výčitky svědomí?

Ticho však panovalo jen u této dvojice. Evjenik se totiž od tábora rozhodně nevzdálila, aby hledala dřevo. Nenabídla svou pomoc, protože je Káfsi princeznou a sběr dřeva by jí tak mohl dělat problémy, ne, tak laskavá nebyla. Vlastně právě naopak. Když došlo na „laskavost", to slovo (ani jemu příbuzné) by k popisu své osoby nikdy nepoužila.

„Jestli si myslíš, že tahle výprava, nebo ať je to už cokoli, něco mění," řekla, když měla jistotu, že se v lese ocitli sami. „Tak se mýlíš."

Voithó na ni nijak nereagoval. Řekl, že jde pro dřevo, a tak ho také sbíral. Snažil se tedy Amazonku ignorovat, ale ona mu to rozhodně nedělala snadné.

„Ta svatba bude, ať se ti to líbí, nebo ne," pokračovala ve svém monologu od místa, kde byli předtím přerušeni. „Rozdíl je v tom, že když se ti to bude líbit, vše proběhne víc... v klidu. Ano, víc v klidu, tak se to dá nazvat."

„Mám to snad brát jako výhružku?" procedil mezi zuby. Stále k ní byl natočený zády, ale její přítomnost rozhodně nebral na lehkou váhu.

„Já nikdy nevyhrožuju," zazubila se na něj. V tu chvíli si byla jistá svou převahou. „Pouze ti sděluji tvé vyhlídky do budoucna. Zkrátka ti tu říkám, jak to dopadne, to je celé," dodala a natáhla k němu ruku. Nešlo o nijak zlé gesto, přesto Voithó nedovolil, aby se opět dostala do jeho blízkosti. Rychlým pohybem jí sevřel zápěstí, ještě než se k němu její ruka vůbec stihla přiblížit. Evjenik byla silou jeho stisku překvapena a její oči se na moment staly o něco většími, vytřeštěnějšími.

„Chovám k tobě respekt jako ke členovi výpravy," sdělil jí Voithó s kamennou tváří. „Ale postav se mně nebo Káfsi do cesty a budu s tebou jednat jako s nepřítelem."

„A to má být vše?" ušklíbla se, ale její vystupování se již nezdálo tak sebevědomé jako předtím. Voithó stále svíral její ruku v té své a ji stálo hodně úsilí, aby na sobě nedala znát, jak nepříjemný pro ni ten stisk ve skutečnosti byl.

„Ano, to je vše," řekl a pustil ji.

„Chováš se jako pokrytec, víš to?" zeptala se ho a instinktivně si promnula zápěstí v místě, kde ji předtím držel.

„Pokrytec?" zopakoval po ní s jistou nezaujatostí a pokračoval ve sběru dřeva.

„Co jsem pochopila, tak jsi s tou svatbou před nějakou dobou sám souhlasil."

„To proto, že s ní souhlasila sama Káfsi."

„A nenapadlo tě, že tahle změna názorů funguje oběma směry? Že kdybys s tím teď souhlasil ty, tak by to respektovala i ona?" zeptala se ho a udělala k němu pár obezřetných kroků. „Ta tvá princezna se rozhoduje velice neuváženě. Impulzivně. Nepromyšleně. Káfsi potřebuje někoho, kdo ji ochrání, a to je přeci tvá práce, ne? Chránit."

„Stejně jako tvá," odpověděl jí stroze.

„Máš postřeh, to uznávám. Ale zamysli se nad tím, co ti tady říkám. Jen na chvíli, ano?" pokračovala Evjenik o něco vlídnějším tónem než předtím. „Na tom, co si o té svatbě myslíš, nezáleží. Je to vůle bohů a něco takového nezměníš."

Voithó si po těchto slovech zamyšleně skousl ret. O vůli bohů už něco slyšel. Co slyšel, on si ji i sám prožil a v tu chvíli musel dát Evjenik za pravdu. Jejich vůle se opravdu změnit nedá, alespoň když přijde na věštby. Jediné, co ho v tu chvíli těšilo, byl fakt, že si zatím ani jeden z nich nemohl být stoprocentně jistý, zda tato svatba opravdu spadá do záležitostí Olympu. To rozhodnou až Delfy, kam ostatně měly stejně brzy zamířit i jejich kroky.

„Vůle Olympu se možná změnit nedá," přerušil Voithó své mlčení. „Ale srdce člověka je jeho vlastní Neter."

„Neter?"

„Bůh," přeložil jí to slovo Voithó. „Myslím ‚bůh'. Srdce člověka je jeho vlastním bohem a ty... Neustále tu mluvíš o tom, jak mám s tou svatbou souhlasit. Jak mám Káfsi chránit před ní samotnou, ale co si o tom všem vlastně doopravdy myslíš ty?" zeptal se, a přitom se jí zpříma zadíval do očí. „Co ti o tom říká tvé srdce?"

„Na tom, co si o tom myslím já, nebo mé srdce," odpověděla mu kysele, „nezáleží. Každý má své místo a čím dřív poznáš to své, tím líp. Pro vás oba."

Ta poslední slova ho překvapila, a ještě chvíli mu rezonovala v hlavě. Každý má své místo a čím dřív poznáš to své, tím líp. Něco podobného slýchával i od Káfsina bratra, byla to mantra, před kterou, jak se zdálo, nebylo úniku. Jenže v tomto případě nešlo o žádná zlá a zastrašující slova, kterými princ Fóvos v jeho přítomnosti vždy oplýval. Voithó měl pocit, jako by se mu Evjenik v tu chvíli každým svým slovem i gestem snažila dát najevo, že to s ním vlastně myslí dobře. A to ho zarazilo. Znal ji sice jen krátce, ale i to mu stačilo, aby věděl, že pouštět hrůzu jí nedávalo vůbec žádnou práci. Zvláště když mluvila s někým opačného pohlaví. Touto větou tak mohla své zastrašování dovést k dokonalosti, proč tedy najednou nezněla vůbec zle? Její hlas byl v tu chvíli tak mírný a přívětivý. Na něco takového od ní nebyl zvyklý. Nečekal to. A najednou se přistihl, že vlastně neví, co dělat. Jak má reagovat? Samozřejmě, že chtěl Káfsi chránit. Vždycky ji chtěl chránit, koneckonců, to byla jeho práce. Úkol, který mu byl před mnoha lety přidělen. Nebo alespoň to si až do této chvíli myslel. Chránit Káfsi pro něj bylo prací i posláním, ale nyní... Najednou ucítil zvláštní tlak na hrudi, který odmítal zmizet.

Ochrana královské rodiny byla jeho prací, vždy to měla být „jen" ta práce. Tak odkdy se to pro něj stalo tak osobním?

***

To ráno Káfsi probudilo řinčení mečů. Kdyby se tak stalo před pár dny, asi by ihned vyskočila na nohy a začala se zděšeně rozhlížet ze strany na stranu, aby zjistila, odkud se na ni to nebezpečí žene. Nyní ale jen znaveně otevřela oči a protáhla se. Tušila, že toto bude jen daň za to, že mají v táboře Sparťana s Amazonkou. Káfsi se zadívala směrem, odkud ten ruch vycházel a její neblahé tušení se potvrdilo. Za vše mohli ti dva. Princ a Evjenik měřili své síly, zřejmě v přátelském utkání. Nebo že by ho měla i ta Amazonka už tak plné zuby a pokusila se ho zabít? Káfsi se přistihla, že by jí to nevadilo. Vlastně naopak, ještě by Evjenik podpořila a pomohla by jí zbavit se těla.

„Hele, vy dva. Co to má znamenat?" zeptala se jich rozmrzele a zívla.

„Copak? Probudili jsme vás?" zasmál se Míro.

„Vlastně jo," odsekla. „Nemůžete si přenést to tajtrlíkování někam jinam?"

„Možná, že kdybyste takto tajtrlíkovali i vy," vložila se do jejich rozhovoru Evjenik a přešla blíže ke Káfsi. „Tak byste nebyli tak snadno porazitelní," zazubila se na ni.

Káfsi jí na odpověď věnovala jeden velice vzteklý pohled a chystala se říct něco extra peprného, když vtom se odnikud zjevil Voithó a jemně ji chytil za rameno v jednoduchém „nech to být" gestu.

„Hmpf," odfrkla Káfsi, ale už se k tomu dále nevyjadřovala. Alespoň ne nahlas.

Ještě jedno slovo a já jí ukážu, pomyslela si rozezleně a v myšlenkách se upínala na Háda jako na stříbrné světýlko v jinak dost temném tunelu. Doufala, že se brzy objeví a že od nich ty dva narušitele odežene. Někam hodně daleko, pryč od ní! Vždyť už jen ta představa, že by s tím Sparťanem a Amazonkou museli cestovat, a ještě si třeba navzájem pomáhat, ta ji děsila až běda. Z toho pomyšlení jí přímo přeběhl mráz po zádech. Ne, zamítla tu představu hned v zárodku. Ne, ti dva zmizí tak rychle, jak se objevili. Určitě. Musíme jen vydržet cestu do Delf a bude. To je chvilka, to se zvládne.

S touto uklidňující myšlenkou si sedla před již vyhaslé ohniště a čekala. Netrvalo dlouho a na místo dorazil Alexandros, který s sebou dle domluvy přinesl něco k zakousnutí. Když spatřil tu podivnou čtveřici sedící před dlouhá léta opuštěnou kobkou, tak se na jeho obličeji objevilo jisté zmatení, ale na nic se neptal. V kroužku tam pospolu seděli přátelé i nepřátelé a všichni měli stejný hlad. Mlčky tedy předal občerstvení, o které se poté Káfsi s jistou nelibostí férovým dílem rozdělila s ostatními. A to bez výjimky. Zatímco Míro si bez problémů vzal svůj díl, Evjenik chvíli jen nečinně postávala opodál, a teprve když byli všichni zhluboka zabráni do snídaně, tak se nenápadně natáhla pro svou část. Působila přitom trochu jako plaché zvířátko, což Káfsi přišlo v jistém slova smyslu roztomilé.

Když se všichni nasnídali, vyrazili zpět do paláce. Odtud měla jejich cesta nabrat další směr. Přístav. Loď. Moře. Delfy. Věštba. A když bohové dají, tak i rychlý konec.