Nejspíše byl můj výraz hodně vtipný, když se osoby, které mě sem doprovázeli, ošili a skrývali svůj polo smích za kašel. Já místo toho bez ze slova hleděla na osobu, která se postavila přede mě. Bílý plášť se mu u země zvedal díky mírnému větříku, ale to vše šlo mimo mě. Co on je sakra zač?! Nějaký špion? Má snad nějaké ďábelské dvojče, které jsem tehdy potkala?! Ze všech dalších a mnohem blbějších teorií mě vyvedla koruna na jeho hlavě, na kterou jsem přimhouřila oči. Byla to totiž královská koruna, což mě donutilo procitnout.

„Ne..." uniklo mi tiše ze rtů a velmi mladý král odhalil špičáky v úsměvu. Oči se mu jen leskly pobavením, ale já bojovala s chutí ho praštit a utéct. Nasadil mi parohy! Udělal ze mě hlupačku a ještě se baví?! Podle jeho výrazu se musel bavit přímo královsky... „Je mi ctí se s Vámi setkat, Vaše Výsosti." Prskla jsem jako jedna z koček, které jsme při cestě sem minuli, a které Luxia nedopatřením přišlápla ocas. Nezapomněla jsem se slavnostně uklonit, což do mé palice vtloukali dost dlouho, než jsem se poklonu naučila bez zaškobrtnutí a následného válení po zemi.

„Opravdu?" jeho oči se opět zaleskly a já pochopila, že si právě vzpomenul na naše první setkání. Omlouvat se mu nehodlám!

Pohledem jsem zabloudila za krále, kde se vyskytovala Rada starších, kteří popravdě stěží vypadali na šedesát, takže jsem přesně nechápala, proč oslovení ,starší', ale ignorovala jsem to. Upíři z Rady vrhly nesouhlasné pohledy na svého krále, který dělal jakoby nic, než svou pichlavou pozornost přenesli na mě „Jsme rádi, že jste dojela v pořádku, slečno Levis." Začal ten prostřední „Musíte být po té dlouhé cestě unavená, proto jsme už předem připravili Váš pokoj," určitě mě chtěli nechat odpočívat na věky věků! Nu, před smrtí bych si aspoň chtěla najít ono poslední místo k věčnému odpočinku.

„Pravda je taková, že nejsem vůbec utahaná." Vlastně jsem jim nelhala, takhle dlouhá cesta mě naplnila energií a bolehlav mě taky opustil. Což bylo jedině dobře.

„Ach," vydechl opět ten prostřední, kterého jsem svou větou zjevně postavila do těžší pozice „Než tedy přejdeme k formálnějšímu jednání, necháme Vás se v novém pokoji zabydlet.." jeho ostříží pohled mi nebyl vůbec příjemný „Služebné Vám ho pak ukáží." Dodal trochu nevrle, ale snažil se to zakrýt menším úsměvem, který spíše vypadal jako něco mezi posmrtnou křečí a chutí zabíjet.

„Mohla bych se nejdříve postarat o koně?" koho zajímal pokoj?! Víte, jak bude tahle kobyla naštvaná, pokud tu bude stát ještě chvíli? Luxii to tu opravdu už nebavilo a dávala to najevo frkáním a odtahováním hlavy do strany.

Starší nestihli ani otevřít pusu, jelikož jim do řeči skočil samotný panovník s jednoduchým oznámením. „Doprovodím tě." Zabručel a nikdo mu neodporoval, i když Starší vypadali, že se jim to dvakrát nezamlouvá. No, vlastně ani mně se to nelíbilo, protože to znamenalo, že jsem s ním musela být sama.

Zmíněný panovník naznačil posunkem ruky jakýsi rozkaz, který jsem pochopila tehdy, kdy se celé shromáždění rozpustilo. Přehodila jsem otěže přes kobylčinu hlavu a vedla ji směrem, kudy šel král. „Velká změna z pochybného týpka se sešlým oblečením." Zavrčela jsem, propichujíc ho pohledem.

„Jsi naštvaná?" zeptal se takovým zvláštním tónem hlasu. Bylo to něco na pomezí ustaranosti a lhostejnosti, až mě tím dopaloval ještě více.

Frkla jsem „Nedávám to snad patřičně najevo?" zamračila jsem se na upíra v bílo černém oblečení, za kterým důstojně vlál jeho plášť, který měl sepnutý jakousi broží pod krkem.

„Takhle bys mluvila i se svým králem?" upřel na mě ty své modré oči, které snad viděly až do mé duše, což nemohlo být moc hezké místo na pohled. Otřásla jsem se a pohlédla na malou chvíli dopředu.

„Kdyby provedl to, co vy, tak pak ano." Nebyla jsem si svými slovy jistá, ale nejspíš bych reagovala podobně. Stejně to bylo jedno, jelikož jsem se začínala pomalu uklidňovat, ale ticho, které nastalo, mě trochu vyděsilo. Urazila jsem ho? Nebo jen překvapila? Řekni něco, prosím! Soptila jsem v duchu.

„Zajímavé." Krátce se zasmál, což mě zmátlo snad více než zjištění, že jejich sestavení ulic a domů je naprosto rozdílné od těch lidských a pro mě to bylo zcela matoucí.  „Akane?" pootočil na mě hlavu, ale já jsem nadále hleděla před sebe.

„Ano?" odehnala jsem dorážející tlamu své kobylky a čekala, co z krále zajímavého vyleze. I když jsem se trochu obávala. Člověk nikdy neví, co může nelid žádat.

Slyšela jsem uchechtnutí z jeho strany, ale ignorovala jsem jej, až jeho věta mě přiměla dávat více pozor „Byl bych rád, kdybys mě nazývala jménem. Nenávidím oslovení ,Vaše Výsosti' a nebo tomu podobné." Povzdychl si a pravou rukou si prohrábl své blond vlasy.

Vykulila jsem oči div, že jsem se nezačala dávit a prudce se na něj otočila „To nemůžu!" zatrhla jsem jeho blbý nápad. Můj mistr by mě zabil, kdyby se dozvěděl, že někdo jako já, si tyká s někým jako je král po mém pravém boku! A na umření jsem se zatím necítila, takže bych to nechtěla urychlit.

„Dobrá," vypadal, jakoby takovouhle reakci očekával, což mě nutilo se mračit ještě více „Pak ti to tedy nakazuji, jakožto král tohohle království." Jeho obličej byl vážný. Zcela vážný, bez známek legrace, až mě takový výraz děsil. Doopravdy vypadal děsivě, jako bych byla nějaký nepřítel, který s ním má vyjednávat nějaké další kroky. Začínala jsem se ujišťovat v tom, že z něho bych si nepřítele udělat nechtěla. 

Nadechla jsem se. „Ale... ale..." nemohla jsem ze sebe dostat jedinou normální větu. Nedokázala jsem přijít na nic inteligentního, král mě nakonec snadno předběhl.

„Je to rozkaz." Zavrčel a z jeho tónu hlasu šla jasně slyšet nadřazenost a moc.

Zamračila jsem se „Není to omezování lidských práv, či něco podobného?!" zabodla jsem do něj pár zelených očí.

Zasmál se „Ještě si nikdo neztěžoval, takže nevím." Stopy po předešlém děsivém tónu byly pryč a nahradil ho zase ten starý. Jo, tenhle jsem si rozhodně oblíbila víc, než tamten.

Ale vážně, je tenhle kluk vůbec v pořádku?"! „Právě si tu někdo ztěžuje!" vyjekla jsem panicky, dávajíc si pramen vlasů z očí, ale s králem má věta nehnula ani o píď. Vypadal, že se dost baví.

„Tak to bych měl tu osobu umlčet," špičáky se mu zaleskly, když je vycenil v úsměv „Aby zbytečně nepobuřovala ostatní..." zachvěla jsem se pod jeho slovy, ale mlčela.

Král, užívajíc si pocit vítězství, se spokojeně zaculil jako malé dítě a pokračoval v cestě ke stájí, které jsme došli v tichu a klidu. Tedy, hlavně tichu, klid moc nebyl, když jsem ho zabíjela pohledem a on si toho byl vědom a předváděl nevinné výrazy.

***

Panovník mi překvapivě otevřel vrata do stájí a já s tichým brouknutím díku prošla kolem něj i s kobylkou, která chtěla žužlat královo vlasy. Pak je naštěstí vyplivla, zjevně nebyly tak chutné, jak se jí zprvu zdálo a já s pocitem zadostiučiněním, skrývala svůj pobavený úsměv při práci na odsedlávání koně. Panovník si mezitím s brumláním připomínek srovnával svůj předchozí rozcuch, který si vzaly do parády Lexii sliny. 

Stání bylo prostorné a čisté, jejich koně se tu museli mít jako prasata v žitech, ale právě ty koně jim tu jaksi chyběli. „Kde jsou všichni?" pohodila jsem hlavou k opuštěním boxům.

„Jsou na louce, koncem dne je zaženou zpátky." Zodpověděl mi trpělivě upír a nadále se ležérně opíral o zavřenou polovinu vrat.

„Když jsme u toho..." podívala jsem se na něj zamyšleně „Jakým jménem z těch tisíců ti mám vlastně říkat?" při vzpomínce na jeho dlouhé jméno mi jen zacukal koutek a taktéž mi to připomnělo dopis, který mu mám osobně předat. Ale teď jsem se musela postarat o kobylu. Vždy jsem chtěla mluvit s králem tak normálně, ale bylo to celkem zvláštní.

Upír chvíli přemýšlel, alespoň tak jsem si jeho mlčenlivost vyložila a já nenaléhala a jen čekala. Nakonec to nějaké ovoce přeci jen vyneslo... „Ren." Oznámil mi poté jednoduše a nevypadalo to, že by svou větu chtěl nějak obohatit.

„Co?" nechápavě jsem na něj pohlédla a přestala se s kobylkou přetahovat o udidlo, která svou pozornost, podobně jako já, přenesla na upíra. Přeslechla jsem se?

„Ren." Zopakoval mi s pokrčením rameny a dál mě sledoval při práci. No jo, jakoby těch sloužících, co mu vše nesou pod nos neměl dost... Proč nesledovat další, že?

„Když to říkáš," domyslela jsem si, že šlo zjevně o další přezdívku, ale neřešila jsem to. Bylo to lepší, než abych musela vyjmenovávat všechny jeho tituly. „Mám pro tebe dopis od mistra Královské školy..."

„Četlas to." Skočil mi do řeči se svou oznamující větou. On se opravdu neptal, což by bylo normální. Věděl to a pouze zkonstatoval fakt.

Ohromeně jsem na něj zírala „Jak to víš..." vydechla jsem. Popravdě mi teď bylo trochu trapně, ale aspoň jsem dostála své cti, no ne?

„Prostě to vím." Zamumlal, upírajíc na mě ty své modré ledové jehly, které mě propíchly jako kus pergamenu „Tvůj mistr mě varoval před tebou a tvou zvědavostí." Vysvětlil mi poté situaci, stále s tím nic neříkajícím výrazem.

„Zlobíš se?" broukla jsem směrem k němu a dokončila Luxii, jejíž věci jsem přehodila přes dřevěný trám boxu.

„Ne," vydechl konečně upír „Přijde mi to vtipné..." a skutečně, když jsem se podívala na Rena, tak na jeho tváři pohrával úsměv.

„Hmmm," zamyslela jsem se nad tím. Vlastně mi to mohlo být jedno „Stejně bych se ti neomluvila." Upírečka můj tón i věta podle zaskočeného výrazu překvapila a já byla zase šťastná. Tedy v mezích.

„Ani kdybych si na omluvu dělal nárok?" promluvil poté, sledujíc mě až s přehnaným zájmem v očích, který jsem tu viděla snad u každé bytosti, se kterou jsem promluvila. Co je na mně tak zajímavého, krom toho, že jsem byla cizinka, magička a člověk?!

Zamyslela jsem se nad jeho slovy. Byl to král. Měl velkou moc. Byl to ještě k tomu upír a já jen ubohá magička osmého ročníku. Byla to jasná nevýhoda! „Ne, ani tak bys ze mě omluvu nedostal, to bych se ti musela omluvit i za naše první setkání a to byla tvá chyba." Kdybych u něj byla blíže, určitě bych do něj zabodla ukazováček, takhle jsem se spokojila jen s jakýmsi šklebem, který jsem mohla jen vzdáleně považovat za úsměv.

„Jak to mohla být má chyba?" zdál se při naší rozepři nějak spokojený. Nemá na tohle nějakou úchylku?! „Pokud si dobře vzpomínám, tak to ty jsi narazila do mě a ještě k tomu mě seřvala."

Nevěřícně jsem pootevřela pusu „Neshazuj svou vinu na mě, Výsosti!" probodla jsem ho pohledem skrz na skrz „Jsi upír! Mohl ses mi jednoduše vyhnout!" ruce jsem si během svých slov založila na hrudi, propalujíc pohledem upíra v bílém před sebou.

Zmiňovanému se po obličeji roztáhl úsměv, který jsem nemohla zařadit do žádné kategorie „Možná mám rád, když do mě naráží panny v nesnázích."

Zamrkala jsem zaraženě „To zní nechutně!" po mé větě připomínal onu pannu v nesnázích mnohem přesvědčivěji, než bych to dokázala já sama „A rozhodně jsem nebyla v nesnázích, jen jsem potřebovala vypadnout ven, kvůli všem těm pohledům a dusnu." Našpulila jsem rty.

Ren povytáhl své světlejší obočí „Nestává se nám často, že by nás navštívil člověk a ještě k tomu mág," povzdychl si s poměrně ustaraným výrazem. Zjevně ho názory lidí na nelidy trápili a nedivila jsem se. Muselo to být stresující a těžké, když se na vaše království dívá skrze prsty. Naštěstí to předtím nijak výrazně neroztahoval, protože jsem vážně nestála o řešení panen v nesnázích. „A ještě k tomu se už po zemi roznesla zpráva, že máš být mým hostem, to tě dělá ještě zajímavější." Jeho rty se na malou chvilku zvlnily do malého úsměvu. Já osobně jsem štěstím neskákala.

„Hej, Rene..." začala jsem váhavě, přemýšlejíc jak ho vyvézt z pochmurných myšlenek „Co jsi vlastně dělal v té vesnici?" ne, že bych umírala po důvodu, ale nic lepšího mě nenapadlo a tohle znělo jako nevinné téma. Možná.

Panovník se zasmál. Byl to takový ten smích, za kterým se snažíte zakrýt trapnost, kterou nyní pociťujete „Byl jsem tam kvůli tobě," odpověděl mi zcela vážně, bez zaváhání nebo pokusu o lež a já na něj jen vyjeveně zírala.

„Kvůli mně?" už jen touhle větou jsem ho chtěla donutit mluvit, ale on vypadal, jakoby se za to trochu styděl. Co to má být?! A odkdy se upíři stydí?

„Už když jsi přejela hranici, tak jsem to věděl a tahle vesnice byla jediná ve tvé cestě," z jeho vyprávění jsem dostávala jisté podezření k jedné věci „Rozhodl jsem se s tebou setkat jako jeden z poddaných a podařilo se." Zazubil se na mě „Ale toho večera jsi mě dost překvapila." Zabodl do mě zkoumavě svůj pohled a amotný přemýšlel o té poslední větě stejně jako já.

Já naproti tomu dokonale ztuhla. Nevěřícně jsem na něj koukala, jak se škodolibě křenil „Tys tam byl?!" to nebylo možný! Neviděla jsem ho! Nemohl tam tedy být, tohle si musel vymyslet! Panovník naklonil hlavu ke straně.

„To si nepamatuješ, co jsme dělali?" zatvářil se smutně asi stejně jako když odmítnete něco dát malému dítěti. 

„My jsme spolu něco dělali?" Nevěřila jsem vlastním uším! O čem to ten prevít mluvil?! Co jsme spolu jako měli dělat?!

„Chceš to snad předvést?" upírovi zablesklo v očích a měřil si mě hodnotícím pohledem. Kde byl ten starý Ren, kterého jsem potkala?! Co se to tu dělo? Popravdě mi z toho bylo trochu mdlo a věřila jsem, že z mé tváře zmizela veškerá barva.

„Ne!" vyjekla jsem náhle a odmítavě před sebe vystrčila ruce „Zůstaň! Tam! Na tom místě!" nakázala mu okamžitě. Co jsme my dva dělali?!

Zničehonic se od upíra začali ozývat různé děsivé zvuky, které přešli do hlasitého záchvatu smíchu, v který propadl. Vykulila jsem oči nad jeho nepochopitelnou reakcí. Co si jako myslel, že právě dělá?! Jak se mohl v takovéhle situaci smát?! I přes tuny otázek jsem nemohla vyslovit ani jednu.

Jeho smích utichal, částečně „Promiň mi..." nadechl se „Chtěl jsem vidět tvou reakci." Odkašlal si, čímž se trochu uklidnil „Nic jsme spolu nedělali, už můžeš dýchat." Nadechla jsem se. Ani jsem si nevšimla, že celou dobu zadržuji dech. Měla jsem na něj takový vztek!

Tiše a stále naštvaně jsem si z kapsy vytáhla dopis, a když jsem procházela kolem něj, vrazila jsem mu ho do náruče, kde ho chytil a vyšla jsem ven na čerstvý vzduch. Převezl mě. Zase. Mě, která převážela ostatní. On byl skutečně podlý hráč. Vlastně jsem nebyla ani tak naštvaná, jak to vypadalo... Prostě mě dopálilo, že jsem se nachytala. Nebyla jsem zvyklá, že by proti mně stál někdo podobný. Navíc jsem jeho slovům opravdu uvěřila! Však jsem si nic z toho večera nepamatovala!

Ren se potichu objevil vedle mě. Zjevně z toho byl nesvůj „Omlouvám se..." šepl omluvně a trochu zkroušeně, zato mě cukalo v koutku.

„Takže jsi uznal, že to sražení byla tvá chyba?" broukla jsem pobaveně a periferním viděním jsem zachytila jeho překvapený výraz.

„Ty nejsi naštvaná?" vydechl nevěřícně. Nemohla jsem odhalit, zda jsem tam zaslechla i úlevu nebo jen čistou překvapenost.

Mávla jsem nad tím rukou „Mistr nevaroval před mými výbuchy vzteku?" zazubila jsem se pobaveně, zcela spokojena, ale i tak mě něco trápila. Jistá myšlenka.

Upír se krátce zasmál „Nejspíš zapomněl. Asi mi chtěl dopřát nějaké příjemné překvapení." Uchechtla jsem se nad jeho slovy, ale nijak dál nezaregistrovala. Má tvář totiž zvážněla a i upír vedle mého levého boku vycítil jistou změnu v mém chování, páč si mě začal zneklidněně prohlížet, jakoby důvod mé změny mohl vykoukat.

„Ty, Rene..." začala jsem váhavě a otočila se k němu čelem „Řekni mi pravdu," pohlédla jsem mu do modrých očí a nadechla se. Nebyla jsem si tou teorií jistá a nedávala mi smysl, ale jediný, kdo mi jí mohl vyvrátit nebo potvrdit byl samotný král.

„Ty jsi telepat, že jo?"

A další díl je po dlouhé době tady, ale chtěla jsem si ho nechat na dnešek, páč právě dneska odjíždím poprvé na intr a taktéž mi poprvé začíná zítra škola! No, docela se toho bojím, ale to není to hlavní. Jak to teď vlastně bude s vydáváním? Mám plán, že si budu přes týden sepisovat kapitolu či více a o víkendu je sem přepíšu. Takže ano. Kapitoly budou vycházet zjevně jen o víkendech jako vše ostatní.

Ale možná Kecy budu psát na mobile, pokud mě něco zrovna dobrého ke konzultaci napadne, že?

Ale teď ke kapitole. Omluvuju se za všechny nedostatky, ale jsem jen amatérská pisatelka, která píše, protože jí to baví. A jsem jenom člověk, takže se nedostatky vždy najdou. Bohužel jsem nemohla najít žádný vhodný obrázek a tak jsem tam prcla písničku, kterou jsem poslouchala a snad se líbí. Mimoto, kapitolka má přes 2720 slov :3

Jinak, jak si vlastně ten oblek krále představuju? Našla jsem parádní obrázek a i ten člověk na něm mi trochu na Rena sedí, tedy jen částečně, ten na coveru je tomu více podobný :D Ale tu máte oblek, pro lepší představu, alespoň tak jsem si ho představovala.

Tímto tedy se loučím a za týden snad tady! Držím palce při vašem studiu a myslete na Alkierku, ano? :3 

Praise the Alkiera!