Ostrá bolest se prohnala celým mým tělem, jak se má bariéra v mysli začala tříštit na malé kousíčky. Jako kdybych cítila každičký dopad jednotlivého kousku, který v mé mysli dopadl do prázdna.

Křičela jsem. Věděla jsem, že jsem křičela, ale z mých rtů nic nevycházelo. V momentě, co jsem se konečně dokázala rozkoukat kolem sebe, mě zachvátila úzkostná panika z neznámá a nevědomosti. Pamatovala jsem si místnost, kam jsem se s Renem dostala, ale nic takového tu kolem nebylo... Jen černota, která se kolem mě obalovala jako úponky rostlin. Chtěla jsem se pohnout, ale mé tělo nereagovalo. Vlastně jsem nedokázala pohnout ničím.

Chtěla jsem zvolat do prázdna, ale náhlá zima, která mi zježila všechny chloupky po těle, mě usadila. Něco tu bylo. Nebyla jsem si tím jistá, jelikož mi vše připadalo jako po pojmutí drog, včetně mého vnímání.

Cukla jsem, nebo jsem si to aspoň představovala, když jsem zaslechla jakýsi pronikavý smích. Chladný. Děsivý, až se mi zarýval do morku mých kostí. Ale navzdory tomu jsem pocítila okamžitou úctu, která mi byla zcela cizí. Jako kdyby mi byla vnucena do mého podvědomí.

„Takže to je to nové jehňátko, které sem bylo vysláno," hlas jsem zaslechla za sebou, kam jsem se intuitivně otočila, ale nikdo tam nestál. Její hlas byl líbezný, lákal, byla v něm patrná hravost, ale taková, jaká by se mně osobně nelíbila a děsilo mě to. „Čekala jsem, až se s tebou budu moct seznámit," další přeslazený úchecht se ozval kdesi z temnoty.

„Čekala?" Otázala jsem se opatrně, váhala jsem nad svými vlastními slovy a to mě zneklidňovalo. Nezažívala jsem tohle moc často. „Kdo jsi?" Zamračila jsem se do temnoty, jako kdybych tam mohla něco vidět, ale opak byl pravdou.

„Uhmm," zapředla jako to nejsladší kotě pod sluncem, až jsem se z toho zvuku otřásla. Působilo to, jako kdyby daná osoba byla hned vedle mého ucha. „Nebyla by zábava, kdybys věděla hned všechno, nemám pravdu?" Slyšela jsem podobný zvuk mlasknutí, a když jsem se otočila dopředu, viděla jsem ji.

Dlouhé černé šaty, odhalující její dlouhé, leč bledé nohy, které obepínaly její štíhlý pas a zvýrazňovaly ženské přednosti. Ačkoliv jsem nikdy nepocítila nějaké choutky na holky, u ní jsem si připadala jako kdybych měla. Vypadala jako bohyně. Bohyně, ze které jsem měla zlý pocit. Dychtivě jsem pohlédla k její tváři, ale ta byla zahalena stejně zbarvenou maskou, odhalujíc pouze svá pomyslná ústa, stažena v jedovatý úsměv. Pouze z jejího úsměvu jsem měla pocit, jako kdybych čelila někomu, kdo si myslí a skutečně věří, že je vládcem světa.

„Takže co? Zabijete mě hned tady?" Zvedla jsem bojovně bradu, abych dala trochu najevo, že jsem se jí nebála, ačkoliv pravda byla opak. Cítila jsem strach rozlévající se po celém mém těle. Jen jsem se snažila na to nemyslet.

„Lákavá myšlenka, vskutku," odmlčela se, jako kdyby nad tím doopravdy přemýšlela, než se znova usmála. „Ne, teď tě nezabiji, zatím ne," porozhlédla se kolem sebe, kdy jsem si všimla, jak se její tváří prohnal stín nelibosti, než svou pozornost znova zaměřila na mě, „navíc ani nemohu, ne tady. Jsme ve tvé hlavince, šikulko. A to jen díky tomu, že jsi prolomila tu otravnou pečeť, která mi zamezovala v komunikaci se zdejšími," uchechtla se, „magiky."

Nejspíše jsem musela působit vtipně, když jsem na ni valila oči, netušíc, co přesně se mi teď honilo hlavou.

„Tys je zabila," vydechla jsem, mlátíc se za to v mysli, že mi to nedošlo hned, kašlajíc na nějakou úctu a slušnost. Byla magičkou. Silnou. Proto jsem cítila takovou chuť se jí podřídit a vnímala jsem její sílu.

„Och, konečně ti to docvaklo? Mno, mohlo to být i horší, nevadí. I ti pomalejší se mi mohou hodit," prohodila ledabyle, netrápíc se činy, které způsobila. „Je smutné, že jsi neposlechla toho svého krvesajíčka, když ti říkal, že máš odejít. Teď za to zaplatíte oba. On? Jeho království lehne popelem i se všemi těmihle... věcmi," ohrnula rty nad nechutí, co chovala k nelidské rase, ačkoliv sama nebyla ani člověk. Teď už ne. „A ty? To se ještě uvidí. Tak či onak to s tebou skončí jak se rozhodneš sama."

Hleděla jsem na ni aniž bych jedinkrát mrkla. Její slova se mi zařezávala do mysli jako ostré jehly. Měla vše naplánované. Vše měla připravené. Snažila jsem se zaměřit na jakýkoliv detail, který by mi napomohl k odhalení její osoby, ale ničeho zvláštního jsem si nedokázala všimnout. Na to tu byla až moc velká temnota. Přeci jen... tohle byla moje mysl, nečekala jsem nic jiného. S tím rozdílem, že to ona tohle vše ovládala. Byla jsem uvězněna ve své vlastní mysli, jaká to krásná ironie.

„Nesnášíš nelidi tak moc, že chceš způsobit genocidu na jejich vlastním území? Nejsi Bůh, abys tohle mohla udělat!" Křikla jsem na ni dopáleně, co jsem se snažila získat čas, abych mohla převzít nějakým způsobem kontrolu. „Myslíš, že se království vrhnou do války, když tu umřu? Ale prosímtě! To jsou jen výhružky, ani lidská království nejsou připravena na takový boj, proč jsi si tak jistá, že to dopadne, jak si představuješ?" Ušklíbla jsem se na ni, když jsem pocítila závan vzteku z její strany. Jen na chvilku, ale bylo to tam.

„Jak se opovažuješ...!" Svou větu nedořekla, když to zakončila výdechem, kterým se evidentně uklidnila. „Ničemu nerozumíš, nic jsi nezažila a snažíš se mi to moralizovat? Nechtěj mě rozesmát! Myslíš, že jsem na tohle všechno sama? Že nemám spojence někde výš?" Ušklíbla se na mě, při tom okatém prohlížení. „Nečekala jsem, že sem pošlou někoho až tak naivně hloupého, hmm, to je jedno," promlouvala spíše k sobě než ke mně, a popravdě mi to bylo jedno.

Dobře, měla pravdu v tom, že umím být hloupá. Spíše mi věci sem tam docházely pomaleji. Ale stále jsem nebyla tak blbá, abych odstartovala světovou válku.

„Mhm, i kdybych to nevěděla, tak teď díky tobě už jo," zavrněla jsem s hloupoučkým úsměvem malé holčičky,než jsem zvážněla. Našla jsem to. „Mysli si co chceš, je mi to jedno. Jedno si zapamatuj, i kdybych ti nezabránila v mém zabití, tak tě odhalím. A oni po tobě půjdou, věř, že se jim neschováš. A za to, cos provedla budeš pykat."

Poprvé jsem samu sebe zaslechla mluvit takhle chladným hlasem. Mohla jsem si to dovolit. Ona mi zde nemohla ublížit. Alespoň ne fyzicky. Nezáleželo mi na tom. Našla jsem tu nit, co nás spojovala. Všimla jsem si jak pootevřela rty. Jak pochopila, o co mi šlo. Chtěla jsem ji rozhodit, abych odhalila naše spojení.

Než stihla jakkoliv zareagovat, násilně jsem magickou nit přetrhla. Bolest, co se prohnala mým tělem, bylo už pouhým osvobozením, kdy jsem se vracela do reality. Vše se mi zdálo jako mlhavý špatný sen, který nechtěl skončit. Chtěl se mi plakat, když jsem konečně ucítila své končetiny, se kterými jsem zkoušela pohybovat a šlo to.

Slyšela jsem, jak mě někdo volal. Musela jsem přiznat, že se mé maličkosti dožadoval dost tvrdohlavě, než jsem zamručela v nějakou odpověď na neustavičné volání mého jména.

„Akane!"

Ach, panovník, že mě to překvapovalo. Mhm, kde se tu vlastně vzalo to jemné povlečení s měkkými polštáři? Zmateně jsem otevírala oči. Vše se zdálo tak ostré. Veškerá má bolest zase násobně větší, než jsem si představovala. Cítila jsem se slabě. Vycucaně do morku kostí.

„Chmf... proč tak vyvádíš, slyším tě," zamručela jsem nepříjemně, co jsem si dala hřbet ruky přes oči a snažila se zpracovat alespoň to světlo.

„Žiješ!" Slyšela jsem v jeho hlase neskonalou úlevu, jako kdyby mu ze srdce zmizel kámen, který ho celou dobu táhl ke dnu. „Co se stalo?" Cítila jsem, jak mi pomáhal se posadit a já se zmateně rozkoukávala kolem. Nepoznávala jsem to tu. Rozhodně jsme nebyli v té zatuchlé kanceláři, ale ani v mém dočasném pokoji.

Vše jsem měla jako v mlze. Něco se stalo. Zamračila jsem si, když mě znova zabolela hlava a já si uvědomila, že moje bariéra byla zničená.

„Pamatuju si jen..." odmlčela jsem se, abych zavzpomínala na tu chvíli, co jsem prožila. Cítila jsem bolest. Tlak. Ale něco mi tam chybělo. Něco důležitého, co se mi mé podvědomí snažilo naznačit, jen jsem nedokázala přijít na co. „Pamatuju si jak jsem ztratila vědomí a strašnou bolest hlavy," přiznala jsem po chvilce ticha, co jsem pohlédla na ustaraného panovníka, který nevypadal přesvědčeně mou odpovědí. „Proč? Vypadáš, jak kdybych měla umřít," rýpla jsem si do něj, než mi došlo o chvilku později, že to byl špatný vtip.

„Proč? Možná proto, že jsi kašlala krev, Akane!" Naštvaně sykl, co jsem se pod jeho naštvaným pohledem otřásla a snažila se si vzpomenout. „Byla jsi mimo tři dny, sakra!" Prsty rozčarovaně zajel do vlasů, snad ve snaze se trochu uklidnit.

Nevěděla jsem, jak moc jsem v tu chvíli musela vypadat šokovaně. Bylo mi to jedno. Zírala jsem na něj jako na ducha, se kterým se potýkám poprvé. Lhal. Určitě lhal. Tři dny? To nemohlo být...

„To není možný..." vydechla jsem v šoku, co jsem si sedla na okraj postele, hledíc kamsi do prázdna. „Připadá mi to jen jako několik minut," zamumlala jsem zaraženě, než jsem sykla bolestí, když mě znova rozbolela hlava.

„Jsi vpořádku?" Upír nevěnoval žádnou pozornost naší náhle blízkosti, když se ke mně přiblížil, aby mě podržel a zabránil mi tak v pádu a já se ho přidržela s chlácholivým úsměvem.

„Jsem, jen mě stále bolí hlava, to přejde," přiznala jsem s kývnutím, abych na svá slova dala důraz, jelikož jsem teď působila jako pravý opak.

„Zavolám doktora, aby se na tebe znova podíval."

V momentě, co se ke mně otočil s úmyslem odejít, jsem se po něm ohnala a chytila za plášť. Vytřeštěné oči, lesknoucí se strachem, jsem upírala do těch jeho ledově modrých, ve kterých se zračila starost. Starost o mě. Za jiných okolností by mě to těšilo, ale nyní mi to nepomáhalo.

„Akane?"

„Já..." odmlčela jsem se, dívajíc se na svou ruku, která drtila v pěst jeho plášť v křeči. Něco se stalo. „Mám dojem, že to není všechno," přiznala mu nejistě, co jsem se na něj podívala a všimla si té nechápavosti, se kterou si mě měřil. „Neztratila jsem vědomí jen tak, něco se muselo stát..." vysvětlila mu svou myšlenku, kterou jsem si jen potvrdila svůj pocit.

Ren se namísto odchodu připojil k mému boku, kde usedl, stále mi na blízku, jako kdybych měla každou chvilku znova padat. Ale nebránila jsem se mu, nejspíše jsem byla spíše ráda za jeho blízkost a jistou podporu, i kdyby nebyla opravdová, chtěla jsem tomu věřit.

„Co tím myslíš?" Zeptal se mě opatrně, kdy sám nad tím přemýšlel, ačkoliv se neměl od čeho odrazit a cítil kvůli tomu vzrůstající frustraci.

„Mám pocit, že se mi někdo hrabal v hlavě..." špitla jsem zamračeně. Musela jsem si promluvit se svým Mistrem. Musel mi pomoct. „Jenže nevím proč, ani kdo to mohl udělat, musím se spojit s Mistrem, aby mi pomohl se podívat do mí mysli," svěřila jsem se mu s mým plánem, který jediný mi mohl pomoci s tímhle pocitem.

Možná to byl doopravdy jen můj pocit, ale jestli ne... mohlo by mi to pomoci, ačkoliv jsem netušila jak.

„S tímhle nemusíš chodit za Mistrem," promluvil konečně Ren, který celou dobu byl ticho a jen poslouchal a přemýšlel. „Vím, že s ním chceš mluvit a probrat tyhle věci, ale jde o to, že jsem se s ním snažil spojit kvůli tobě, ale neodpovídá. Nemá to smysl," v jeho hlase jsem zaslechla frustraci smíchanou se zlostí, a nedivila jsem se mu. Cítila jsem se nyní podobně.

Mistr mě sem předhodil jako kus psa, a ani není schopný se s námi spojit, když ho potřebujeme? Mohla jsem umřít! Nebo cokoliv. Netušila jsem přesně co se stalo, ale chtěla jsem to zjistit.

„Počkej..." zarazila jsem se v momentě, co jsem chtěla klít, „jak myslíš tím, že nemusím s tímhle jít za Mistrem?" Překvapeně jsem se na něj podívala, jelikož mi tohle nedávalo smysl. Já jsem to sama nedokázala, jestli měl takovou víru ve mně, tak se za ty tři dny hodně změnilo.

„Protože ti s tímhle mohu pomoct."  

Po hodně dlouhé době je tu další kapitola Magičky, a snad jsem poukázala něco nového. Strašně mě mrzí, že už nevydávám pravidelněji, ale... mám strašný burnout a nedokážu s tím nic udělat. Nápady jsou, ale zkrátka chuť to sepsat není a strašně na to trpím. 

Snad se to tedy nějak zlepší se začátkem školy a doufám v dopsání Magičky snad do Vánoc, ráda bych tenhle příběh zakončila ještě během prázdnin, ale uvidím, jak na tom s realizací kapitol budu.

Ještě jednou se omluvuju a snad příště!