Celý hrad byl dalšího dne jako vyměněný. Služebníci si šuškali, stráže neklidně hlídali u různě důležitých míst a atmosféra místa nebyla nijak veselá, natož příjemná. Jako kdyby někdo mávl kouzelnou hůlkou a převrátil včerejší klid, co tu panoval.

„Takže jsi prolomila pečeť?" Ren seděl na svém trůnu, nucen přerušit audience, které měl na dnešní den naplánovaný. Jeho rada si něco špitala tiše za ním, evidentně rozladěni z téhle noviny. Nebo z toho, že jsem přerušila jeho práci?

Zamrkala jsem, abych se probrala z myšlenek a narovnala se, abych vypadala alespoň trochu váženě. Jenomže jsem se cítila naprosto opačně. Byla jsem unavená. Kouzlo bylo o vyšší stupeň mága než jsem byla já. Proto tu měl být můj mistr a ne já. On by to otevřel lusknutím prstů, zato já jsem se s tím prala... kolikátý to den? Měla jsem zlost, která se vlévala do každé části mého těla.

„Ano, dveře jsou otevřené," zopakovala jsem mu svou předchozí zprávu a po očku si všímala, že tu nejsme jen my. Rada a dalších několik lidí, který zjevně byli z různých koutů tohohle království a řadili se do vyšší vrstvy. Jako Mág jsem byla na stejně příčce uznávání, ale stále jsem byla učeň. A popravdě, lidi natož upíři nás magiky moc nemuseli. „Chtěl jste, abych po otevření bez prodlení přišla a oznámila vám to," bylo pro mě opravdu těžké k němu mluvit takto, po tom, jak se chováme normálně, ale kvůli osobám tady, jsem se k němu musela chovat jako k vládci.

„Zrušte všechny schůzky na dnešek," otočil se k Radě a zcela mě od ignoroval, za což jsem cítila jak mi zacukalo v oku, ale nic jsem neřekla. „Vážení, moc se omlouvám za tyhle potíže, ale musím tuhle záležitost prošetřit, určitě mne omluvíte," pokynul hlavou ke služebným, které šlechtičny poprosily o následování do zdejších zahrad.

Ren se bez jakýchkoliv emocí ve tváři prohnal kolem mě chvatným krokem, až jsem sama zapomněla, co tu vlastně pohledávám, než jsem se napojila k jeho boku. Popravdě jsem si do něj chtěla rýpnout nebo říct cokoliv, co by mi pomohlo upustit páru, ale z hlediska, že on sám vypadal jako démon, jenž jen čekal na vypuštění, jsem to nechala být. To si svého života moc cením.

„Promiň, jestli jsem přišla v nevhod, nechtělo se mi čekat," zamumlala jsem k němu pokorně, co mě to ticho začalo sžírat. A cesta byla stále dlouhá. „Těch lidí okolo jsem si všimla až později," tohle byla skutečně pravda! Před Radou jsem se snažila chovat pokorně, takže jsem se jeho veličenstvu uklonila, mluvila a zarazila se až po tom, co jsem cítila něčí pohledy. Hehe.

„Nech to být, tohle je důležitější než tamto," promluvil po delším tichu. „Stále nechápu proč tu není tvůj mistr a poslal tebe. Ano, pořád to beru jako výsměch dané situaci. Vím, že za to nemůžeš, nechci si na tobě vylívat vztek, jen..." Ren si skousl jazyk, aby dál nepromluvil a tak to zůstalo po celou dobu.

Ani já jsem nic neříkala. Chápala jsem ho. Tady šlo o jeho vlast. I o jeho vlastní život. Být na jeho místě, tak to neberu jinak než jako špatný vtip od lidí. Ne, od Mágů.

Po několika odbočkách jsme konečně dorazili k těm staro-známým dveřím. Hleděla jsem na runy, které zářily jasněji po tom, co jsem jich pár prolomila. Král na nic nečekal a jedním silným kopem je rozrazil, až zaskřípaly v pantech a vešel dovnitř.

„Mno, víš, ty dveře byly vyrobeny s klikou," zamumlala jsem protestně, co jsem byla ponechána v šoku z tohoto razantního přístupu. Ale dál jsem to nekomentovala, přeci jen budou další příležitosti k rýpání do jeho veličenstva.

Král po mně hodil jeden chladný pohled, čímž mě donutil ke zvednutí rukou vedle hlavy na náznak kapitulace a vešla jsem za ním. Puch několika týdenní nevětrané místnosti mi vehnal slzy do očí a jen taktak jsem ustala pud se otočit a utéct.

„Ty prohledej stůl a já okolí," konečně něco s čím jsem s ním mohla tiše souhlasit.

Rozešla jsem se k mahagonovému, velkému stolu, na kterém byl značný nepořádek. Vesměs šlo o kupice listů, knih, vylitý kalamář a spoustu prachu. „Mhm," zamumlala jsem neklidně, co jsem pocítila něco, co mi nutilo vstávat chloupky na krku.

Nevěděla jsem co to je. Byl to jen varovný pocit, když jsem přejela rukou po různých dopisech, který tu měl na stole. Jenže, když jsem to udělala znova, už jsem nic takového nepocítila.

„Našla jsi něco?" Upírův hlas mne donutil k němu zvednout ty dva zelené smaragdy, ve kterých se zračila má nynější únava. Postával neklidně u knihovny a hleděl na mě s jistou starostí i dychtivostí.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Zatím nic, jen dopisy od předchozí mágů, analyzování, popis království, celkově to jsou jen informace o království a zemi jako takové," zamumlala jsem v odpověď, co jsem si pročítávala listy. Nebylo to tak, že by to byly k ničemu informace. Jen to nebylo to, co jsem očekávala.

Znova jsme se propadli do ticha, kdy jsme každý z nás hledali. Po tom, co jsem si z listů na stole udělala hromádku, která měla znamenat, že jsem to prošla a vrátím se k tomu nejspíše později, jsem začala šátrat v šuplíkách.

„Rene?" Oslovila jsem krále a ten se během několika sekund ukázal u mého boku. „Podívej," ukázala jsem mu jeden list, co jsem našla zastrčený pod stolem a nevšimla bych si ho nebýt toho, kdyby mi nespadl jeden list z rukou.

„To je..."

„To, co tu loví..." odpověděla jsem mu na nedořečenou otázku. „Ale co to sakra je?" Vůbec jsem něco takového nepoznávala.

Připomínalo mi to obrovského pavouka, ale problém byl v tom, že místo pavoučích noh to mělo lidské. Byl to stěží rozeznatelný náčrt někoho, kdo tu věc viděl. Jenomže než se to dostalo královi do rukou, postaral ose to o Maga. Netušila jsem ani jak popsat to, co jsem viděla. Hlava byla taktéž podobná lidské, ale zároveň to tu lidskost postrádalo. A aby ne, byl to zatracený pavouk! Nebo něco na ten způsob...

„Takže žádný vlkodlak ani upír, ale tohle?" Renův hlas se třásl nevírou z toho, co mu nějaký předchozí Mág načrtl.

„Bylo to člověk..." Vyslovila jsem zděšeně, co jsem si ten obrázek prohlížela bez mrknutí oka. Neviděla jsem to na vlastní oči, ale cítila jsem, že mám pravdu. „Myslela jsem si, že tu řádí jen obyčejný divoký vlkodlak, dokonce i přízrak, ale..." hlas se mi zratil hned po tom, co se mi začal třást.

„Co tím myslíš, Akane?" Renův nechápavý pohled mě propíchl jako malou panenku a já mu tentokrát pohled nedokázala opětovat.

Cítila jsem strach. Jenom z hloupého obrázku jsem vycítila svíravý strach. Chápala jsem, proč Mágové utíkali... jenomže ono si je to našlo. Nebylo útěku.

„Jsem mrtvá od chvíle, co jsem překročila hranice," uchechtla jsem se nad ironií osudu. Nedokázala jsem čelit těm chladně modrým očím, které se nyní leskly starostí. Starostí o další mrtvolu.

„Akane!" Ren zvýšil hlas, chytaje mě za ramena, kdy se mnou nešetrně zatřásl, ve snaze mě probrat. A nejspíše to i pomohlo. „O čem to mluvíš?!" Jeho neklid se mu nepodobal. Vždy vše řešil s jasnou hlavou a nyní vypadal tak rozpačitě a netušil co udělat jako první. Bylo vtipný, že jsem ho za takovou krátkou dobu dokázala prokouknout.

„Tohle..." hlas se mi znova zasekl v krku, kdy jsem přemýšlela, co mu vlastně říct. „Bylo to stvořeno k lovu lidí, co dokáží cítit či ovládat magii. Čím silnější magie, tím více hladové to je," ošila jsem se, obímajíc se rukama. Ochladilo se ti? „Astragas," vyslovila jsem jméno toho stvoření, „je to vyvolávající kouzlo opravdu, ale opravdu temné magie. Byla zakázaná v době, co se Magie rozdělila na světlou a temnou. Všichni, kdo jí ovládali byli... vymazáni z historie," znova jsem cítila, jak se na ten obrázek dívám vyděšeně. „Jednou jsem se... vloupala do zakázané části knihovny u nás v Akademii, četla jsem tom," skousla jsem si ret, cítíc jak se mi krev nahrnula do tváří.

Skutečně tohle bylo dost ztrapňující, protože jsem porušila hned několik pravidel Akademie.

„Byla jsem menší a dost zvědavá, navíc pravidla neberu jako překážku dodnes," ospravedlnila jsem svůj počin, ale podle Renovo výrazu to byla poslední věc, která ho zajímala. „Tahle magie si žádá oběti. Lidské oběti. A nestačí ji jen pár... proto byli všichni mágové, kdo tenhle typ magie používal, zabiti. Není to přírodní. Přirovnala bych to k Nekromancii, ale ta je pod dodržení přísných pravidel, dovolená. Tohle ani nemá jméno," zavrtěla jsem hlavou, abych přestala přemýšlet nad tím, že tohle mi může být na stopě a lovit.

Ren mě pustil, hledíc na mě znova s tím výrazem, kdy jsem netušila, co si myslí. Co chce udělat. Co chce říct.

„A ty si furt myslíš, že teď, když vím, co se tu děje, že tě tu nechám?" Jeho hlas zněl chladně, odtažitě. Styl jakým to říkal, mě znova začal vytáčet.

„Nejsi můj král. Řekla jsem, že ti pomůžu tohle vyřešit, ještě není konec," zavrtěla jsem hlavou nad jeho přístupem. Zase se chtěl hádat. Vyhnat mě. Chápala jsem ho. Popravdě... jsem utéct chtěla, ale nemohla jsem.

„Jsi blbá?" Zvýšil hlas, až to se mnou trhlo. Jestli pohled mohl zabíjet, tak jsem to stvoření vůbec nepotřebovala a mohla se nechat zabít zdejším vládcem. Vyšlo by to na stejně.

„A co když jo?!" Vřískla jsem na něj stejnou mincí a více se narovnala, abych si připadala, že to mám vlastně pod kontrolou. I když jsem mohla mít vše, jen tohle ne. „Nech mě ti pomoc, ksakru! Dobře? Takhle... když vyhodnotím, že by mi to mohlo stát život, stáhnu se, co ty na to? A zítra se pokusím zkontaktovat s mistrem," vyměnila jsem zlost za chladnější přístup a nejspíše to pomohlo.

Tedy, Ren si stále mrmlal něco pro sebe, ale evidentně mu došlo, že proti mé tvrdohlavosti nic nezmůže. Brala jsem to jako svou malou výhru.

„Pojďme zkusit najíst ještě něco, nemůže to být všechno," zavrtěla jsem nad tím hlavou a sehnula jsem se na zem, kde jsem zkoušela najít ještě něco, co by patřilo k předešlé kresbě. Nějaký popis či cokoliv.

I upír se znova oddálil a šel si po svém. Jenomže jsem z něj dobře cítila, že to takhle nenechá. Docela jsem se bála, aby mě jednoho večera nesvázal a osobně nedoručil ke dveřím Akademie.

Zašeptala jsem tiše runové zaklínadlo pro dodání světla, abych lépe viděla, protože tu bylo skoro minimum světla.

„Mmm," zamumlala jsem otráveně, co mi znova zabolela hlava. Zavřela jsem na ten moment oči, mnouc si čelo prsty. Potřebovala bych odpočinek.

Bolest se stupňovala. Bylo to jiný. Drtilo mě to psychicky. Nutilo mě to drtit zuby o sebe. Bylo to jako kdyby mi někdo chtěl číst myšlenky, jenomže drsným způsobem. Více to bolelo. Slyšela jsem křik a až o chvilku později jsem si uvědomila, že jsem to byla já sama, kdo křičel.

Viděla jsem krev.

Čí?

Netušila jsem. Připadala jsem si malátná. Jako kdyby mě náhle někdo udeřil něčím těžkým po hlavě. Slyšela jsem jen jak někdo volal mé jméno, než jsem se té temnotě oddala a nechala se jí ukolíbat.

Další díl je tu, i když zase pozdě. Přemýšlím, že si udělám psací rozvrh. Teď, když je to volno, by mě to mohlo více donutit psát. Což bych si fakt přála. 

Ale! Díl tu tedy je, i když dost chaotickej, podle mě. Asi 5x jsem přepisovala starý díl, který jsem psala kdysi, a který se mi teď nelíbil. A také doplatila na konec, kdy jsem na to koukala jako Alenka v Říši divů. Ale snad to neznělo tak moc dementně, jako mně, když jsem si to četla. 

Jinak, snažila jsem se nakreslit tu potvoru, co jsem si tam vymyslela, ale nejsem talent a vypadalo to spíše jako moucha či něco takového, takže jsem se pak oddala hodinovému hledání na googlu a našla něco, co to trošku přibližuje. Samozřejmě, že tohle není poslední díl, kdy se tohle objeví, že? Proto větší popis bude až když se tu ukáže, hehe. 

Jinak, Magička má díky @Gipi155 nový obleček. Prý se jí nelíbil starý, takže ani kdybych protestovala, nic by to nezměnilo. :D Jinak, tím chci také říct, že Gip teď naposledy otevřela svůj trh s covery, takže jestli sháníte cover, zkuste tu u jejích knihách, pokud už nemá uzavřeno. 

Tímhle stylem si brzo budu muset najít nového coveristu, I guess. No nic. Snad se kapitola líbila! :D