Bylo mi příšerně. Takhle nějak bych to, co se semnou dělo, popsala. Opravdu jsem přemýšlela, zda by nebylo lepší se jít propíchnout mečem, který jsem měla zastrčený v sedlových brašnách, ale to bych se musela zvednout a dojít si tam, a to nebyla lákavá vyhlídka.

„Uuch.." zahuhlala jsem s přilepeným jazykem na horní patro a ztrápeně zamžourala do dřevěného, trochu zašlého stropu nad hlavou.

Neměla jsem pojem ohledně času a chvilku ani ohledně místa, na které jsem si vzpomněla až o chvilku později „Doufám, že jsou ostatní na tom hůř než já..." zabručela jsem tiše do polštáře, do které jsem před chvilkou zabořila obličej, který byl bledší než obvykleji.

Jenomže osud nechtěl, abych si zvykla na bolest hlavy a poslal mi do cesty horší věc. Tedy spíše za dveře. Vlastně jsem netušila o co tu přesně šlo, jelikož se znenadání někdo snažil dobýt do mého pokoje neustálým boucháním na dřevěné dveře, což má hlava nepřijala zrovna dobře. Rozhodla jsem se tedy onoho žadatele mé osoby ignorovat a doufala jsem, že ho to prostě omrzí a odejde, což znělo celkem logicky.

„Jménem našeho veličenstva," ozval se za dveřmi, poměrně mladě znějící hlas, který donutil zvednout mou hlavu z polštáře kvůli větě, kterou pronesl. „.. Vám nakazujeme otevřít dveře nebo použijeme násilí." Dokončil svůj monolog a nechal mě naprosté nechápavosti.

Cože?! Nechápavě jsem zamrkala na dveře. Co se tu dělo? Kdo jsou? A jaké veličenstvo zase? To po mně ten panovník toužil tak moc, že vyslal své vojáky, aby mě před něj dotáhli? Nahněvaně jsem se vyhrabala z peřiny a zamířila, trochu kostrbatě, ke dveřím, za kterými panovalo podezřelé ticho. Ve skutečnosti mě bolest hlavy opustila s nástupem mé zlosti. Ignorovala jsem, že můj vzhled musel připomínat opravdovou čarodějnici a s růstající zlostí, která byla namířena na ten hlas, který mě donutil zvednout se z vyhřáté postele, jsem otevřela dveře.

Už po několikáté jsem překvapeně zamrkala, když jsem si všimla, že za dveřmi stáli dva vysocí muži a jak tady bylo zvykem, oba vypadali svěže a mladě. Ihned mě upoutalo černé, poměrně vznešené oblečení s černým pláštěm, který sahal až k zemi, a ztuhla jsem. Myslela jsem, že to byl jen nějaký žert od těch ze včerejší noci, ale přede mnou stáli opravdoví stráže z tohohle království a tvářili se poměrně stejně vyjeveně jako já.

„Jste Akane Levis?" zeptal se druhý trochu pochybovačně a taktéž se rozkoukal dříve než jeho kolega, který na mě hleděl stejně nedůvěřivě. No jo no, ani já sebe samu po ránu nepoznávám, ale mohli to aspoň ignorovat!

Ale vážně, co to mělo jako znamenat?! Vy mě probudíte a pak se ještě ujišťujete, zda to doopravdy jsem já?!" zaskřípala jsem zuby a pracně vyháněla myšlenku, že je tu zmrazím a odejdu ještě spát.

„Takže ano," odpověděl na to sám tmavovlasý upír, který mi klepal na dveře. „Máme rozkaz Vás bezpečně doprovodit na hrad." Oznámil mi s kamennou tváří a ignoroval můj soptící pohled.

„Vašeho koně jsme už připravili, takže můžeme okamžitě vyrazit." Tentokrát se ozval ten s chraplavým hlasem, který k tomu všemu měl ještě zvučný přízvuk z jiné země, ale nemohla jsem rozpoznat z jaké.

„Co?" pracně jsem ze sebe dokázala dostat pouze tohle slovíčko, než jsem všechno zpracovala „Ho, Ho, Ho, Ho, Ho!" ruce jsem si nepřátelsky složila na hrudi „Stále nerozumím, o co tu přesně jde a rozhodně teď hned nemám v plánu odjet! Za prvé, nemám sbaleno a za druhé, mám hlad!" zavrčela jsem na dvojici stráží. Samozřejmě tu byl třetí důvod a ten byl takový, že jsem nenáviděla eskortu. Co by mi mělo cestou hrozit, že pro mě vyslali tyhle dva?! Měla jsem raději samotu se svou myslí a tohle bylo zkrátka divný.

„Výsost to osobně nakázala," promluvil ten s chraplákem, jako by se tím mělo snad všechno vysvětlit „Rozkaz je rozkaz, slečinko." Upíří špičáky se mu zableskly, když promluvil a ukázal u toho svůj chrup.

Evidentně jsem se jich nemohla jen tak zbavit „Chmpf," jejich výsost mi mohla s tímhle rozkazem vlézt na záda, ale nahlas jsem nic neřekla „Fajn, nechte mě se aspoň sbalit." Zavrčela jsem, nečekala na odpověď a zkrátka jim dveře zabouchla přímo před nosem. Pche, kašlat na to! Copak jsem malé dítě, které potřebuje chůvy?! Měla jsem z tohohle všeho vztek na toho jejich panovníka a to jsem ho ještě ani nepotkala.

Ano, sice jsem ho nikdy nepotkala, ale právě mi prokázal, že mi nevěří. Ohledně mého bezpečí tihle dva určitě kecali a panovník se jen chtěl ujistit, aby cizinka jako já nic nevyvedla a netoulala se. Rozmazlený královský bastard! Vrčela jsem pro sebe v duchu a při tom házela své věci do brašny.

Neměla jsem v plánu jim to usnadnit, takže, když jsem si své brašny přehodila přes rameno, rozhlédla jsem se pořádně po pokoji. Obyčejný, spoře zařízený pokoj s jednou postelí u rohu, jeden stoleček u postele, na které stál svícen a jeden větší stůl se židlí u zdi. Jediné světlo v pokoji bylo díky oknu nad zmiňovanou postelí. Zašklebila jsem se, stáhla si vlasy do culíku, kde jsem je svázala tenkým koženým páskem a během chviličky, co nejtišeji otevírala okno, skrze které jsem se hbitě protáhla na čerstvý vzduch.

***

Tmavovlasý upír se podíval na svého přítele „Utekla?"

„Jo, utekla." Přisvědčil druhý a oba najednou se odebrali ven, aby odchytli drzou magičku.

***

Hladce jsem přistála na obou nohách pod oknem na zemi. Skok mi naštěstí nedělal žádný problém a dopad taktéž ne, vždyť šlo jen o hloupé druhé patro! Ohlédla jsem se nahoru s poloúšklebem na tváři „Trhněte si!" odplivla jsem si a šla si pro svou kobylu do stání za krčmou.

Luxia flegmaticky natočila hlavu, když jsem přistoupila blíže a zastříhala ušima dozadu a dopředu. Opravdu ti dva nelhali, když říkali, že je kůň připravený. Popravdě jsem se divila, že se jim to podařilo bez zjevných zranění a rámusu, jelikož Lux neměla ráda cizí lidi a navíc by na upíry měla reagovat nějak aktivněji... Kobylka po mně hodila vyčítavým pohledem, jakoby věděla o čem přemýšlím.

„No jasně," zabručela jsem pobaveně a vytáhla jí ze stání a odvedla před krčmu, kde jsem ji musela nuceně zastavit a přes můj obličej mírně ztuhl.

Cestu mi totiž zatarasili dva, svalnatě stavění koně, kteří mi frkali do obličeje a zaujatě mě pozorovali se svými velkými tmavými oky. „Myslela jsi si, že nám utečeš?" blýskl pobaveně zuby tmavovlásek, jak jsem mu v duchu začala říkat.

Odfrkla jsem si „Samozřejmě, že ne. Jen jsem zkoušela vaše reflexy," zamračila jsem se na ně, odehnávajíc tlamu dotěrné kobylky, která mi chtěla žužlat vlasy, ale zrovna na tohle hraní nebyla vhodná doba.

„Hmm, nasedej. Máme zpoždění a král si tě žádá vyslechnout." Propichoval mě pohledem ten s chraplákem. No jo no, ten král taky nemusí dostat vše, co si zamane, nemám snad pravdu?!

Přeci jen jsem se donutila uposlechnout a nasedla na svou kobylu, která pode mnou přešlápla a já chytla otěže pevně do ruky „Jak se mé chůvy ve zbroji vlastně jmenují?" zašklebila jsem se na ty dva a pobídla Luxii do kroku, následována oboumi koni, kteří se mi drželi z obou boků, jako bych měla každou chvíli frknout.

Tmavovlasý jel potichu na svém grošákovi a ten s chraplákem na myšákovi, oba vypadali zabráni v rozhodování, zda mi jména prozradit či ne. Opravdu mě jejich koně fascinovali. Takovéhle jsem nikdy neviděla, alespoň jsem měla ten dojem. Byli vyšší než má kobylka a že ta patřila mezi vysoké koně, ale oni jí s nadhledem převyšovali a i tak to vypadali, že jim výška a poměrná robustnost nedělala problém při vysoké rychlosti. Vskutku elegantní a respekt budící stvoření.

„Na našich jménech by sis vylámala zuby, smrtelničko." Zabručel ten s tím chraplákem.

Povytáhla jsem obočí „Proč? Máte tak těžko vyslovitelná jména?!" zabručela jsem nechápavě, když jsem si vzpomněla na dlouhé jméno zdejšího panovníka a zavrtěla hlavou.

„Proto používáme zkráceniny našich jmen. Něco jako přezdívky." Vysvětlil mi lhostejně tmavovlásek, jako bych byla naprosto tupá, že tuhle jasnou věc nevím.

„Opravdu?" naznačila jsem malý zájem, ignorujíc tón jakým mi to řekl a otočila jsem na upíra hlavu „A prozradíte mi vaše?" upíři vypadali pobaveně mou osobou, ale poprvé za svůj život mi to bylo jedno a neřešila jsem to.

„Když slíbíš, že nebudeš utíkat a necháš nás tě doprovodit v klidu do hlavního města," nadhodil návrh ten s chraplákem s menším úsměvem.

„Tak či onak, stejně bych se vás nezbavila, takže..." byla jsem lapena v pasti, do které jsem se více a více zamotávala...

„Když na to přistoupíš, vyvarujeme se zbytečnému násilí.." tmavovlásek se pobaveně zašklebil „.. a zjistíš naše jména." Jo, to poslední mi znělo dost lákavě, ale za cenu slibu, který by bylo těžké splnit.

Ale z nějakého důvodu jsem v jeho slovech zaslechla malou výzvu k něčemu, co pro mě bylo skryté. V mých očích zaplála touha po přijmutí toho něčeho neznámého, který si mě teď měřil s jakýmsi zájmem. Bylo to rozhodně nepříjemné, ale nechápala jsem, co ho k tomu vede. Slyšela jsem, že upíři už nepijí jen tak z lidí na potkání, ale zjevně v nich tyhle pudy i po tolika letech stále přetrvávají. No, jestli si něco zkusí, tak ho rozhodně poženu svinským krokem!

„Vynasnažím se!" prskla jsem poraženecky a prohlížela si zemi před sebou. „Takže?" mlaskla jsem na upoutání pozornosti a pobídla kobylu do klusu, opět následována dvojicí.

Slyšela jsem povzdech za mými zády. „Takovýhle jsou všichni adepti?" otázal se kysele ten s chraplákem a z mé strany se ozvalo uchechtnutí.

„Ne, jenom já." Zabručela jsem upřímnou odpověď, ignorujíc, že jeho věta měla sloužit jako urážka.

Upír nevěřícně zavrtěl hlavou „Nejspíš se tě nezbavíme tak lehce..." začal trochu otráveně. „Já jsem Varon," představil se mi ten s chraplákem a já se potměšile zazubila.

„Taková otrava," zabručel ten s tmavými vlasy, ale i on se rozhodl spolupracovat „Mé jméno je Silan," nebyl nijak rád z téhle situace, ale mně to vykouzlilo úsměv na tváři.

„No vidíte, že to jde i bez mučení." Zazubila jsem se na cestu před sebou, poslouchajíc klapání tří koní a zpěv ptáků, kteří nám létali nad hlavou.

Po dlouhou část cesty jsme jeli v tichosti. Já odkázána k zaujatému sledování lesa okolo nás a stráže se zaměstnala vypalováním mi díry do zad, jako by nevěřili, že svůj slib splním a každou chvíli jim přímo zmizím před očima. Vskutku to bych mohla, ale teleportace nepatřila mezi mé silné stránky. Vlastně teleportaci uměli jen mágové na vyšších stupních a ne teprve adepti ze školy. No jo no, neměli jsme takovou moc jako vystudovaní mágové s několika letými zkušenostmi, jako například můj mistr.

Odkašlala jsem si, čímž jsem na sebe upoutala jejich pozornost „Proč vlastně na váš problém nepoužijete vlastní mágy?" zeptala jsem se jich zvědavě a cítila, jak jejich pohledy ustaly. Zajímavé.

Nastala další tichá pauza, kterou prolomil Varon „Nemáme mágy." Odpověděl mi zcela vážně na otázku.

Kdybych se neovládla, tak bych nejspíš nahlas zalapala po dechu. Ano, ve škole jsme se učili o jiných rasách, ale nikdy v hodinách nepadlo slovo o tom, že se nelidé nerodí s magickým nadáním „Nemáte? Ale jak všechno bez našich schopností zvládáte?" měla jsem na mysli hlavně ovládání počasí pomocí našich schopností, nebo aktivované ohně při večerech, které svítily lidem na cestu, nebo další věci, co u nás byli samozřejmostí.

Ale ještě jedna věc mi tu silně nedávala smysl „To není možný," zamumlala jsem slyšitelně „Protože můj mistr tady s někým udržuje telepatickou poštu," mračila jsem se na místo mezi koňskýma ušima.

První, tmavovlasý upír se uchechtl „Děláš, jako by byly mágové nějak důležití, přitom jste své nadání objevili ani ne před tisíci lety," zavrčel „Žijeme stejně jako žili naši předkové. Nepotřebujeme magii k životu a nikdy jsme neřešili, proč se nelidi nerodí s magickými schopnostmi." Zřejmě jsem ho svými řeči dokázala naštvat.

„A co ta telepošta?" tohle mě zajímalo mnohem více, jelikož jsem si to sama nemohla vysvětlit, zvláště po jeho slovech, kdy mi řekl, že se tady nikdo s magickými schopnostmi nerodí. Měli tedy dalšího mága na hradě? Proč tedy chtěli mého mistra? Také by mě zajímalo, proč poslal mě namísto sebe.. Bál se upírů? Vždyť... byl to nejváženější mág v království! Nemohl se bát upírů, kor, když říkal, že zdejší panovník je jeho dlouhodobý přítel! Něco za tím muselo být.

Chraplavý upír se krátce zasmál „Není vtipný vědět všechno, no ne, slečinko?" sice měl pravdu, ale já s tím nesouhlasila. Naštěstí mě Varon předběhl v mluvení „Jsem si jistý, že na to najdeš odpověď až budeme na místě." Ujistil mě, když si všiml, že jsem se s jeho odpovědí nespokojila.

Dobrá, něco na jeho slovech mě donutilo přestat se dál vyptávat. Nelidi a jejich tajemství, pomyslela jsem si naštvaně „Můžu ještě otázku?" broukla jsem ke svým průvodcům, kteří unaveně zavrčeli.

„No?!" rezignoval tmavovlásek.

Usmála jsem se „Jakej je král?" docela mě ta má nevědomost ohledně jejich království užírala. Popravdě jsem se o zdejšího krále nikdy nezajímala, ale teď jsem byla zvědavá, když jsem mu měla na nějaký čas sloužit.

Upíři nějakou dobu mlčeli, jakoby přesně nevěděli, jak odpověď na mnou položenou otázku „Všichni poddaní ho miluji," odhodlal se Varon ke sdílení své odpovědi „Na svůj mladý věk je moudrý a spravedlivý. Když se děje něco důležitého, bere to velmi vážně." Zamručel „Ovšem někdy se chová,

jakoby nebyl panovník a nejspíš proto se těší takové oblibě, když sám často navštěvuje poddané." Zamyslel se nad svými slovy.

Ani za boha jsem si podle jeho slov nemohla představit zdejšího panovníka a to mě užíralo ještě více. Navíc jsem nemohla přesně odhadnout, jak vypadá nebo kolik mu je, když je upír. Co když na mě vybafne nějaký kostlivec se špičáky?!

„Zní to, jako že je velmi dobrý král." Broukla jsem stále zamyšleně.

Tmavovlasý se uchechtl, už po několikáté „Však si názor uděláš sama, až ho poznáš..." skoro jakoby v jeho slovech byla schovaná zpráva, že bych neměla vymýšlet vlastní teorie o zdejším králi, dokud se s ním osobně nesetkám. Odfrknula jsem si.

„Měli bychom přidat." Navrhl posléze Varon a tak jsme všichni přešli do cvalu. Cítila jsem v kostech, že jsme byli blízko.

Vítr si pohrával s mými vlasy a příjemně narážel do mého obličeje. I kobyla vypadala spokojeně, když se mohla vyběhat. Také jsem měla příležitost vidět zdejší koně v běhu. Jak jsem si myslela, tak díky dlouhým nohou byly opravdu rychlí. Naštěstí své koně neštvali nijak moc, aby mé kobylce neutekli.

Les už dávno prořídl a netrvalo dlouho, když zmizel úplně a vystřídalo ho obrovské pole, které přecházelo do zelených pastvin. Jejich království vypadalo takhle zdálky nádherně. Obrovské zelené pastviny, okolo lesy a támhle na konci obrovské město. Bylo to ve všech ohledech jiné, než byli lidské království. Tam na každém rohu byli vesnice, větší města a na všem v okolí to bylo vidět. Naopak tady vše vypadalo přímo pohádkovsky. Což kazil fakt, že zdejší království bylo připravené do války, pokud se konflikt neurovná. A já tu měla být údajně jako pozorovatel Kerdenského království na doporučení svého mistra, který přemluvil mého krále k tomuhle. Alespoň tak mi to bylo řečeno, ale dvakrát jsem tomuhle důvodu nevěřila. Na to nepotřebovali mě.

Zamrkala jsem, čímž jsem se dostala zpět do reality a zrak upřela na obrovské město, které se před námi rýsovalo. Čím více jsme se k městu přibližovali, tím více jsem nechápala jak náš král mohl dovolit můj dočasný odchod sem, když šlo o něco tak důležitého, jako je politika mezi našimi královstvími, která šla mimo mě. Doopravdy! Vždy jsem se starala pouze o své studium a teď to bylo přerušeno tímhle výjezdem.

Tohle musel být opravdivý žert.

„Co se tu vlastně děje, že mě sem museli poslat? Proč jste potřebovali mistra, aby sem přijel?" doufala jsem, že tihle dva něco budou vědět, ale obě odpovědi byly negativní a tak jsme celou dobu až k městu jeli zticha...

***

„Tady musíme zpomalit!" oznámil mi můj tmavovlasý společník před městem a tak jsme koně zpomalili do klusu, kterým jsme vjeli do rušných ulic Incarvil. Nelidi na nás zaujatě hleděli, tedy po blízkém prozkoumání hleděli spíše na mě a já jim zvědavost v míře oplácela.

„Moc cizinců k vám asi necestuje, co?" tohohle jsem si všimla už včera, ale stále to byl zneklidňující.

„Řekni mi, jaký cvok by jezdil do království plnýho nelidí, když lidi věří všem těm legendám o nás?" šlo spíše o řečnickou otázku ze strany upíra s chraplákem, ale ten fakt jsem ignorovala.

Pokrčila jsem rameny „Cožpak je všechno, co se povídá, výmysl?" má zvědavost v následujících dní nijak neklesne.

Tmavovlasý se potichu zasmál „Chceš si vyzkoušet co je pravda a co ne?" blýskl po mně svými špičáky, což mě donutilo se krátce zasmát, ale upír mě nepustil ke slovu. „Něco je skutečně pravda, ale něco jsou děsný bláboly," vložil se do toho tmavovlasý, ignorujíc fakt, že se mi představili jmény.

Zajímalo by mě, co vše je blud, a co ne. Ale teď jsem to řešit nechtěla. Vlastně jsem ani nemohla, když jsme už projížděli několikátou uličkou a čím více jsme se blížili k hradu, tím více tu byla hlava na hlavě, kvůli zdejším trhům. Naštěstí to byla poslední ulička, kterou jsme projeli a dovedlo nás to přímo před obrovskou bránu, před níž stála dvojice stejně oblečených stráží, jako byli mí společníci.

„Páni, tomu se říká barák," zhodnotila jsem obrovský bílý hrad, který tu stál v plné parádě. No, možná by mi tady žití vážně nevadilo. Opravdu fascinující.

Dvojice před branou se narovnala a stejně jako lidé ve městě, si mě i oni zvědavě přeměřili pohledem. Pohledy všech tady mi připomínali hladové hady, přeměřující si mě jako budoucí oběť. Zastavili jsme koně. Já s Luxií jsem byla uprostřed těch dvou, což mi na jednu stranu připadalo vtipný, ale na druhou to bylo dost otravné.

„Vedeme ke králi magičku, Akane Levis. Otevřete bránu." Nakázal autorativně ten s tím chraplákem na svém koni, který poklidně stál a vyčkával. Naproti tomu moje kobylka rozčarovaně frkala a zjevně se jí tahle pozice nijak zvláště nelíbila.

Oba upíři na sebe pohlédli, než se souhlasem odstoupili a otevřeli bránu „Už na Vás čekají," pousmál se jeden ze stráží, který se mi jevil jako sympaťák.

Oplatila jsem mu úsměv a pobídla kobylu do klusu stejně jako ti dva. Připadala jsem si jako nějaký lupič, kterého chytili a teď ho vedou k soudu, kde se uvidí, co dál. Tohle místo začínalo být více a více pochybné.

Upřela jsem zrak na upíry „Kde se mám vlastně setkat s králem?" očekávala jsem trůní síl či podobnou věc, ale chtěla jsem se přeci jen ujistit.

„Tohle řešit nemusíš, protože král stojí přímo támhle." A vskutku... Tedy, krále jsem na takovouhle dálku neviděla, ale bylo tam poměrně velké shromáždění o deseti, či více (ne)lidech. Trochu mě takový počet nelidí zneklidňoval. I když do mě na škole pár týdnů před odjezdem natloukali, jak se mám chovat, nebyla jsem si jistá, zda to zvládnu zrovna teď. Něco jiného je zkouška na nečisto a pak to předvádět před dotyčným.

„Co jsou zač všichni ti lidi tam?" polkla jsem.

Upír na myšákovi na mě pootočil hlavu: „Většinou nejvýše postavení v království, včetně Rady starších. Přišli, aby uvítali magičku, tedy Tebe. A samozřejmě služebnictvo, aby hned mohlo plnit rozkazy." Odpověděl mi a já pohlédla na tu hromadu lidí, ke které jsme přijeli ve spořádaném tichu, které porušilo rozpoutané šeptání osazenstva.

A je to tu znova, zavrčela jsem, ignorujíc pohledy ostatních. Důstojně jsem zastavila kobylu, stejně jako dva jezdci vedle mých boků a slezla z koně, stále s upřeným pohledem na sedlo. Neměla jsem odvahu jim čelit. Byla jsem připravena, ale teď to na mě najednou tak dolehlo a já se bála.. Mistře, proč jste mi to udělal? Je tohle trest za to, že jsem na vás omylem shodila kyblík s vodou? Nebo za ty další vtípky na lidi ze školy?

„Rád Tě znova vidím, Lištičko."

Ten hlas?!

To oslovení?!

Ani jsem nedýchala a jenom jsem se zprudka otočila..

Přes tři tisíce slov a já jsem totálně vyšťavena z přepisování z papíru do počítače, oooch, moje ruka! 

Ale jak jsem slíbila! Už jsme v hlavním městě Incarvil a už v příští kapitole si promluvíme s králem! A objevil se někdo ze starší kapitolky a doufám, že si ho pamatujete, přeci jen je to důležitá postava v příběhu. Nejspíš je to všem jasný, ale zeptám se, kdo myslíte, že onen zahalenec v černým je? 

A taky jsme se setkali s dvoumi upírky, kteří doprovázeli malou Akane. No, můžu říci, že se v příběhu budou vyskytovat celkem často, ale nebudu prozrazovat kvůli čemu, přeci jen by to byl malý spoiler. 

Snad jste na mě ještě nezanevřeli, mě tenhle příběh baví psát a snad se u něj aspoň trochu bavíte, i když jde o velké kliše, ale což, nezájem :D

Tož je všechno, jen... držím palce při začátku školního dne, Alkierka jde až v pondělí, takže si užije ještě pár dní spánku, než jí to začne taky.. :DD

Jinak obrázek je zcela ilustrační, pouze jsem ho přiložila pro představu, jak si hrad představuji, páč jsem jiný, mnohem lepší obrázek nestačilo :(

Praise the Alkiera!