S Renem jsme opustili velkou místnost, kde jsem přebývala a jako kdyby mi padl kámen ze srdce. Ani jsem si neuvědomila, že v místnosti bylo takové dusno. Při vykročení ven do osvěžujícího vzduchu to bylo jako znovu narození. Slunce nám hřálo na tváři a větrné oblouky se linuly oblohou, kdy jsem vnímala každičký jeden detail a zhluboka se nadechla.

Věděla jsem, že potřebuju nabrat sílu a uklidnit si svoje emoce, kterým jsem nerada čelila. Nebyla to moje oblíbená kratochvíle, jelikož stát sama sobě je mnohdy horší, než-li čelit nepřátelům. Navíc mi kvůli všemu mysl pracovala na všechny obrátky.

Ren se postavil vedle mě a chvilku vnímal možná to co já. Okolní ruch, paprsky slunce, všechno, co venek nabízel. Cítila jsem následně jeho pohled na sobě a tušila jsem, že přijde otázka.

„Takže připravena na vyjížďku?" Pousmál se lehce, kdy tak hravě naklonil hlavu ku straně a aniž by čekal na moji odpověď, vydal se směrem ke stájím.

„Bohové, Luxia mě udupe," zaplakala jsem zoufale, co jsem ho následovala.

I přesto mi ale jeho návrh přinesl úsměv na tvář. Byla to taková nečekaná chvíle lehkosti uprostřed temných událostí. Mlčky jsem tedy souhlasila s tímto návrhem. Stále mě udivovalo jak moc se o stáje starali a jak moderní a bohaté byli. O koně bylo přepychově postaráno, jejich srst se zdravě leskla, ale stále jsem nepřišla na to, jak je možné, že byli o tolik mohutnější než ti, na které jsem byla zvyklá, a přesto byli stejně rychlí a obratní.

Když jsme vkročili dovnitř, vzduch se naplnil vůní sena i koňmi. Nadzvedla jsem obočí, co jsem si všimla, že Luxia už byla plně vybavena a připravena vyrazit. A to i Renův nádherný vraník, který si spokojeně odfrkoval. To se nedalo říct o Luxie, která stáhla uši k hlavu, natáhla hlavu s chutí mě okousat na kost.

„Dobrá holka, hele mrzí mě, že jsem tě ignorovala, ale koukej v jakém přepychu žiješ! Jsi jako chlupatá princezna!" Vyjekla jsem po ni, co jsem ji už po několikáté musela plesknout lehce po čumáku, aby mi neokusovala ruce.

Vyvedli jsme koně ven, samosebou po nějakém malém boji mezi mnou a kobylou, která se rozhodla, že vlastně odejít nechce, ale při frknutí hřebce div nevyběhla a neurvala mi ruku. Během jízdy, kterou dělala Luxia schválně nepohodlnou, jsme mluvili o magii, minulosti i budoucnosti, jako bychom chvíli zapomněli na všechny starosti světa a byli jsme skoro jako nejvíce obyčejný pár na světě.

Koně nás nesly dál krajinou, a já si uvědomovala, jak moc tohle pro mě vlastně znamenalo. Byla to blbost takto přemýšlet? Byla to jako oddechovává zastávka uprostřed vichřic událostí, kdy jsme se oba mohli kochat krásou přírodou. Ren mi ukazoval a vysvětloval různá místa, vyprávěl mi o historii království a já ho tiše poslouchala bez nějakých nejapných poznámek.

Luxia mezitím házela flirtovný pohledy po hřebci a sem tam po něm toužebně zafrkala, co mi donutila protočit očima.

„Líbí se jí," poznamenal pobaveně Ren, který si udržoval krásný jezdecký posed, kdy naproti tomu já seděla na Luxie jako pytel brambor.

„Hm," znova jsem se podívala na koně, kteří spolu koketovali. Tedy, jenom moje kobyla s ním, kdy vraník si jen užíval její pozornost a sem tam se podíval po Renovi jako kdyby mu říkal, zda vidí to, co on. „I ty se jí líbíš," poznamenala jsem, co jsem si vzpomněla na chvilku kdy mu nadšeně žužlala plášť a následně jeho vlasy, které ji chutnaly. „Možná bych měla začít brát hodiny charisma od Luxii."

Ren se usmál a pokusil se svým klidným hlasem reagovat tak, aby mě nenaštval. „Jsou to zvířata, Akane. Vědí, kdy mají kolem sebe někoho s neuvěřitelně vysokým egem."

Nadzvedla jsem obočí. „Ach, prosím tě, moje ego je jenom v souladu s mojí magickou brilancí. Někdo by se měl inspirovat." Odpověděla jsem mu s výrazem nevinnosti sama.

Ren pokrčil rameny. „Pravděpodobně bych to měl brát tedy jako kompliment, že mě koně zbožňují víc než tvou magickou brilanci."

Na to jsem se jen usmála. „Každý máme své preference, že. Co se týče mě, já bych měla raději kouzlo a volno než koně."

Ren se začal bránit, když pohladil vraníka po krku. „Ale na koních se dostaneme dál, než bys kouzly kdy dokázala, a to ještě říkám jako upír, který má rád noci plné hvězd."

S jemným úsměvem jsem mu odsekla: „Noci plné hvězd jdou pěkné, ale někdy potřebuješ i trochu stínu, abys ocenil jejich krásu, Rene." Se smíchem jsem pobídla kobylku do rychlejšího cvalu, kdy jsem tak nechala Rena za sebou a jen jsem mu zamávala.

Když jsme s Renem dorazili k nádherně kouzelnému jezeru průzračné vody a tajemných odlesku slunečního svitu, nemohla jsem odolat příležitosti k obdivnému ‚wow'.

„Páni, jezero! To je tak originální, Rene. Určitě jsi musel přemýšlet hodiny kam mě i naše koně vzít, že?" Poznamenala jsem sarkasticky, ačkoliv to, kam nás zavedl bylo úžasný.

Ren se pobaveně usmál. „Akane, ty vždycky dokážeš nalézt radost v každém okamžiku. Alespoň koně budou vděční za trochu osvěžení."

„Slyšíš, jak ti koně tleskají?" Odpověděla jsem s nadhledem. „Vypadá to, že máš schopnost i koně nadchnout. Možná bych měla zvážit, jestli nejsem trochu v nesprávném oboru."

Ren se jen usmál, zavrtěl na de mnou hlavou a elegantně zesedl z koně, kterého odstrojil a plesknul jej po zádi, kdy se vraník vrhl k jezeru, do kterého nadšeně skočil až se kolem rozvířila a vystříkla voda na všechny strany, včetně rozuteklých žab.

„Možná bys mohla vyzkoušet věci z jiné perspektivy, Akane." Usmál se na mě.

„A co takhle perspektiva někoho, kdo se zrovna nechystá brodit do jezera?" Odsekla jsem s úsměvem, když jsem pozorovala vraníka, který si užíval vodu a frkání lákal i moji kobylku, která rozjařeně tančila na místě, frkala a mrskala ocasem.

Moje svéhlavá kobylka evidentně byla v náladě na koupačku. Nebo flirtování ve vodě, kdo ví. „No jasně, moje milá Luxio, co jiného od tebe očekávat, že? Když můžeš raději koketovat, co?" Slova následovala lehký povzdech, kdy jsem z ní zesedla a začala odstrojovat.

Kobylka se na mě hrdě podívala, jako bychom měly diskuzi na téma ‚Kdo je tady skutečným majitelem?' A několikrát se tak snažila sklouznout z mé kontroly, kdy jsem ji naštěstí držela na uzdě s pevným odhodláním. Jednoduše jsem si na ni zpátky nalezla a pobídla jsem ji pomalu ke břehu jezera s úmyslem se jít brodit. Možná jsem měla až moc pohádkovské představy o své kobylce, která měla jinou představu jak tohle vlastně bude probíhat.

Spíše se rozhodla využít jakoukoliv příležitost k chaosu. Vyrazila k vodě s nápadem mě shodit ze svých zad. „Přestaň!" Volala jsem, když jsem se snažila udržet na jejím hřbetu, slyšíc za sebou jen pobavený smích samotného vladaře.

Opravdu jsem se snažila najít rovnováhu mezi jejím zlobením a mým snahám si udržet aspoň trochu důstojnosti, co mi ještě zbyla.

„Dobře, nechám tě jít, jen mi prosím ušetři dalších mokrých dobrodružství."

Moje svéhlavá kobylka, kterou jsem sem tam s nadsázkou nazývala mrchou, vždy našla způsob, jak opepřit situaci svou neústupností. Když jsme se blížili k jezeru, byla jasně rozhodnutá ukázat svou hrabou stranu v celé parádě.

„Mrcho, neyslíš, že bys taky mohla být někde méně tvrdohlavá a aspoň jednou poslouchat?" Pokusila jsem se ji napomenout, ale ona jen zafrkala a zvedla hlavu, aby koketně zaflirtovala s hřebečkem.

Kobylka se rozhodla pro divočejší tanec na místě, a přestože jsem byla krapet znepokojená, ona to brala jako hru. Čím více se blížila ke břehu, začala se chovat více nepředvídatelněji. Než zareagovala tak, jak jsem měla doufat.

S nečekanou rychlostí se rozeběhla, ba dokonce skočila do vody, přičemž mě málem shodila ze svého hřbetu. „Luxio! Zpomal, zlato!" Voala jsem zoufale, zatímco hřebeček od Rena na nás jen zvědavě hleděl, co ožužlával vodní řasu a jeho majitel nás nadále pobaveně sledoval.

Nakonec, když se nám oběma podařilo překonat počáteční vzrušení, Luxia s několika kousavými pohledy a několika výstražnými kopanci nakonec ustoupila a dovolila mi ji zastavit. Zatímco jsme společně oddechovaly a pomalu ji navedla zpět na souš, jsem si přiznala, že s touhle kobylkou je každá jízda dobrodružstvím plným zvratů.

Když koně dokončili svůj plavecký výlet a odešli se pást na zelené trávě, byla jsem vděčná za chvíli klidu. Se smáčeným oblečením, které jsem ponechala opodál na sluníčku a ponechala si jen košili s kraťasy pod jezdeckými kalhoty, jsem si sedla na břeh a smáčela si ve vodě nohy, kdy se Ren posadil vedle mě.

Pohlédla jsem na hladinu jezera, než jsem se rozhodla promluvit: „Vím, že tě to zajímá," zamumlala jsem a vysloužila si jeho chvilku nechápavý pohled, „moji rodinu mi kdysi zavraždil zbloudilý vlkodlak. Pamatuju si to doteď tak živě," nevěděla jsem, proč se mu vlastně svěřuju, nejspíše jsem cítila, že je na čase se tomuhle upírovi otevřít, i když jsem měla pocit, že on už všechno dávno ví.

Ren mě poslouchal s empatií, jeho oči v sobě nesly soucit a porozumění. Přesto ty vzpomínky byly sebevíc bolestné, cítila jsem, že sdílení s ním bylo osvobozující.

„Promiň, že ti to vše říkám, ani nevím proč..." Uchechtla jsem se nevěřícně, že mu to vše říkám.

Ren lehce pokýval hlavou. „Nemusíš se omlouvat, Akane. Všichni máme svoji minulost. Důležité je, jak se s ní vypořádáme."

Než jsem se nadála, vyměňovali jsme si osobní příběhy a poznávala se hlouběji. V tuto chvíli bylo jasné, že každý z nás nese svou vlastní zátěž, ale společné sdílení nás spokojovalo v nečekaném poutu důvěry a porozumění.

Ren se na mě vážně podíval. „Chceš se svěřit ještě?"

Jediná otázka, která mi donutila se na něj pousmát a následně ulehnout na záda a nechávat se hladit slunečním svitem. „Byli jsme v lese na jahodách... Můj otec tam tehdy kácel strom kvůli dřevu a já a moji sourozenci jsme si pohrávali v lesích. Sem tam jsme mamce brali nasbírané jahody z hrnku," ta vzpomínka mi vykouzlila úsměv na tváři. Jako kdyby to bylo včera, co jsem ji slyšela jak na nás pokřikuje se smíchem, ať jí to nesníme. „Tehdy se tam přiřítil divoký vlkodlak... Otec nás chránil, ale nedopadlo to. Příliš pozdě se tam dostali lovci a postarali se o tu... věc."

Ren se zarazil, a jeho pohled byl plný soucitu. „Mrzí mě to, Akane... musela to být neskutečně těžká rána. A teď ještě, když jsi tady..." nechal větu nedokončenou.

Věděla jsem na co naráží. Na místě plném bytostí. I vlkodlaků. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. „Nehážu všechny do jednoho pytle. Tamto bylo zvíře. Čistokrevný vlkodlak, co se nedokáže ovládat..."

I pak jsem stále vyprávěla o svém dětství, o strachu, který mě pronásledoval, a i tom, jak jsem našla útěchu v magii. Jak se mě ujal mistr a začal mě učit s následným nástupem na akademii. Tak nějak jsem cítila, že čím více jsme spolu mluvili a vyměňovali si svoje zážitky, stávali jsme se bližšími a chápaví vůči tomu druhému.

Ren pak začal mluvit o svém vlastním životě. O jeho matce, která zemřela při jeho porodu a otci, který stále žije, jen se odklidil do ústraní po smrti jeho milované. Vyprávěl o dni, kdy poprvé zjistil, že má magické nadání a jak byl prohlášený za posvěceného Bohy – nad touhle vzpomínkou se ušklíbl. Bylo to jako setkání dvou osamělých duší, které se spojovaly nejen prostřednictvím magie, ale také skrze tohle pouto.

Když se slunce pomalu začalo klonit ke svému ústupu, byli jsme jako dva lidé, kteří objevili hluboké pouto. Naše rozhovory pokračovaly, a my jsme společně procházeli minulostí, současností i budoucností.

„Máš nějaký sen?" Zeptal se posléze panovník, co jsme nadále leželi na vyhřáté travině.

Zamyslela jsem se na chvilku, než jsem byla schopna odpovědět. „Že ženy nejsou určené jen k léčení, ale, že máme nadání i pro boj a využití magie v téhle úrovni." Podívala jsem se na Rena zvědavě s nevyřčenou otázkou.

„Chtěl bych někdy cestovat," pousmál se nad svými slovy, „sám rozhodovat kam jít, kdy se vrátit a co dělat. Chtěl bych prozkoumat vzdálený kontinenty..."

Jeho přání znělo krásně. Chtěl být prostě volný. Odpoutat se od královských povinností.

„Určitě se ti to poštěstí. Jsi sice král s těmi všemi kravinami kolem, ale věřím, že jednou budeš moct tohle zažít," usmála jsem se na něj, co se na mě otočil s těmi ledově modrými oči.

„I tobě. Už teď jsi silná, Akane. Na svůj věk v tobě spí více, než dovoluješ propustit."

Usmála jsem se. „Nelichoť mi tolik, ještě ti nakonec podlehnu a padnu na koleno," zašklebila jsem se, co jsem se postavila na nohy a oklepala se od bordelu.

„To nezní špatně," mrkl na mě provokativně, co si vysloužil jen moje nevěřícné zavrcení.

Oba dva jsme se pak vydali pro svoje koně i věci. Ačkoliv mně to zabralo více času díky krocení divé kobylky, která se rozhodla, že vlastně se jí tu líbí a ještě mě domů odvézt nechce. Nakonec se mi darebačku podařilo chytit a osedlat. Vyhoupla jsem se na její hřbet a pobídla ji, abych dohonila Rena, který se pomalu vydal směrem do města.

O věcech, které jsme si svěřili, jsme se ani jeden už nebavili. Nechali jsme si je hluboko v naších srdcích, kdy jsme se po cestě přátelsky hašteřili.

„Mohl bych ti ukázat večerní město, není to tady tak děsivý jak se určitě říká," zašklebil se, když si živě představil, co asi lidé říkají.

„Hmm, ráda se přidám, ale potřebuju opravdu zavolat mistrovi," povzdychla jsem si, co na mě dolehla tíha tohohle všeho. Nebyla to dovolená.

Koně jsme nechali u správce, který se o ně šel postarat a oba jsme se rozešli zpátky do paláce, přesněji mého skromného pokoje.

„Chceš u toho být?" Zeptala jsem se, co jsem ihned začala rozebírat své zavazadlo, kde jsem nosila stroj na telepoštu. Šlo o jednoduché železné držadlo s velkým, do dlaně pasujícím modrým drahokamem, který byl bohatý na magii. To vše jsem složila dohromady a následně stačilo využití run.

„Jestli to nebude vadit?"

Jen jsem pokrčila rameny, dávajíc mu najevo, že to je jeho věc, než jsem se soustředila na spojení mezi mnou a mistrem. Modlila jsem se ke všem bohům, na které jsem si dokázala vzpomenout, aby spojení prošlo.

A tehdy jsem to ucítila. Odezvu zpátky. Chtělo se mi brečet, když jsem odstoupila a díky modrému krystalu a runám se pře de mnou zjevil hologram mého mistra. Spojení nebylo tak silné, nejspíše za to mohli věci, co se tu děli, ale měla jsem chuť po hologramu skočit, obejmout a pak nakopat do prdele.

„Akane? Konečně... Omlouvám se ti, něco nám přerušovalo spojení, několikrát jsem se snažil navázat na tebe, ale nešlo to."

Akane jen zavrtěla hlavou. „To je jedno, Mistře, ty útoky a vraždy nejsou jenom tak. Nemají to na svědomí bytosti," všimla jsem si jak mistr pokývl na pozdrav Renovi, a pak se zamračil nad mými slovy, „je tu nějaká silná bytost, která oplývá černou magií. Zatím nic o ní nevím, vím jen, že je opravdu silná, protože..." odmlčela jsem se, klopíc zrak.

„Protože?" Mistr mi pobídl, kdy jsem se zhluboka nadechla a smutně jsem se na něj podívala.

„Myslím si, že to ona vyvolala kouzlo Astragas, mistře... ta věc zabíjela mágy i lidi. Poslouchá jí to a je to na lovu..." odmlčela jsem se, „mě."

Místnost utichla. Mistr na mě hleděl, kdy bylo vidět jak sám znejistil. „Jsi si jistá?"

„Jeden Mág tam nechal kresbu s popisem, že to viděl. Že to po něm jde. Nevymýšlela bych si to, mistře. Tohle opravdu ne."

Starý Mág se odmlčel. „Myslel jsem si, že už nikdo takový neexistuje..." spíše to byl nevěřícný povzdech. „Akane, ještě něco důležitého? Měj na paměti, že dá věc se bojí světla. Přes den jsi chráněna. Dorazím tam spolu s ostatními hned, co zasedne jednání. Musím jim to tam předložit," začal a moje srdce zaplápolalo nadšením, když mi tohle vše řekl.

Evidentně i upír si oddychl, že mě nebude mít na starost a neuvidí jak se jim přivážu u stromu.

„Dám ti vědět hned, co se to bude dít. Do té doby se měj na pozoru a nechoď sama. Zjisti kdyžtak o koho se jedná."

S těmihle slovy se naše spojení ukončilo a já pohlédla na Rena, kterému jsem zničehonic padla kolem krku v objetí.

„Bude všechno vpořádku," špitla jsem nadšeně, co jsem jej stiskla a on se zhluboka nadechl.

„Díky bohům."

Musela jsem se teď dostat na místo války.