Bylo vidět jak panovník sebou skoro nepatrně cukl, když jsem ho proti jeho vůli vykopla ze své mysli a vysloužila si tak imaginární políček od Mistra, který by na de mnou určitě už zlomil hůl, kdyby si tohohle chování všiml. Jenomže to mě v tu chvíli nezajímalo. Nezajímalo mě to asi stejně jako to, že on byl panovník. Neměl žádné právo mi lézt do hlavy a pročítat mé myšlenky, které patřily pouze mně.

Ani jednou jsem už pohledem nezalétla k upírovi, který se mnou byl tak nespokojen. Jako bych mohla za to, že se tu děje to, co se děje. Jako bych mohla dokonce i za to, že mě sem poslali. Jen jsem se nadále nimrala v jídle a snažila se ho polknout. Vlastně jsem ani nemohla poznat, co přesně to bylo za jídlo. Něco mezi šunkou, která byla možná z divočáka s jakousi přílohou, která i přes pochybný vzhled chutnala dobře. Ne jednou mě napadlo, že by to mohlo být z nějaké náhodně vybrané panny. Ale jestli ano, tak jsem jen doufala v nějaký dobrý rodokmen.

„Jestli jsme se všichni tedy už uklidnili," promluvil nečekaně panovník, ke kterému jsme všichni zvědavě pohlédli s neskrývanou otázkou v očích.

Ani já nebyla výjimkou. I já se otočila jeho směrem a hleděla na něj se stejnou otázkou, jako ostatní. Oči mi na něm přímo visely a já se snažila určit, co přesně chce říci, ale hádat jsem se nemusela duho, protože mou tichou žádost vyslyšel.

Krátce si odkašlal, ač už měl pozornost všech u stolu. „Slečna Akane tu s námi bude do doby, než jí vystřídá její Mistr a pomůže nám s naší... situací." Krátce se odmlčel při významném pohlédnutí mým směrem, neubránila jsem se šklebu při pomyšlení, že bude velice zklamán až si přečte dopis. Chudáček panovníček. „Do té doby tu s námi bude žít a jak bylo zmíněné od jejího Mistra, tak mu bude podrobně hlásit vše, co se tu děje. Do té doby nám bude v rámci možností vypomáhat."

Všimla jsem si, že upír, co se mnou vedl delikátní debatu se nepatrně, skoro jako člověk při mrtvici, zaksichtil. Bylo to jako vidět něco, co jste si od dětství přály. Ten pocit výhry, který trval jen krátce. On stále ještě nevěděl, že mu mám pomoc jenom a pouze já.

„Teď jestli jste už dojedli, bych s vaším souhlasem ukončil tuhle večeři a rozpustil ji." Dokončil svůj monolog, čímž dal jasný pokyn k náhlému zvednutí všech z místa a s jakýmisi, zdejšími, pozdravy opustili místa kde seděli a odešli. Hned po nich do místnosti vešli sluhové, kteří začali poklízet nablýskané věci.

A já tam i nadále seděla, vystavena jeho modrému pohledu plného zvědavosti a jisté chuti mi opět skočit do mysli, aby věděl co si tak myslím. „Ty jsi ještě nečetl ten dopis." Nebyla to otázka, jen nevěřícné vydechnutí informace, která byla zjevná. „Netušila jsem, že rád chodíš na takovéhle sešlosti nepřipraven." Koutek rtu se mi vyhoupl do malého šklebu, když jsem si uvědomila, že já jsem byla horší, protože má příprava na akademii byla jen podle hodin, které mě bavily.

Propichoval mě pohledem i po mých slovech, jakoby tu věc s dopisem ze mě mohl takhle vyšťourat. „Máš pravdu, nečetl." Odpověděl, aniž by vůbec musel. „Chtěl jsem si ten dopis přečíst, ale pak se do toho přimotali jisté věci." Pokrčil rameny a otočil se směrem z okna, kde nic už vidět nemohl. Tedy, nemohl by vidět, ale byl upírem a tak jsem tuhle myšlenku mohla zavrhnout.

„Jaké věci?" otázka mi ze rtů vyletěla rychleji, než jsem se nad ní mohla více zamyslet. Ne, že by to bylo důležité.

Upír se ušklíbl, alespoň tak jsem si odůvodnila to slabé uchechtnutí. „Soukromé věci, které tě nemusí trápit, Akane." Jeho styl mluvy mi dal jasně vědět o tom, že se nemám ptát.

Že nemám šťourat. Cožpak jsem mohla udělat něco jiného? Samozřejmě. „A po mně chceš, abych ti řekla všechny soukromé věci, když ty jsi sdílný jako mí spolužáci při testech?" zamračila jsem se na něj „Nemyslíš si, že když vám mám pomoct, tak bys ke mně mohl být alespoň trochu upřímnější?" rozhodila jsem rukama do stran s nechápavě vrtící hlavou ze strany na stranu.

Upír si povzdychl. „Ty to nechápeš, že ne?" nuže, teď jsem to díky tobě naprosto pochopila – všechno. Ne, nepochopila. „Ty nevíš co se stalo předchozím jako jsi ty, že?" mluvil zkroušeně, jakoby ho to vše mrzelo, ale mně nikoliv. Jelikož jsem si nechtěla přiznat kam tímhle mířil.

„Tak mi to, sakra, řekni?!" vyjekla jsem hlasitěji než jsem chtěla. Ozvalo se zaskřípění židle, když jsem se nečekaně a velmi prudce zvedla až židle div ne padla na zem. „Tak mi, k čertu, řekni co se tu děje a co pře de mnou skrýváte, Rene!" zopakovala jsem podobnou otázku. „Nebudu hádat! Nebudu po tom pídit! Chci jen vědět co se stalo pře de mnou!" někdy během svých slov jsem se dostala až k němu a čelila tak velice zblízka tomu pichlavému pohledu. „Nechtěj abych informací docílila jinak." Můj hlas zněl najednou kovověji. Skoro bych sebe samu nepoznávala.

Vyhýbavě se na mě podíval „Proč to chceš vědět?" vydechl rezignovaně. „Nevidíš snad to, že čím méně toho víš, tím ve větším bezpečím jsi, sakra!" i on o něco víc zvýšil svůj hlas, než si rukou prohrábl vlasy. Deptala jsem ho?

„Jdi do háje s těmahle kecama, nejsem malé dítě!" vyjela jsem po něm, ignorujíc fakt, že se stále jednalo o panovníka „Jak jsem jednou řekla, více nebezpečná je nevědomost! Co se stalo s předešlými magiky? O čem je tenhle spor a s kým máme tu čest?!" zavrčela jsem skrze zatnuté zuby, snažíc se zachytit jeho pohled, kterým se snažil uhýbat.

„Ty jsi tak..." zavrčel „paličatý člověk, že tě mám chuť někam zakopat a odejít!" zničehonic se otočil a odcházel „Jestli to chceš vědět tak pojď se mnou do kanceláře."

Nemusel mě pobízet dvakrát na to, abych ho následovala. Navíc kdyby ne, tak bych se ve skutečnosti i dokázala ztratit tady, takže jsem ho během pár kroků dohnala.

„Veďte mě, Vaše veličenstvo." Zaculila jsem se.

Další, poměrně krátký díl je tu a v další kapitole se můžeme těšit na nové informace a princovo jisté naštvané chování ohledně dopisu, který si konečně přečteme. :3 Naštěstí se mi daří teď psát každý den a rozvrh mi krásně pomáhá, jsem zvědavá jak dlouho mi to vydrží. 

Praise the Alkiera!