Kdo by si pomyslel, že já, podprůměrná adeptka, snižující se k nejapným vtípkům, dostanu za úkol něco tak vážného, jako je ochrana důležitého panovníka ve vedlejší zemi? Stále jsem nemohla přesně pochopit, o jaký vtip se to mistr pokouší, když si panovník vyžádal jeho přítomnost. 

Jaký bude asi obličej toho panovníka, až se dozví, že mám onu práci zastat já? Nijak vzhledově vyčnívající osoba s průměrnou výškou, speciální jedině tak ohnivě rudými vlasy, sahajícími k zadku a s uhrančivě zelenýma očima. Obě věci šťastně zděděné po rodičích. Ovšem s mou prohnilou osobností je to jinak. Nadále jsem se rozhlížela po okolí ze sedla své věrné hnědky, která při klusu žužlala udidlo, evidentně rozčarovaná, že jsem si ji dovolila donutit do rychlejšího pohybu. 

Opětovně škubla hlavou, až nepříjemně stáhla i mé ruce. „Tak to by stačilo zlatíčko. Chceš snad hladovku?" zmiňovaná kobylka popuzeně zafrkala, ale dalo se říci, že přestala jančit. „Dobrá tedy, copak to tu máme..." zamumlala jsem spíše pro sebe, hledajíc onen důležitý pergamen, na který mám údajně dávat nesmírný pozor a předat ho osobně panovníkovi. Nakonec jsem onen dokument našla, ale už nevypadal tak váženě, jako v momentě předávání. 

Pokrčila jsem nad tím rameny, a i přes jasné varování, že tenhle dopis nesmím číst, jsem si dopis rozložila před sebe a díky jednomu základnímu kouzlu otevřela onen pergamen bez poničení pečetě. „Jako bych vás mistře slyšela, že je tohle špatná věc, a že jste mě varoval, abych to nedělala," uchechtla jsem se nad představou naštvaného mistra a pokračovala v dopise. Načmárané runy jsem přelétávala pohledem. 

Buďto to byli nezáživné věci, nebo něco, co jsem dávno věděla. „Proč má ten panovník tolik titulů?! Jakoby to sám osobně četl. Pfe, pochybuju, že by někdo živej dokázal celé jeho jméno vyslovit bez toho, aniž by si u toho neukousnul jazyk..." mrmlala jsem si pro sebe, při čtení jména Jeho Výsosti i se všemi tituly, kterých bylo přehršel. 

Oči mi nadále utíkaly po runách, které se při krkolomném klusu kobylky jen stěží daly číst a nepomáhal tomu ani mistrův rukopis, který vypadal, jakoby jej psal nohama a ještě opilej. „Jsem si vědom Vaší těžké pozice, bla, bla, bla... Nuda. Nuda. Vím... A hele, něco o mé úžasnosti!" Předčasně jsem se zaradovala, ale tvář se mi stáhla do nesouhlasné hned, co jsem to dočetla. „Neposlušná? Možná trochu. Bez racionálního myšlení? Ne vždy..." brblala jsem si pod vousy. „Při výuce na Královské Vysoké škole magie, adeptka Akane Levis, prokázala výjimečný talent k praktické i teoretické magii, rozvinutou intuici, rychle se přizpůsobuje různým situacím..." ha! Vítězoslavný úsměv mi byl sražen dalšími větami. "Bla... bla... Nesystematická, výbušná, netrpělivá..." oči došly až nakonec řádků, kde stálo jen doporučení mé osoby na panovníkův problém, kdy pokračování bylo psáno neviditelným inkoustem, aby bylo uchráněno před mou zvědavostí.

„Jsem hříšnice, kterou napraví jedině Peklo."

***

„Luxio, ještě jednou a já tě opravdu nechám o hladu!" zavrčela jsem ke své kobyle, která nespokojeně zafrkala a poposkočila na místě, díky čemuž neúprosně zaúpělo moje pozadí a z mých rtů vyšlo krátké zasténání, které následovalo peprné zanadávání na příčinu bolesti. Herka mizerná! 

Nakonec se kobylka osmělila, přestala blbnout a jela směrem do hlavního města, které nemohlo být daleko. Onen dopis jsem šikovně zamaskovala a nebylo vůbec poznat, že byl otevřen. Na druhou stranu má snaha o narovnání důležitého dopisu byla odměněna neúspěchem a zdálo se, že jsem to jen zhoršila. „Nu co, důležitý je obsah, kdyby něco, tak to svedu na nějakou potyčku s nepřáteli," pokrčila jsem nad tím rameny, zastrčujíc si dopis zpět do vnitřní kapsy mé kožené vesty, kterou jsem měla na sobě. Leč bylo léto, dnešní den byl obzvláště chladný. 

„Při příští vesnici zastavíme a porozhlédneme se po nějaké krčmě na přestání, ano?" zhodnotila jsem naši situaci, když se začalo rychleji smrákat a pohladila jsem hnědku po krku, která souhlasně zařehtala a mně to vytvořilo jen úsměv na tváři. „I když jde o nějakého panovníka, rozhodně kvůli němu nepojedu ve tmě. Však si počká, páprda." Pousmála jsem se nad vlastními slovy a pobídla kobylku do cvalu, který byl o poznání příjemnější než klus, který předváděla. 

Nevšímala jsem si nádherné krajiny, která se změnila od té, mně známé. Vše se tu zdálo takové divočejší. Ani bych se nedivila, kdyby tu přede mnou vyskočil nějaký vlkodlak, nebo jiná nepřátelská rasa. Tedy, ona i malá rusalka umí napáchat škodu, ale tohle bylo něco jiného. Stromy se nadále míhaly kolem nás, od kopyt se zvedal prach z cesty, ale zatím žádná vesnice nebyla v dohledu. Bylo to až k vzteku, že jsem tu po několika hodinách jízdy nenarazila ani na živáčka. 

Možná přeci jen všichni utekli, aby nemuseli žít spolu s upíry a dalšími bytostmi. Přeci jen to bylo teprve padesát let od podepsání mírové smlouvy mezi rozumnými rasami, a ne každý se s tímhle mírem smířil. Stále žili lidi s rasistickými předsudky vůči nelidem. Z politických myšlenek jsem jen znuděně zamručela a rozhodla se to nadále nerozebírat, už jen z důvodu, že se v dálce začalo něco ukazovat. Zaostřila jsem na to, a snad za celý dnešek jsem nepocítila větší úlevu z vidění nějaké vesnice, než právě teď. Netrvalo mi nijak dlouho se do ní dostat, a až ve vesnici jsem zabrzdila nevyřáděnou kobylku, ze které jsem slezla a postavila se vedle ní. 

Lidé, doteď si hledící svých činností, najednou přestali dělat svou práci a upíraly na mě zvědavé pohledy. Připadala jsem si jako nějaká atrakce vzácného živočicha. To snad nikdy neviděli magičku po několika hodinové jízdě?! Vlastně i já na ně hleděla celkem zaujatě. Přeci jen se mi nestávalo často, že bych potkala tolik nelidí pohromadě. Neměla jsem se obalit česnekem a kůlem se svěcenou vodou? Napadlo mě, při vzpomínce na jednu známou knihu ohledně zabití upíra. 

Pokrčila jsem nad tím rameny, vzala Luxii za otěže a vedla ji k místní krčmě, u které jsem ji přivázala. Nakázala jsem jí, aby byla hodná, a pak jsem se odhodlaně vydala do útrob hospody. Otevřela jsem dveře a okamžitě mi na čichové buňky zaútočily různé pachy, kdy převažoval chlast a kouř z různorodých dýmek. Doteď živá krčma upadla do těžkého ticha, když se na mě nepříjemně otočila všechna pozornost. Nerozuměla jsem tomu a ztrácela s tímhle nervy. Prostě a jednoduše jsem ignorovala zvědavé, někdy trochu nepříjemně vlezlé pohledy a přistoupila ke krčmářovi, který se tvářil obdobně, jako ostatní. Nejspíš pak někoho budu muset vyzpovídat ohledně této divnosti. 

Ticho za mými zády bylo přerušeno rozpoutaným šeptáním a já bych dala vše za to, že se bavili o mně.. „Máte volnej pokoj?" Přešla jsem raději rovnou k věci s pohledem upřeným na krčmáře, který zaměstnal své ruce natáčením korbele piva. 

Zvedl ke mně obezřetně pohled. Na to, že vypadal sotva na čtyřicet, tak jeho oči vypadaly divně. Více moudřeji. Ale šlo o upíry a jiné bytosti, kdo ví, kolik je tomuhle. Bohužel se mi moc nelíbila myšlenka, že tu jsem v obležení tolika bytostí... Stejně jako lidé, i některé bytosti nemají zrovna v lásce lidi. Bohužel, mágy už vůbec ne, protože právě my v minulosti často sloužili jako popravčí četa, kdy jsme byli nuceni zabíjet i nevinné. Tedy samozřejmě já ne, ale předešlá generace mágů ano. 

Krčmář se usmál, až se mu blýskly špičáky. Aha, takže šlo o upíra, dobrý vědět. „Ach, samozřejmě. Na jakou dobu, slečno?" Vlastně můj strach pominul, když promluvil. Byl to příjemný hlas, který uklidňoval a zněl přátelsky. Možná kvůli tomu jsou upíři výborní predátoři. Obezřetně jsem šlehla pohledem po okolí.

„Jen na jednu noc, a našlo by se i místo pro mého koně?" Tohle byla důležitá otázka, která mě tížila. 

„Vzadu za krčmou je stáj, kde ho můžeš nechat. Postará se ti o něj můj syn," hleděl na mě s těma svýma hnědýma očima, jakoby mi viděl do žaludku. Bylo to opravdu zneklidňující a ten pocit se mi zabodával pod kůži. Zaplatila jsem mu, a ještě jednou poděkovala, ale přesto jsem do svého pokoje nezamířila hned, přeci jen bylo ještě moc brzo na spánek, zatím se moc nesetmělo, a tak jsem z krčmy co nejrychleji vypadla. 

Vlastně jsem přemýšlela o tak rychlém útěku, že jsem si nevšimla zahalené postavy, do které jsem v té rychlosti prudce narazila, až jsme oba zatápali dozadu, ale jenom já měla štěstí na své straně a dokonale se posadila na zadek, který po dlouhém dni v sedle opravdu zaplakal. „To nekoukáš na cestu?!" Vyjela jsem po něm neoprávněně, zabíjíc dotyčného pohledem. 

Onen zahalenec se narovnal a uhladil svůj poměrně zašle působící háv černé barvy. Jeho hlavu zdobila kapuce, která se při střetu stáhla a odhalila tak jeho bledou, ale stále pohlednou tvář, mladého vzezření. Blond vlasy se mu kroutily kolem obličeje a hleděl na mě s uhrančivě modrýma očima, ve kterých plápolalo pobavení, vyzařující i na perfektních rtech, které se stáhly do škodolibého úsměvu.

„Ty!" Zasyčela jsem jedovatě, zvedajíc svůj zadek ze země. „Co má znamenat ten výraz?!" Jak si dovolil smát se mi do očí?! Ten jeden nadpřirozenej prevít, a co vůbec byl zač?! Syn onoho krčmáře? Náhodný kolemjdoucí? Rozhodně v tomhle království musel žít, ale jestli se mi bude smát ještě chvilku, tak dlouho žít nebude.

„Jakej výraz?" Nevinně zamrkal a dále na mě shlížel se zájmem, který se mi nelíbil.

„Chceš mi nakukat, že ten škleb je tvůj normální xicht?" Neodpustila jsem si popíchnutí, které bylo mou součástí. Onen parchant párkrát zamrkal, jakoby nemohl věřit vlastním uším. Zjevně se mu nestávalo často, že by s ním takhle někdo mluvil. Natož dívka. Byla jsem si jistá, že mu kvůli těm očím k nohám padá spousta děveček. Ale hošan měl u mě smůlu. Já měla důležitější úkol, než se nechat pobláznit jeho vzhledem. „Mm, ztratil jsi z toho řeč, co?" Nebála jsem se mluvit otevřeně, však vypadal na stejný, či podobný věk. „Pozor, nemám čas," zkrátka jsem si ho odsunula z cesty a prošla kolem něho ke své kobyle, která nás zaujatě sledovala. 

Možná jsem ho tak vykolejila, že dostal nějaký šok. Třeba jsem ho vyděsila, a teď prodělává infarkt... Můžou vůbec mít nelidi infarkt? „Jak se vůbec jmenuješ?" Zvolal na mě, když jsem došla k Luxii, která netrpělivě přešlapovala. Há, takže je v pořádku.

„Pochybným osobám jméno nedávám," odpálkovala jsem ho, náhle děsně zaujata něčím na koňské srsti, ale nepříjemně propalujícího pohledu z jeho strany se ne a ne zbavit. „Když tak po tom toužíš, prostě mi nějak říkej," měla jsem ho po krk, takže by ho tohle mohlo odehnat, no ne?

„Dobře, Lištičko," cože? Ztuhla jsem na místě s vytřeštěným pohledem, který jsem upírala na jeden a tentýž bod. Jak mi to řekl? Proč liška?! Ze všech zvířat a věcí! Prudce jsem se otočila, ale jen jsem zahlédla konec černého pláště, jak zavlál při zavření dveří, které jsem ještě chvilku propalovala pohledem, než jsem se rozhodla odsedlat Luxii, která už začala podrážděně frkat.

„To byl ale podivín... Jestli takoví budou všichni, tak za sebe neručím," postěžovala jsem si ke kobylce, která mi naslouchala. Osobně jsem doufala, že už tohle individuum nepotkám, protože mě nikdo nebude nazývat Lištičkou! 

Nakonec jsem Luxii tedy odvedla do zadní stáje, kde jsem ji postavila kousek od statného vraníka, který spokojeně uždiboval seno. Něco na tom vraníkovi mi nesedělo... To jak vypadalo sedlo a ohlávka byla jedna věc, ale vzhled tohohle koně byl zkrátka jiný, ale nakonec jsem nad tím pokrčila rameny a začala odsedlávat svou kobylu, která napodobila vraníka a rozežrala se také.

„Hmm, tomu se říká asistence," sedlo s ohlávkou jsem dala opodál a přejela po její hladké srsti rukou. Kobylka však na něžnost kašlala a jen rozčarovaně frkla, nad čím jsem protočila očima v sloup. „Neremcej!" Sykla jsem na ni a odložila její věci na seník vedle. „Hlavně si odpočiň, dobrou, darebačko," namísto nějaké reakce jsem si od kobylky vysloužila pouhý pohled, který mi naznačil, že jí tu překážím od koketování s vraníkem, který o ni nejevil moc velký zájem. Jen jsem nad tím zavrtěla nevěřícně hlavou a šla se trochu projít před tím, než jsem měla v plánu se zavřít v pokoji a vyspat se.    

Popravdě jsem neměla v žádném blízkém plánu tenhle příběh zveřejnit, ale z nějakého důvodu jsem na ní dostala plno nápadů a tak jsem si řekla, že bych to nejspíš vydat mohla! A vskutku, po víkendu, kdy teď mám menší čas jsem to překontrolovala a snad vychytala většinu velkých chyb a překliků, které vadí při čtení.

Ovšem, pokud nějaké najdete, tak mi to hlašte a já na ně vlítnu i s knihou českého pravopisu. Nebo s tlačítkem Backspace...

Ale zpět k příběhu, o kterým vám teď nic moc neřeknu, páč by to byl nejspíš jen samý spoiler, ale pokud něco nechápete, klidně se optejte a já uvidím jestli odpověď nebude velké prozrazení děje. Jinak, malé Akaně je vskutku devatenáct let, ale někdy se chová jako by byla dítě a její vystupování k tomu často napovídá. Bohužel nemohu zaručit, že se vám hlavní hrdinka zalíbí, ale snad se o to pokusím.

Ohledně příběhu poměrně varuji. Jde o příběh, který má kořeny ve středověku a také to bude na to občas vypadat. Znáte to - incest, znásilňování, potraty, vulgarismy, časté boje, takže lidi, kteří tohle nemají v lásce budu varovat předem, když se to tam objeví, ale pokud to budou číst dále a pak si budou ztěžovat, mají smůlu. Naštěstí to tam nebude nijak často, tedy ohledně té mluvy se nevyvaruju sprostých slov. Přeci jen tam budou často nelidi, jako jsou trpaslíci a trollové, kteří mají vlastní styl mluvy.

Ano, ohledně trpaslíků jsem se nechala inspirovat Zaklínačem, jelikož tam jsou mí nejmilovanější trpajslíci s tou nejlepší mluvou, takže proto se omlouvám.

Mám tady mapu z místa, kde se Magička odehrává - jinak se ve světě nacházejí dohromady 3 království, o kterých se postupně bude psát.

Toť asi vše, prosím hlasujte do komentářů a když mi i tak nepomůžete, zjevně to strčím do skupiny na FB a budu mít klid :D

Praise the Alkiera