„Jak tohle vše myslíš?" Nedůvěřivě jsem přimhouřila oči nad jeho slovy, kterými se mi nechtělo přirozeně věřit. „Jak mi můžeš pomoct? Říkal jsi, že tu žádný jiný magik není, a promiň, na nějaké kejklířské podfuky nemám chuť," zamumlala jsem možná trochu zleji, než jsem plánovala, ale nemohla jsem si pomoci.

Vše mě bolelo. Cítila jsem se jako nasáklý hadr z krčmy, který poté vyhodily ven na ulici.

„A to je pravda, nelhal jsem ti ani se nic nezměnilo," odpověděl ihned, co měl možnost, ve snaze mě uklidnit, abych se nenaštvala úplně. Povytáhla jsem obočí, visíc na něm pohledem, nutíc ho tak to ze sebe sypat rychleji. „Moje schopnosti jsou větší než jsem tehdy říkal," povzdychl si, jako kdyby čekal, že ho teď na místě zabiju. „Dokážu se ti dostat do mysli, párkrát jsem to už dělal," přiznal se váhavě, znova tím stylem, jako kdyby měl být co nevidět potrestaný. I když...

„Páni... na tohle nemám ani co říct," zaksichtila jsem se kysele nad touhle zpovědí. Svůj hlas jsem stále nepoznávala. Byl chraplavý, skřípavý a každé slovo mne bolelo. „Mistr to věděl?" Zeptala jsem se a raději zapomněla na to, že bych měla mít vztek. Možná jsem ho chápala. Jsem cizí magik a navíc mě tu nechtěl.

„Tvůj ano, ale žádal jsem, aby to tak i zůstalo. Nevím jak by lidé vzali to, že nějaký upír se dokáže rovnat s magiky. Ale i přes to nemám takové schopnosti, abych tohle vše vyřešil... nikdy jsem se nestaral o vaše věci, akademii, nic. Tvůj mistr mě sem tam něco učil, ale nedokážu své schopnosti plně ovládat kvůli upírismu," zadíval se do země, provrtávaje podlahu pohledem.

Utíkal do své mysli. Ale měl pravdu. Už teď lidé cítili mnohé ohledně nelidí, a teď, kdyby se dozvěděli, že Ren ovládá, bůh ví co, asi by svou hranou klidnost už nepředstírali.

„Chápu," zamumlala jsem pouze, co jsem znova bojovala s točením hlavy, který mi tříštila. „Potřebuju se napít," vyhledala jsem jeho oči pohledem, kdy jsem si zase všimla toho ustaraného výrazu, než nad mou žádostí pokývl hlavou, zvedl se a odešel.

Tentokrát jsem ho nezastavila, protože jsem pít opravdu potřebovala, jelikož moje hrdlo působilo jako to nejvyprahlejší místo na světě. Ale tohle nebyla věc, co mě nutila doopravdy se strachovat. Hbitě jsem se dostala na nohy, chvátajíc do koupelny, málem padajíc znova k zemi, jak se mi roztřásly nohy a síla z nich mi zmizela.

Rukou jsem se zachytila za kus nábytku, když jsem tou druhou sáhla po osušce, kterou tu nechaly služebné. Stále jsem se opírala, abych neztratila rovnováhu, během toho, co jsem si vykašlávala plíce do kusu jemné látky. Dávila jsem se vlastní krví, jak proti mé váli šla ven v podobě krvavých chuchvalců. Zděšeně jsem se na to dívala, snažíc se nějak uklidnit. Že to přejde. Jenomže jsem netušila kdy přesně. Nikdy jsem nic takové nezažívala a měla jsem z toho strach.

Hleděla jsem na sebe do zrcadla. Pokožka bělejší než obvykle. Zelené oči vytřeštěné strachem, postrádající jakoukoliv živější jiskru. Červené vlasy neupravené a nezkrotně spadající do tváře. Rty pootevřené, popraskané a opatlané mou vlastní krví. Sledovala jsem potůček krve tekoucí z mých koutků.

Koukala jsem se na svůj vlastní odraz, ale s rozdílem, že na mne z něj shlížel někdo jiný. Tohle jsem nebyla já. Nemohla jsem. Měla jsem nutkání vztekem ono zrcadlo rozbít na miniaturní části, ale v procesu mě zastavil Renův hlas, volající moje jméno, stejně tak můj nedostatek sil, které jsem muselad oplnit.

„Akane?" Znova mě oslovil, až to se mnou trhlo, třesoucí se pod jeho pohledem. Neuvědomila jsem si jeho přítomnost a v rychlosti jsem se snažila smýt stopy po krvi.

„Co je?" Překvapila mě má vlastní prudkost nejspíše stejně jako jeho, ale neřešila jsem to. Jen jsem si od něj převzala vodu, která svlažila mé hrdlo, ačkoliv chuť po krvi to jen zhoršilo.

„Zase jsi kašlala krev," opět tu bylo jeho konstatování faktu a očividné situace. Bylo zbytečné mu lhát z mnoha důvodů.

„Hm," vydala jsem zamyšleně ze sebe, kdy jsem sama hodnotila proč. „Jsem vpohodě. Je to jen reakce na mou mizivou přítomnost many, nic jiného," alespoň tak mi to přišlo, když jsem se snažila nahlédnout do svého nitra.

Dávalo to smysl. Evidentně jsem ve spánku využila drtivou část své magické nádoby many a tohle byl výsledek. Ovšem otázka byla, proč jsem ji používala?

„Rene?" oslovila jsem upíra před sebou, který překvapivě nezareagoval na mou předešlou větu, žel, nad tím jsem se pozastavovat nemohla. Kývnutím mě vyzval k pokračování a já se dost chabě usmála. „Potřebuju zpět do kanceláře," žádala jsem ho sice o dovolení, i tak jsme si oba mohli domyslet, že se tam dostanu i bez jeho požehnání.

„Akane, ne," na poslední slovo dal až vůdcovský důraz, který mě v tuhle chvíli nutil uposlechnout.

„Proč ne? Jsem vpohodě, potřebuju to tam prozkoumat, prosím," chytila jsem ho za paži, když se ke mně otáčel zády, jasně tak naznačujíc, že tento rozhovor je u konce. Ale ne pro mě.

„Den to určitě vydržíš! Zatraceně, Akane, myslel jsem, že zemřeš, chápeš? Proč mě jednou nemůžeš poslechnout a udělat co ti řeknu? Běž si lehnout," znova mi nakazoval tím autoritativním hlasem, nad kterým jsem se mračila více a více.

„Já tě slyším, ale tohle je důležité, pak udělám co chceš, fakt!" Vyjekla jsem po něm jako malé dítě, co se dožadovalo pozornosti. No, tak daleko od pravdy to nebylo.

„Důležité? V čem přesně? Důležitější než tvůj zatracený život? Byla jsi naštvaná, když jsem tě nazval něčím jiným než pouhým člověkem a teď tu riskuješ své zdraví, zase. Jak přesně tohle spadá do tvé kategorie bytí obyčejným člověkem?" I král konečně zvýšil svůj hlas, nutíc mě stáhnout pomyslný ocas mezi půlky a omluvit se mu.

Počkat, cože?

Opravdu tohle byly moje opravdové pocity?

„Umm, spadá to do kategorie masochistického člověka?" Zkusila jsem chvilku odlehčit hloupým vtipem, ale po sledování jeho zachmuřeného obličeje to evidentně nemělo efekt, co jsem chtěla.

„Dobře! Máš pravdu, ale... dej mi jen chvilku, když se mi přihorší tak toho nechám, slibuju. Klidně tě v noci nechám spát se mnou, abys mě ohlídal," mrkla jsem na něj pobaveně, co jsem viděla jeho oněmělý výraz a... upíři se opravdu umí takhle červenat?

Přišlo mi úsměvné a roztomilé, jak jedna obyčejný věta uměla tohohle upíra takto rozhodit.

„Fajn! Kdyby něco, nech pro mě poslat," svolil nakonec, leč s nevolí, který byla skoro hmatatelná.

„Neboj se, budu opatrná," usmála jsem se na něj, nad čímž se zatvářil velmi pochybovačně. Jako kdybych měla v úmyslu v tomhle stavu udělat něco šíleného. I když... nikdy neříkej nikdy.

Nechala jsem se brblajícím upírem odvést až do kanceláře, která všechno odstartovala. Ren poté s omluvou musel odejít vyřešit nějaké záležitosti a já ho nezastavovala. Prsty jsem přejela po runách, které vibrovaly pod mým dotekem. Při poslední runě jsem s rukou cukla, jak její pulz byl něčím jiným, a já raději se zamračeným výrazem vstoupila dovnitř.

Čekala jsem... ani nevím co. Něco? Doufala jsem, že se rozpomenu. Ale žádný nátlak vzpomínek nepřišel a já trochu víc rozmrzele zkoumala okolí. Otevřené okno dokořán, které sem vehnalo alespoň nějaký čerstvý vzduch, jsem přijala o něco vřeleji. Více mě pak zaujaly spisy na stole, které zůstaly v přesné pozici, ve které jsem je ponechala.

Opravdu Ren celé ty dny probděl u mě? Tahle myšlenka se mě popravdě dotkla. Ne ve špatném slova smyslu. Věděla jsem, že na mém životě závisí otázka války, ale i tak to byl hřejivý pocit. Snažila jsem se tohle vypustit z mysli a zkoušela hledat jakoukoliv magickou stopu.

Cítila jsem něco.

Bylo to tu.

Věděla jsem, že to je ten samý pocit, co jsem tu měla prvně, ale nedokázala jsem to zachytit a napojit se na to. Zavrčela jsem nad svou nynější zbytečností a raději se přestala namáhat, když mi rozbolela hlava jako odpověď. Soustředila jsem se na hmatatelné důkazy a stopy, co se povalovaly všude kolem.

Posadila jsem se ke stolu, natahujíc se pro první štos dopisů, textů a dalších věcí, které jsem mohla projít aniž by to vyžadovalo mojí magii. Zarazila jsem své počínání, když se mi do rukou dostal nákres věci, které už mi mohlo být na stopě. Oprava, které mne už s největší pravděpodobností už lovilo. Ošila jsem se nad tou myšlenku a raději odložila papír pryč a přešla k dalším.

Nakláněla jsem se nad stolem, natahujíc se pro další papíry, než jsem se otřásla pod náporem chladnější větru. Hlasitá rána mě donutila hlasitě vyjeknout, uvědomujíc si, že jsem se leknutím otočila za zdrojem hluku, kdy jsem se roztřeseně lepila na stůl, který se mi nepříjemně zarýval do zad. Prolétla jsem místnost pohledem, která byla stále stejná a normální, a bylo to obyčejné okno, co se zavřelo pod náporem větru.

„Blbko," okřikla jsem samu sebe, co jsem si uvědomila, že mě dokázala vylekat taková hloupost. „Vzchop se, proboha a dej se dohromady," mumlala jsem k sobě, mezitím co jsem se čelem otáčela zpět ke stolu a znova jsem se pustila do hledání nějaké maličkosti, co by mohla pomoct.

Oči se mi náhle rozšířily zaujetím, když jsem po nějaké době mezi tímhle vším našla truhličku, se kterou jsem instinktivně zatřásla hned, co se mi dostala do rukou. Byla uchována v postranní tajné skrýši zabudované ve stole a nebýt toho, že jsem náhodně sáhla na nějaký čudlík, nenašla bych to. Otřásla jsem se, když jsem to znova ucítila.

Pulzující magie, která mi dávala vědět, že je truhlička zamčená runami. Zamračila jsem se.

„Sakra," zavrčela jsem nespokojeně, co jsem ji položila před sebe a nutnou chvíli na ni hleděla, jako kdyby se pod mým mohla otevřít.

Věděla jsem, že v nynější situaci jsem ve využívání magie jako batole, ale jestli tam bylo něco nápomocné? Musela jsem to otevřít. Přeci jenom tohle, co se dělo, bylo hlavním důvodem, proč jsem se chtěla podívat do své mysli, protože jsem svou manu vypotřebovala na něco, co jsem nevěděla.

„No co, na něco se umřít musí," vypravila jsem ze sebe velmi chabý vtip a dala se otevírání truhličky.

Neměla jsem ponětí jak dlouho mi to muselo trvat. Cítila jsem se neskutečně slabě a vyprahle, co jsem se snažila magicky otevřít tuhle truhličku. Pot mi stékal po čele a já měla nutkání vykřiknout, co jsem měla pocit, že se mi roztříští hlava. Cítila jsem v puse znova tu kovovou chuť, naznačující, že znova krvácím. Nemohla jsem ale přestat...

A tehdy, co se ozvalo úspěšně cvaknutí, jsem se znaveně sesunula na židli v hlubokém dýchání a sténání, kdy jsem musela vypadat jako po uběhnutí maratonu. Nejspíše jsem se tak i cítila.

Netušila jsem, jak dlouho jsem tam ležela čelem opřená o stůl, ale potřebovala jsem popadnout už snad čtvrtý dech za těch pár dní. Nejspíše tohle byl ten moment, o kterém mluvil Ren, že ho mám zavolat, ale nemohla jsem to udělat. Věděla jsem moc dobře, že by mě odtud odtáhl a problém by mu to nedělalo.

Upravila jsem si vlasy, které se mi lepily na zpocené čelo a hodila je zpátky za ucho, aby mi nepřekážely ve výhledu. Znova jsem se nadechla, všímajíc si, jak moc mám roztřesenou ruku, když jsem se natahovala k truhličce. Opravdu jsem doufala, že tam bude něco dobrého, když jsem brala první list do rukou.

Mezi obočím se mi tvořilo malé v, jak jsem se mračila podle toho, co jsem zrovna pročítala. Našla jsem poznatky a informace o té věci a kouzlu. Popravdě jsem se podivila, že někdo z magiků měl tolik informací. Jelikož ani knihy v zakázané části knihovny na akademii nebyly tolik informační.

„Podle vyvolávacího způsobu a síly Astragas, tu šlo o silného a zdatného magika, neznámého stupně. Podle mých odhadů se nachází někde na královské půdě," pročítala jsem si mumlavě pro sebe, co jsem hltala písmena pohledem. „Jde o černou magii," zamyšleně mi sklouzla slova ze rtů, co jsem se znova začala hrabat v papírech. „Místa s takovým výskytem temné energie lákají zlé duše, přízraky a mrtvé," opakovala jsem si nahlas slova, co nám jednou říkal mistr, když jsme probírali Černou magii.

„Taktéž tam často umírá život, takže hledám určitě odlehlá místa, kam nikdo nechodí, protože z toho místa jde strach. Kde tady jsou známy úhyny živočichů a ztráty lidí ve velkém?" Zeptala jsem se sama sebe, co jsem prstem přejížděla po mapě, zkoušejíc si tipnout. Něco odlehlého, a přesto blízkého...

Neměla jsem ponětí kolik hodin jsem tam mohla být, zkoumajíc nově nalezenou mapu, ve které byly magicky vytvořeny popisky ke zdejším místům, ale vyrušila mě až nová přítomnost, která si odkašláním vysloužila moji pozornost.

„Rene," oslovila jsem ho, co jsem se znova zadívala na mapu a zpět na něj. „Nevšiml sis nějakých divných věcí na nějakých místech? Poklesy teplot, změna v prostředí, divná úmrtí či mizení?" Vyjmenovala jsem skoro na zátah vše, co jsem potřebovala.

Cítila jsem podivné mravenčení v břiše, jak jsem se v tomhle všem posunula o něco vpřed. Nebo jsem si to alespoň myslela. Mohlo to zní sebevíc hnusně, ale potřebovala jsem jiná úmrtí než ty magiků a lidí. Všechny oběti jsem si označila na přesných místech, kde se našli, ale nepřipadalo mi, že by v tom byl smysl. Umírali na zcela náhodných místech.

„Proč se mě na něco takového ptáš?" Nechápavě zkrabatil čelo, chvilku si mě prohlížejíc, nad čímž jsem se nepozastavovala. „Přišel jsem tě doprovodit do pokoje. Už jsi tu několik hodin," přešel raději k důvodu proč tu vlastně je, než se postavil vedle mého boku a zkoumal vše, co jsem tu měla vyvalené.

„Chci začít s tvou myslí," dodal vzápětí, aby zabránil v mém odmlouvání a naštvání.

Zavrtěla jsem hlavou.

„To počká, možná jsem na něco přišla," očka mi jiskřila energií a adrenalinem, že jsem nebyla zcela k ničemu. „Ta věc je totiž vytvořena černou magií," zopakovala jsem mu věc, co jsme oba věděli, a vysloužila si tak jeho pozornost. „A temná magie nese tyhle stopy, podle kterých se dá poznat. Nechápu, jak jsem na to mohla zapomenout," byla jsem na sebe logicky naštvaná, tohle se nesmělo stávat.

„Každá magie něco stojí. Čím temnější, tím více si bere ze života, jak z okolí tak jeho uživatele," začala jsem mu vysvětlovat a uvítala jsem, že mě nepřerušoval a začal si prohlížet mapu. „Magici používají svou vlastní energii, manu, kterou máme v sobě. Každý z nás ji má, jen ne všem se otevře, aby ji mohli využít. Ta nám dovoluje přivádět runy k životu."

Připadala jsem si jako profesorka. Že bych našla svou budoucí profesi?

„A čas od času ji musíme doplňovat různými způsoby. Meditací, odpočinkem, artefakty moci a nebo využít energie z přírody, kterou si vypůjčujeme. Tohle využívají hlavně magici specializující se na živlovou magii. A taky je to rozdíl mezi světlou a temnou magií," nadechla jsem se, shledávajíc se s Renovo zaujatým výrazem.

„Temná ničí a zabíjí, kdežto světlá si propůjčuje jen tolik, aby to neublížilo. Čím více temnou magii používáš, tím více se staneš hladovým. Ten, kdo ji využívá potřebuje místa, kde se zabíjí, vraždilo a z toho dostává sílu. Jenže se to zhoršuje," ošila jsem se nad tou představou i pocitem.

Dostaneš nepředstavitelnou moc, ale za strašnou cenu.

„Chápu," zamyslel se panovník a znova se zahleděl na mapu, „jenomže nikdo další mizení ani nic divného nehlásil," zklamaný podtón v hlasu nešlo nepoznat a já ten osten zklamání cítila taktéž.

„Hmm," zamyslela jsem se, co jsem tušila, že vše vedlo zpět do slepé uličky. „Možná bychom mohli něco zjistit od občanů, hm? V krčmách se to drby hemží?" Nadhodila jsem zvídavě, co panovník tenhle nápad promýšlel.

„A jak? Mě poznají a... tobě toho moc neřeknou. Vědí kdo jsi a nechtějí problémy. Mohu někoho poslat," povzdychl si, když znova cítil vzrůstající frustraci.

„Za zkoušku nic nedáme," zareagovala jsem, co jsem se v duchu zašklebila.

Jestli si myslel, že tu zůstanu, mýlil se. Jenomže jsem musela být nenápadná. Potřebovala jsem se dostat z královského města a zkusit to v nějaké vesnici. Rozhodně jsem neměla v plánu se s tímhle panovníkovi svěřit. Věděla jsem co by udělal, vyváděl by a zamknul by mě. Tse.

„Kdy chceš podniknout výlet do své mysli?" Z dumání o podrazu mě vyrušil právě zmiňovaný a já na něj překvapeně zamrkala.

„Huh?"

A jo. Málem jsem na to zapomněla.

„Chci to zařídit co nejdříve. Chci vědět, zda je můj pocit pravdivý," věřila jsem své intuici, ale nyní jsem nechápala, proč vlastně tolik váhám. „Můžeme dneska, ještě máme čas a cítím se líp," možná ne stoprocentně, ale tohle bych zvládla.

Panovník odmítavě zavrtěl hlavou.

„Zamítá se. Jsi stále slabá a vyčerpaná. Potřebuju aby ses u toho soustředila," odůvodnil svůj zákaz a já už se nadechovala k hádce, ale z mých rtů nic nevyšlo.

Ustoupila jsem. Cítila jsem na sobě, že mu nedokážu čelit. Navíc tohle... slyšela jsem, že to není příjemný proces. Daný člověk vidí všechny vaše vzpomínky, když ho necháte. Měl pravdu, že jsem se potřebovala soustředit.

Proto jsem chtěla mistra...

Nic proti tomuhle upírovi, ale netoužila jsem po tom, aby viděl mou minulost. Nyní jsem si nedokázala ani obrnit mysl, natož se soustředit jen na chybějící vzpomínky. Byla jsem spíše obyčejným člověkem, než-li někdo kdo oplývá magií.

Přistoupila jsem tedy na jeho odpočinek a s jeho pomocí jsem se dostala do pokoje. Postřehla jsem na sobě náhlou únavu. Víčka mi padala už v půli cesty a já se nachytala, že sotva vnímám.

„Děkuju," zamumlala jsem v reakci, že mě doprovodil a vyčkávala, že odejde, abych se zbavila oblečení.

Namísto toho na mě panovník trpělivě hleděl, než se uvolnil a začal si sundávat plášť. Vykulila jsem oči, náhle zcela probuzena.

„Co děláš?" Vyjekla jsem o oktávku výše než normálně a povšimla si jeho zaraženého výrazu, než nadhodil drzý úšklebek, připomínajíc nějakého floutka, jemuž nevadí prohnat kde jakou sukni.

„Copak? Říkala jsi, že když tě nechám, budeme spolu spát v posteli," uchechtl se a tím mi vzal veškerý vítr z mých pomyslných plachet.

„Sakra ne! Ven!" Vykřikla jsem na něj, vytlačujíc ho i s pláštěm ven, slyšíc jen jeho tlumený smích, po tom, co jsem třískla dveřmi, o které jsem se následně opřela.

„Tenhle zatracený upír," zavrčela jsem skrze zatnuté zuby, ujišťujíc se, že opravdu zmizel, než jsem se šla převléknout a ulehnout.

A byla to ta nejlehčí věc v mém dosavadním životě.

Po dlouhé době znova další díl. Smutné je, že jsem tenhle díl měla předepsaný strašnou dlouho a nebyla schopna ho přepsat do počítače a vydat. Proč jsem jen tak líná? :D

Mno, snad kapitola neurazila, pomalu se blížíme ke zjevnému odhalení, kdo je ve skutečnosti hlavní záporak, a pak už jen... dlouhá smršť čehosi a konec. Popravdě mi Magička bude chybět, možná kvůli tomu oddaluju psaní, nějak se s ní nechci rozloučit, kdo ví.

Snad to ale stihnu ukončit ještě tenhle rok spolu s dalšími příběhy, byla bych fakt ráda. Nejspíše bych brala další corona volno. :D