Netušila jsem co se přibližně odehrávalo v jeho hlavě, ani jeho tvář mi nic nenapověděla. Hleděl na mě s přemýšlivým výrazem, jakoby hodnotil svou a mou pozici. Co bylo tak těžké na odpovědi? Já osobně jsem si byla čím dál více jistá, že to byl on. Mohl se hrabat i v mé mysli? Podezřívavě jsem si ho přeměřila, než jsem se vrátila k jeho tváři.

„Tobě se nesnažím lézt do hlavy." Zodpověděl mi na nevyřčenou otázku a já na něj začala jen němě zírat. Takže jsem měla pravdu! „Bohužel měla, ale nechlubím se tím, že jsem telepat." Zafuněl a já se lehce zamračila. Opět to udělal. Opět mi četl myšlenky.

„Nech toho! Nelez mi do hlavy!" prskla jsem naježeně a začala v mysli stavět pomyslnou zeď proti čtení myšlenek. To jsme se učili už v první třídě, takže by měl mít upírek omezený či nulový přístup k mé mysli. Pocítila jsem jeho stažení z mé hlavy a nadechla jsem se „Myslela jsem si, že se tady nikdo nerodí s magickými schopnostmi." Stále jsme postávali před stájí a nijak mi to nevadilo. Vůně sena mě uklidňovala.

Král se porozhlédl po okolí „Můj rod už je hodně starý a mocný. Co vím, tak jsme jediní nelidé, co mají vrozenou magickou schopnost. Nevím proč tomu tak je, nikdy jsem na to nebral ohledy. Nejspíš i to byl hlavní důvod, proč můj rod už tak dlouho vládne." Pokrčil lhostejně rameny a zkoumavě si mě prohlížel.

„Hmm..." vydala jsem ze sebe zamyšleně „Zajímavé, nerozumím tomu, proč to nevíme. Nikdy jsme se o tvém rodu neučili, a podle mého je důležité vědět, že mezi nelidmi žijí i tací, kteří mají magické schopnosti." Zamyslela jsem se nahlas a postřehla Renův lehce naštvaný pohled „Co je?" zamrkala jsem na něj nechápavě.

Upír mě nadále propichoval nepříjemným pohledem „Bylo to domluvené prvními králi zemí, že se to o nás nikdo nedozví a po čase se na to zapomnělo." Chtě nechtě mi i tak odpověděl „A navíc mě takhle nikdo nemůže vézt za nos. Prohlédnu vše špatné vůči mé zemi nebo mně." Zamumlal poměrně hrdě.

Měla jsem chuť si nad tím pohrdavě odfrknout, ale ukáznila jsem se a jen poslouchala jeho vysvětlování. Pochybovala jsem, že se na tohle jen tak zapomnělo. Měla jsem jisté podezření, že se v zakázané části královské knihovny nachází spisy ohledně tohohle. I můj mistr o tom věděl a nic mi neřekl, proč mě poslal pryč, aniž by mě řádně připravil na to, co mě tu mohlo potkat? Bylo vidět jak je Ren na svou schopnost pyšný a taktéž jsem konečně pochopila, proč je tu tak mizivá kriminalita. On to prostě věděl. Nepotřebovali soudce a podobně. Stačilo jen, aby si Ren přečetl jejich mysl a měl jasno.

„Když tedy umíš číst mysl, tak nač jsi potřeboval magika?" povytáhla jsem nad tím pochybně obočí. Bylo mi jasně řečeno, že jsem tam vyslána kvůli odhalení pachatele, který vede nějakou velkou skupinu proti zdejšímu králi, což byla další věc, která šla mimo mě. „Proč pachatele prostě neodhalíš podle myšlenek?" každý člověk měl jakousi stopu a to se týkalo i myšlenek. Každý člověk přemýšlí jinak a svým stylem, proto je jde tak lehce vyhledat a potrestat. Na to byli často vysíláni magici, kteří jsou vyškolení na čtení myšlenek.

Ren se zakabonil, než zase zvážněl „Není to tak lehký, jak se zdá. Potřebuju tvého mistra, který mi s tím musí pomoct. Je to horší, než to vypadá, ale nebudu tě tím zatěžovat." Odpověděl vyhýbavě a já ho probodla svými zelenavými očky...Něco přede mnou schovával. Upír se smutně pousmál „Snažil jsem se o to, ale ten parchant se drží ve vzdálenosti, ve které nedokážu zaměřit jeho mysl. Ví, jaký mám limit, ač jsem se snažil na něj jít co nejnenápadněji." Viděla jsem na něm, jak ho to štve. Jak má na to vše zlost a zároveň pociťuje beznaději, že s tím nic nemůže dělat.

Rty se mi stáhly do jakéhosi šklebu, při zmínce o mém mistru „To se docela načekáš." Pronesla jsem jedovatě a nebrala ohledy na jeho náhlou zmatenost, která se mu prohnala tváří „Taktéž bych ho tu uvítala, ale vše máš vypsané v dopise a..." zašklebila jsem se, když jsem pocítila tlak na mou hlavu „Nesnaž se, je to marné." Poradila mu na jeho snahu se mi dostat do hlavy a přečíst si důvod, proč jsem řekla ta slova. Měl smůlu, ať si to přečte. Opravdu mě jeho slova zaujala, co se týče jeho snaze vypátrat pachatele, ale jeho neúspěch mi taktéž nezvedl náladu „Budě to těžší než jsem myslela..." zamumlala jsem, snažíc se urovnat myšlenky. Dneska jsem nechtěla řešit věci podobného typu a tak jsem raději odbočila k jinému tématu, které mě zajímalo o něco více „Rene, můžeme se už vrátit? Myslím, že Rada nevypadala nadšeně, když jsi šel se mnou a navíc bych se chtěla zabydlet v pokoji." Upír krátce kývl hlavou a oba jsme se rozešli zpět.

***

Bohužel ticho nevydrželo dlouho a on se rozhodl začít šťourat v tom, co jsem pronesla před chvilkou „Jak jsi to myslela s tím mistrem?" zněl podrážděně a bez nálady, to jsem tedy tomu dala, že jsem hned zprvu dokázala naštvat krále. No, lepší než, že bych ho nedopatřením zranila „Kdy tedy přijede?" nechápala jsem, proč si neotevře dopis a prostě si to nepřečte! Proč se mě vyptával?! „Zruš, prosím, tu bariéru....nebudu ti už číst mysl, opravdu." Nasadil štěněčí kukuč, až jsem málem zapomněla chodit, jak moc mě překvapila změna v jeho chování i otázkách. Co si sakra myslel?

„Ne." Odpověděla jsem na všechny jeho otázky či požadavky a jasně mu tím naznačila, že se mnou nehne, ať dělá, co dělá. „Věřím, že umíš číst, tak si ten dopis otevři a přečti si to. Nejsem nosič špatných zpráv a vůbec," zamračila jsem se na něj „Nehodlám stahovat svou bariéru pryč, nejsem blbá!" věřit někomu jako je on, leda tak ve snu!

Upír s jakýmsi syčením různých nadávek přestal naléhat a tiše šel vedle mého boku. Nevypadal na to, že se vzdal, ale rozhodl se prozatím stáhnout. Dokonce bych se nebála říci, že schválně chvátal, aby si mohl někde v pracovně přečíst onen dopis a zjistit všechny potřebné informace, které jsem mu nebyla schopna dát. Osobně jsem z toho byla celá nesvá. Potřeboval mistra a namísto jeho dostal mě a ani o tom ještě neví. Jak bude reagovat? Co tímhle vlastně mistr zamýšlel? Nebyl to nějaký jeho postranní tah, jak zmást nepřítele, který by se na mě, jakožto návnadu, chytil a pak by přišel na řadu jeho zásah? Neuměla jsem na to přijít a pochybovala jsem, že by mi na to odpověděl.

Cesta zpět mi nepřišla tak dlouhá, jako cesta ke stáji a tak jsem byla mile překvapena, když jsem konečně spatřila schody směrem k hlavním a taky masivně velkým dveřím do hradu, před kterým už nikdo nepostával, krom pár pracovitých čeledínů a služebních. Ignorovala jsem je, i když se mi jejich zvědavé pohledy zabodávaly do zad a poslušně jsem následovala Rena nahoru a pak dovnitř, kde se mi málem podlomila kolena z té nádhery. Vnitřek vzbuzoval tak mocně, až jsem z toho zatajovala dech. Nebylo to ani kvůli tomu, že to vše vypadalo nádherně. Vše bylo v takové zlaté, bílé až červené barvě. Byla zde cítit ta aristokratická vážnost a důležitost, která mě nutila být zticha a jen sledovat okolí.  

***

„Páni, ještě honosnější než zvenčí," zabručela jsem a táhla se za ním dlouhými chodby, které snad byly nekonečné. Opravdu, nač panovníkům byli tak dlouhé chodby? Kompenzovali si tím něco? Úkosem jsem pohlédla na upíra po svém boku, který nevypadal, že by tuhle myšlenku slyšel a tak jsem si mohla oddychnout, že má bariéra stále drží.

Plavovlasý upír se rozhlédl po chodbě „A to jsi neviděla všechno, nejspíš by ses měla pár dní někoho držet, abys zde nezabloudila. Pro neznalé to tu může být lehce matoucí." Poradil mi, aniž by na mě pohlédl a já se nad tím zašklebila.

Měla jsem takový dojem, že jsem ho urazila „Díky za radu, ale umím se o sebe postarat sama!" zavrčela jsem naštvaně. Že tady královsky snob je uražený, není má chyba. Já nebyla posel, či něco podobného, takže jsem nemusela nic říkat.

Upír po mně šlehl pohledem, který jasně naznačoval, že je z toho unavený a nemá náladu se o něčem dohadovat. Raději jsem pohlédla jinam a jen ho tiše následovala a zkoumala velkou síň, ve stejné barvě jako chodby, tentokrát s velkými schody po obou stranách, kde se nahoře spojovaly. Po schodech se pak linul červený koberec se zlatým vyšíváním, který vedl z chodeb a po zemi. Všimla jsem si lesklé podlahy, která přímo vybízela k tomu, abych se po ní sklouzla, ale svou chuť jsem raději uhasila a pohledem vyhledala krále.

„Co teď?" vybafla jsem na něj a zmerčila tak jeho pobavený výraz, když si povšimnul mého zasněného výrazu, když jsem si prohlížela okolí.

On jen pokrčil rameny „Ukáži ti pokoj, kde budeš přebývat a nechám ti poslat něco vhodnějšího na sebe k večeři." Přelétl mě kriticky pohledem, než se zastavil na mé tváři, přičemž mu zacukaly koutky úst.

Mé oči by dokázaly šlehat blesky, při jeho slovech. Chápala jsem, že nejsem vhodně oblečena na nějakou slavnostní večeři. Přeci jen oblečení od prachu a několika denní jízdy není moc vkusné, ale co když jsem měla oblečení v zavazadlech?! S tím snad nepočítal? „Fajn." Zaprskala jsem a nakvašeně prošla kolem něj, kde jsem po několika krocích byla nucená zastavit, páč upír stál pořád na tom samém místě, zcela pobaven mou nynější situací, kdy jsem netušila kam jít. „Rene...?" váhavě a nechtěně jsem se k němu otočila se štěněčím pohledem „Kde je můj pokoj?" sykla jsem poraženě a upírala na něj smutný kukuč.

Upír zadržoval plánovaný výbuch smíchu a jen jsem viděla jeho ramena, jak se otřásají pod návalem smíchu a to mě dopalovalo ještě více. Co si o sobě sakra myslel?! Nakonec se král uráčil uklidnit a pomalinku ke mně došel „Věděl jsem, že to takhle dopadne, ale rozhodně jsem neměl tušení, že bys někdy nasadila podobný výraz, jaký jsi udělala." Nechápavě jsem pozvedla obočí, jelikož jsem byla naprosto zmatená a netušila jsem, o čem to mluvil.

Zavrtěla jsem nad tím hlavou „Nech toho..."

Ren si povzdychl „Pojď za mnou." Pobídl mě raději a sám začal vystupovat po schodech směrem nahoru, kam jsem ho následovala.

***

Zprvu jsem měla přehled o cestě. Měla jsem na paměti, kdy jsme odbočili, ale po dalším a dalším odbočení jsem o tom ztrácela ponětí. Skoro jako bychom chodili hodiny a hodiny a nebyli ani o kousek blíž k cíli.

Plavovlasý král zprudka zastavil, až jsem málem narazila do jeho zad, ale ustála jsem to a zabrzdila kousek za ním, provrtávajíc jeho záda zlostným pohledem, než jsem se uráčila ho obejít a stoupnou si před něj.

„Děje se něco?" zeptala jsem se a ohlížela se ze strany na stranu, snad v domnění, že bych našla někoho podezřele vypadajícího.

Upír jen stočil svou pozornost k jedněm dveřím, na které jsem poté pohlédla také „Tohle je tvůj pokoj," oznámil mi stroze a pak se otočil zase ke mně „Nechám ti poslat služebnou s nějakým oblečením a ta ti řekne všechny další informace. Stane se tvou osobní služebnou, takže si na ní zvykni." Do vysvětlil mi „Kdybys něco potřebovala, nebo na něco přišla, dej mi vědět. Opatruj se." S těmihle slovy se otočil, aniž by mi dal šanci mluvit a jen jsem zmateně koukala na jeho vzdalující záda, než mi dokonale zmizel z dohledu.

„Co tohle mělo znamenat..." frkla jsem podrážděně a vzala jemně za kliku, která povolila a vpustila mě dovnitř, kde jsem na chvilku musela zavřít oči, jelikož mě na chvilku oslepilo slunce.

Když jsem je konečně mohla otevřít, zaujatě jsem se okolo sebe začala rozhlížet. Většinou zde všechno bylo v bílé barvě. U zdi byla velká dvoulůžková postel s nebesy s dvěma velkými polštáři a pak s několika menšími. Postel byla úhledně ustlána a vábila mě k ulehnutí, nad čím jsem se raději obrnila a rozhlížela se dál. Zdi byly v bílé barvě se zlatými dekoracemi. Celkově pokoj byl velký, ale nebyl to můj šálek čaje. Nebyla jsem na tyhle věci a stejně jsem tu nehodlala zůstávat dlouho. Popošla jsem více dovnitř a všimla si svých věcí, které byly nevybalené na zemi, nad čím jsem v duchu poděkovala a pohledem přešla na stoleček, na kterém se nacházela stříbrná váza, ve které byly květiny. Okolo stolu se nacházely dvě židle. Stůl byl z nějakého světlého dřeva a byl pokryt ubrusem, takže jsem nemohla přesně identifikovat, z čeho byl, což mě nijak moc nezajímalo. Na perfektně vyčištěné podlaze se vyjímal teplý kobereček, který jsem jen přelétla pohledem a hned nabyla dojmu, že byl drahý a starý, ale vypadal zcela svěže.

Povzdychla jsem si „Tak aristokratický... Měla jsem zůstat v nějaké krčmě." Zamžourala jsem na velká okna, které se daly zakrýt bílými závěsy, ale zatím jsem je nechala tak, jak byly.

Ozvalo se jemné zaklepání, za kterým jsem se prudce otočila.

Po dvou týdnech jsem konečně doma a mohla jsem vám sepsat nový díl, se kterým nejsem nijak spokojená, ale něco jsem napsat chtěla a taky to tak vypadá. Snad se na mě nezlobíte, ale bohužel teď budu sepisovat kapitoly jednou za dva týdny, páč jsem přes víkendy na intru a ntb ještě nemám, takže se omluvuji!

Nemám tolik času, takže snad se líbilo a omluvíte mou zmatenost v ději, chtěla bych slíbit, že se v nadcházejících dílech už něco bude dít, ale nejsem si jistá, i když možná za dvě kapitolky půjde Akane hledat nějaké informace a nejspíš se to trochu podělá, to ještě uvidím, ale je to Akane, no :D

A já se jdu dobalit na intr, pfuu, zítra mámě zase praxi, tam zhebnu, ale což :D

Praise the Alkiera!