Dalšího dne jsme se na cestu vydali po vydatné snídani, která mi bodla. Jak se říkalo, všechno se lépe dělalo s plným břichem, že? Navíc nás čekala cesta tak na celý den. Většinu tu času nám tedy zabralo se sbalit, kdy jsem si pro svoje bezpečí a klid duše vzala i meč, který jsem uložila do pochvy a opasek připevnila na bok. Ještě tak dvakrát jsem si to zkontrolovala a přikývla pochvalně nad svojí prací.

K oblečení jsem následně zvolila jezdecké kožené kalhoty hnědé barvy, které obepínaly moje stehna a vypracovanější zadek. Vzala jsem si následně bílou košilku a na ni zvolila stejně barevnou halenku. Přes tu pak následoval korzet, který končil pod prsy a nijak moc jsem si ho nestahovala. To završil černý plášť, který jsem si připevnila spony, aby nepadl. K opasku jsem si připevnila malé brašničky, ve kterých jsem měla nějaké zlaťáky a šla se připojit k Renovi.

Ten své oblečení nijak nehrotil, a zkrátka se navlékl do celo černého obleku s plášťem, ruku nechal ležérně odpočívat na jílci svého meči, když seděl na svém vraníku, který netrpělivě přešlapoval z místa na místo.

„Můžeme?" Zeptal se pouze, když mě zhodnotil pohledem, ale nic neřekl.

„Jo," vydechla jsem ztěžka, co jsem se vyhoupla na kobylu, kterou mi přidržoval jeden ze stráží, a díky němu mi právě kobylka nijak netančila pod zadkem jelikož měla plnou pusu práci se snahou oždibovat jeho vlasy.

A tak před námi byla delší cesta plná krásných rýpacích poznámek, nepříjemného cvalu pro zadek, ale dalo se to všechno nějak překousnout. Když jste zavřely všechny oči.

Když jsme po několika hodinách přijela na koních k ruinám poblíž Faraelského jezea, okolí nám poskytovalo pohled na zbytky minulosti, jež byly plné smrti a ztracené moci. Byl to na pohled zajímavý kontrast jiných světů, kdy ruiny byly ponořené tíživé atmosféry, kde bylo možné cítit, jak radost i život opustily tohle místo. Mlha se šířila mezi troskami, které odhalovaly, že tu dříve stávalo město, které během války bylo strženo k zemi. A na druhé straně slunečné pláně s krásným výhledem na jezero, kde švitořily ptáci.

Udržovali jsme tichý, skoro mizivý rozhovor, ale přesto mi Ren vyprávěl o historii tohohle místa. „Dříve tu stálo třetí největší město v tomhle království," promluvil tiše, přiměřeně k atmosféře. „Žili tady převážně elfové, kteří napojili kamenné město na to lesní," pokynul hlavou k lesu, který se tyčil nějaký kus od ruinách.

Koně jsme nechali o něco dál, přivázaný ke stromu a rozhodli jsme se to tu prozkoumat. Procházeli jsme mezi ruinami, ze kterých jsem pomalu začala cítit stopy černé magie. Byly to neklidné vibrace, které mi sdělovaly, že zde bylo soustředěno temné kouzlo, jež zanechalo svoji specifickou leč bolestivou stopu. Můj pohled byl upřen na trosky a zbídačený okolí, ale mé smysly cítily, že toto místo ukrývalo více, než bylo vidět na první pohled. Bylo fascinující, že po válce se tohle místo nikdy nezregenerovalo. Možná to bylo i proto, že během války zde byla využitá silná dávka magie, která zabila zdejší přírodu. Proto nelidé neměli rádi Mágy. Byli jsme označováni za podivíny, rasisty, vrahy a další... A ženští Mágové nebyli vítáni při používání praktické magie. Prostě ženské patřily k plotně, plodit děti a když už projevily znaky magie, byly hnány k léčitelství a věštění. Bleh. Naposledy co jsem zkoušela věštit jsem rozbila všechny křišťálové koule na akademii, jelikož jsem se na to soustředila tolik, až jsem zapomněla ovládat svou magii a všechny nedopatřením vybuchly. Bylo to těžké vysvětlovat. Dokonce těžší než vysvětlování, jakto že můj spolužák namísto mluvení jenom kvákal a jak ten mokrý hadr trefil učitele přímo do obličeje, když vešel do třídy.

Po chvilce procházení jsem si opatrně přiklekla k zemi, cítíc za sebou Renovo blízkost. Rukou jsem přejela po zvadlé trávě, zatímco magie plynula všude kolem mě. Jak moje, tak ta temnějšího původu. Zavřela jsem oči při soustředění, jak jsem pomalu své moci uvolňovala obojek a nechala ji osahávat prostor kolem. Představovala jsem si to jako svítivá modrá chapadla, která obezřetně zkoumala okolí. Už jsem chápala ten pocit, co se mi usídlil v břiše. Konečně jsem se mohla dotknout toho pocitu i všude kolem mě, když jsem zaznamenala přítomnost kouzla, které vyžadovalo daň v podobě života. Navalilo se mi.

„Tady bude dobré místo na můj pohřeb," zavtipkovala jsem, ale tu ránu jsem si uvědomila, že se má poznámka minula pochopení, když jsem si všimla Renovo změny ve tváři na ne zrovna přátelský. Protočila jsem očima. Jeho náhlou rozmrzelost jsem tedy nekomentovala, jelikož jsem za ni mohla já. Jen mě sledoval raněným pohledem, který vypovídal o hlubokém zneklidnění vůči mně. „Dobrý, promiň, jen je to na mě moc děsivý, potřebovala jsem se uvolnit," zamručila jsem.

Pokračovali jsme tedy v dalším procházení místa, kdy jsem svou magii už vůbec nedržela na uzdě. Díky ní jsem zkoumala a hodnotila místo. Bylo to jako mít další pár očí a rukou. Vše jsem díky magie dokázala vnímat, dokonce více intenzivněji než normálními smysly. Prudce jsem zastavila, když místo vyjelo ze zdejšího normálu.

A právě díky nim jsem si povšimla té změny, která se tu snesla. Oba dva jsme si všimli vypáleného kruhu, do jehož středu jsme se dostali. Byl o větší rozloze vzhledem k tomu co bylo díky runám povoláno. Vzduch byl nasáklou starou krví, a já i Ren jsme pochopili, že to je to místo. Moje pocity smíšené s obavami byly v kontrastu s obrazem, který se před námi vyrojil.

Z pohledu na vypálené runy, které smrděly sírou, ačkoliv nebyly viditelné pro oko někoho, kdo neoplýval magií, i tak lidé i nelidé mohli cítit ten smrad. Sklonila jsem se k jedné z run, po které jsem přejela rukou. Nebylo to nic zvláštního a jiného oproti trávě kolem. Zamračila jsem se a po runě přejela tentokrát svojí magií. Bylo to jako sahat do něčeho tekutého a lepkavého. Jako když se snažíte pomazlit s rozmačkanými slimáky nebo nějakým slizem. Ucukla jsem, když jsem ucítila stisk na rameni a polekaně se podívala na Rena.

„Musíme být opatrní," promluvil vážně. Až teď mi došlo, že on to vlastně vnímal jako já.

Souhlasně jsem přikývla. „Já vím, neboj se."

„Já jen... nechci tě ztratit, Akane, dobře? Záleží mi na tobě a není to jen kvůli mé zemi," odmlčel se, jako kdyby tenhle starý upír neznal slova, „prostě se opatruj."

Podezíravě jsem si ho prohlížela. Možná jsem byla paranoidní až moc, než jsem se rozhodla uvolnit a ušklíbnout. „To skoro zní jako kdybych ti přirostla do toho upírského srdéčka, můj pane."

Viditelně protočil očima a nadále jsme se rozhlíželi kolem. Slunce nám stále hřálo do zad, ale i tak jsem měla na paměti, co velmistr říkal – jsem chráněna pouze přes den. Alespoň částečně. Rozhlédla jsem se okolo, mžourajíc k lesům, které podobně jako ruiny byly zahaleny do tíživé mlhy. Cítila jsem, jak jsem se mračila, když jsem zaznamenala ten pocit.

Něco tam bylo.

Nešlo o žádnou zvěř, či člověka. Bylo tam něco zlého. Hladového. Něco, co dokonale vystihovalo podstatu lovce. Naprázdno jsem polkla, co jsem zacítila osten strachu, který se rozšiřoval mým tělem, které ochromoval.

Ošila se nad tímhle pocitem, a raději svůj zrak přesunula na prostor kolem sebe, ve snaze najít jakýkoliv důkaz o existenci té ženské. Cokoliv. Magie vždy ponechávala stopu jeho majitele a tady muselo být něco, co tady bylo skryto. Frustrovaně jsem zavrčela, co jsem nechávala magii proudit kolem sebe, aby něco našla. Zavrtěla jsem hlavou, co se mi rozostřilo vidění a lapavě jsem se nadechla. Pohltila mě vlna bolestivě pulzující bolesti v hlavě, která mě srazila k zemi. Čekala jsem další bolest, ale nic nepřicházelo. Cítila jsem jen dotek teplého těla, ke kterému jsem se rozklepaně tiskla a drtila v pěstích. Snažila jsem se ze svých úst vydrat nějakou normální větu, ale namísto slov z nic vyšel jen bolestný křik.

A prázdno.

Opětovně jsem se ocitla v té známé, už hřejivé temnotě. V naprosto jiné realitě. Dimenzi. Cokoliv to bylo. Unaveně jsem se rozhlížela kolem, rozostřené vidění mi ztěžovalo si uvědomit, kde to vlastně jsem. Podívala jsem se pod sebe. Ach, na kolenou, jak příjemné. Podlaha byla z kamene v barev šachovnice. Znova jsem se snažila rozkoukat kolem. Bylo mi na zvracení. Celé tělo mě bolelo a třásla jsem se. Jediného výrazného čeho jsem si všimla, byly zrcadla po obou bocích, které se táhly mnohem dál, kam jsem nedokázala zamžourat. Znova jsem si odkašlala, až jsem vyplivla krev. Zvláštní. Proč to všechno bylo cítit jako realita?

Místností se rozezněl chladný ženský smích, který poznávala. Zamrazilo ji.

„Malá, malinkatá Akane," zazpívala zvonivě, skoro jsem dokázala poznat, že byla doopravdy šťastná z moji existence. „Tak jsi mi chyběla," další falešný smích, když se místností rozezněly zvuky kroků na podpatku zatajila jsem dech.

Stále jsem byla dezorientovaná, takže když jsem ji najednou viděla před sebou, zděsila jsem se.

„Jsi roztomilá," promluvila přeslazeně, kdy jsem se chtěla zvednout, abych ji čelila normálně, ale nešlo to. „Konečně máme tolik času kolik chceme na to si promluvit, zlatíčko," její tón se nijak neměnil, ale mi se z něj dělalo zle. Zamračila jsem se při snaze znova nabrat sebeovládání. „Poslouchej mě velmi pozorně, maličká, ano?" Žena v tmavě rudých šatech si stále udržovala svoji nadvládu. „Mám sen, Akane, ano? Sen, že Mágové přestanou mít ptáky zaražené ve svých vlastních zadnicích. Podkuřovat králům? Císařům? Vládcům? A teď i prachobyčejným nelidem!"

Musela jsem uznat, že se mi líbil její slovník. Ušklíbla jsem se znaveně, co jsem znova vyplivla krev k zemi. Divné. Tolik krve ve vlastní mysli...

„Chci, aby Mágové měli to, co jim patří. Zasrané uznání a moc, která nám náleží, Akane. Můžeme být znova na vrcholu potravního řetězce, představ si to, zlatíčko... Ta moc, volnost, cítíš ji?"

Její slova byly jako hadí uštknutí. Jedovaté a smrtelné. Nadechla jsem se a málem znova padla k zemi, když moje magicky citlivé smysly zaznamenaly tu sílu její magie, která rezonovala všude kolem. Dusila mě. Vyplnila každičký jeden smysl, který jsem ovládala a málem se zardousila při snaze se volně nadechnout. Bylo to neskutečný. Něco, co jsem doopravdy nikdy nepoznala.

„A ty to můžeš mít také, Akane," s těmihle slovy se ke mně sklonila. Přiklekla si ke mně, cítíc její dech na svém obličeji. Její chladné střibrné oči si mě měřily. Její smyslně rudé rty se pohybovaly v pomalém rytmu, vypouštějíc další a další jed. „Představ si... jak nemusíš nic skrývat. Jak můžeš svoji moc používat jak často chceš, jak jenom chceš ji využívat... To všechno ti můžu dát, Akane. Moc a slávu, o které se ti ani nezdálo. A volnost, po které tvoje srdce prahne. Konečně by si tě vážili. Konečně by tě všichni brali jako sobě rovnou, dokonce nad sebou," její slova byla opojná a krásná... bolelo to.

Zamračila jsem se. Chtěla jsem pryč. Bála jsem se. Vše mi bolelo. Chtěla jsem najít pomocí magie to spojení a přerušit ho. Utéct zpátky k Renovi.

„Ach, ano, ten tvůj upírek. Akane, co myslíš, že udělá, až mu přestaneš být dobrá?" Nadhodila otázku, co nadále byla blízko mě. Musela jsem uznat, že byla až děsivě nádherná s těmi výraznými líci a bledou pokožkou, která byla bez chyb. „Myslíš si, že jsi pro něj důležitá?" Snažila jsem se její slova nevnímat. „Myslíš si, že by tě nevyměnil za jinou nebo cokoliv pro svoje království? Prober se! Využívá tě přesně tak jako jiní!" Z jejích úst se vydral smích. „Jsi jen loutkou v chlapské hře. Malou, ubohou loutkou, se kterou si každej může dělat co chce. A jemu nevadí se tě zbavit, kdyby to mělo dopomoct k jeho sobeckým cílům. Sám by tě zabil, kdyby musel."

Její slova bolela. Zapíchlo mě u srdce z toho, když jsem začala pomalu vrtět hlavou. „Ne... To není pravda. Nic nevíš..." Zavrčela jsem naštvaně, co jsem se znova pokusila o přerušení jejich spojení.

Její ústa se stáhla do zlého úsměvu. „Akane, Akane, Akane... říkala jsem přeci, že máme tolik času kolik chceme. Snažíš se marně. Nejsme v té tvé malinké hlavince. Ani v žádné jiné iluzi. Tohle je realita, broučku."

Cítila jsem jak moje tělo zesláblo. Jak se mi do pusy nahrnula další vlna krve, kdy jsem se jen tak tak udržela, abych se nepozvracela. Lhala. Určitě. Přenášení lidí bez jejich souhlasu nebylo možné. Nešlo to.

„Proč se tomu tak bráníš?" Naklonila zvídavě hlavou.

„Nic z toho... nechci," odvětila jsem slaběji, co jsem se na ni zamračila. Chtěla jsem se jen pohnout. Vzít ji pod krkem a uškrtit. Na nic z toho jsem se nezmohla krom velice živých představ. Její pohled se mi až děsivě zavrtával do podvědomí.

„Zlatíčko," oslovila mě jemně, co se mile usmála. Pozvedla ke mně ruku, před kterou jsem se snažila cuknout, ale marně. Její chladný dotek mi způsobil mráz po zádech, kdy mi jemně zastrčila pramen vlasů za ucho. Prsty jemně přejela přes tvář k mé bradě, kterou pozvedla, abych ji čelila z očí do očí. „To protože jsi nic z toho neochutnala."

Své rty natiskla na ty má v polibek, kterému jsem se vzpírala, což ji vůbec nepřekáželo. Bylo to jako políbit sochu. Jedovatého hada, který se kolem mě obtočil v posledním smrtelném objetí a byl připraven hodovat.

A já cítila jak slábnu a ztrácím se v temnotě.