„Co se tedy děje?" Zeptal se Ren, stále s trochu štěkavým tónem, snažeje se nějakým způsobem uklidnit po jejich malém incidentu. Cítila jsem jak se přiblížil o něco více a díval se mi přes rameno, ačkoliv nic vidět nemohl.

„Nejsem si jistá popravdě. Znám většinu řešení těch run, nebo spíše je dokážu rozluštit, ale ta poslední mi nic neříká," zamračila jsem se na modře zařící runy, než jsem se narovnala a vyhledala vládcovo oči. „Něco jiného mi tu ale nesedí. Říkal jsi, že se poslední mág ztratil před devíti dny, že?" Vyčkala jsem na jeho přitakání a pokračovala: „Jak je tedy možné, že poslední runa byla přičarovaná zhruba před šesti?" Rozhodila jsem bezradně rukama do stran.

Nedalo se ignorovat jak zaraženě se Ren podíval, kdy stiskl rty do pevné linky. „To není možné, říkal jsem-" přerušila jsem ho skočením do řeči, což byl můj hlavní zlozvyk, ale co se dalo dělat.

„Já vím, nikdo tu, krom tebe, magické nadání nemá, ale jsi si opravdu jistý? Nevíš přesně o nějakých svých nepřátelích? Někdo tu byl a udělal tu runu, uměl magii, ale náš mág byl už pryč," cítila jsem se ve slepé uličce, kdy jedinou možností jak zkusit zjistit více bylo, se dostat dovnitř. A jediný kdo mi mohl pomoci byl můj mistr. „A opravdu se ohledně času nepletu. Každá vyrobená runa si s sebou nese časovou stopu, který zmizí až s zrušením dané magie. Ostatní jsou staršího data," prsty jsem si neposlušný pramen dala za ucho, obcházejíc od dveří dál.

„Rád bych ti pomohl a tohle vyřešil, jenomže před šesti dny tu mohl být kdokoliv," jeho výraz náhle vypadal starší a unavenější, když se mi smutně podíval do očí. „Každoročně se tu pořádá oslava svatého Ziraela. Tisíce lidí z celého království jsou zde a slaví," vysvětlil mi ve zkratce něco, co mi mohl říct dřív. Tohle byla poměrně důležitý informace, jelikož se teď jehla v kupce sena, změnila na smítko prachu.

„Skvělý," zabručela jsem unaveně. Nejspíše jsem na tohle prostě neměla mozkovou kapacitu, protože mi vše přestávalo dávat smysl. Jestliže šlo o monstrum, jak se dostalo přes stráže a lidi až do hradu a umělo ovládat runy. V tomhle případě muselo jít...

„Měli bychom se jít prospat. Ráno moudřejšího večera," promluvil Ren po chvilce bezduchého zírání na mou maličkost, pociťujíc jeho oťukávání mé bariéry. Jenomže mě vyrušil z přemýšlení.

Ne. Zavrtěla jsem nad svou myšlenkou, že by šlo o magika, která se ztratil, hlavou. Proč by jinak odešel? Měl strach? Něco, co našel ho vyděsilo?

„Hm, zítra se musím spojit s mistrem a říct mu, co jsme našli," obeznámila jsem ho s mou zítřejší aktivitou, ale při nakročení k odchodu jsem se zastavila a natočila k němu hlavu. „Šlo by mi abys mi ukázal místa, kde zemřeli magici?" Zeptala jsem se ho opatrně. Mohla tam být ještě nějaká malá stopa, která by nám mohla pomoci.

Teď nejdůležitější bylo ale otevřít tyhle zatracené dveře.

Neměla jsem tušení, kdy přesně jsem usnula. Poslední co jsem si pamatovala bylo začínající svítání. Nebyla jsem tedy v náladě na žádné dohady z královy strany a tak jsem se mu vyhýbala. Pro jistotu. Většinu dne jsem se tedy zabývala obkreslováním run ze dveří ve snaze je odemknout. Runy byly hlavní součástí naší moci. Když jsme chtěli využít tohoto daru, museli jsme se naučit číst většinu zastaralého písma. Proto tohle uměli pouze magici, bylo to zvláštní, ale jen ti, kdo se narodili s magií v krvi, dokázali runy přivést k životu. Stále se nevědělo čím je to způsobeno a osobně jsem po odpovědi nikdy nepátrala. Někdo to bral jako dar a někdo jako prokletí

V tomhle případě mě tedy zarazilo, že to Ren neviděl. Měl jisté schopnosti, které využívá plno magiků. Odehnala jsem rukou pár otravných pramenů rudých vlasů, krčíc zamyšleně nosík nad hromadou papírů, které jsem tu měla chaoticky poházené kolem sebe.

Bohužel mistr, se kterým jsem se ještě z rána chtěla spojit pomocí telepatické pošty, nebyl k zastihnutí a jen to napomohlo mrzuté náladě. Ztrácela jsem se v tom všem. Dokázala jsem za půl dne rozlousknout pouze začínající runy v první ochranné magii a hlavu jsem z toho měla jako dýni.

K soustředění mi nepomohlo ani roztržité přemýšlení nad vším možným, co se událo. Frustrovaný výjek zvířete mi unikl ze rtů, opírajíc své čelo o dřevěné dveře, které pulzovaly magií. Jemné elektrické výboje vbíhaly do mého těla. Bylo to příjemné. Hřejivé pohlazení velmi známého doteku.

„Žádný pokrok?" Polekaně jsem s sebou škubla, věnujíc příchozímu pichlavý pohled jedovatých očí.

„Nemůžeš dělat nějaký ruch? Vylekal jsi mě," zabručela jsem, co jsem se přetočila v tureckém sedu čelem k němu. Kdybych na něj dala zvoneček, pomohlo by to?

„Promiň, nechtěl jsem," podezíravě jsem ho sledovala, vypadal nějak jinak. Nedokázala jsem to popsat, ale jeho chování bylo jinačí.

„Chm, v pořádku," odpověděla jsem, sledujíc ho jak si sedl k druhému futru dveří. Dlouhou chodbu proťal zvuk meče v pochvě, jak si jej král dával stranou, aby si mohl pohodlně sednout. „A pokrok? Byl by, vyluštila jsem dva kruhy run. Hmm, opravdu nechtěl, aby se tam někdo dostal. Víš, každá runa ti může říct svůj příběh," prsty jsem přejela po zářivých kruzích, věnujíc Renovi krátký pohled, abych se ujistila, zda mě poslouchá. „Jenomže tahle věc netrvá dlouho. Runový příběh je krátkodobý, bohužel, ale ta novější runa..." odmlčela jsem se, mračíc se na dveře, jakoby jsem je tímhle mohla otevřít. „Je z ní cítit strach, paranoia... nevím jak to popsat, ale při vytváření téhle runy mám dojem, že... ho něco sledovalo. Lovilo. A on to věděl," zmlkla jsem, stahujíc svou ruku zpět.

Bylo divný tohle provozovat, protože jsem to cítila mnohem intenzivněji. Jako by to byly moje vlastní emoce.

„Počkej, takže si opravdu myslíš, že to byl on, kdo ji udělal? Vždyť jsi říkala, že tam je po tom, co se ztratil," vzhledově mladičký král se na mě zadíval nechápavým až skoro nedůvěřivým pohledem. Jasně mi tím dával najevo, jak moc se nyní ztrácel a nechtěl tomu snad ani věřit. 

Tiše jsem přitakala hlavou a sama se nad tím zamyslela. Popravdě jsem tomu taktéž nerozuměla. Ale až dnes jsem dokázala pocítit to, co mi runové zaklínadlo skrývalo. A svým pocitům věřím. Musel to být on. Kdo jiný? 

„Prostě... to cítím, Rene," zamumlala jsem v odpověď. Nechtěla jsem se s ním hádat o něčem takovém, protože jsem tomu sama nerozuměla. „Něco je tu divný, ano? Nesedí mi tu něco," zamyslela jsem se na hlas a nechala z úst uniknout dlouhý povzdech, který řekl vše za mě. Neměla jsem sebemenší páru, co se tu dělo. A nehorázně mě tenhle fakt vytáčel. 

„Vzpomínám si, že pár dní před jeho zmizením, se choval divně. Byl opatrnější, roztržitější a sem tam obyvatele hradu děsil," zamračil se nad vzpomínkou, která se mu vyskytla před očima. Obočí mi povyskočilo o něco výš.

„Děsil?" Nepochopeně jsem naklonila hlavu více ke straně. Nedokázala jsem si představit jak vyděsil upíří služebnictvo.

„Hm, sem tam mi bylo řečeno, že zničehonic zvyšoval hlas. Nebo chaoticky na ně vykřikoval varování. Snažil jsem se s ním mluvit, ale byl zahleděný pouze do své práce... A když jsem ho chtěl donutit odejít, zmizel," opřel se týlem o zeď, zavíraje oči, jakoby se snažil odpočinout.

„Stejně by tě neposlechl," zareagovala jsem, sledujíc jeho profil bez zjevných nedokonalostí.

„Kdybyste nebyli tak tvrdohlaví, nebyl by i tvůj život v ohrožení."

Ani jsem sebou netrhla, když mě propíchl těmi ledovými oči a snažila jsem se mu pohled opětovat.

„Rene, nechci tohle řešit. Ani nevíme, zda tu to něco stále je. Třeba se to přesunulo," pokrčila jsem unaveně rameny. Chtělo se mi spát jako nikdy. Už ta představa, jak mé tělo padá do čistého a nadýchaného povlečení, mě naprosto odklonila od reality.

„.Akane? Akane?" Trhla jsem s sebou polekaně, málem padajíc na zem. Udiveně jsem se podívala na Rena, který byl nahnutý u mě a ustaraně si mě prohlížel. „V pořádku? Mluvil jsem na tebe a ty jsi úplně vypnula."

Stále trošku zaraženě jsem přikývla. „Jo, jen jsem trochu unavená... Moc jsem toho nenaspala. Budu v pořádku," odpověděla jsem mu popravdě. Nejspíše si tohle všechno stresování vyžádalo svou daň v podobě únavy. Spíše mé nadměrné využívání magie... 

„Víš co? Mám nápad," mrkl na mě panovník způsobem, který jsem přesně neuměla identifikovat a proto mě to zlehka znervózňovalo, „vyzvednu tě před večerem. Myslím, že si po dnešku zasloužíš odpočinout. A chci ti to tu ukázat," usmál se během toho, co se zvedal na nohy. „Pro teď musím jít, Akane, zatím se měj."

A s tímhle vším se otočil a mizel v chodbě. „Měj se?" Odpověď mi skočila do malé otázky, kdy jsem stále tohle všechno pobírala. Co ta náhlá změna nálady? A co mi to chce ukázat? Teď se na tu runu jen ztěžka soustředím, opravdu skvělej panovník!