Byla jsem ráda, že jsem dokázala pokročit ve své práci. Zbývalo mi rozluštit poslední půlku runy na odčarování a mohli jsme jít dovnitř. Jenomže z téhle myšlenky jsem cítila strach. Bála jsem se toho, co jsme tam mohli najít. Co předešlého mága donutilo k jeho chování a na co přišel. Alespoň jsem doufala, že tam skutečně něco bude. Jestli ne...

Několikrát jsem zavrtěla hlavou, abych se vytáhla z těchto myšlenek. Zapnula jsem si poslední knoflíčky u své bílé košile a trochu si opravila své hnědé kožené kalhoty. Tentokrát jsem nemusela mít žádné šaty ani nic jiného. Naštěstí mi veškeré šactvo vyprali z cesty, takže to vypadalo použitelně. Podpatky mých jezdeckých bot zaklapaly o podlahu, jak jsem se přesouvala ke dveřím ven. Tentokrát jsem nechala i své zbraně tady a rozhodla se, jak nakázal král, uvolnit.

A když už mluvíme o králi...

„Yo, Rene... to, že budeš klít v tichosti, neznamená, že tě neuslyším," mé zelené oči zaplály vzteky, když jsem otevřela dveře a všimla si, jak se tam ležérně povaluje o zeď jako floutek. Automaticky jsem si dala ruce v bok, jako kdybych měla tak zvýšit svou autoritu.

Jenomže na královi to vykouzlilo pouze úsměv. Bylo zvláštní ho vidět se usmívat. Vypadal v tu chvíli tak... normálně. Bez starostí. A nutilo mě to se usmívat taky.

„Jen jsem zkoušel tvůj sluch, protože nedokážeš poslechnout ani jeden rozkaz, co ti dám," poznamenal, co se narovnal a já se přiřadila k jeho boku a nechala se vést.

Uchechtla jsem se. „Kdybys mi dával srozumitelné rozkazy, tak je poslechnu. Třeba, um, vyjíst všechny sladkosti v kuchyni, jep," poznamenala jsem zcela vážně a tiše se bavila nad jeho protočením očí a následným povzdychem. „Vlastně... Rene, kam mě to vedeš?" Zarazila jsem se zmateně, kdy mi i úsměv zmizel ze tváře.

Samozřejmě jsem byla od přírody zvědavá, takže jsem potřebovala informace hned a na místě. Jenomže tenhle tvrdohlavý, umíněný upír ne vždy chtěl spolupracovat. A dnes tomu nebylo jinak.

„Uvidíš, chci ti ukázat město," usmál se pokojně, jako kdyby se tu nic nedělo. Občas jsem měla podezření, že skutečně šlo jen o trik, jak mě dostat z Akademie, aby si učitelé mohli odpočinout.

Až teď jsem si všimla, že měl zase to starší oblečení, jako tehdy, co jsem ho prvně potkala u krčmy. Upíři zde ho poznají a on stejně nosil tohle, bylo to divný? Nejspíše. Ale asi se prostě chtěl jen přizpůsobit.

Venku už se stmívalo, ale i přes to zde bylo stále vidět. Zdejší stráže už sice zapalovaly lucerny všude po městě, i tak se bez nich dalo obejít. Vlastně jsem si nikdy nevšimla, jak je zdejší město tak... čisté. Netušila jsem, jak to popsat, ale s porovnáním s tím mým, kde se často pohybovali i ožralci, kteří spali na zemi, či bezdomovci, tak tady nikdo takový nebyl. Nejspíše za to mohl přístup daných vladců, či si to upíři dokázali zařídit.

„Rene, furt chceš, abych odešla?" Zamumlala jsem zamyšleně první věc, co mi vstanula na mysli a až po tom, co jsem jí řekla, jsem se zarazila. S pootevřenými ústy jsem koukala na cestu před sebou, skoro jsem nemrkala. Proč mě to vlastně zajímá? Je to blbost. I kdyby chtěl, abych odešla, nezmění to.

„Chci," odpověděl mi, dalo by se říci, že skoro i bez náznaku emocí, ale dokázala jsem rozpoznat, že to nebyla pravda. „Jestli se ti něco stane... skončí to válkou," řekl upřímně a já ho bez vyrušování poslouchala. Svým způsobem mě bolelo to slyšet. „A s tou tvoji tvrdohlavou povahou... nedivil bych se, kdybys zničehonic zkoušela skákat z nejvyšší věže tady toho místa! Bojím se o svou vlast, ano? O své lidi, protože to vše teď závisí na tvém přežití. Alespoň to, co mi řekl tvůj mistr," slyšela jsem v jeho hlase zlost, ale také beznaděj a zmatenost. Netušil, co se stane stejně jako já.

Jenomže jeho slova i tak bolela. Dával tím najevo, že jsem přítěží. Jenomže já chtěla pomoc. Ne... chtěla jsem dokázat, že nejsem beznadějný případ, za jaký mě na Akademii mají. Znělo to sobecky a hnusně, když na tom závisely životy, ale... nedokázala jsem si pomoci.

„A taky," Ren znova prolomil dané ticho a tím si vysloužil veškerou mou pozornost, „upřímně nechci, aby se ti něco stalo kvůli mně."

Co to bylo za pocit, co jsem nyní pocítila? Ta malá radost někde ve mně? Někomu na mně záleželo, huh? Bez přímého důvodu jsem se začala smát. Nejdříve to byl tichý smích, který jsem dusila v sobě, než jsem se rozesmála na celé kolo. Znova mě překvapil. A podle jeho vyjukaného, nechápavého výrazu i já jeho.

„Akane?" Oslovil mě váhavě, jako kdyby se bál, že jsem spadla na hlavu a zešílela.

„Ach, promiň, promiň," zhluboka jsem se nadechla a tím se aspoň trochu uklidnila. „Neboj se o mě, až budu chtít umřít a skákat z věží, napíšu dopis, že jsem to učinila já a že rozhodně jsi mě z tý věže neshodil," znova jsem se uchechtla a zjevně to pobavilo i jeho, když jsem konečně znova viděla, že se usmíval. „Myslím, že to zní přesvědčivě," pokývala jsem nad tím hlavou, jako kdybych dumala, zda to opravdu neudělat. Přinutila jsem ho dát jeho hlavu blíže k mé, až jsme se skoro opíraly. Všimla jsem si jak jeho tváře nabraly červeň, pokud to bylo možný a jeho výraz celkově znejistěl. „Rene, říkala jsem ti, že umírat nehodlám. Jsem tu, abych pomohla. A to taky udělám. Můžeš se snažit jak chceš, ale nedostaneš mě odtud. Protože nechci... nechci, aby se ani tobě něco stalo..." poslední slova jsem tiše zamumlala, než jsem ho rychle pustila.

Najednou jako kdyby se mezi námi postavila jistý neviditelná zeď. Hustnoucí ticho, které se zdálo být nepříjemné. Těžké. Snad i trapné. Stejně tak rychle jsem ho i pustila a o krok odstoupila, dávajíc si ruce za hlavu a dělajíc jakoby nic. Zkrátka jsem pokračovala tam, kam on. Ať už měl v plánu cokoliv říct, a že tak vypadal, nic neřekl.

„Děkuju, Akane," tichá věta proťala naše ticho.

Nechala mě v naprostém překvapení. Celou dobu jsem si to vedle něj vykračovala se zavřenými oči a zkrátka si užívala život tady. Ale jeho slova jsem nedokázala neslyšet. Za co děkuje? Nic jsem neudělala. A v momentě, co jsem se na něj otočila, to nebyl hned on, kdo mě zaujal, ale to, co třímal v rukou. Zapálený bílý lampion, jež osvětloval jeho tvář a ohýnek plápolal v jeho hlubokých modrých očí.

Cítila jsem, jak jsem měla otevřenou pusu překvapením. Moje oči zářily šokem, ale stejně jak v jeho se i v nich odráželo světlo lampiónu.

„Co to..." zmateně jsem se rozkoukala kolem a až teď si všimla, že nejsme jediný, kdo stojí na prostranném místě a mají lampion. Rozhodně jsme nebyli jediní. Opatrně, stále sledujíc okolí, jsem přistoupila blíže k němu. „Co se to děje?"

Bělovlasý kluk pře de mnou, se pobaveně usmál. „Chtěl jsem vidět, jak se budeš tvářit, a stálo to za to," nenechal si ujít chvilku si do mě rýpnout a já na to jen zareagovala nafouknutím tváří. „Jednou za rok posíláme do nebe tyhle lampiony. Na cestu ztraceným duším, aby našly své já. Svůj domov. Vysíláme své vlastní tužby i sny do nebe... myslíš, že to je naivní? Asi ano... Ale všichni rádi sní, nemám pravdu?" Jeho hlas byl tišší a hlubší než obvykle. Hleděl na lampion a sám se ztrácel ve svém nitru.

„Jakej sen je ten tvůj?" Můj, o dost tišší hlas, než obvykle proťal nadcházející ticho otázkou. Cítila jsem tíhu jeho mínění. Z nějakého důvodu se mi přitížilo. Ne. Tak to nebylo. Pálily mě vlastní slzy v očích. Každý měl sny, huh? Ztracené duše...

„Chtěl bych..." jeho hlas se ztratil, jakmile to chtěl doříct a viděla jsem, jak se třásl, když nad tím přemýšlel. Ťala jsem do živého? Tentokrát upřímně mi to bylo líto. Nevědomky jsem položila své ruce na ty jeho, které třímaly onen lampionek. Abych mu dodala odvahy. Nebo snad i sobě? „Chtěl bych, aby na mě rodiče byli hrdí... abych si zasloužil nosit své jméno. Abych už nic dalšího neztratil," jeho hlas slábl každou chvíli, co to říkal.

Nenutila jsem ho pokračovat. Nenutila jsem ho nic dalšího říkat. Jen jsme tam stáli naproti sobě. Každý přemýšlejíc nad tím, co se mu honilo v mysli. Netušila jsem, že ho někdy uvidím v takovéhle chvíli. Kdy ukazuje své city... Vytušila jsem, že se muselo stát něco, co ho poznamenalo. Něco špatného.

„Rene... spolehni se, že nedovolím nic, za co bys mohl trpět," upřimný úsměv se mi roztáhl po obličeji, když jsem se na něj podívala během toho, co jsem řekla ta slova, které jsem skutečně tak myslela. Nejspíše jsem se zkrátka upsala k tomu, že se stanu rytířkou v lesklé zbroji na statném oči pro tohohle upírského parchanta.

„Akane..."

Otevřela jsem oči po tom, co jsem je měla zavřené díky usmívání a všimla jsem si, jak na mě hledí. Jeho oči se leskly, ale tentokrát to nebylo jenom kvůli plamenům. Všimla jsem si malých slz, které se snažil zahnat.

Takže přeci jenom jsem ho donutila k pláči. Ačkoliv dost pozdě, než jsem plánovala. A úplně kvůli jiné věci, než se mi běžně stává.

„Takže, na to... ať každý z nás najde tu správnou cestu, hádám," zamumlala jsem s úsměvem, co jsem se zadívala na lampionek, který jsme stále třímaly ve svých rukou. Jen jsem doufala, že držet takhle krále nebylo až moc divné natož troufalé.

„Ať se takhle setkáme i jindy a za lepší situaci."

I s tím jsme vypustili lampion směrem k oblakům, jako další a přiřadil se tak k tisícům dalších, kdy rozzářily noční oblohu tak, jako hvězdy. Cítila jsem se... hezky. Po dlouhý době jsem se cítila svá a netušila jsem, co za to mohlo.

Koutkem oka jsem se zadívala na upíra po svém boku, který jen spokojeně sledoval oblohu, takže si mě nevšiml. Sledovala jsem jeho uvolněné rysy. Lehký úsměv, který si pohrával s jeho tváří. Jenomže na jediné, na co jsem dokázala přemýšlet bylo, co se přesně stalo s jeho rodiči.

Mno, po dlouhý době se pokusím znova oživit. Tentokrát s Magičkou, která si nyní vychutná pár chvil pro vybudování nějakého základního vztahu, než se vrhneme znova na luštění dveří. Popravdě je mi smutno z toho, že se to nevyvíjí tak rychle, jak jsem měla napsáno. Už jenom kvůli tomu, že nejsem schopna přepsat původní kapitoly. 

Doufám tedy, že tohle nebyla moc divná kapitola s tlačením postav do vztahu. Popravdě jsem i nad tím přemýšlela a zase tak velký vztah nechci, aby měli. Původně tedy nemají mít, ale co já vím, možná se to změní. Jen jsem trochu chtěla nastínit, že i upír má poměrně city a to, že Akane se jeho rozhodne ochraňovat.  Tak nějak tedy.