Akane mi čepelí zhmotněnou z vodní magie přejela po hrdle, ne tak, aby narušila kůži. Cítil jsem její rozhodný tlak na kůži, kdy až nyní jsem chápal, že mi opravdu jde o život. Ach, vtipné, popravdě jsem nikdy neplánoval, že takto někdy skončím. Doufal jsem, že si odškrtnu ještě pár stovek let, budu mít dědice a pak si zabalim a odejdu jako mí rodiče.

Tlak na hrdlo zesílil, krev se z rány vylila skoro okamžitě, co čepel proťala tkáň a já se připravoval na konec.

„Mrzí mi to, Akane..."

Čekal jsem na ten konec. Až mi větší dýkou protne hrdlo a následně odřeže hlavu. Tak nějak jsem to vítal s otevřenou, sobeckou náručí.

Ale nic nepřicházelo.

Otevřel jsem oči, které spočinuly na rudovlásce. Třásla se. Oči vytřeštěné strachem, nechutí a touhou tu dýku obrátit proti sobě.

„Aka-" můj hlas byl utnut jejím prudkým trhnutím, kdy konečně vzala na vědomí mojí existenci.

Na tváři se ji usadil krátký úškleb, než si pohodila dýkou a s jistou precizností ji vrhla po dvou mágách. Moje oči následovaly pohyb dýky jako ve zpomaleném čase. Čepel se mezitím měnila v ostré, kratší kopí s úmyslem zasáhnout magičku.

Ta se s ladností, aniž by se podívala za sebe, odteleportovala o kus dál a dýka se zabořila do druhého mága, kterého kopí penetrovalo skrz na skrz a padl mrtvý k zemi.

„Chm, tohle je nemilé," zamručila magička nespokojeně, co si prsty poklepávala po rtu.

Byla vidět zlost v její tváři, jelikož tahle menší vzpoura ji obírala o čas, kterého tolik neměla. Krátce, s nezájmem se podívala na ležící mrtvolu opodál. Tělo mága se už pomalu měnilo na jakousi hnusnou hmotu, kdy se nedalo ani určit o koho šlo.

Zamračila jsem se, co jsem si uvědomila, že nešlo o někoho, kdo byl ovládán nebo k ní šel dobrovolně. Byl už dlouho mrtvým.

„Povedlo se ti to jednou, ale nedovolim to dvakrát," zabručila jsem naštvaně, co jsem trhla hlavou mírně do zádu, když jsem ucítila to známe nepříjemné sahání do mé mysli. Znala jsem to až moc dobře.

„Za zkoušku nic nedáš, že?" Uchechtla se magička nepříjemně, než se její tvář změnila a stáhla se do více zamračené.

Místo kolem ni začalo zářit modro fialovou barvou jak se na zemi rozjasnily runy. Země kolem ni začala pukat a já trochu polekaně a překvapeně ustoupila vzád.

„Ajeje," zabědovala jsem nahlas, co jsem si všimla rukou, které se začaly hrabat ze země. „Nesnáším mrtváky," nakrčila jsem znechuceně nos, co jsem dokázala rozpoznat ghouly, zombie a další mrtvolné stvůry, které byly přivolány magií.

„Tohle je hodně velký problém, co?" Ozval se po mém boku Ren, co se ke mně dostal někdy během mého tupého zírání na vyvolávání mrtvých.

Ret mi cukl do sarkastického úšklebku. „Neee, vůbec, jak tě ta myšlenka mohla napadnout vůbec?"

Ignorovala jsem jeho znuděný výraz nad mým humorným vystoupením a raději jsem ve svých rukou znova zhmotnila meč pomocí vodní magie. Bojový postoj zaujal i Ren.

„Možná tady umřeme," nadhodil, kdy jsem po něm šlehla naštvaným pohledem. „Jen tím chci říct, že jsem na tebe naštvaný, žes neposlouchala... Ale děkuju za vše."

Zamrkala jsem. „Neumřeme, jasný? Mám plán, snad..." Zamumlala jsem sice nejistě, i tak jsem doufala v to nejlepší.

Nebylo jich tolik. Ale rozhodně to bylo vyčerpávající. Magička na nás vypustila své mrtvolné otroky, které dorážely tesáky, ostrými drápy, vším možným.

Magie naplňovala tohle místo k prasknutí mým využíváním elementální magie, kterou jsem měnila z ohnivé na vodní a zpátky. Oheň překvapivě pomáhal lépe proti mrtvolákům.

Netušila jsem jak dlouho jsme tam zády k sobě odrážely jejich útoky a těla nám padaly k nohám. Byla jsem vyčerpaná. Unavená. Cítila jsem jak mi krev stékala z ran, které zasáhly něčí drápy. Nebo zuby? Těžko jsem si v momentální situaci lámala hlavou nad tím, zda mě něco oždibovalo jako kapr návnadu ve vodě.

Můj zrak na chvíli padl na magičku, která postávala dál se spokojeným úsměvem na tváři. Jako kdyby se bavila. Bylo ovšem vidět, že něco dalšího vyvolává, jenom si dávala na čas. Nikdy neříkala nic o svém plánu, když jsem byla v jejím zajetí. Tedy. Nebylo to tak moc zajetí, jelikož jsem to tak chtěla. Jak se to říkalo? Přítele si drž blízko, ale nepřítele ještě blíž? Bohužel jsem tak nějak nedomyslela, že to nezvládnu ovládnout. Chybami se ale člověk učí nebo ne? Ne? Dobrá. 

Magie se přelévala vzduchem jedno za druhým, a já se snažila udržet tempo s mrtvými i s Renem, který vypadal, že se konečně baví. Jeho upírské já se dralo na povrch a nyní byly jeho rysy více viditelné. Dlouhé tesáky, prodloužené drápy a něco, co připomínalo blanitá křídla na zádech. Bohužel nebyl čas, abych se tímto kochala. Ačkoliv to byl opravdu fascinující pohled. Ne každému smrtelníkovi se podaří vidět upíra v jeho opravdové formě.

Modlila jsem se pro nějaké štěstí v této beznadějné bitvě. Společně proti temnotě, odhodláni bojovat až do posledního dechu. Ach, jak poetické. Znova jsem se zamračila nad svou hlavou, která se nechávala strhávat myšlenkami, které nebyly vítány. 

Večer byl chladný a mlhavý, obloha zahalená temnými mraky. Náš společným nepřítelem byly hordy nemrtvých - mrtvoly, zombie a ghoulové, které se valily po bitevním poli jako nekonečná vlna zkázy. Impozantní pohled, to zajisté. Semkla jsem rty. Chtěla jsem zázrak. Přála jsem si ho. Nechtěla jsem zemřít. Byla jsem mladá, zatraceně! Měla jsem plno let před sebou. A zářnou budoucnost. Pokud bych tedy nespackala nějaký elixír na hodně lektvarů a neodbouchla celou učebnu. I to se stávalo.


Mávla jsem rukou a mocné ohnivé koule vyšlehly proti nepřátelům, jejichž shnilé těla okamžitě vzplála. Ren, ozbrojený svým zdobeným mečem, likvidoval nepřátele s precizností a silou, která byla děsivá i krásná zároveň. Jeho pohyby byly ladné, téměř taneční, jak se proplétal mezi nepřáteli a rozséval smrt. Využívajíc k tomu i svou upírskou stránku a rychlost.


„Rene, začínají nás obkličovat!" Vykřikla jsem, když si všimla, jak se kruh nemrtvých kolem nich stále zmenšuje.


Ren se otočil, jeho oči zářily krvavě rudě. „Musíme se k ní dostat. Nezastavuj! Zkusím ti udělat prostor, aby ses k ní dostala!" Povzbudil mě hlubokým hlasem, který byl napůl příkazem a napůl prosbou.


Oba jsme bojovali jako jeden celek, dokud naše, spíše tedy moje, síly nezačaly ochabovat. Opravdu jsem tehdy zacítila tu krutou realitu, že to nezvládneme. Moje síly byly už vyčerpané. Moje magie nebyla tak účinná a musela jsem i na jednoho ghoula použít oheň i třikrát. Když už to vypadalo, že náš konec je nevyhnutelný, vzduchem zavířila mocná magie. Náhle se vedle nás otevřel magický portál a z něj vystoupil můj vlastní mistr, ředitel magické školy. Jeho plášť vlál ve větru a oči jiskřily odhodláním.


Nikdy jsem netušila, že budu ráda za učitele. Připadala jsem si jako kdybych bojovala pátý den, kdy jsem se konečně mohla podívat směrem na východ za úsvitu. Ruce i nohy se mi klepaly námahou, jak na mě vše doléhalo, div jsem nepadla na kolena a nezačala jenom brečet úlevou. Byla jsem vyčerpaná. Unavená. Jediné na co jsem dokázala myslet byla postel. Zvláštní, že? Ale najednou mě zalil pocit bezpečí a domova, když jsem viděla tolik známou tvář. Cítila jsem krom krve, jak se mi z očí skutálelo pár slz.


Ředitel zvedl ruce a vyvolal mocné zaklínadlo. Ohnivá bouře se přehnala přes nepřátelskou armádu, spálila je na prach a proměnila bojiště v ohnivé peklo. I Ren se zhluboka nadechl a dovolil svému tělu odpočinout.


„Děkuji, mistře," vydechla jsem ochraptěně. Svůj hlas jsem ani nepoznávala a až teď jsem zjišťovala jak vychraptělá jsem po takové době křičení.


Ale naše radost netrvala dlouho. Na obzoru se objevila temná postava - temná magička, která celou tuto armádu stvořila. A nevypadala na to, že by nás chtěla pozvat na čajový dýchánek. Zuřila. Oči měla potemnělé vztekem a žíly ji prosvícely pod už tak bílou pokožkou. Evidentně svojí moc přecenila. Nebo doufala, že se tu nabije více než se podařilo.


Ředitel neváhal a vrhl se na ni. Mezi nimi se rozpoutal impozantní souboj plný magických výbuchů, blesků a kouzel, která otřásala zemí. S Renem jsme sledovali, jak se ředitel a magička přetahují o moc, která by dokázala zničit celé království. Bylo to úžasné a mně se tajil dech. Cítila jsem tu sílu jak mi vibrovala tělem.


Boj trval dlouhé minuty, možná hodiny? Netušila jsem. Vše se mi zdálo tak dlouhé a většinou i rozmazané. Když už to vypadalo, že temná magička bude poražena, s nenávistným výrazem vyslala černě zbarvenou dýku, která zamířila přímo na Rena. Cítila jsem jak se můj zrak upřel pouze na letící entitu. Moje nohy se daly samy do pohybu, ačkoliv jsem se doteď nedokázala postavit ani zvednout ruce. Cítila jsem v sobě jakousi sílu, která mi tohle dovolila. Strčila jsem Rena stranou a cukla sebou, stojíc zmraženě na místě. Všechno tohle vstřebávajíc.


Všechno mi bolelo. Celý můj ubohý člověk mi plakal bolestí, a přesto jsem se na Rena pobaveně zazubila, ignorujíc krev, která mi stekla po koutcích z pusy. Ach. Moje vlastní krev, co? Chtěla jsem si dát facku, za to, že jsem to zjišťovala tím, že jsem ji trochu polkla a zjistila tak, že se jedná opravdu o krev a určitě o mou.


Ren vykřikl: „Akane!" a chytil mě do náruče, když jsem padala k zemi. Zamračila jsem se. Chtěla jsem po něm zavrčet, že co tak vyvádí, ale nic ze mě nevylezlo.


„Nedívej se tak... debilně," zašeptala jsem s námahou. „Jsi přece král. Říkala jsem ti, že svůj slib dodržím, a že mě pohřbíš... pod tím stromem, o kterém jsem ti vyprávěla." Znova jsem se na něj debilně zazubila. Tak nějak mi došlo, co se dělo. „Budou o mě zpívat trubadůři básně?" Uchechtla jsem se znova tím dementním šklebem a Ren jen vrtěl hlavou, naprosto panikaříc. Byl celkem roztomilej, když nevěděl, co dělat.

Ren ji k sobě pevně přitiskl, jeho výraz byl plný bolesti. „Neboj Akane, nic to není. Je to jen škrábnutí. Opravdu. Zvládla jsi i horší!„ Opakoval stále dokola. Bylo to hezké slyšet. Měl příjemný hlas. Ačkoliv bych mu to nikdy neřekla. „ Rozumíš? Nezavírej ty oči, kurva, Akane, vnímej mě!" Zakřičel na mě, až jsem malátně zamrkala očima.

S malým úsměvem jsem nadzvedla ruku a pohladila ho po tváři, kde se ocitl můj krvavý otisk. „Neměj si to za zlé... Chtěla jsem to tak, heh... Takto jsem si to nepředstavovala. Vždycky jsem chtěla mít tak devadesát co natáhnu bačkory... obklopena dětmi, pradětmi. Víš co myslím..."

„Neboj, však se toho dočkáš. Akane. Budeš obklopena svými dětmi i vnuky, i prapravnuky klidně..." Sykl útočně, než se na mě smutně pousmál. „Otravná na to jsi dostatečně. Určitě někoho uženeš..." Uchechtl se bolestně.

Ředitel přispěchal co jen mohl a vynasnažil se mě léčit, ale jen jsem jemně zavrtěla hlavou. „Bude to vpořádku..." opakovala jsem dokola.

Její oči se zavřely, ale na tváři měla klidný úsměv.

~~~

Uběhly týdny.

Ren stál pod honosnou třešní, přesně tou, který si Akane vysnila. Ředitel stál vedle něj a s těžkým srdcem prolomil ticho: „To nebyla tvoje chyba, Rene. A lidské království nevyhlásí válku tvému. Zvládli jste to."

Ren mlčel, jeho pohled zůstal upřený na strom, než se podíval za ně. Ředitel mu položil ruku na rameno. „Akane byla vždycky odvážná. Nechtěla by, aby ses trápil."

S těmito slovy se ředitel otočil a odešel. Ren zůstal sám, jeho tvář neprozrazovala žádné emoce, ale uvnitř něj zuřil boj.

Magička byla dopadnuta hned po boji. Jak se ukázalo, šlo o dřívější učitelku magie na škole a pak také jednu z hlav magické lóže, kdy kvůli nedohodnutí se s dalšími mágy o tom, že by měli mít větší slovo při vladaření se rozešli v nedobrém. Šlo vlastně o magickou lóži, kde Fe'yra de Rance měla důležité slovo, a která mohla za tohle všechno. Ovšem v tom, že by měli převzít vládu nad všemi královstvími u svých kolegů nepochodila. Temná magička byla postavena před soud a odsouzena k smrti. Bylo to pro ni vlastně osvobození, jelikož by netrvalo dlouho a zemřela by kvůli nadměrnému používání zakázané magie, která se na ni podepsala.

Ruce ji černaly až k loktu. Bělostná pokožka, pod kterou prosvěcovaly černé žíly. Vypadala až nezdravě. Oči dávno postrádaly bělmo, a byly zalité krví. Tak nějak doufala, že když se vše zadaří a doslova by vycucala život Rena, dokázala by žít a proměnit se v upírku s magickým nadáním. Na to, že dříve byla tak nádherná, že muži se pro chvíli s ní div ne zabíjeli, dnes s tou ženou neměla nic společného.

 Když měl být rozsudek vykonán, Ren stál po boku mágů, kteří přivedli spravedlnost. V té chvíli pocítil alespoň malou úlevu a zadostiučinění za ztrátu rudovlasé přítelkyně, která mu navždy změnila život.

Ale život šel dál. A ne všechno bylo tak černé, jak to možná vypadalo, že?