Doufala jsem, že Luxie nebude dělat žádný problémy, když jsem ji na tu chvíli ztratila z dohledu. Přeci jen neměla moc v lásce cizí prostředí, ale rozhodla jsem se tenhle fakt ignorovat. Kdyby se dělo opravdu něco hrozného, tak by mě zavolali, no ne? 

Vylezla jsem zpoza krčmy a zastavila se někde napříč cesty k menšímu náměstíčku, abych pohlédla na poslední paprsky zapadajícího slunce, které mě příjemně hřály na tváři, na které panoval spokojený úsměv. 

Moje pozornost od světla byla stržena krátkým, ale přesto silným zataháním za tmavé kožené jezdecké kalhoty. Překvapeně jsem zamrkala a upřela kočičí pohled dolů, kde váhavě přešlapovala malá modrooká dívenka, která se dožadovala mé pozornosti „Děje se něco, zlatíčko?" Otázala jsem se zvědavě maličké holčičky, ke které jsem si následně přidřepla, ale i tak mezi námi zůstával výškový rozdíl a já byla vystavena jejímu hodnotícímu pohledu plným neplechy, která byla neodpustitelnou součástí malých dětí. 

Usmála jsem se, abych jí dala najevo přátelskou náladu. „No, já.." Začala váhavě, ale pak mi úsměv oplatila, až vycenila své malé ostré špičáčky. „Vy jste vážně opravdová čarodějnice?" Zeptala se mě zcela vážně, až jsem málem vyprskla smíchy. Nestávalo se mi často, že by se mě malé děti ptaly na to, zda jsem čarodějnice. Tohle oslovení se nepoužívalo několik set let a dalo se přednost mágům. 

Povzdychla jsem si, když jsem si všimla jejího upřeného pohledu. „Podívej.." Natáhla jsem k holčičce ruku, na kterou zmateně pohlédla. Jen jsem tiše zašeptala správnou formuli a nad dlaní se mi objevila maličká modrá kulička, která tam tak tančila ze strany na stranu.„Co si myslíš?" Zeptala jsem se jí poté pobaveně, hledíc stejně, jako ona na modrou kuličku. 

Holčičky výraz se rozzářil nadšením , kterému jsem popravdě ani moc nerozuměla. „Vy jste teda opravdivcká čarodějnice!" Vypískla nadšeně, až se naším směrem otočilo pár hlav, které se po chvilce vrátily zase k práci. 

Povytáhla jsem obočí. „Víš zlatíčko, čarodějnice zrovna ne..  „Jsem magic, ale.." Zkousla jsem si ret při zesmutnělé tváře mé malé společnice. Cožpak jsem mohla rozesmutnit dítě? „Dříve jsme byli čarodějové a čarodějky." Mrkla jsem na ni spiklenecky, jako by šlo o největší tajemství mezi námi. „Ale pšt." Dala jsem si hravě prst před pusu, než jsem jej zase položila zpět na koleno, o které jsem si opírala ruce. „Zlato?" Šťastná upírka ke mně zvedla tázavě oči. „Nevíš náhodou důvod toho divného chování ostatních, když jsem přijela?" Vážně mě to hlodalo a možná by tohle dítko mohlo ukojit mou zvědavost a něco vědět.

„Ó!" Vydalo ze sebe dítko hlasitě, až jsem hlavou cukla trochu dozadu. „Samozřejmě, že vím, paní čarodějko!" Ignorovala jsem oslovení paní a vyčkávala. „Moc se nestává, že by k nám přijel cizí člověk a navíc čarodějka!" Potvrdila mi mou domněnku holčička. „A navíc," Přešla do tichého šepotu, zvedla ručičku, kterou mi naznačila ať jdu blíže. Udělala jsem to a holčička se naklonila k mému uchu. „Dospěláci si šuškají, že jste nějaký vážený host našeho krále." S vážnou tvářičkou se zase odtáhla stejně jako já. 

Mmm, takže se důvod mé návštěvy roznesl docela rychle. Mezi nelidmi se opravdu nic neutají. Povzdychla jsem si, ale byla jsem ráda, že tomu teď konečně rozumím. „Moc ti děkuju," Ruku jsem stáhla do brašničky, kterou jsem měla připevněnou u pásku, který mi vedle okolo boku na kalhotách. Z oné brašničky jsem vytáhla jakousi sladkost a podala ji děvčátku. „Tu máš jako odměnu." Holčička se rozzářila, sebrala s jednoduchým ,děkuju' sladkost a upalovala pryč. Narovnala jsem se. 

Vlastně jsem se nedivila, že sem nejezdí nikdo z lidských království. Ono žití mezi nelidmi musí být samo o sobě poměrně těžké a lidé se bojí, i když naše království spolu sousedí, nestávalo se často, že by lidé přecházeli hranice. Věřili legendám a starým klepům o rasách. Čisté předsudky, i když ani já si nebyla jistá, jaké bude žití v hlavním městě, kde je to nelid na nelidovi a valná většina je upírská. Zavrtěla jsem hlavou a rozešla se směrem do krčmy, kde jsem zapadla. 

Naštěstí se to obešlo bez nepříjemného ticha. Nejdivnější bylo, že jsem toho týpka v černým už neviděla. Ne, že bych se po něm sháněla... 

***

Kdyby se mě někdo zeptal, jak jsem se dostala do téhle situace, když jsem šla pouze do svého pokoje, neměla bych na to odpověď, páč jsem to sama nevěděla. O čem, že je vlastně řeč? Z nějakého důvodu jsem byla donucena hrát kostky s ostatními v krčmě, když jsem si šla pro pití do pokoje, a tak začal můj velký problém. 

Vlastně mě tu drželi násilím, ale postupem hry a nátlaku alkoholu jsem přestala přemýšlet nad útěkem. Seděla jsem mezi dvěma muži, typovala bych je do půlupíra a půlelfa a s námi u stolu sedělo ještě několik jiných bytostí, kteří ignorovali, že sem unesli magika osmého ročníku! Ne, že by to bylo podle nich důležité. Dokonce s námi u stolu seděl i jeden troll, takže se můj slovník nadávek o něco nového rozšířil pokaždé, co troll pohrál nebo vyhrál, takže to bylo vlastně jedno. Ovšem nejhorší bylo jediné pravidlo hry – kdo prohrál, chlastá. 

„Já už nemůžu!" Zaúpěla jsem, když jsem musela už po několikáté pít jakýsi domácí hnus, který mě štípal v nose a mé hrdo spaloval na padrť. „Ná!" Rozkázala mi osoba, která vypadala jako člověk, ale jeho výdrž, co se týkala pití, byla mnohem větší, než je možné u obyčejného člověka, takže muselo jít o vlkodlaka. „Slyšel jsem vo magicích, že mají větší výdrž!" Vycenil na mě pobaveně zuby.

Propálila jsem ho pohledem. Nebo jsem se o to snažila i s nesouhlasně našpulenými rty. „Ale já su teprv študent!" Odporovala jsem mu jako malé dítě a nezapomněla škytnout. Ani jsem si neuvědomila, že už jsem začínala používat trpasličí nářečí. Joo.. má to velký vliv na člověka, když jen tak sedíte už několik hodin s jinými rasami, které mají svou vlastní mluvu.

Nechápala jsem, o co tu vlastně šlo. Jen jsem sledovala putující kostky a buď prohru nebo výhru, kdy poražený do sebe musel naráz kopnout celý korbel té odporné lihoviny. Netušila jsem ani jak dlouho tahle zábava trvala! 

Jen matně jsem zaznamenala, že jsem si s čísi pomocí přibližovala k sobě k pokoji. Netušila jsem, jakým zázrakem a s jakou pomocí jsem se dostala do postele, ve které jsem vydávala posmrtné zvuky umírající strigy a jen matně jsem viděla, že se se svou pomocí peru o něco nedůležitého. Jediné, co jsem tušila, že se ráno probudím s velkým bolehlavem, který nevyléčí ani nejlepší lektvar.

 Spánek na mě dolehl rychle. Nestačila jsem se ani přikrýt, a už jsem byla vytuhlá jako správná mrtvola. Neřešila jsem, že tu všude kolem jsou krvežíznivé stvoření a vlastně by mi v tomhle stavu bylo jedno, co by mi udělali. Jenom jedno pravidlo by bylo na místě. 

Museli by být zticha, protože magička chtěla spinkat!    

A jsme tu u druhé kapitolky, ve které jsme se ještě vůbec nepřiblížili k hlavnímu městu, ale zato jsme tu měli celkem hravé bytosti, které z malé magičky udělali hráčku kostek a nalívali do ní alkohol. 

Jak jste si mohli všimnout, tak ty tmavě zvýrazněné hvězdičky budou sloužit jako varování při skoku do budoucnosti. Zkrátka ohlašují, že jsem čas posunula dopředu, kapište? 

Slibuju, že v dalším díle se konečně setkáme s hlavním městem i králem a začnou věci, které nemám tak moc promyšlené, jak se mi na první pohled zdálo, ale nevadí.

Jinak se omluvuju za krátkost tohohle dílu, ale nějak jsem neměla větší nápad jak kapitolu protáhnout, i když jsem se mohla nejspíš rozepsat v pasáži s chlastáním, což? No nic, možná to někdy přepíšu :3

Praise the Alkiera