Byla to chvíle, co mi Akane zmizela z náruče. Jenom tak. Jako když fouknete do pampelišky. Netušil jsem jak dlouho jsem hleděl na místo, kde před malým okamžikem byla. Teplo co jsem cítil, se pomalu vytrácelo.

Pomalu jsem pohl rukama, cítil jsem se jako kdybych byl ve snu. Ne, noční můře. Nechápal jsem to. Zmateně jsem se rozmrkával, rozhlížeje se kolem.

„Akane?" Zvolal jsem její jméno v naivní víře, že se mi ozve. Že tohle byl špatný vtip z její strany, za který bych ji pak zabil.

Dával jsem si to za vinu. Ten osten bolesti v mém srdci jenom narůstal, když jsem chvatně vstal a začal se rozhlížet kolem. Hledal jsem ji po celém místě, než jsem si frustrovaně vjel prsty do vlasů. Pomalu si můj mozek začal uvědomovat danou skutečnost. Připouštět si co se doopravdy stalo, ačkoliv jsem věci nechápal úplně, jedno jsem věděl jistě. Přišel jsem o ni v okamžik, co jsem si myslel, že jsme v bezpečí.

Cítil jsem kolem pachuť magie. Jiné než Akaniny. Tahle smrděla jako zkažené vejce a síra. Chuť křičet a panikařit jsem musel potlačit a vzchopit se, ačkoliv to bylo v momentální chvíli těžké. Chvatně jsem se dostal ke koním, kdy jsem se vyhoupl na koňský hřbet, vzal otěž její kobyly a s posledním ohlédnutím k ruinám jsem popohnal vraníka do nejrychlejšího kroku, co dokázal
vyvinout. Nerozhlížel jsem se. Nepolevoval. Hnal jsem koně jako nikdy jindy. Hnal jsem ho na pokraj jeho možností.

Až ve městě jsem nuceně brzdil kvůli měšťanům, ale ti jako kdyby věděli, že něco není v pořádku a vyhýbali se mi. Naštěstí. Nechtěl jsem mít na svědomí někoho, kdo mi skočí pod kopyta.

„Svolejte všechny volné vojáky!" Byla první věc, co jsem vyštěkl po svých poddaných, kteří se po sobě zmateně podívali, a pak zpátky na mě. „Akane byla unesena. Hlídky! Hned! Prohledejte ruiny u Farealského jezera a jeho okolí!" Nakázal jsem při seskoku z koně, o které se už někdo postará.

Bez jediného pohledu zpět. Věděl jsem, že potřebuju mluvit s někým rozumnějším v těhlech věcech. Strach mi nadále zatemňoval mysl a poznal jsem na sobě paniku, kterou jsem z vypětí sil potlačoval.

Její nepřítomnost byla jako ránu do srdce. Mé nitro zžíral strach a vztek. Zuřil jsem na sebe, že jsem tohle dovolil. Skutečně jsem ji měl někde uvázat. Z temných myšlenek mě vyvedla její speciální vůně, kterou byl její pokoj přehlcen. Zhluboka jsem se nadechl, zavíraje oči. Když jsem oči znova otevřel, doufal jsem, že ji tu uvidím. Uslyším její hlas jak pronese něco drzého. Ale nic takového se nestalo. Pokoj se nesl v chladném duchu, jako kdyby podtrhával danou atmosféru téhle tíživé situace.

Zavrtěl jsem hlavou a rozešel se
k modrému krystalu pomocí kterého jsem se snažil kontaktovat jejího velmistra. Nebudu lhát, že mě to nutilo ke zlostnému tisknutí rokou v pěst.

„Ach, René, jaké překvapení. Kde je Akane?" Jeho hlas byl zvědavý, ale zároveň prazvláštní.  Pokud to vůbec dávalo smysl.

„Někdo ji unesl. Nejspíše ta, která má všechno na svědomí," vybalil jsem na něj hned. Netušil jsem, co jsem viděl v jeho obličeji. Bylo to něco mezi starostí a překvapením a něco, co jsem nedokázal identifikovat. „Byli jsme u starých ruin, hledali nějaké stopy a ona potom... Padla k zemi, ve zjevných bolestech," valil jsem ze sebe slova a velmistr mě nijak nepřerušoval. „Snažil jsem se ji pomoci, ale prostě mi... mi zmizela před očima."

Velmistr byl chvíli po mém přiznání zticha. Mračil se, mnul si svůj delší fous, kdy jsem se uklidňoval chůzí sem a tam.

„Teleportační kouzla zvládají jen mágové vyšších tříd. Není to lehké kouzlo, ale slouží k vyvolání portálu. Akane prostě zmizela?"

„Ano, prostě jen tak se vypařila," zamračil jsem se na něj, než jsem se zhluboka nadechl. Nemohl jsem být teď naštvaný na něj. Vlastně mohl, že ji sem poslal, ale k ničemu by mi to nepomohlo. „Ta magie smrděla sírou..."

Velmistr nadzvedl obočí. „Teleportovat sebe tímhle způsobem je velmi pokročilé kouzlo, ale donutit takto někoho odteleportovat jinam..." Jeho zamyšlený výraz se stáhl do ustaraného a zase zpátky.

V mé duši zavládla bouře. Znova jsem zaznamenal hněv a starost o tu rudovlasou dívku, která se mi nechtíc zavrtala do mého srdce. Nebylo to nějaké obyčejné kouzlo nebo prchavý výpadek magické energie.

„Zabiju ji," zavrčel jsem skrze zuby, co jsem přemýšlel nad ženskou, co tohle způsobovala.

„Rene, žádám tě, abys nic nepodnikal. Byl jsem zrovna na cestě za radou, očekávam, že tahle novina s nimi pohne, aby ti vypomohli. Očekávej nás do pár hodin."

S těmihle slovy se spojení ukončilo a zůstal jsem v potemnělém pokoji sám.
Mé srdce bilo rychle a můj pohled spočíval na místech, kde jsem si ji vybavoval. Byla tu všude, a přece ji nebylo nikde. Obával jsem se o ni, o tu, která mi zhmotňovala barvy ve světě temnoty, ačkoliv to znělo sebevíc kliše a nikdy jsem si nepředstavoval, že bych tohle mohl cítit k člověku.

Netušil jsem jaká doba uběhla od doby, co byla unešena a od komunikaci s velmistrem. Netrpělivě jsem čekal na jakoukoliv zprávu od vojáků, co hledali Akane. Ale pokaždé se ke mně doneslo jen to, že dívku nemůžou nikde najít. A po těch zpropadených magů nebylo ani vidu ani slechu.

„Kurva!" Křikl jsem, co se místností opětovně ozvala tříštivá rána. Po zemi se už takto povalovalo několik rozbitých sošek a sklenic.

„Pane," do místnosti vběhl jeden ze sloužících, kdy se na krátký okamžik zarazil nad rozbitým umění, ale nic neříkal. Nejspíše se neodvažoval ani zdržovat, když si povšiml mého nevlídného přístupu. „Našli jsme ji. Madam Akane je zdravá a na cestě do jejích komnat."

Cože?

Dělala si ze mě prdel? Nebo... Ne.

Bez jediného slova jsem chvatně opustil místnost a nechal ho tam se postarat o ten bordel. Měl jsem jedinou myšlenku a cíl, který se točil kolem té zpropadené magičce.

Rozrazil jsem dveře do jejího pokoje až dívka polekaně nadskočila v okruhu stráží. Zarazil jsem se, prohlížeje si ji od zdola nahoru. Vypadala vpořádku. Možná bledší než bývala, ale neměla na sobě znát žádné špatné zacházení.

„Nechte nás tu," stráže se bez otázek odklidili jinam a já ji popadl kolem ramen a přitáhl si ji do pevného objetí. To mi pomalu oplatila. „Co se stalo? Měl jsem strach, zatraceně."

Akane něco zamručila do mého oblečení, než se odtáhla.

„Nspamatuju si... Probudila jsem se v lese, a když jsem se po tobě sháněla, no, našla jsem tvoje lidi..." Zamumlala unaveně, než sebou cukla, co jsem ji pustil.

Znova jsem si ji prohlížel. Jako kdybych tomu nemohl stále uvěřit, a vlastně nemohl.

„Myslel jsem, že jsem tě ztratil," povzdychl jsem si, konečně jsem se dokázal uklidňovat. „Mluvil jsem s tvým velmistrem. Měl o tebe strach, měli by tady být do několik hodin podle jeho slov."

Akane vykulila oči a vydala ze sebe něco jako zasyčení. Odtáhla se ode mě na délku paží.

„Nene... Tos neměl dělat... Takhle to nemělo být, sakra," Akane se ustaraně rozhlédla jako kdyby jí něco sledovalo.

„Chápu, že sis toho zažila dost, Akane, ale musel jsem. Netušil jsem, co se s tebou sakra stalo!"

Dělala si ze mě srandu?

Rudovláska se zarazila, upírajíc na mě svoje zelené oči. Bylo vidět, že se uklidnila.

„Já vim, Rene, jenom... Nic. Potřebujeme tady velmistra, ale pro teď prosím Rene, věříš mi?"

Ren zmateně naklonil hlavu ku straně. „Co to je za otázku, Akane? Víš, že ano."

Akane se pousmála. „Musim ti něco ukázat..." Její úsměv se jen rozšířil.

Něco na tom všem mi bylo divný. Ona se mi zdála... jiná. Její úsměv mi nutil být ve střehu.

„O čem mluvíš? Co mi potřebuješ ukázat?" Zeptal jsem se opatrně a narovnal se. Přimhouřil jsem oči, co jsem si ji prohlížel.

V ten moment jsem si toho všimnul. Její oči byly celé černé bez bělma. Ústa stáhnuta do chladného úsměvu.

„Pozdě na útěk. Paní bude mít radost."

Poslední slova, co jsem slyšel, než se pře de mnou otevřel portál, do kterého jsem byl strčen.

Obklopen tmou se mi zdálo, jako kdybych padal a nikdy nemel dopadnout.

To se změnilo, když mě portál vyplivl na trávě na známým místě. Ruiny. Zase. Začínal jsem tohle místo nesnášet. Zmateně jsem se rozhlédl kolem, co jsem si všiml dvou postav. Jednu z nich jsem bolestně znal. Akane skoro božský hleděla na ženu v šatech, která ji jako psa hladila po hlavě. Opřel jsem se o jedno koleno ve snaze se zvednout, ale namísto toho jsem ze sebe jen vychrchlal chumec krve.

„Ráda se s tebou konečně setkávam," zavrněla osoba, co se dostala do mého zorného pole a prohlížela si mě. „Nu," vzala mě za obličej, natáčíc si mě ze strany na stranu, „nejsi k zahozeni, není divu, že pro tebe má slabost."

Zamračil jsem se na ni. „Jdi k čertu."

Hraně se zatvářila dotčeně než se oddálila. „Ukončeme to, Akane, postarej se o tuhle věc."

Bylo vidět, že nesnášela nelidi. Můj pohled ze vzteklého se změnil, když ke mně přistoupila Akane, berouc mě za vlasy, až jsem bolestně sykl.

„Akane, nedělej to... Vím, že tam jsi někde. Tohle nechceš, notak. Nejsi talová, vím to!"

Akane natočila hlavu ku straně. „Nic nevíš. Jsem ti ukradená. Vždycky jsem byla."

Snažil jsem se zavrtět hlavou, ale díky jejímu stisku to nešlo. „Nejsi. Nikdy jsi nebyla. Akane, vím, jaká jsi... Tohle bys nikdy neudělala. Nejsi vrah, jenom tě využívá!"

Všiml jsem si, že ta ženská se tam bavila s jinou osobou. Poznával jsem ho. Byl to mág, který tu byl před Akane.

„Cožpak si nepamatuješ naše sny, co jsme si vyprávěli? Takhle tě nikdo uznávat nebude, Akane. Budeš jenom vrahem, kterého budou lovit, aby se tě zbavili..." Hleděl jsem ju do obličeje

Viděl jsem ji tam. Na ten malý moment jsem tam zahlédl tu starou Akane. Než zavrtěla hlavou a vše se změnilo.

„Akane, zabij ho. On je propustkou ke tvé volnosti. K naší moci, Akane... víš, co chceme..."

Znova jsem zavrtěl hlavou. „Akane... Prosim, tohle nejsi ty..."

V jejích rukách se zhmotnila dýka, kterou vykouzlila pomocí vodní magie. Leskla se ve třpytu měsíce a pulzovala. Přiložila mu ji k hrdlu.

„Mám tě rád, Akane... Omlouvám se ti, že jsem tě nedokázal ochránit, jak jsem slíbil."

Zavřel jsem oči, čekajíc na rychlou smrt, když jsem pocítil jak se tlak na moje hrdlo zvětšil.