Při mém povídání jsem došla až k bráně. Prošla jsem společně s jedním elfem, protože dřevem, fakt procházet neumím. To bych musela být superžena ( kéž by). Přešla jsem zdobný most a vydala se po lesní cestě na jižní stranu. Všude kolem mě byly stromy. Při tom mě přepadla úzkost a nejidtota jako vždy. Kdysy býval určitě překrásný a plný života. V tyto časy je, ale temný a plný zlých kouzel a čar. Temných, ohavných a nevyzpytatelných stvoření, čekající na pravou a nejméně čekající chvíli přímo stvořenou pro útok na nic netušící oběť. Došla jsem až k části lesa blízko obydlí Radagasta Hnědého. Zde byl les zelený a zdravý, ale jen díky péči našeho zlatého čaroděje. Sem chodím nejradši. Vůbec tu není poznat jak vypadá zbytek lesa. Začalo se stmívat a tak jsem si lehla na mýtinku v lese, odkud bylo vidět nebe. Nejdříve obarvené do oranžova díky zapadajícímu slunci a později se barvilo do tmavě modré až do onoho černého odstínu. Sledovala jsem krásně zářící hvězdy a zavřela oči.
...
Probudila jsem se ráno. Nade mnou nebylo nebe , ale bílý strop. Co? On mě někdo viděl? A odnesl? Rozhlédla jsem se po místnosti a opět se mi dostalo De Ja Vu. ,, Zlato! Za půl hodiny máš být ve škole, tak sebou hýbni mladá dámo!" vtrhla do místnosti povědomá žena. ,, Kdo jste?" ,, Tvoje máma přece! A pojď se najíst!" Asi to byl celé jenom sen.
              
                     KONEC
   
Tak. 233 slov bez tučného!😊