Pro StarrieFreeFox a professorelarablack, protože by mi s tím nedaly pokoj! :D Sice to nejspíš nebude, co jste čekaly, ale Sirius a Marta tam jsou! :D

Svítalo.

Poslední úplněk, který jsme mohli prožít tady v Bradavicích, byl najednou pryč a mě z toho bylo až podivně smutno. Odvedli jsme Náměsíčníka zpátky do Chroptící chýše a vytratili se dřív než pro něj stihla přijít Poppy, ostatně jako vždycky předtím.

Tentokrát to ale bylo úplně naposledy.

Už žádný noční výlety po Zapovězeným lese, žádný společný vytí v chýši, žádný další pobertovský vylomeniny. Najednou se před náma měl otevřít svět dospělých, po kterým ale nikdo z nás ve skutečnosti příliš netoužil. Měl nás totiž vrhnout přímo do válečný náruče, která ale rozhodně nebyla něžná jako ta milenčina, ani chlácholivá jako ta mateřská. Pokud teda nepočítám objetí mý matky, protože to bylo naopak krásnou paralelou pro současnou situaci.

Nebyli jsme zbabělci. Jasně, že jsme chtěli bojovat. Jasně, že jsme chtěli hrdě stát proti našim nepřátelům a nedat jim nic zadarmo, ale to neznamená, že jsme neměli strach. Byli jsme totálně podělaný. Všichni do jednoho.

A dneska nad ránem na mě ten konec bezstarostných let dolehl až nepříjemnou vahou. Oddělil jsem se proto od svých přátel a v tichosti se posadil na kraj jezera. Sledoval jsem, jak se první paprsky světla pomalu objevovaly za hřebeny skotských kopců a přemýšlel.

O všem a přitom o ničem. O rodině, o Lily, o tom, kam nás odvane vítr budoucnosti. Zůstávala jenom spousta otázek, na které neexistovala odpověď, což bylo dost frustrující.

Zamyslel jsem se tak moc, že mě jemné zaklepání na rameno příšerně vyděsilo. A lekl jsem se ještě víc ve chvíli, kdy jsem se otočil a přímo před očima se mi mihlo načervenalý chapadlo olbřímí olihně.

„Svatá Morgano, vyděsilas mě, Marto!" vyhrkl jsem a promnul si hrudník, abych uklidnil srdce, který se krátce rozbušilo jako bláznivý. „Tohle už mi nedělej!"

Mávla chapadlem ve vzduchu a z vody se jenom kousek od břehu objevilo jedno její obrovský oko. Spousta studentů měla z ní měla neoprávněný strach, ale já dobře věděl, že byla mírumilovnější než většina Zmijozelských. Ačkoliv o ní kolovala spousta zvěstí, ve kterých vystupovala jako bestie, co po nocích topí nic netušící plavce, ve skutečnosti se nikdo z nás nemusel bát osvěžující koupele v Černým jezeře. To třeba takoví ďasovci byli mnohem, mnohem zákeřnější potvory.

„Netušil jsem, že jsi takový ranní ptáče, holka," usmál jsem se. „Spíš ty vůbec někdy?"

Nejspíš jsem musel vypadat jako totální blázen, když jsem si tu povídal s olihní, ale na mou obranu – dokázala být docela chápavá společnice. Nikdy vás nepřerušovala a občas dokonce vypadala, jako že jí vaše problémy vážně zajímají. 

Dnes ráno si očividně dala za úkol zlepšit mi náladu, protože mi opatrně položila jedno z chapadel přes natažený nohy a tím dalším mi jemně rozvířila vlasy.

„To nic. Jsem v pohodě," odpověděl jsem na její nevyřčenou otázku. „Vlastně mi budeš vcelku chybět, víš to? Povídá se s tebou jedna radost, Martičko."

Jenom kousek od místa, kde jsem seděl ještě pořád skrytý v šeru rána, jsem zahlédl pohyb. Přimhouřil jsem oči a obrátil hlavu tím směrem, abych se ujistil, že nejde třeba o Srabuse, co by se mi pokoušel vypálit nějakou kletbu do zad.

Zmijozel to sice byl, ale rozhodně žádný z těch, co bych čekal.

„Brácho?" oslovil jsem ho zaraženě.

Trhnul sebou a vyskočil pěkných pár palců nad zem, než se na mě trochu vyděšeně otočil. Nejspíš neměl zrovna čistý svědomí, co si budeme povídat. Ale to on neměl nikdy.

„Siriusi," vyhrkl hlasem minimálně o oktávu vyšším, než na jaký jsem byl zvyklý. „Co tu děláš?"

„Jsem na rande s Martou, ale očividně není tak žhavý, jak bylo to tvoje."

„Co to meleš?"

„Maminka by nerada viděla, že nejsi jako ze žurnálu, bratříčku," ušklíbl jsem se a pohledem ho sjel od hlavy až k patě.

Delší černý vlasy měl na jedný straně rozcuchaný a trčely mu do všech směrů, v koutku úst měl zbytky rudý rtěnky, první dva knoflíky košile rozepnutý a zeleno-stříbrnou kravatu měl jen tak ledabyle přehozenou přes rameno. Vypadalo to na dost divoký dostaveníčko.

Jakmile mu došlo na co narážím, zbrkle sjel sám sebe očima a začal si okamžitě zapínat košili až ke krku, načež si prsty zajel do vlasů, aby je urovnal. Potlačil jsem chuť se zachechtat, když se mu do tváří nahrnula krev a nervózně se rozhlídl kolem dokola; asi aby se ujistil, že tu s námi není nikdo další.

„Netušil jsem, že je Dorcas taková divoška," poznamenal jsem, jelikož on se k mluvení vůbec neměl. „To jsi byl v Zapovězeným lese? Proč zrovna tam?"

„Dorcas? Jasně... jo, je jako... to je fuk. A nech si ten výslech!" zamračil se, přičemž vzdorovitě založil ruce na prsou. „Nic ti to do toho není!" prsknul. Možná až trochu moc vztekle s ohledem na nevinnost mýho dotazu.

„Tak teď už mě to vážně zajímá!" zazubil jsem se. „Nebyla to Dorcas? Regu, ty kanče!"

„Zmlkni!" sykl a znova se podíval všude kolem. „Prostě zmlkni!"

To už do mě Marta pokoutně šťouchala chapadlem. I ona byla nejspíš zvědavá, koho si to můj drahý bratříček odvedl do hlubin lesa. Nebo to možná věděla a snažila se mi to říct, ale já bohužel po olihňovsku neuměl. Škoda.

Opatrně jsem ze sebe sundal její váhu a postavil se, abych na něj měl lepší výhled. Měl jsem obavy, že se svým výslechem nejspíš nebudu úspěšný, ale pokusit jsem se o to musel. Prostě jsem v sobě jenom nedokázal potlačit touhu po nových drbech, který bych mohl vzápětí vykecat klukům.

„Proč se tak čertíš, hm? Myslel jsem, že vyrovnanost je tvoje druhý jméno. Ses tam muchloval s nějakou Nebelvírkou, že s tím děláš takový tajnosti?"

„Ne!" odpověděl rychle.

Na můj vkus až příliš rychle, čímž mě donutil k pobavenýmu zachechtání.

„Kdyby to slyšela matinka, srdce by jí puklo žalem! Kdo to byl, hm? Mia? Ta zrzka z šestýho ročníku? Oh, nebo Aiko? Je exotická, to by tě mohlo táhnout."

„Přestaň!" Znova se zamračil a udělal ke mně výhružně krok blíž. Ruku měl sevřenou v pěst a já tak trochu čekal, že mi snad každou chvilku ubalí, ale nijak mě to neděsilo. „Prostě předstírej, žes mě tu nikdy neviděl. To ti jde dobře, ne?! Dělat, že neexistuju! Tak v tom laskavě pokračuj!"

„Já dělám, že neexistuješ?" zavrčel jsem a přimhouřil oči. „To tys se mnou nepromluvil od chvíle, kdy jsem zmizel z domu!"

„Nechals mě tam! Ani ses nerozloučil!" štěkl a ve tvářích už mu znova začaly naskakovat rudý skvrny. Tentokrát za ně nemohl stud, ale vztek. „Vyškrtnul jsi mě ze svýho života, tak se teď netvař, že se zajímáš!"

„Nebuď směšný, Regulusi," ušklíbl jsem se. „Měl jsi na výběr. Vybral sis matku, tak si teď nehraj na chudáčka a neházej to na mě!"

„Ty seš fakt idiot," odfrkl si. „Vůbec ses nezměnil."

„Díky Merlinu za to. Na tom si dost zakládám."

Regulus se celý se napjal a já vyčkával, co udělá. Byl jsem připravený se bránit, kdyby se mi rozhodl jednu vrazit, ale on se místo toho jenom otočil na patě a chystal se vykročit pryč.

To už se ale vzduchem znova mihla chapadla. Tentokrát mnohem prudčeji než předtím. Jedno jsem ucítil za zády – tlačilo mě dopředu. Další se ovinulo kolem Reguluse a otočilo ho zase zpátky na mě. V tu chvíli Marta zabrala a postrčila nás k sobě poměrně velkou silou, kterou jsem rozhodně nečekal.

A Regulus ještě míň.

Zakopl a já ho reflexivně chytil, aby se nezabořil nosem rovnou do země. Ani tehdy jsme ale neměli vyhráno, protože oliheň s námi očividně ještě neskončila. Její nejdelší chapadlo se kolem nás pevně ovinulo a přitisklo nás k sobě. Zacukal jsem sebou, ale ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, nepovolila.

Ještě chvíli jsem vzdoroval a těkal očima všude kolem, jen ne na Reguluse, než jsem konečně vzdal svůj marný souboj s obrovskou silou a zadíval se na svýho bráchu. Byl trochu pobledlý a očividně vůbec netušil, jestli se nás Marta právě teď nepokouší zabít.

Já ale věděl svoje.

Zhluboka jsem se nadechl a pevně zaťal čelist, než jsem se konečně odhodlal promluvit: „Promiň, brácho," hlesl jsem. „Mrzí mě to. Všechno."

Dlouho na mě jenom nevěřícně zíral. Ani nepostřehl, že stisk kolem našich těl povolil a přísavky už se bolestivě nedotýkaly kůže. A ač už nás nic nenutilo stát těsně u sebe, stáli jsme tak dál. Bylo až děsivý, jak moc přirozený mi to připadalo.

Pak mě Regulus zbrkle objal a zabořil mi hlavu do ramene; stejně jako když jsme byli malý kluci. Ještě chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem kolem něj i já ovinul paže, i když mnohem vlažněji než on.

Po očku jsem ještě zahlídl Martino oko, které vzápětí zmizelo pod hladinou.

Holka bláznivá.