Grimmauldovo náměstí číslo dvanáct bylo zvláštní místo. Temný a plný ne zrovna lichotivý historie rodiny Blacků. Obrovská tapiserie na stěně salónku byla jasnou připomínkou, že se moji předci až příliš často vydávali slepejma uličkama, který přinesly našemu jménu jenom hanbu. 

A to vůbec nemluvím o sňatcích nezletilejch a incestních sklonech, za který se snad ani nestyděli. Děs.

Já ale nikdy nepřestala věřit, že se jednou zase zapíšeme do hvězd – ne jako tyrani a přisluhovači zla, ale jako průkopníci a lidi, co jednou změněj svět k lepšímu – i kdyby jen tím, že vychováme svý děti bez nesmyslný nenávisti a naučíme je tolik potřebný toleranci.

Teda, tu výchovu dětí radši přenechám někomu jinýmu, protože já fakt nejsem materiál na mateřství. Stačí, že jsem se hned po dokončení školy nakýblovala sem, do Blackovic rodinnýho domu, a udělala tím svůj první pomyslnej krok k dospělosti.

Víc dospělosti už by nemusela moje ubohá dušička snýst.

Ve skutečnost jsem to udělala proto, že bydlet s Reggiem bylo mnohem zábavnější, než se musela dívat na hrdličkový období svejch rodičů, ze kterýho se mi zvedal kufr. Po válce se totiž v jednom kuse cukrovali, okusovali a nepochybně dělali i spoustu dalších znepokojivejch věcí. Kdy začne bejt člověk na podobný chování už moc starej? Možná by na to měl bejt nějakej zákon.

„Ty vole, tady je to nějaký jiný!" zahuhlal Regulus ve dveřích do Blackovic salonku. Očividně zrovna vstával, jelikož mu vlasy stály na všechny strany a na sobě měl jenom trenky se zlatonkama. Podrbal se na lopatce a dlouze zívnul, než mi přešel rovnou za záda a opřel se mi plnou vahou předloktíma o ramena, až jsem trochu poklesla v kolenou. „Cos to s tím gobelínem udělala, princezno?"

„Neslyším tě, když nemáš oblečený kalhoty, Reggie," ušklíbla jsem se. „Už jsme se o tom bavili několikrát."

„Ty seš úplně stejná drama queen jako brácha," povzdechnul si, ale pro ty kalhoty si stejně nešel. Mohla jsem snad čekat něco jinýho? „Proč jsi to opravila, hm? Tu stěnu."

„Ze stejnýho důvodu, z jakýho jsi ji ty nezničil. Vypráví něco, co by se mělo zachovat i pro další generace, nemyslíš?"

„Ty seš svým způsobem vážně děsná měkkota," zazubil se a jeho vlasy mě zašimraly na tváři, když se naklonil, aby mi mohl dát pusu na lícní kost. Pak přešel k tapiserii a přeletěl pohledem přes tváře, který tam ještě před pár lety nebyly. „Matku by nejspíš kleplo, kdyby viděla, že nám do rodokmenu přibyl vlkodlak, mudlorozená a krvezrádce. Možná by se radši zhoupla na půdě," uchechtl se.

„Víš, jak se to říká – lepší se dobře oběsit než zle oženit."

„Tak tohle moudro si zapamatuju pro případ, že by mě chtěla do chomoutu dostat nějaká zlatokopka." S hravým zamrkáním do mě drcnul ramenem, načež se znovu zadíval na zrenovovanej gobelín. „A proč jsi za některý z nás přidala ty lotosový květy?"

„Nevíš, co představuje lotos? Obrodu, povznesení se nad pokušení. Značí, že ses v životě stal lepším člověkem, než jsi byl kdysi."

Pousmál se a konečky prstů jemně obkroužil lístky lotosu za svou podobiznou. „Nestal jsem se lepším sám od sebe. Nemyslím, že si to vůbec zasloužím. Vždycky mi někdo pomáhal."

„Zasloužíš," přisvědčila jsem. „Stejně jako si to zaslouží Narcissa a Andromeda. Statečnost Zmijozela možná není tak okatá jako ta nebelvírská, ale když už se projeví, nikdo ji nedokáže zpochybnit. Postavit se svý minulosti a vystoupit z řady, to chce zatracenou odvahu, Reggie. A vy všichni jste ji měli. Pro mě jste hrdinové, i kdyby to svět viděl jinak."

„Myslím, že nám tam jeden hrdina chybí, neteřinko."

„Kdo?" Zadívala jsem se na stěnu a klouzala pohledem od jednoho jména k druhému. U každého jsem se na chvíli zastavila a zvážila všechna pro a proti. „Myslíš, že bych ho měla přidat i Belle?"

„Ty jsi vážně ještě hloupoučký hádě, Rory," usmál se Regulus a jemným švihem v zápěstí mávl hůlkou. Zpoza mý podobizny vyrašily narůžovělý lístky lotosu a do vlasů se zapletla jemná korunka s kamenem ve tvaru měsíce ve svým středu. „My možná dokázali něco změnit, ale ty... ty změníš celej svět, drahoušku. Kdo chce s vlk žít, musí s nimi výt, a to ty zvládáš dokonale. Jsi přece královna."

Zvedla jsem si dlaně ke rtům a hravě zavyla na celou místnost.

Reggie se ke mně bez váhání přidal.

V naší krvi kolovala ta stejná černá krev, která protejkala celým rodokmenem Blacků, ale my měli přece jenom něco, co se většině z nich nedostávalo – svobodu; a ta se nedá získat strachem a zbabělostí. Každý může být statečný, nehledě na kolej, stačí jenom chtít...