Únor a Bilius - výzva od nottmyproblem ♥

***

Za temnými okny bradavického hradu tu noc zuřila nezvykle silná bouře. Neodbytné bubnování těžkých kapek na skleněných tabulkách oken utichlo teprve před půl hodinou, ale silný vítr, jenž si stále neúnavně hledal cestu každou škvírou ve starých dřevěných rámech, rozezníval kabinet Aurory Sinistrové tesknou, naříkavou baladou nešťastné Meluzíny. Její smutné vyprávění občas doprovodil vzdálený záblesk, následovaný sotva slyšitelným zahřměním. Vzduch voněl deštěm a nevyslovenou hrozbou, kterou nebyla Aurora schopna zařadit. Přesto věděla, že číhá v temnotě noci. Cítila to. Jako kdyby jí hvězdy, skryté za hutnými mračny, svým neslyšným šepotem varovaly.

Profesorka astronomie s tichým povzdechnutím odložila orlí brk, s jehož pomocí zakreslovala poslední polohu bezejmenné komety. Ta včera v noci zabarvila sklíčko jejího dalekohledu do rudé barvy v příslibu něčeho děsivého. Aurora nebyla pověrčivá a se Sybilou v mnoha věcech nesouhlasila, nicméně tentokrát se ani ona sama nedokázala zbavit zvláštní předtuchy, která ji okrádala o klidný spánek.

Její oříškové oči se upřely na temné, divoké nebe, jakoby hledala nějaké znamení, nějaký důkaz, že její bláznivé obavy nejsou pouze výplodem až příliš divoké fantazie. Ve vzduchu stále viselo zvláštní napětí. Nevyčistil se, jako tomu obvykle po bouři bývá. Stále v sobě ukrýval až příliš mnoho náboje.

Pak nebe znovu ozářil blesk. Zelenkavý záblesk, který byl tak moc nezvyklý, že Auroru donutil přimhouřit oči a mírně se nadzvednout na židli. Jeho zdroj byl až příliš blízko na to, aby šlo o bouři. Zdálo se jako kdyby vyšel ze samotné astronomické věže.

Zvláštní. Moc zvláštní.

Události té noci následně nabraly velmi rychlý spád. Zdálo se to být jen pár okamžiků, než se z nádvoří ozval křik. Ne, nebyl to křik, byl to spíš řev. Vřískot. Aurora nedokázala rozeznat jednotlivá slova, ale jasně v nich slyšela zděšení i zoufalství. Hradem krátce na to otřáslo pár podivných výbuchů, jež vyvolaly další výkřiky.

To už profesorka Sinistrová sáhla po své hůlce uložené na jedné z polic rozsáhlé knihovny, rychlým pohybem stáhla hnědé kudrnaté vlasy do ledabylého drdolu a vyběhla do chladných, kamenných chodeb Bradavic.

Cesta dolů na nádvoří se tentokrát zdála být nekonečná. Pohyblivé schodiště se nehýbalo dostatečně rychle. Po chodbách místy pobíhali zmatení studenti toužící po odpovědích, jež Aurora neznala. Pokoušela se jim trpělivě odpovídat a nevyvolávat další chaos, ale sama cítila sílící úzkost a tíživý kámen na hrudníku.

Ztratila s nimi až příliš mnoho času. Přišla pozdě.

Jakmile vkročila do hlavní haly, do nosu ji uhodil ostrý pach spáleného dřeva smísený s těžkým kovovým zápachem krve. U vysokých, masivních dveří do hradu ještě stále probíhal konflikt. Různě barevná kouzla svištěla vzduchem a osvětlovala vitrážová okna. Hlasité rány a tříštění ještě umocňoval všudypřítomný mramor, jenž napomáhal hlasitým ozvěnám. Všude byl chaos. Lidé na sebe vzájemně křičeli urážky i varování, zranění tiše, nebo nahlas sténali a pár kouzelníků dokonce leželo nehnutě na chladné kamenné zemi.

Srdce se Auroře rozbušilo až v krku, jazyk se začal lepit na suché patro a nepříjemná bolest vystřelovala z hrudi až do levé ruky. Připadalo jí, že nemůže dýchat. Toužila se jenom schoulit do klubíčka, zabořit obličej do předloktí a počkat, až tahle noční můra pomine. Tohle všechno vyvolalo až příliš mnoho vzpomínek na časy, které by bývala nejradši navždy zapomněla.

Jenom pár kroků od místa, kde stála, zahlédla ležící postavu. Oči se jí rozšířily zděšením, když její zrak padl na zkrvavenou tvář ověnčenou vlasy v barvě spalujícího ohně. Vzadu na jazyku ucítila kyselou pachuť protestujícího žaludku. Potlačila ji a rychlým krokem přešla k bezvládnému tělu. Poklekla na podlahu zamazanou čerstvou krví a roztřesenýma rukama sáhla mladému muži na krk. Hledala známky života a se srdcem sevřeným zoufalstvím se pokusila potlačit bolestivé vzpomínky.

„Biliusi," uteklo ji skrz rty téměř neslyšně.

Její mysl právě bloudila daleko v minulosti, která se v divokých vlnách mísila s přítomností. Její mladší já úplně stejně přikládalo prsty ke krku Biliuse Weasleyho - nejlepšího přítele a lásky jejího života - a nenahmatalo vůbec nic. Ani jediné zatepání srdce. Ani jeden nádech.

Bill Weasley se v tu chvíli zhluboka nadechl a vrátil tím Auroru okamžitě zpátky do přítomnosti. Zakašlal a skrz rty se mu vyvalila krvavá pěna. Prsty na rukou se pohnuly a celá paže se natáhla v němé, zoufalé prosbě o vlastní život.

Aurora Sinistrová ji okamžitě vyslyšela.

Veškeré váhání bylo to tam. Rychlým pohybem odtrhla kus vlastního pláště a přitiskla jej na nejhorší rány, až Bill tiše sykl bolestí. Znala jen málo léčivých kouzel, a tak se rozhodla mladého bojovníka co nejrychleji přesunout na ošetřovnu. Vyčarovala přenosná nosítka, kam ho s pomocí levitujícího kouzla přesunula. Aniž by se vůbec ohlédla za záda, kde právě utichaly poslední zvuky boje, vyrazila mírným poklusem rovnou za Poppy Pomfreyovou.

„Hlavně vydrž, Bille, Poppy ti uleví," drmolila prvních pár chodeb. Brzy ale umlkla, znovu zavalena vzpomínkami.

„Co tady děláš, Sinistrová? Myslel jsem, že hadi v zimě spí!" zahalekal na ni vysoký zrzek s dlouhými vlasy staženými do ohonu. Opíral se o zeď hostince U Tří košťat a v očích mu poskakovaly rozpustilé jiskřičky. Neznělo to jako urážka, spíš jako výzva ke hře.

Aurora si ale zrovna nechtěla hrát. Právě mířila ze Soví pošty a v ruce žmoulala dopis z domova, který se kvůli nespolehlivé sově zatoulal a skončil v Prasinkách místo v Bradavicích. Myšlenky se jí právě toulaly všude jinde, jen ne v přítomnosti, takže Biliuse jenom obloukem obešla, aniž by na něj vůbec zareagovala.

Doběhl ji po pár metrech a položil jí ruku na rameno, čímž ji donutil zastavit. Příjemně ji hřála i přes silnou vrstvu oblečení. „Hej, hej!" houkl, tentokrát už mnohem jemněji. „Stalo se něco, Auroro?"

Nebyli tehdy zrovna nejlepší přátelé, ale i přes rozdílnou kolejní příslušnost spolu jednou za čas prohodili pár slov. Občas dokonce společně poseděli ve vzdálených částech pozemků, aby se vyhnuli uštěpačným poznámkám a rýpancům ze strany svých spolužáků. V jejich schůzkách nicméně nebyla žádná pravidelnost a rozhodně nešlo o rande. Ne, tak hluboko se nikdy nepustili.

Zvedla na něj pohled zarudlých oči a nemotorným pohybem si otřela nos do rukávu zimního hábitu. Díval se na ni tmavě modrýma očima a mezi obočím měl ustaranou vrásku.

Myslel svou otázku zcela upřímně a Aurora to věděla. Ač byl Bilius Weasley obvykle samá taškařice, měl i svou vážnou stránku, kterou na něm měla ráda už od dlouhé noci na ošetřovně, kterou spolu ve třetím ročníku strávili. Aurora tehdy při zápase dostala potloukem příšernou ránu do hlavy - seděla v hledišti - a Biliovi nevyšel jeden z jeho vtípků a skončil s tělem pokrytým šupinami. Povídali si celou noc, až dokud je vedoucí ošetřovny nepřesunula do nejvzdálenějších postelí, aby si alespoň trochu odpočinuli.

„Biliusi," zašeptala a potlačila vzlyknutí. Ruce se jí nezastavitelně třásly a ona sama neměla daleko ke zhroucení. „Psala mi teta. Máma je mrtvá. Je pryč... Je..."

Jeho pevné paže se kolem ní okamžitě ovinuly a přitáhly si ji do hřejivého objetí. Aurora mu zabořila nos do hrudníku hlasitě se rozplakala. Prsty mu mačkala a tahala hábit, jak se pokoušela utopit veškerou svou bolest v jeho hojivé náruči. Voněl po mořské soli a levanduli a jeho klidný dech ji pomáhal překonat silný nával úzkosti.

„Bude to v pořádku, Auro," zašeptal jí chlácholivě do ucha. „Jsem tady. Vždycky tady budu, Sinistrová. Mě se nezbavíš."

Aurora zrovna míjela dveře od učebny kouzelných formulí, když se musela krátce zastavit a rychlým pohybem si otřít uslzené oči, přes které neviděla na cestu. Myšlenky na minulost pro ní byly mnohdy až příliš bolestivé. Nerada vzpomínala. Stále se se svým starým životem tak úplně nesmířila.

Její matka, Selene Sinistrová, zemřela těsně před Vánoci, když byla Aurora v sedmém ročníku. Nebyla to nehoda. Zaplatila za to, že se zamilovala do nesprávného muže. Bellatrix Lestrangeová se tehdy dozvěděla o Selenině románku s Cygnusem Blackem, jejím vlastním otcem, a rozhodla se pomstít čest své matky. Selene byla jen vedlejší škodou v Bellině světě krve a moci. Aurora se tehdy bála, že bude další na řadě a její strach byl rozhodně oprávněný.

Ještě teď se jí stavěly chloupky vzadu na krku při vzpomínce na vzkaz, který jí Bellatrix tenkrát nechala přímo v kolejních ložnicích. Nikdy nezjistila, kdo němou výhružku doručil, ale stále si vybavovala čirou esenci hrůzy, která ji obklopila a vtáhla do sebe stejně jako by to dokázala jedině černá díra. Pod pokrývkou postele na ni čekala kaluž zasychající krve, ze které zíraly dvě slepé oči jejich rodinného hafoně. Chlupaté hlavě zcela chybělo tělo a namodralý jazyk jen tak visel z pootevřené tlamy.

Aurora se otřásla hrůzou a znovu přidala do kroku, aby Billa dostala na ošetřovnu co nejrychleji. Škoda, že se nikdy nenamáhala zjišťovat, kudy vedou tajné chodby hradem. Právě teď by se hodily víc než kdy dřív. Znala jen jednu jedinou a ta vedla ze sklepení ke skleníkům. Ta jí v současné situaci nijak nepomohla, přesto dokázala její mysl odvést od hrůz dnešního večera zpět do časů, kdy její srdce nepatřilo jen hvězdám.

„Dneska to tu nějak hezky voní," usmála se Aurora, když vkročila do starého nepoužívaného skleníku, kde se v posledním půlroce studia s Biliusem pravidelně scházeli.

Nebylo to nijak zvlášť kouzelné místo. Rozbité výplně oken, popraskané květináče, neudržované záhonky, ale i to všechno mělo svůj vlastní půvab. Vzduch tu často voněl navlhlou zeminou a tlejícími rostlinami, tentokrát ale převládaly jemné květinové tóny lučních květin. Byla to příjemná změna.

„Myslím, že se tu někdo pokoušel o nezapomenutelný rande," zazubil se Bilius, který zvedl mírně zvadlou a lehce zpřelámanou kytici květin. „A mám dojem, že ten někdo dostal touhle kytkou přímo po hlavě. Soudě podle jejího stavu."

„Chudák. Tolik snahy přišlo vniveč," zasmála se Aurora a jediným pohybem se vyhoupla na vyvýšený záhon, kde se pohodlně usadila. „Ale měl fajn vkus na kytky. Jen mi tam chybí levandule."

Bilius na ni hravě mrknul a postavil se přímo před ní. „Moje nejoblíbenější. Jaká náhoda, Auro. Nesnažíš se ty takhle náhodou zapůsobit na mě? Samozřejmě bych se ti nemohl divit. Jsem jinoch k pomilování!"

Aurora se na něj překvapeně zadívala. Netušila, jak zareagovat. Bilius si v posledních měsících nenašel cestu jen do jejího života, ale usadil se i v jejím ranami otupělém srdci. Jenom on ho dokázal rozbušit stejně divoce a svobodně jako pták plachtící nad vrcholky hor. Přála si utopit se v modrých hlubinách jeho očí a toužila navždy žít v jeho objetí vonícím po francouzských polích levandulí.

„Já..." nadechla se Aurora hluboce a tváře jí přitom jemně zčervenaly.

Bilius povytáhl obočí a naklonil hlavu na stranu. V jeho pohledu se mihlo něco, co tam obvykle nebývalo - zvědavost smíšená s něčím hlubším, možná poznáním? Pochopením?

„Ty?" pobídl ji tiše, najednou až příliš blízko.

Aurora sevřela ruce v pěst. Cítila se, jako by stála na okraji útesu, kam ji dovedly všechny cesty, které kdy prošla. Teď zbývalo jediné - skočit, nebo ustoupit. A ona nebyla dost statečná na to, aby se vrhla po hlavě dolů.

„Nic," zamumlala nakonec a sklopila oči.

„Auro," oslovil ji jemně a přejel prstem po její ruce, jako by se snažil zachytit její myšlenky dřív, než se rozplynou ve vzduchu. „Tohle rozhodně nebylo 'nic'."

Než stihla vymyslet výmluvu, proč se mýlí, ucítila jeho prsty na bradě. Lehce ji nadzvedl, donutil ji podívat se mu do očí. On měl na rozdíl od ní odvahy na rozdávání. Nepatřil k těm, kteří couvnou v nejistých chvílích. Byl tím prvním, kdo by udělal krok do neznáma.

„Řekni mi, jestli se pletu," zašeptal. Pohledem zatěkal k tmavým rtům a zase zpátky do jejích oříškových očí. Byla neuvěřitelně půvabná, i když si to nejspíš sama nikdy neuvědomovala.

Nedokázala mu lhát. A tak, ještě než si to stihla rozmyslet, položila ruce na límec jeho hábitu a přitáhla si ho k sobě blíž. A Bilius, překvapený, ale rozhodně ne proti, si ji přitáhl ještě o něco těsněji k vlastnímu tělu.

V další vteřině už se rty setkaly v jejich prvním polibku, který chutnal po levanduli, smíchu a všem dosud nevyřčeném. Zdál se být něčím nevyhnutelným. Samozřejmostí, ke které ti dva už dlouhé měsíce směřovali, jako kdyby jim ji do karet vepsal sám osud.

Bilius Weasley od té doby líbal Auroru Sinistrovou každý den na jejich tajném místě v opuštěném skleníku, který byl němým svědkem mnoha milníků jejich životů.

A právě tam složil i svůj tichý slib.

„Ochráním tě, Aury. Ochráním tě před Bellatrix, před Pánem zla, ochráním tě klidně před celým světem, když to bude potřeba."

Profesorka Sinistrová konečně dorazila i s levitujícími nosítky na ošetřovnu. „Poppy? Poppy?!" zavolala co nejhlasitěji. V hloubi duše doufala, že madam Pomfreyová naopak nevyrazila dolů do haly, aby pomohla zraněným. Štěstí však bylo alespoň pro tentokrát na její straně.

„Auroro?" ozvala se Poppy ze své kanceláře, odkud hned vzápětí vyšla ven. Zcela očividně zatím vůbec netušila, jaké hrůzy se na hradě právě dějí, jelikož jí obě dlaně vystřelily ke rtům, když krátce zalapala po dechu. „Co se u všech svatých stalo?"

„V hradě se bojuje. Někdo už je určitě mrtvý, já... já nevím, Poppy. Našla jsem ho zakrváceného na podlaze a vyrazila s ním za tebou. Nevypadá to vůbec dobře. Můžeš... dokážeš mu pomoct? Prosím? Pomůžu ti."

„Přesuň ho tady na postel!" zavelela okamžitě Poppy.

Nervozita z ní spadla hned, jakmile se dala do práce. Několikrát poslala Auroru pro lahvičky nebo masti do skříně a velice rychle se jí povedlo zastavit krvácení z většiny ran. Tou dobou už se mezi dveřmi ošetřovny objevilo několik dalších, obvykle mnohem méně urgentních, případů, které si vyžadovaly její pozornost.

„Pohlídám ho, běž za ostatními," zamumlala Aurora, která se necítila na to, aby se vrátila zpátky do toho zuřícího pekla.

Místo toho se posadila na židli vedle Billovy postele a zadívala se na jeho zafačovaný obličej. Moc dobře věděla, jaká tvář se skrývala pod všemi těmi obvazy. Mollyin nejstarší syn byl totiž co do vzhledu téměř identickou kopií svého strýce Biliuse. Stejné vlasy, stejné oči, stejný úsměv. Občas by přísahala, že v tomhle případě byl otec velmi nejistý, ale po pravdě se nikdy nepídila. Nebyla důležitá.

„Bude to dobré, Bille," zašeptala a jemně ho pohladila po vlasech slepených krví. „Budeš v pořádku. Molly určitě brzy dorazí, nebudeš tu sám. Zatím ti budu dělat společnost já, ano? Chtěl bys slyšet něco o svém strýčkovi? Víš, že postavil Lasturovou vilu vlastními silami? Byl to úžasný chlap. Poslouchej pozorně."

Aurora stála po kotníky v hřejivém písku, v jedné ruce lopatku, v druhé ne zrovna ideálně tvarovanou cihlu. Celý její outfit - od pohodlných džínových tříčtvrťáků po košili s vyhrnutými rukávy - už dávno pokrývala vrstva prachu a mořské soli. V dálce zněl křik racků a neúnavné šumění vln.

„Takže... když jsi slíbil, že nám postavíš dům, čekala jsem něco... se zdmi, a tak," poznamenala při pohledu na chaoticky poházené trámy, hromady kamenů a lastur a na jednu jedinou, velice nejistě vztyčenou zeď bez okna.

Bilius, sedící na převráceném kbelíku, jí věnoval rozpustilý úsměv. „To je strategie, Auro. Mistr stavitel musí první načerpat inspiraci a magii z okolí, aby mohl postavit své mistrovské dílo!"

Aurora pobaveně zavrtěla hlavou a zastínila mu slunce svým vlastním tělem, takže na něj dopadl dlouhý stín. „Zatím jsme ovšem ve fázi totální anarchie. Co jsem od tebe taky mohla jiného čekat, že Weasley?!" popíchla ho hravě.

„Chaos je moje druhé jméno, Sinistrová," uculil se a rychlým pohybem si ji stáhl do klína. Takovou váhu už ovšem plastový kbelík nevydržel a rozlomil se pod nimi na dva kusy. Oba se překvapeně svalili do písku a Bilius se roztržitě zasmál. „To jsem měl samozřejmě v plánu."

„Jistě. Bilius Weasley, kouzelnický surrealista." Aurora rozhodila rukama a zůstala ležet na zádech v písku. „Myslím, že tenhle dům bude mít střechu na podlaze a my budeme chodit po stropě. Snad aspoň záchod nebude vzhůru nohama."

„Nezáleží na tom, jak bude vypadat," usmál se Bilius, tentokrát už něžně a hřejivě. Prsty jemně zajel Auroře do tmavých kudrnatých vlasů rozevlátých větrem a opatrně jí je zasunul za ucho. „Bude to domov. Náš domov. A ty tu budeš v bezpečí, Auro. Na ničem jiném mi nezáleží."

„Tvůj strýček měl na všechno svůj vlastní, obvykle dost osobitý pohled," pousmála se Aurora a lehce pohladila Billa po hřbetu ruky. „Myslím, že by si vážně rozuměl s Fredem a Georgem. Ti by byli rozhodně jeho krevní skupina."

Bill se neklidně pohnul a několikrát natáhl a zase povolil prsty, jako kdyby se snažil na někoho dosáhnout. Profesorka Sinistrová si nebyla jistá, koho ve svých neklidných vizích vidí, ale pokusila se mu od nich ulevit jediným způsobem, kterého byla v tu chvíli schopná. S téměř mateřskou něhou uchopila jeho ruku mezi obě své dlaně a jemně je stiskla. Stisk ji lehce oplatil a celé jeho tělo se během pár vteřin znovu uvolnilo.

„Nebylo to vždycky lehké, víš," zašeptala. „Všechno to skrývání a tajnosti si postupně vybíralo svou daň. Na nás obou. Ale pořád jsme měli jeden druhého. Myslela jsem, že to stačí..."

Bilius s hlasitým povzdechem dosedl na křeslo naproti krbu. Lasturová vila už tou dobou stála v celé své kráse a každá píď toho domu dýchala domovem, magií i láskou. Za jejím prahem byl ovšem svět stále děsivou parodií na štěstí.

„Stalo se něco?" zašeptala Aurora a usedla na područku křesla. Políbila svého milého do ohnivých vlasů, přičemž jí v nose zašimral štiplavý pach ohnivé whisky.

Bilius měl vždy kladný vztah k alkoholu, nicméně vždycky ho používal jako nástroj k zábavě uvolnění. Poslední dobou nicméně pil proto, aby zapomněl na svět tam venku. Všudypřítomné válečné hrůzy, tlak rodiny, která mu neustále představovala další a další potenciální nevěsty, jež kvůli Auroře jednu po druhé odmítal, a jeho vlastní démoni, které umě skrýval sám v sobě, ho zevnitř doslova požírá zaživa. Skrývat tužby vlastního srdce i před svou rodinou, před svými nejbližšími, pro něj bylo nesmírně těžké.

„Doneslo se ke mně, že se na tebe Bellatrix vyptávala na Obrtlý ulici." Zvedl na ni pohled modrých duhovek, které se zdály být mnohem temnější než kdy dřív. Tmavé kruhy pod očima jen umocňovaly únavu, jež z něj sálala. Spánkem se opřel o Auřin hřejivý bok a vděčně se vpil do její náruče. „Dokud ji někdo nezabije, nebo neskončí v Azkabanu, nedá ti pokoj. Nikde nejsi v bezpečí. Jenom tady."

„Já vím, Billie, já vím," zašeptala Aurora něžně.

I ona bojovala s vlastními stíny. Ty její měly ovšem jména - ticho, izolace a osamělost. Byla vděčná, že měla útočiště, ve kterém mohla být v bezpečí, jenže to jí ke štěstí nestačilo. Milovala noci na pláži, které trávila s dalekohledem a hvězdami, ale bez mrknutí oka by je vyměnila za svobodu. Za konec války. Za možnost svobodně se projít Příčnou ulicí. Za šanci postavit se s Biliusem před oltář a přiznat všem, že patří jeden druhému.

Stačilo jenom vydržet. Až válka skončí, všechno se změní. Až válka skončí, budou zase šťastní. Společně.

„Kde je? Bille! Bude v poršádku?! Co sse stalo?"

Hlasitý křik Fleur Delacour přerušil Aurořino tiché vzpomínání a vrátil ji nohama zpět do reality. Nesnažila se víle nic vysvětlovat - od toho tu byla Poppy - pouze se mlčky zvedla z dřevěné židle a přenechala své místo po Billově boku jeho milé.

„Bude v pořádku. Bude žít," zašeptala tiše směrem k Fleur, která jí věnovala jediný pohled plný vděčnosti. Ten další už patřil jenom Billovi. S neskrývanou něhou políbila dlaň jeho ruky a skryla v ní uplakanou tvář.

Aurora krátce zavřela oči a nechala přes víčko přetéct jednu jedinou slzu. Slzu, která patřila jedinému muži jejího života. Nikdy se nevdala, nikdy nepustila do svého života jiného muže a nikdy ani nepustí. Její srdce navždy zůstane pohřbené pod vrstvami písku na pláži Lasturové vily.

„Je úplně vyděšený. Nechápu, co se stalo. Od včerejška je jako vyměněný. Třesou se mu ruce, potí se, mluví z cesty."

Aurora stála v obývacím pokoji Lasturové vily, kam po dlouhém přemýšlení pozvala Biliova bratra Arthura. Ruce měla založené na prsou a nervózně přitom poklepávala nohou do dřevěných parket. Byla to poprvé od začátku jejich vztahu, kdy se tváří v tvář setkala s Biliovou rodinou. Kdy někomu přiznala, že spolu žijí jako pár. Arthur ale nevyzvídal, soustředil se pouze na informace o svém bratrovi.

„Marlene říkala, že když včera odcházel z hlídky, tvrdil, že ve vedlejší ulici zahlédl Smrtonoše. Nepřikládala tomu velkou váhu. Předpokládala, že jenom trochu přebral," zamumlal Arthur a prsty si zamyšleně promnul bradu. „Vezmeš mě za ním?"

„Jo," kývla Aurora a rozhodným krokem se vydala ke dveřím. „Říkal, že se jde nadýchat čerstvého vzduchu, že se mu třeba udělá líp. Trochu se mu motala hlava."

Pouhých tři sta metrů od Lasturové vily. Přesně tam společně s Arthurem našli Biliuse Weasleyho ležet záda v písku se skelným pohledem obráceným k hvězdné obloze. Vypadal jako kdyby jenom obdivoval krásy vesmíru, nebýt tenkého pramínku krve v koutku úst a bledosti ve tváři.

Démon alkohol si na jeho těle vybral svou krutou dlaň.

Arthur jediný tak zůstal svědkem Aurořiny tragické lásky. Pouze on slyšel její nářek a prosby. Pouze on viděl poslední polibek, který Biliovi vtiskla na promodralé rty. Pouze on cítil, jak se její srdce rozlomilo vedví a jednu jeho část navždy pohřbily písky mořského pobřeží.

Aurora setřela slzu, která si našla cestu přes její tvář až na hranu čelisti. Rty jí při pohledu na mladý pár, který měl víc štěstí než ona, zvlnil letmý úsměv. Necítila žádnou zášť, necítila závist, pouze víru ve svět, v život a ve věčnou lásku.