Lence Láskorádové bylo už od prvního roku v Bradavicích jasné, že zapadnout mezi ostatní studenty pro ní nebude snadné. Mohly za to její mnohdy excentrické názory, nápady nebo vlastnosti, které z většiny zdědila po svém milovaném otci a se kterými se ani náhodou před ostatními netajila a nejspíš také její velmi osobitý vzhled. Už od jejího prvního příchodu do školy čar a kouzel jí měl téměř každý student za podivínku. Najít si přátele se pro ní stalo nemožným úkolem. Dokonce ani mezi studenty patřící do Havraspáru, kam jí Moudrý klobouk taktéž zařadil, nenašla nikoho, kdo by se s ní chtěl přátelit.

Lenka si z toho však nedělala přílišné vrásky. Místo trávení času s jinými studenty, sedávala ve své ložnici a věnovala se nejrůznějším uměleckým činnostem. Ráda kreslila, ztrácela se v rozmanitých příbězích knih a také si vyráběla všelijaké módní doplňky. Co na tom, že se jí pak díky nim ostatní posmívali. Ona své náušnice s ředkvičkami a náhrdelník s korkovými špunty milovala a nebála se je nosit s náležitou pompou.

Kdekdo by si myslel, že ke svým spolužákům chovala zášť, za to, že se jí posmívali, ale nebylo to pravdou. Lenka nikoho neodsuzovala, spíše naopak se do každého jediného člověka dokázala vcítit tak moc, že dokonale chápala proč se onen jedinec choval, tak jak se choval a respektovala to. Většinu času se nacházela v jakési uzavřené bublině, do které si pouštěla jen to, co sama chtěla a koho sama chtěla. Z toho důvodu také při rozhovoru mnohdy působila zasněně a vzdáleně. Tomu, co jí nezajímalo nevěnovala ani ždibíček pozornosti a pokud už s ní někdo vedl rozhovor a zabrousil do témat, která jí nebyla blízká, ihned se od konverzace odvracela.

Téměř nic jí nedokázalo vyvést z míry, kromě jedné jediné věci – když si někdo utahoval z jejího otce, či z Jinotaje, jehož byl redaktorem. V takové chvíle zasnění z jejího hlasu zmizelo a nahradila jej ocel tak ostrá jako dvojsečný meč.

Ačkoli jí na tváři stále vysel překvapený výraz, za který mohly hlavně její vypouklé oči, málo co jí dokázalo překvapit. Což se však změnilo jednoho zářijového dne...

Seděla v Bradavickém expressu a čekala až jí vlak odveze vstříc novému školnímu roku v Bradavicích, když v tom do jejího kupé vběhla skupinka podobně starých studentů.

,,Tady je přeci dost místa, je tu jen Lenka Střelenka," prohlásila dívka se zrzavými rovnými vlasy. Byla to Ginny Weasleyová. Párkrát mezi sebou prohodily pár slov, takže jí Lenka trochu znala. ,,Neblázni, vždyť je docela fajn," mluvila Ginny dál, což Lenku donutilo přenést pohled na vysokého hnědovlasého kluka vedle ní. Skláněl se k Ginny a něco jí šeptal, přičemž kmital nervózním pohledem po Lence.

Neznala ho, pouze věděla, že byl zařazen do Nebelvíru. Něco jí na něm však uhranulo. Nevěděla proč, ale nějak z něho nemohla odtrhnout pohled. Byla do toho kluka tak zahleděná, že si ani nevšimla Harryho Pottera postávajícího za ním.

Aniž by se kdokoli z nově příchozích zeptal na její dovolení, vstoupili k ní do kupé a posadili se na sedačky. Pohled onoho hnědovlasého kluka se párkrát střetl s tím Lenčiným, která po něm neostýchavě pokukovala zpod novin, které držela v rukou a ani jí nevadilo, že je měla celou dobu vzhůru nohama. Chlapec však svůj pohled vždy rychle odvrátil. Vždy když to udělal, ucítila Lenka v hrudi bolestné píchnutí. Nedokázala však pochopit, proč tomu tak bylo. Po cestě do kupé zavítala ještě Hermiona Grangerová a Ron Weasley, nejlepší kamarádi Harryho Pottera, které znal každý, takže i Lenka. I tak však její plná pozornost stále patřila onomu ostýchavému chlapci. Zaujalo jí, jak byl i přes to, že se nacházel mezi svými přáteli, nesvůj. Kdykoli kdy na něco reagoval mluvil tišeji a opatrně volil slova, jakoby se snad bál, aby náhodou někoho neurazil. Byl tak jiný než ostatní studenti.

V dalších dnech po příjezdu do Baradvic, si Lenka vytvořila jakýsi denní rituál. Pokaždé, když vstoupila do Velké síně na snídani, oběd či večeři, ihned pohledem zalétla k nebelvírskému stolu a hledala u něho jeho. Zjistila si o něm, že se jmenuje Neville Longbottom a že je to spolužák Harryho. Prostě se na něho zeptala Ginny. Nemyslela na to, co by si o jejím zájmu o něho mohla Ginny pomyslet, ani to, že by o něm Nevillovi mohla povědět. I přes to, že jí Neville jakýmsi zvláštním způsobem fascinoval, nepromluvila s ním pouhé slovo. Až do jednoho dne, kdy do něho doslova vrazila na chodbě.

,,U Merlina!" vykřikl, když do ní jeho tělo tvrdě narazilo.

Lenku jeho překvapivě hlasité zvolání probralo ze zamyšlení dokonce lépe než samotný náraz, ze kterého jí vyletěly z rukou knihy společně s hůlkou, kterou měla zastrčenou za uchem.

,,Promiň," vyhrkl ze sebe Neville už poněkud tišším hlasem a rychle začal ze země sbírat její věci.

,,To je v pořádku," usmála se Lenka na jeho shrbená záda, ,,můžu za to já, nedávala jsem pozor na cestu."

Neville rychle posbíral všechny knihy i hůlku a narovnal se. V tu chvíli jakoby si konečně uvědomil do koho to vrazil, ve vteřině celý zbledl a ztuhl.

,,Díky," pronesla Lenka a ignorujíc jeho strnulost k němu natáhla ruce, aby jí mohl podat její věci.

,,Ehmh," vydal ze sebe Neville jakýsi nesrozumitelný zvuk a poté ji věci předal.

I když už mohla Lenka odejít, stále stála na místě a široce se na Nevilla usmívala. Tak nějak jí jejich krátký rozhovor naplňoval štěstím, i když k tomu neměla žádný pádný důvod. Tuto radostnou chvíli ji však ve chvilce přerušilo pár studentů vycházejících zpoza rohu chodby.

,,Hezký náušnice," hlesl zničehonic Neville tak tiše, že ho přes halas příchozích studentů sotva slyšela.

K její smůle se však Neville, jakmile si všiml spolužáků, rychle otočil a odpochodoval pryč. Lenka vrhla pohled na skupinku zmijozelů, kteří jí počastovali křivými úsměšky a poté se vydala k havraspárské věži.

Další dny na ní čekala ne moc příjemná překvapení. Z ložnice se začaly ztrácet její věci. Nejdříve si toho nevšímala, ale když postrádala už druhý pár bot, začalo jí to být podezřelé. Zprvu podezřívala škrkny, ale netrvalo to dlouho a začala si všímat posměšných úšklebků na tvářích jejích spolužáků. Když si mezi sebou ještě věčně něco šuškali jen jí zahlédli, bylo jí vše jasné. Bohužel to vše nezůstalo jen u bot, ale začaly se jí ztrácet i její náušnice a nakonec postrádala svojí milovanou brož, která pro ní měla speciální hodnotu. Byl to totiž dárek od její zesnulé matky.

Ze ztracených bot a jiného oblečení si nic nedělala a to dokonce ani ve chvíli, kdy jí nezbyly žádné na nošení, ale brož jí mrzela. Naštěstí se nad ní po čase její spolužáci smilovali, neboť začala na nejrůznějších místech naházet své věci. Při každé volné chvíli se procházela po hradě a po pozemcích okolo a sbírala své věci.

Na jedné z těchto jejich pochůzek narazila na něco zajímavějšího, tedy na někoho – na Nevilla. Dřepěl uprostřed rozlehlého trávníku pod hradem a zdálo se, že stejně jako ona něco hledal.

,,Nenašel si náhodou boty?" promluvila na něho.

Její hlas ho zřejmě polekal, protože sebou trhl a rychle vyskočil na nohy.

,,B-boty?" zopakoval po ní tázavě a pohled mu sklouzl k jejím bosým nohou.

,,No jo, nějaké by se mi hodily," usmála se na něho.

Dál už spolu nemluvili, tedy až do té doby, kdy na něho znovu nenarazila. Zaujímal stejnou pózu a za nějaký čas jí obeznámil s tím, že hledal bylinky. Začali se konečně bavit jako kamarádi. Čím dál častěji na sebe venku naráželi. Probírali své koníčky, oblíbené předměty a všechno ostatní. I když Lenka Nevilla mnohdy překvapovala tím, co vypustila z pusy a mnohdy se z toho cítil nesvůj, rozuměli si spolu jako nikdy s nikým. Bavili se spolu však pouze mimo hrad a také mimo pohledy ostatních spolužáků. Lence to nevadilo a neviděla za tím nic zvláštního. Nemyslela si, že za tím vězí nějaký důvod. Bohužel brzy zjistila, že Neville k tomu důvod měl.

,,Neville!" ozval se jednoho dne, kdy si opět zapáleně povídali, za jejími zády hlas Rona Weasleyho. ,,Co tu děláš s," na chvilku se odmlčel a přesměroval svůj pohled na Lenku, ,,se Střelenkou?"

Lenka milovala přezdívku, kterou jí ostatní dali, jen nechápala, proč jí všichni včetně Rona vyslovovali s takovým sarkasmem v hlase.

,,Nic," zamumlal Neville a pohled klopil k zemi, jakoby byl přistižen při něčem zakázaném. Vůbec si nevšímal pohledu, který na něho Lenka upírala.

Nebyla hloupá. Ihned jí došlo, že se Neville za to, že se s ní bavil, styděl a nechtěl, aby o tom kdokoli věděl. I když se s ním chtěla kamarádit, nechtěla, aby se mu kvůli ní ostatní smáli a tak k němu pomalými kroky přistoupila, nahnula se k jeho uchu a zašeptala, ,,neměl by ses se mnou bavit." Poté se otočila na holé patě a odešla.

Od té doby spolu s Nevillem neprohodili jediné slovo. Jediné k čemu se osmělili byly kradmé pohledy, které na sebe upírali přes Velkou síň. Lenku celá ta záležitost mrzela, ale naštěstí jí dost zaměstnávalo hledání ztracených věcí. Stále ještě nenarazila na svojí brož. Jejím hledáním strávila nadcházející tři měsíce, už skoro ztrácela naději, že jí kdy najde, když v tom...

,,Lenko?" uslyšela svoje jméno.

Volal na ni Neville. Co jí však zarazilo, bylo to, že na ní volal uprostřed chodby plné studentů. Několik z nich se na ně dva zvědavě zadívalo.

,,Copak?" zeptala se celá napjatá z toho, co se bude dít dál. Najednou si však všimla něčeho lesklého na jeho hábitu. Byla to...nevěřila vlastním očím...její brož!

,,Našel jsem jí v jednom výklenku," vysvětlil Neville, když si všiml co upoutalo její pozornost, přičemž přes brož lehce přejel prsty. ,,Líbila se mi," dodal, pak na ní upřel pohled a zhluboka se nadechl, tak jako se to dělá, když někdo chce říct něco důležitého, ,,připomněla mi totiž tebe."

Vítám Vás u nové jednohubky psané opět v rámci Podzimní výzvy Tři dýně pro Hagrida. Už dlouho jsem si chtěla napsat něco s Lenkou a kdy jindy než na téma o ztracených věcech, které se k nám vrací, tak jak bychom to nečekali? Doufám, že se vám povídka líbí a zase někdy.
-M.