"Vím, jak se cítíš, Harry," řekl Brumbál velmi tiše.

"Ne, nevíte," řekl Harry a jeho hlas byl silný a hlasitý; cítil v sobě doběla rozžhavený hněv; Brumbál nemohl o jeho pocitech mít ani ponětí.

- strana 366 pdf; Fénixův řád

*💔*

„Ale vím, Harry,“ zašeptal ředitel spíše k sobě. Uvědomoval si, že už dále nemůže bránit naléhavému šepotu minulosti.

Potter se třásl od hlavy až k patě, neposlouchal ho pozorně.

„Měl jsem sestru,“ pronesl muž, pozoruje své prsty složené do stříšky na desce stolu.

Potter se zrovna natahoval po nějakém předmětu; měl chuť celou místnost rozbít a všechnu tu bolest vykřičet do světa. Ta slova ho však zarazila, proto svou dlaň stáhl a zadíval se do zachmuřené tváře před sebou. „Měl?“ zeptal se po dlouhé chvíli natvrdle.

Albus by mu rád svěřil, jak ho samotného bolela ztráta, ale nemohl. Kdyby to totiž vyřkl nahlas, znamenalo by to, že si připouští pravdu? Opravdu to byl on, kdo vyslal smrtící kletbu?
Neusmíval se; na čele se mu rýsovala ostrá vráska, jak měl stažené obočí. Tvář měl bledší, než obvykle a jeho chování nebylo zdaleka tak přátelské, jako vždycky - dokonce mu nenabídl ani citrónový bonbon.

Chlapec sám netušil, čím na něj ten výjev zapůsobil a kdy přesně si uvědomil, že mu profesor nelže. Seděl naproti němu mlčky a pral se s vlastním nitrem, které se toužilo projevit nekontrolovatelným výbuchem.

„Jmenovala se Ariadna,“ upřel na chytače své pomněnkové oči plné slz.

*💔*

Kdyby se Albus odvážil svěřit se o svém bubákovi a Harry věděl, že jeho bolest skutečně chápe, mohl se cítit jinak.
A možná také ne. Kdo ví.
Věnováno: Danhelka ♥