Zadání: Wolfbucks - Remus a James - vydržet, geniální, vážně, káva, brýle, plyšák, jednorožec

*🍀*

Připadal si opět neobyčejně geniální, ostatně jako vždycky. Přesto pochyboval o správném výběru dárku k Remusovým šestnáctinám. S Peterem a Siriusem plánoval oslavu na večer, ale nemohl to už vydržet.

„Nepotřebuješ kafe?" zeptal se se starostí v hlase Remus. Připadalo mu, že je jeho kamarád nějak ve stresu.

Posunul si brýle více k obličeji, nechápal, proč by si měl doplňovat energii. Jen zakroutil hlavou, načež ze sebe nervózně vypravil: „Všechno nejlepší k narozeninám, Reme!"

Vlkodlak byl překvapený. Samozřejmě věděl, že dnes slaví. Těšil se na to dlouho. Měl rád narozeniny, ať už je měl kdokoli. Před tvář mu Potter vrazil balíček v červeném papíru se zlatou mašlí. „Děkuju!" pousmál se.

James si zastrčil ruce do kapes.

Na dotek poznal, že dostal něco měkkého. Pravděpodobně plyšáka. Nikdy od nikoho v Bradavicích nedostal něco takového. Stuha se jako sluneční paprsek snesla k jejich nohám. Z rudého pergamenu na něj zíral jednorožec. Chvíli mu udivený výraz opětoval.

„Nelíbí se ti?" zamračil se zklamaně chytač.

„Né, to ne," zatřásl Lupin rameny.

Natáhl dlaň k obdarovanému: „Mohu to vyměnit za knihu."

Přitiskl si zvířátko k hrudi. „Nechci knihu, Jimmie," hlesl polohlasně. Jak mu měl vysvětlit, že růžový jednorožec je mnohem víc, než nějaká knížka? S tou sice také mohl usínat, ale tohle bylo mnohem lepší. Škoda, že nebyl navoněn jeho parfémem. Kousl se do rtu. Na co to myslel?
„Já-," rychle vydechl. „Moc to pro mne znamená! Děkuju, Jamesi."

Usmál se jako sluníčko. Byl rád, že ho dárkem neurazil. Pokaždé, když se jednalo o milovníka čokolady, ztrácel hlavu. A nejhorší ze všeho bylo, že to nikdy nepřestávalo. Stávalo se to silnějším. Asi jako magie u dítěte. Dost ho to děsilo.

Stáli od sebe na půl kroku. A pak se oslavenec rozhodl, poděkovat mu obejmutím. Svět se kolem nich zpomalil. Proplouval kolem jako želé a oni mohli občas zahlédnout vzduchové bublinky, co proplouvali kolem jejich hlav. Snažili se normálně nadechnout, ale čím víc se snažili, tím víc se to zdálo nereálné. Když nemohl dýchat každý sám za sebe, proč to nezkusit dohromady?

Jemně se o sebe otřeli rty. Jako na zkoušku - stejně jako když zkoušeli, jestli čokoláda už ztuhla - velmi opatrně. Jejich rozum chtěl křičet za práva společnosti. Ale srdce se nenechalo zatratit. A tak tam stáli v objetí a líbali se tak, jako by nemělo být zítra.

Ostatně - blížila se válka a každá láska stála za milování - měli na to právo.

*🍀*

Jak k sobě ti dva pasují? Musím říct, že se mi až nezdravě spolu líbí. Rozplývám se. Snad nebudu sama a bude se to zamlouvat i vám. <3