Blížilo se ráno, ale díky zimě to nebylo znát. Celý hrad osvětlovali pouze zapálené pochodně v chodbách.

Společenské místnosti školních kolejí byli tmavé a temné. Všichni studenti spokojeně spali.

Profesoři se budili a připravovali se ve svých kabinetech na perný týden. Skřítci v kuchyni pracovali na pestré snídani.

Jen ve Velké síni za profesorským stolem seděl Albus Brumbál a zamyšleně se díval na rozsvícený vánoční stromek. Ruce měl složené na klíně a prsty propletené. V jeho očích se odrážel třpyt světýlek.

Brumbál si povzdechl a ruce rozpletl. Ukazováčkem si narovnal brýle na nose a otočil se ke kolejním stolům.

Pohled zastavil až u velkých dveří do kterých právě vstupovala hnědovlasá dívka.

Unaveně si mnula oči a bezmyšlenkovitě mířila ke Zmijozelskému stolu. Uprostřed cesty se zarazila a zvedla zrak. Teprve teď si všimla ředitele sedícího ve velkém křesle.

„Dobré ráno slečno Brooks." Pozdravil ji energicky ředitel a pousmál se. Jeho pohled dívku zkoumal skrz na skrz.

Emily se pokusila o malý úsměv. „Dobré ráno pane." Zamumlala na zpět a pokračovala v cestě. Posadila se na úplný konec stolu, co nejdál od Brumbála a nervózně si srovnala límeček u bílé košile. Oči zabodla do stolu a čekala na snídani.

Věděla že bylo brzy, ale ona nemohla dál zůstávat v komnatě nejvyšší potřeby. Spala špatně a vše ji bolelo. Navíc nemohla z hlavy vypustit potyčku se svými přáteli a výhružku Siriuse Blacka. Nadechla se a vydechla a snažila se splynout s okolím Velké síně.

S trhnutím sebou škubla, když zaslechla kousek od sebe tichý povzdech. Zvedla oči a upřela je do těch Brumbálových.

Na ředitelově tváři byl malý úsměv, přesto se na jeho čela rýsovala malá starostlivá vráska. „Copak tu děláte tak brzy slečno? Snídaně začne až za několik desítek minut." Stále se na ni usmíval, ale pohled lehce sklopil a díval se přes obroučky svých půlměsícových brýlí.

Hnědovláska si promnula ruce a uhnula pohledem. Nevydržela se dívat, do těch jeho upřímných očí.

„Nemohla jsem dospat pane. Často chodím na snídani dřív. Mám ráda klid při jídle a občas si ještě překontroluju úkoly." Odpověděla mu rychle. Snažila se znít přesvědčivě, ale pod jeho rentgenovým zrakem si připadala jako obrovská lhářka, načapaná při něčem špatném.

Brumbál chápavě přikývl a sedl si vedle překvapené Emily. „Jistě, také mám rád klid. A jak se vám líbí škola? Přátelé vám jistě pomáhají se zde lépe orientovat a přizpůsobit." Jeho hlas zněl tak mile, že se Emily jen stěží snažila najít v něm nějakou záludnost.

„Škola je úžasná pane, jsem tu moc ráda. Kouzla jsou skvělá." Pousmála se a rozhlédla se kolem. V duchu si přála aby někdo přišel, kdokoliv. „Severus a Lily mi pomáhali, ale teď mám i jiné kamarády. Takže,..." nechala větu nedokončenou a doufala, že to Brumbálovi bude stačit.

„Oh, to je skvělé. Jsem rád, že jste tu spokojená. Ovšem, kdyby vás něco trápilo a vaši přátelé by na ten problém byli krátcí, vždy se můžete obrátit na kohokoliv z profesorského sboru. Nebo na mě. Milerád vám pomohu, bude-li to v mých silách." Znovu se pousmál a vstal.

Ještě se ale na Emily otočil. „Ale pokud nás trápení táhne hluboko do temnoty, je vždy lepší padat tam s přáteli, než-li sám. Lépe se pak dostaneme zpátky na světlo." Naposledy na ni mrknul a energickým krokem odešel z Velké síně.

Emily seděla u stolu jako opařená. Pomalu se jí rozjížděla migréna a ona si jen zoufale mnula spánky.. 

___________________________________________

Prostě Brumbál... Co víc dodat?

Vaše Lily.