Chvíli se dohadovali oba proti Muichirovi, ale nekonec se jim podařilo ho donutit jít si ještě lehnout.

Tanjiro klečel vedle jeho postele a spícímu chlapci utíral slzičky z tváří ,,Vysvětlil by jsi mi to?” zeptal se a naléhavě se podíval na Yuichira, který si unaveně opíral tvář o dlaně.

Jen přikývl a zhluboka se nadechl ,,Strýc Kokushibo je- nebo spíš byl velmi bohatý. Když se moje nemoc vyvinuly do fáze, kdy mi mohly pomoct jen ty drahé prášky, rodiče se obrátili na něj, jestli by jim alespoň nepřispěl. Přidal se i Muichiro, že mu bude zadarmo pomáhat v té jeho firmě co měl, když jim pomůže...” vydechl zatímco se snažil polykat všechny slzy ,,Jenže on odmítl. Rodiče se snažili dělat co mohli, ale nedokázali náš skromný život přizpůsobit těm lékům. Muichiro ho od té doby nenávidí... Když na to koukám zpětně, kdyby pomohl, všechno by bylo jinak” odvětil a očima poukázal na bratra ,,kdyby nám pomohl, nemusel by začít zabíjet a naše rodina by byla stále pohromadě” dokončil svůj proslov a hlásek se mu tak zlomil, že nebyl schopen dalších slov.

,,Jak to myslíš?” zeptal se nechápavě  a položil mu ruku na rameno ,, vaše rodiče zabili při loupežném přepadení, nebo ne? Co to s tím má společného?” nechápal a zmateně naklonil hlavu.

Yuichiro překvapeně zamrkal ,,Neřekl ti to?” vydechl a Tanjiro jen zmateně zavrtěl hlavou. Utřel si pár slz, které mu sklouzly po tváři a stále se snažil udržet klid, protože jestli bylo téma o kterém se mu tak špatně mluvilo, bylo to tohle.

,,Tohle je napsané ve všech spisech, ale není to pravda...” vydechl a chytil spícího Muichira za ruku ,,to on je zabil”

Tanjiro se na něj opravdu překvapeně podíval. Po jeho slovech mu doslova ztuhla krev v žilách. Muichiro, který nerad zabíjí zabil oba své rodiče? Matku i otce? Nedávalo mu to smysl.

Zmateně se na Muichira podíval. Tohle nemohla být pravda, ale jen nějaká chyba. Jak mohlo tohle spící klubíčko, které sebou ve spánku neklidně šíje, zabít své rodiče. Bral samozřejmě v potaz že se stále jedná o nájemného vraha, ale i tak. Sám neměl problém zabít náhodného přicházejícího, ale na svou rodinu by ani nesáhl, tak proč by to právě on dělal?

Yuichiro si povzdechl ,,Musíš být teď zmatený. Rad bych ti to vysvetlil ale... Myslím že by ti to měl vysvětlit sám”

•°•°•°•°

Muichiro otevřel oči a unaveně se rozhlédl po pokoji. Uviděl bratra, který klidně pochrupoval ve své posteli.

Spustil nohy dolů z postele a unaveně si promnul obličej. Zvedl se a pomalu došel až ke dveřím, kde sáhl po klíče a pomalu je otevřel.

Avšak jen co vytáhnul paty z pokoje, srazil se s Tanjirem, který právě vycházel ze svého pokoje.

Překvapeně se na sebe podívali a několik vteřin se jen zaraženě probodávají pohledem.

Menší chtěl něco říct, ale Tanjiro si přiložil ukazováček na rty a rychle zavřel dveře jejich pokoje ,,Tiše, Yuichiro by se měl vyspat” špitl a unaveně si promnul oči. Byl dost ospalý, protože za minulou noc moc nenastal.

,,Máš hlad?” zeptal se a tmavovlásek nepatrně přikývnul.

Bez jediného dalšího slova sešli dolů do přízemí a rovnou do kuchyně, kde Tanjiro připravil dvě misky s jogurtem a ovocem. Obě je vzal a vrátil se do obýváku, kde už seděl Muichiro.

Schoulený v klubíčku, jako kotě s koleny pevně u těla a bezmyšlenkovitě koukal do vypnuté televize.

Posadil se vedle něj a podal mu misku ,,Jsi v pořádku?” zeptal se a starostlivě si tu hromádku vedle něj prohlédl.

Vypadal hrozně, jakoby ztratil všechnu chuť k životu. Unavený, skleslý a jen koukal do zdi.

,,Hmm” zamručel  a vzal si od něj misku  ,,omlouvám se...” špitl a smutně svěsil ramena.

Tanjiro zmateně naklonil hlavu ,,Za co?”

,,Za tuhle noc... Nii-san se už od pohledu vůbec nevyspal. Musel jsem vás několikrát vzbudit...” vydechl omluvně a unaveně si promnul obličej ,,měl by odpočívat a kvůli mě se ani nevyspí...”

,,Ale to nic, dokud to může dospat přes den, je to v pohodě, ne?” usmál se a rozcuchal mu ofinu.

Muichiro se slabě začervenal ,,H-hej! Nech mě!” vyjekl nervózně a naštvaně nafoukl tváře ,,jestli toho nenecháš, tak mě vůbec nemrzí že ses nevyspal!” odsekl a uraženě odvrátil pohled.

,,No to mě mrzí že tě to nemrzí” zazubil se, ale hend potom se naladil na vážnější notu ,,nic to však nemění na mé předchozí otázce. Jsi opravdu v pořádku?” zeptal se a položil si ruku na opěradlo gauče, jakoby ho chtěl obejmout.

Chlapec však jen nesměle semkl rty a nechal tu otázku jen tak viset ve vzduchu.

Neviděl důvod proč odpovídat. Stejně by mu jeho lítost nijak nepomohla.

Rudovlásek si povzdechl ,,Yuichiro mi řekl o tom kdo je ten Kokushibo” odvětil.

Muichiro sebou překvapeně trhl a zaraženě se na něj podíval, ale i tak to na jeho přesvědčení nic nezměnilo.

,,A co s tím...”

Tanjiro se na něj otočil a znovu si ho prohlédl. Stačilo se podívat aby člověk viděl že rozhodně není v pořádku. To že se tvářil zaraženě a sklesle bylo normální, ale dnes to bylo jiné. Bylo vidět jak to v sobě z posledních sil dusí, zvláště po tom jeho psychickém zhroucení včera. Jakoby vnitřně křičel, ale nikdo ho neslyšel.

,,Nemusíš se tak snažit vypadat drsně. Plakat a křičet je normální a když to ze sebe nedostaneš, budeš mít neklidné spaní” řekl starostlivě a přátelsky se na něj usmál.

Druhý však stále mlčel, jen si přitáhl nohy ještě blíže k tělu a schoval si tvář do kolen aby nebyly viděl slzičky, které měl ve svých krásných modrých očích.

Tanjiro se k němu trošku přisunul a bez jediného slova ho pohladil po zádech. Měl pocit, že je to právě ta chvíle, kde je lepší prostě mlčet.

,,Kamado...”

,,Hai?”

Muichiro se zhluboka nadechl a nervózně si skousl ret ,,n-nemohl by jsi mě... O-obejmout?” zeptal se a nejistě k němu zvedl své uslzené oči.

Rudovlásek překvapeně zamrkal, ale než stihl něco říct, druhý začal dál zmatkovat.

,,J-já jen, že když tu není Yuichiro, t-tak... Jestli by t-ti to nevadilo...” vykoktal ze sebe a znovu se zakousl do vlastního rtu jako do nějaké kousací hračky ,,p-protože j-já”

,,Mui” vydechl a on zpozorněl. S povzdechem se usmál a roztáhl ruce  ,,Jen pojď, nic na to není” usmál se.

Chlapec nejdřív zaváhal. Tím že ho o to fakt požádal se překonal, protože mu to přišlo hrozně trapné, ale teď mu to najednou přijde blbé.

I tak ale položil misku na stolek a opatrně Tanjira obejmul. Nebyl si tím moc jistý, takže jen nejistě opřel čelo o jeho rameno.

Druhý ho pevněji obejmul a víc si jej přitáhl ,,Nemusíš se bát, já tě nekousnu” zasmál se a prsty mu jemně přejel po zádech.

Muichiro se nejdříve chtěl odtáhnout, protože byl hrozně nervózní. Nebyl zvyklý se objímat s nikým jiným než s Yuichirem, takže to byl nezvyk, ale nakonec se u něj po troše přemlouvání pohodlně uvelebil.

Tanjiro se jen spokojeně pousmál. Nedávám to sice najevo, ale byl rád že mu může pomáhat právě on. Jejich vztah se sice dost zlepšil za poslední dobu, ale stále se ho menší docela štítíl.

,,Byl to takový problém?” zazubil se, když ucítil jak se k němu sám víc přitiskl.

On však neodpověděl a svůj rudý obličej mu zabořil do ramene. Nechtěl mu to přiznávat, ale opravdu se teď cítil v naprostém bezpečí a pohodě. Díky tomu, že měl Tanjiro větší ramena než Yuichiro, bylo to něco úplně jiného. Člověk se v jeho náručí cítil mnohem víc bezpečně a měl pocit že ho někdo chrání.

Byl si jistý že musí být rudý jako rajčátko, ale nemohl si pomoct. Byl si jistý že by takhle vydržel hodně dlouho úplně bez hnutí.

Vyšší mu prohrábl černé vlásky ,,Už je ti líp princezno?”

Chlapec zrudnul ještě víc a rychle od něj odskočil ,,Baka!” vyhrkl a schoval si tváře do dlaní, aby zakryl své růžové tvářičky.

Tanjiro se pobaveně pousmál a vzal si zpět misku se snídaní ,,Promiň. Najez se a můžeme si pak něco pustit, ať zabijeme čas”

Muichiro nejistě přikývl a oba se pustili do jídla.

,,Bude ti vadit když půjdeme ke mě?” zeptal se rudovlásek a vzal mu z rukou prázdnou misku, aby jí mohl odnesl do dřezu.

On jen pokrčil rameny ,,Stejně nemám na výběr, nechci bratra vzbudit...”

Tanjiro se ušklíbl a oba vyrazili zpět nahoru do jeho pokoje. Vytáhl z šuplíku notebook a posadil se na postel ,,Nekoukej tam a pojď” usmál se a začal hledat nějaký film.

Muichiro si trochu nejistě sedl vedle něj a čekal co vybere.

,,Vadí ti horrory?” zeptal se a unaveně si promnul obličej

Menší zavrtěl hlavou ,,Ve většině strašidelných filmech se vraždí. Když jsem zabil tolik lidí a viděl tolik smrtí, takové věci mě nevystraší...” zamumlal monotónně a pohodlně se opřel o stěnu.

,,Tak to potom jo” trošku zaraženě se zasmál a zapnul nějaký film.

Muichira to až tak nebavilo, ale užíval si klidu které panovalo, pokud nepočítal vyděšené výkřiky a jumpscary  z filmu.

Najednou si však asi uprostřed filmu uvědomil, že cítí tíhu na jeho rameni.

Překvapeně se otočil a zjistil, že Tanjirovi ve spánku spadla hlava přímo na jeho rameno.

Byl tak blízko, že cítil jeho klidný dech a tlukot svého vlastního srdce, které mu právě bušilo jako o závod.

Přemýšlel co má dělat. Měl by ho vzbudit?

Opatrně k němu natáhl druhou ruku, aby mu mohl hlavu odtáhnou, ale hned jak se dotknul jeho rudých vlasů, tak se zarazil.

Jeho vlasy byly hebké, jako srst králíčka.

Překvapeně vydechl a po krátkém zaváhání opatrně a jemně zajel prsty do jeho vlasů. Ujistil se že ho neprobudil a jemně ho začal vískat.

Nemohl si pomoct ale docela ho to fascinovalo. Nikdy by ho nenapadlo že zrovna někdo jako on bude mít tak hebké a jemné vlásky.

Z ničeho nic se však Tanjiro zavrtěl, načež menší sebou vyděšeně cukl a rukama si zakryl pusu, aby neudělal nějaký hlasitý zvuk.

Naštěstí jen rudovlásek něco neslyšně zamumlal a lépe se na jeho rameni uvelebil.

Muichiro si oddechl a trošku se pousmál.

Opravdu musel být unavený. I když kdo by se divil, když přišel pozdě v noci domů a Muichiro ho v noci budil.

Chvíli fascinovaně pozoroval jeho klidnou spící tvář a opatrně opřel svou hlavu o tu jeho. Uvolněně zavřel oči a tiše zamumlal ,,Tanjiro...”

To co už však nepostřehl byl mírný ale spokojený úsměv na Tanjirově tváři.

Ohayo minna-san!

Zvedla jsem své líně pozadí a mám pro vás další kapitolu <3

Je o něco kratší, ale doufám že se líbila.

P.S. jelikož mám za chvíli narozeniny, brzy vyjde další kapitola <333

Vaše Anonymní Holčena ❤️

Datum: 15.6.
Počet slov: 1760