Muichiro se nadechl čerstvého vzduchu hned jak opustili nemocnici. Byl na poslední kontrole ohledně jeho zápěstí a doprovázel ho Tanjiro s jeho matkou.

Tři týdny co ho propustili z nemocnice.

,,Doufám že se sem dlouho nevrátíme” usmála se Kie a podívala se na chlapce, kteří šli mlčky vedle sebe.

,,Pokud se někdo opět neskutálí ze schodů” zasmál se rudovlásek a pocuchal Muichirovi vlasy.

On jen překvapeně vyjekl a slabě se začervenal ,,N-nemám ponětí o čem to mluvíš...” zamumlal rozpačitě.

Jak bylo vidět, jejich vztah se docela zlepšil. Muichiro je stále odtažitý, ale už nekoulí očima když slyší jeho jméno. Dokonce si zvykl na to, že snídá s celou jejich rodinou, chodí spolu do školy i domů, i když si nikdy moc nepopovídali a celkově si zvykl na Tanjirovu přítomnost.

Nasedli do auto a vyrazili domů.

Chlapec si však stále nedokázal zvyknout na tak velký dům.

Když vystoupili, Tanjiro k němu přiskočil a obejmul ho kolem ramen ,,Nechceš něco podniknout? Ruku máš konečně zdravou, tak co?” zazubil se a tázavě naklonil hlavu.

Muichiro pokrčil rameny ,,Co by to bylo?”

,,Nevím, ale čirou náhodou mám jednu misi, tak co kdyby jsi mi pomohl?” řekl s úsměvem.

Tmavovlásek překvapeně zamrkal ,,J-jako, jít...?” vykoktal ze sebe a nejistě semkl rty.

,,Yop, nějaký muž s bůh ví jakým jménem. Přidáš se?”

,,Na co mě potřebuješ když jsi o dost silnější než já?” zamumlal nechápavě a trošku nervózně se na něj podíval.

Tanjiro si povzdechl ,,Rozhodl jsem se že ti pomůžu zvýšit tvé dovednosti a tohle bude lepší než trénink” odvětil  s úsměvem a na prst si začal namotávat jeho dlouhé vlasy ,,jdeš do toho?”

Druhý jen zamýšleně sklopil pohled ale nakonec přikývl.

,,Super, tak dneska v deset buď připravený” usmál se  a společně vešli do domu s Kie za patami.

,,Kluci přestaňte si tam šuškat a půjdete mi pomoct s jídlem”

•°•°•°•°

Muichiro tiše opustil svůj pokoj a podíval se na Tanjira, který už netrpělivě čekal na chodbě. Oba byli v černém oblečení, jako nějací zloději.

,,Připraven princezno?” ušklíbl se a prstem ho pohladil po tváři.

Chlapec se slabě začervenal a otočil hlavu pryč ,,Neříkej mi tak, Kamado!” odsekl a nervózně se zamračil ,,Radši pojďme, ať už to máme za sebou...”

V tichosti seběhli dolů, aby ostatní nevzbudili, pozdravili Tanjura, který seděl v obývacím pokoji s notebookem na klíně a vyšli na čerstvý vzduch.

,,Byl s tím Yuichiro v pohodě?” nahodil po chvilce útrpného ticha, které mezi nimi panovalo.

,,Rozmlouval mi to, ale to je jedno. Chci vědět proč toho chlapa máme zabít” odvětil a tázavě k němu zvedl oči.

Rudovlásek si jen zamýšleně oddechl ,,Myslím, že se nějak hrabal v čem neměl. Sám to nevím, ale musí to byť důležitý, když mě tím tatínek pověřil” odpověděl nejistě a pokrčil rameny.

Tokito si povzdechl ,,Chápu...”

Musel uznat že procházka s ním takhle v noci byla zajímavá. Kolem byl klid, jen občas přijelo nějaké auto a většina výloh už byla zavřená a pustá. Jediné co si v tuhle chvíli přál bylo, aby tu s nimi mohl být i Yuichiro, který kvůli jeho zdravotnímu stavu už nedokázal ujít delší vzdálenosti. Už to byla doba co spolu byli na procházce.

,,Muichiro”

Překvapeně zvedl hlavu a tázavě pozvedl obočí.

,,Jsi nějaký zamýšlený, všechno v pohodě?” zeptal se a drbnul do něj loktem.

,,Jo, nech to být” zamumlal a unaveně si protáhl záda.

Tanjuro si pobaveně povzdechl ,,Dobře, už jsme skoro tam, takže se připrav”

Černovlásek přikývl a pečlivě si schoval pramínky dlouhých vlasů do kapuce mikiny. Vytáhl z kapsy černou masku a podíval se na Tanjira který udělal to samé.

,,Tak poslouchej. Já zůstanu poblíž, ale zabiješ ho sám. Pokud možno vynech střelnou zbraň, aby jsi neudělal moc velký povyk. Potom ho tam prostě nech ležet a vrať se za mnou, vždyť to znáš” řekl s úsměvem a poplácal ho po zádech.

,,Vím, nejsem v tomhle nováček...” vydechl a zkontroloval si jak nůž v kapse, tak zbraň kterou měl na opasku pod mikinou.

Ocitli se před tmavou uličkou s jednou blikacíjí lampou, která osvětlovala jednu tmavou postavu, která někoho netrpělivě vyhlížela.

Tanjiro na něj s úsměvem kývl a jemně ho postrčil dopředu.

Tmavovlásek se zhluboka nadechl a tichými, ale sebejistými krůčky šel k té osobě. Naposledy se otočil, ale Kamada už nikde neviděl. Zakoulil očima a vytáhl si kapesní nůž.

Tomu muži však najednou zazvonil mobil.

,,Halo? Jo to jsem já. Ne ještě ne. Prolezl jsem všechno ale nic moc užitečného jsem o dvojčatech nenašel...”

Hned jak Muichiro uslyšel ten hlas, celé jeho tělo zkamenělo. Moc dobře ten hlas znal. Věděl kdo to je koho má právě teď zabít.

Všechno kolem něj jakoby se úplně zastavilo a jediné co zvládl bylo stát a paralyzovaně ho pozorovat.

Oči měl vyděšené jakoby viděl ducha a obě ruce se mu začaly třást.

Jedna ruka sama od sebe vytáhla zbraň a namířila ji na toho může.

Tanjiro, který to pozoroval ze střechy jednoho z domů hned zpozorněl. Hned si uvědomil že se něco děje, ale i přes to se rozhodl nezasahovat.

Muž hovor ukončil a otočil se, ale hned jak si Muichira všiml, vyděšeně sebou trhl ,,K-kdo jste? D-dejte dolů t-tu zbraň!” vyhrkl a už něco vytahoval z kapsy, jenže v tu chvíli chlapec stiskl spoušť.

Kulka proletěla přímo jeho čelem a muž bezvládně spadl na zem.

Muichiro však, jakoby stále neměl dost. Stoupl si metr od jeho těla a začal do mrtvoly střílet jednu kulku za druhou.

Vůbec se nedokázal ovládat. Pohled měl až děsivě prázdný a přesto neměl vůli výstřely ukončit.

Rudovlásek ho zmateně pozoroval a rychle po balkónech seskákal dolů.

Vůbec nechápal co ho to popadlo, ale věděl že ho musí zastavit.

,,Muichiro!” vykřikl a odhodil mu zbraň z rukou ,,co tě to popadlo?! Je to nebe-” zakřičel vytočeně, ale zarazil se, když se mu podíval do tváře.

Po tvářích mu tekly slzy, které se vsakovaly do černé masky. Oči měl plné strachu a celý stál jako paralyzovaný. Vypadal jakoby vůbec nebyl přítomen v tomto světě a jen plakal.

,,Muichiro, co se stalo?” vydechl zmateně, ale než jeho slova pořádně dozněla, chlapec padl na kolena a hlasitě začal plakat a vzlykat.

Tanjiro překvapeně, až zmateně zamrkal a dřepl si vedle něj ,,Notak, shh” špitl konejšivě a pevně ho objal. Čekal by že se menší odtáhne, jako to dělal vždycky když ho zkusit obejmout, ale kupodivu jen zabořil uslzené tváře do jeho černé mikiny a také ho obejmul.

Jen mu vzlykal do hrudi a jako hromádka neštěstí se u něj schoulil, jakoby chtěl své tělo více přilepit k Tanjirovi.

Nedokázal si odpustit dojatý úsměv. Přestože se mu právě zhroutil do náruče, byl roztomilý jako kotě.

Jemně ho pohladil po vlasech ,,Shh, neplač. Nic se nestalo” zašeptal konejšivě, když ucítil, jak křečovitě zaryl nehty do jeho mikiny.

Najednou však uslyšel nějaké hlasy.

,,Slyšeli jste to? To byla střelba!”

Tanjiro naštvaně zaklel a podezřívavě se podíval na prostřílené tělo, které stále leželo vedle nich ,,Sakra” špitl a více si k sobě Muichira přitáhl ,,Mui, musíme zmizet”

•°•°•°•°

Tanjiro tiše odemkl dveře a spolu s tmavovláskem, který mu poněkud neklidně spal na zádech, vešel do domu.

Neslyšně vyběhl schody do patra a prošel tmavou chodbou až k pokoji dvojčat. Opatrně otevřel dveře aby Yuichira nevzbudil, ale s překvapením zjistil, že chlapec sedí na posteli a čte si knihu.

,,Ty ještě nespíš?” zeptal se překvapeně když se na něj Yuichiro podíval.

Jen zavrtěl hlavou ,,Chtěl jsem počkat na Muichira, ale...” zamumlal a zarazeně si prohlédl svého bratra, kterého rudovlásek nesl na zádech ,,stalo se něco?”

Tanjiro pokrčil rameny ,,Nevím, prostě se zhroutil” zasmumlal a opatrně Muichira uložil do postele.

,,Zhroutil?!” vydechl překvapeně a starostlivě se na něj podíval.

,,Měl bys jít spát, vyřešíme to zítra” odvětil Tanjiro a tiše odešel do svého pokoje.

Yuichiro si povzdechl a smutně se na Muichira podíval ,,Jestli se vyspím...”

•°•°•°•°•

Tanjiro překvapeně otevřel oči, když uslyšel už poněkolikáté  vyděšený výkřik. Vyhoupl se do sedu a zmateně si promnul unavené oči ,,Kdo tu tak křičí...” vydechl a došoural se až ke dveřím.

Otevřel je a překvapením se střetl pohledem s Nezuko, která stála před pokojem dvojčat.

,,Co tu děláš?” špitl a tiše zavřel dveře svého pokoje.

,,Jeden z nich pláče ze spaní” zašeptala a chtěla otevřít dveře, ale rudovlásek jí zastavil.

,,Nechoď tam. Vyřeším to, tak běž uklidnit Rokutu, určitě ho to vzbudilo” řekl a ona jen s povzdechem přikývla a zmizela do jiných dveří.

On se zhluboka nadechl a tiše otevřel dveře jejich pokoje.

Spatřil Yuichira, jak seděl u Muichira, který se v posteli neklidně převaloval a tiše vzlykal. Bratr ho jemně hladil po vlasech, jakoby se ho snažil uklidnit.

Když ho postřehl, překvapeně zvedl hlavu ,,Vzbudil tě?” špitl a omluvně si povzdechl.

,,To je jedno” zašeptal a klekl si vedle jeho postele přímo do úrovně chlapcovy hlavy ,,co se děje?” zeptal se zmateně a starostlivě ne na neklidného Muichira podíval. Obličej měl uplakaný a zkřivený jakoby se s někým podvědomě pral.

,,Někdy prostě pláče ze spaní... Pokud bys přišel na to co se večera dělo, všechno by to ujasnilo”

,,Jenže já nevím co se mu stalo. Zabil toho muže, ale z nějakého důvodu do něj začal střílet jako smyslu zbavený. Jakoby to byla pomsta. Když jsem se ho ptal, neodpověděl a jen se rozplakal” vysvětlil Tanjiro tiše a nechápavě pokročil rameny.

Tmavovlásek si povzdechl ,,Muselo to být něco vážného...  Už je to doba co se to stalo naposledy. Vždycky v noci pláče, křičí a hází sebou... Doufám že nevzbudil ostatní” zamumlal a unaveně si promnul obličej. Chtěl ještě něco dodat, ale v tu chvíli se Muichiro převalil na bok a celý se schoulil do klubíčka, jakoby se před něčím snažil úkryt.

,,Prosím~ ne...” vydechl plačtivě a znovu zavzlykal.

Yuichiro se na něj starostlivě otočil a pohladil ho po ruce ,,Mui, neboj se...” špitl konejšivě, ale moc to nepomohlo, protože chlapec vzlykat dál.

Tanjiro mu upravil vlásky, které mu padaly do tváře a jemně mu utřel slzy z tváří ,,Shh, tiše, princezno... Vzbudíš celý dům a tvůj bratr se nevyspí” špitl se skleslým úsměvem na tváři.

Tmavovlásek se hned po jeho doteku ke všemu překvapení uklidnil. Nekonečný proud slz se zastavil a jeho tvář se viditelně uklidnila.

Oba překvapeně zamrkali, ale nakonec se pousmáli.

,,No vidíš že to jde princezno” vydechl pobaveně a jemně ho začal vískat ve vlasech.

Muichiro však v tu chvíli udělal něco co ani jeden z nich nečekal. Pomalu vyndal ruku zpod peřiny a přiložil ji vyššímu na tvář.

On jen zůstal se zatajeným dechem stát a nechal ho, aby tenkými prsty jemně přejížděl po jeho obličeji. Jakoby se podle hmatu snažil přijít na to kdo kolem něj je.

Oba se na sebe nejistě koukli a očima se dohadovali, jestli stále spí, nebo to dělá vědomě, přestože všechno napovídalo že to nedělá schválně. Zrovna on, který s ním nechtěl prohodit ani slovo pokud by to nebylo nutné.

Po chvíli ho Muichiro jen něžné pohladil po tváři a jeho ruka bezvládně spadla dolů z postele.

Tanjiro celou situaci stále zpracovával, ale i přes to se slabě začervenal. Jeho dlaň byla kupodivu jemná a doteky jeho tenkých prstů mu byly velmi příjemné. Popravdě by nikdy nečekal že se něco takového stane.

,,Aspoň je v klidu” vydechl úlevně, ale i pobaveně Yuichiro a trošku se v sedu narovnal ,,díky”

Druhý na chvíli přestal přemýšlet o předešlé situaci a jen rozpačitě přikývl ,,Nic to nebylo” usmál se, když si všiml otevřené knihy která ležela na psacím stole. Chtěl se pro ni natáhnout, ale černovlásek ho zastavil.

,,Počkej! Prosím nech to být” špitl prosebně a jemně stiskl bratrovu ruku ,,ještě nechci aby to někdo četl...”

Tanjiro překvapeně zamrkal, ale nakonec přikývl ,,Dobře, promiň. Jestli je všechno v pohodě, půjdu si zase lehnout a ty by jsi měl jít taky... Chceš pomoct zpět do postele?” zeptal se opatrně se postavil na nohy, přičemž Yuichiro jen zavrtěl hlavou.

,,Ne to je v pohodě. Ještě budu chvíli vedle něj a až si budu jistý půjdu zase spát...”

•°•°•°•°•°•°

Z klidného spánku Tanjira opět vyrušil křik, ale tentokrát o dost hlasitější. Zatímco předtím šlo o jeden výkřik, teď bylo slyšet jak někdo opravdu hlasitě a vyděšeně křičí.

Rychle vyskočil z postele a rychle se podíval z okna, aby zjistil kolik je. Tipoval by někdy brzy ráno.

Vyběhl na chodbu a všiml si že jsou dveře do jejich pokoje otevřené. Nakoukl dovnitř a uvnitř stáli jak oba jeho rodiče, tak Nezuko.

Yuichiro seděl na bratrově posteli a jemnými slovy se snažil uklidnit Muichira, který byl úplně schoulený do klubíčka a kromě křiku a vzlyků si také zakrýval uši, zatímco peřina kterou ze sebe zkopal se válela po zemi.

Všichni ostatní stalibkolem jeho postele, dost rozespalí. Nezuko a Kie se ho také snažily uklidnit a Tanjuro jen stál vedle nich a starostlivě celou situaci pozoroval.

,,Co se děje?” vyhrkl Tanjiro a prodral se přímo k jeho posteli.

,,Nevím. Co jsi odešel pryč byl klidný, ale teď začal křičet až vzbudil všechny okolo” odpověděl Yuichiro zatímco bratra hladil po paži.

,,Je v pořádku?” vydechla nervózně Nezuko.

Rudovlásek mu položil ruce na dlaně kterými si zakrýval uši ,,Muichiro, vstávej! Notak, probuď se!” odvětil naléhavě a jemně s ním zatřásl.

,,Rokuta pláče” vyhrkla Kie a vyběhla z pokoje.

,,Mui” řekl Yuichiro naléhavě a štípl ho do ucha

Chlapec s vyděšeným výkřikem otevřel oči a zmateně se podíval na lidi kolem sebe ,,C-co se...” vydechl.

,,Křičel jsi ze spaní, je všechno v pořádku?” zeptal se Tanjuro a dřepl si k jeho posteli vedle jeho syna.

Muichiro jen přikývl a nejistě sklopil pohled k zemi, zatímco Tanjiro podezřívavě přimhouřil oči.

Muž se zvedl ,,Dobře, musím se jít chystat do práce. Kdyby cokoli, zavolejte mi” řekl a odešel.

Yucihiro si unaveně prohrábnul vlasy ,,Mui, co se-?” nestihl ani větu doříct a bratr mu hned skočil kolem pasu, přičemž se vedle něj schoulil jako klubíčko vlny. Druhý ho trošku zařazeně jednou rukou obejmul ,,No tak, co se děje? Takhle jsi dlouho nevyváděl” zamumlal naléhavě a jemně ho pohladil po zádech.

Žádná odpověď, jen tiché plačtivé výdechy, kterými se snažil uklidnit.

,,Co se včera stalo?” zeptal se Tanjiro poněkud sklesle a starostlivě a posadil se na postel vedle Muichira.

Nezuko tak nějak vycítila, že by možná bylo vhodné je tu nechat a radši v tichosti odešla.

Tanjiro smutně sklopil ramena ,,Mui-”

,,Ten koho jsem zabil byl strýc Kokushibo!” vyhrkl plačtivě a přestože schovával obličej v bratrově rameni, bylo slyšet, tě začal znovu brečet.

Bratr se v tu chvíli úplně zarazil a jen omámeně odvrátil pohled do země, přičemž Muichira začal hladit po vlasech.

Naopak rudovlásek jako jediný nic nechápal. Nikdy neslyšel o jejich rodičích, natož o nějakých vzdálených příbuzných, takže toto jméno nikdy neslyšel a nemohl k tomu přirovnat nějaký kontex.

Už už se nadechoval k nějakým slovům, ale Yuichiro mu skočil do reči.

,,Mui, je brzy ráno, měl bys jít ještě spát”

Ohayo minna-san!

Zkusím být zase víc aktivní abych se dokopala víc psát atd, takže tu je ďalší kapitola <33

Doufám že se líbí a příběh vás stále baví

Vaše Anonymní Holčena ❤️

Datum: 8. Června
Počet slov: 2490