Muichiro zamknul skříňku a chtěl si vyhodit batoh na záda, ale Tanjiro chytil poutko batohu a sebral mu ho.

On se na něj překvapeně otočil ,,Co je?!" odsekl a naštvaně otočil oči v sloup.

,,Mám se o tebe postarat a vidím na tobě že sotva chodíš, takže ti ten batoh vezmu" ušklíbl se.

,,Máš mě jen zavést domů" zasyčel a zkřížil ruce na prsou.

Tanjiro pokročil rameny ,,To je to stejné. Tak pojďme" usmál se a oba se vydali pryč ze školy.

Po pár metrech si Muichiti něco uvědomil ,,Hej, dobře víš že ke mě se jde na druhou stranou" zavrčel.

,,Já vím, jdeme ke mě"

,,Co?!"

,,Uklidni se. Pořád si chci v klidu promluvit, ale ty nespolupracuješ. Je to zlé, ale využiju toho že se sotva hýbeš a motá se ti hlava, takže mě nezvládneš praštit a vyřešíme to. Opravdu ti nic neudělám. Vím jak to chodí, jsem stejný jako ty a nemám ti za zlé že mě chceš zabít, ale zkus být milejší když se ti snažím pomoct" odvětil prosebně.

Muichiro zakoulil očima a odvrátil pohled ,,Nenávidím tě, jen mi komplikuješ život..." zamumlal otráveně.

Tanjiro se usmál a obejmul ho kolem ramen ,,Nemáš zač"

,,Hej! Nejsme kamarádi tak na mě tak nesahej!"

Cesta jim zabrala asi patnáct minut, zatímco většinu času mlčeli, a došli k velkému domu který se nacházel od pohledu v bohatší čtvrti. Nemluvě o tom co tam stálo za auta.

Muichiro si dům jen nejistě prohlédl. Opravdu tam chce jít?

,,Nemáš se čeho bát, tak pojď" usmál se a rozešel se k brance.

Chlapec si povzdechl a vydal se za ním. Popravdě se dost bál koho tam potká. On měl jen bratra, takže si nedokázal představit rodinu kluka, který je už v patnácti masový vrah. Otec bude nějaký namachrovaný dědek, stejně jako Tanjiro, matka žena co nepracuje, ve drahých šatech a případní sourozenci stejní psychopati jako on.

Došli ke vchodovým dveřím a rudovlásek zazvonil na zvonek.

Netrvalo dlouho a ve dveřích stála malá žena s motýlí sponou ve vlasech. Hned chtěla Tanjira pozdravit, ale když si všimla kdo je vedle něj překvapeně naklonila hlavu.

,,Shinobu, tohle je můj spolužák Muichiro. Řekneš to prosím otci? půjdeme do pokoje" usmál se, zatímco chlapec vedle něj jen koukal do země.

Ona jen s úsměvem přikývla a pustila je dovnitř ,,Ale sundejte si boty, vytřela jsem".

Oba si sundali boty.

Tanjiro už chtěl jít dál, ale Shinobu ho zastavila. On se na ní jen nechápavě podíval a přistoupil k ní trošku blíž.

Naklonila se k jeho uchu a tiše zašeptala ,,Zaprvé, proč nejste ve škole? Zadruhé, proč má ten chlapec obvázanou hlavu?"

,,To je na dlouho" vydechl nejistě, popadl tmavovláska na zápěstí a odtáhl ho dál chodbou až ke schodům. Vyběhli nahoru a zamířili k jedním z několika dveří, které hned otevřel.

Muichiro nakoukl dovnitř. Vypadalo to jako obyčejný chlapecký pokoj. Postel ze světlého dřeva, stůl, skříň, poličky, okno se závěsy a nějaké plakáty.

,,Budeš jen koukat nebo si sedneš?" Sykl pobaveně Tanjiro, který už seděl na posteli a klepal na místo vedle sebe.

Menší nejistě zavřel dveře a posadil se vedle něj.

,,Líbí se ti tu?" zeptal se po chvíli.

,,Hmm" odbyl ho a nejistě se ošil.

Vyšší si povzdechl ,,Tak pojďme k věci. Jak jsem ti říkal, jsem si jistý že ten člověk co tě zaměstnává se tě chtěl zbavit...."

,,Dej mi s tím pokoj...."

,,Jen počkej. Něco jsem si o tom chlapovi zjišťoval a-"

,,Jak ty sakra víš pro koho pracuju?!"

,,Uklidni se. Prostě, ten člověk zaměstnává více vrahů a podle mých údajů, pokaždé když někdo udělá chybu, zbaví se ho. Proto jsem ti navrhl že by jsi mohl být u mě, ale to jsem ještě nevěděl o tvém bratrovi. Takže jsem si o tobě něco hledal a zjistil všechno. Tvůj bratr má vážnou nemoc a nechodí ani do školy. Byt ve kterém žijete patří pod sirotčinec, ale ten vám až budeš mít osmnáct, zabaví" řekl a chtěl dál pokračovat, ale všiml si že se jeho ruka začala slabě třepat. Jen si odkašlal a pokračoval ,,Každopádně probíral jsem to s otcem a ten souhlasil že bychom vás oba mohli adoptovat"

Muichiro se na něj zmateně podíval ,,C-co? Proč myslíš že ti na tohle kyvnu?" odsekl vytočeně.

,,Protože nemáš na výběr. Za pár let vám vezmou byt a ty to moc dobře víš" ušklíbl se a prohrábl mu černé vlásky.

,,Pořád mám práci!" zakřičel se slzami v očích.

Tanjiro naklonil hlavu ,,Všechny peníze dáváš za ty prášky pro bratra... Máte sotva na jídlo natož aby jste platili nájem"

,,Co ty o tom sakra víš?!" zakřičel a chtěl mu jednu vrazit, ale on ho popadl a hrubě ho přimáčkl ke stěně.

,,Všechno Muichiro. Vím i důvod proč jste sirotci"

Chlapec v tu chvíli úplně zamrzl a jen ho se slzami v očích pozoroval. ,,J-jak..."

On se vítězně ušklíbl ,,Nevím jestli jsem to zmiňoval, ale moje rodina je něco jako mafie. Má kontakty všude, je napojená na vládu a podobně. Většina mých sourozenců jsou ještě malí, ale já už rodičům pomáhám. Jako vrah nepohodlných lidí" odpověděl a vytáhl telefon. ,,Včera večer jsem dal anonymně vědět tvému zaměstnavateli že jsi mě nezabil. Je jen otázka času než tě doma navštíví nebo tě nechá zabít. Co když nebudeš doma a zabíjí místo tebe tvé totožné dvojče?" zamumlal chladně a skoro psychopaticky se usmál ,,Co budeš dělat pak?"

Černovláskovi se obě ruce třepaly a po tvářích mu tekly další a další slzy. Přesto se nedokázal ani pohnout nebo ze sebe vydat jediného hlásku.

,,Máš dvě možnosti. Přijmout mojí nabídku, nebo riskovat smrt svého bratra" usmál se a pohladil ho po uplakané tváři.

,,J-já... J-já..." vykoktat ze sebe a hend potom začal lapat po dechu.

Tanjirovi zmizel ten psychopatický úsměv z tváře a překvapeně ho chytil za paže ,,Hej, co se děje?" vyhrkl když si uvědomil že je něco špatně a zmateně se na něj podíval.

Už věděl že je jednoduché s ním manipulovat, ale tohle nejspíš přehnal.

Chlapci stále v hlavě zněla jeho slova o bratrovi. Nedokázal se vůbec ovládat. Všechno kolem něj se točilo a jeho pohled se zamlžoval, zatímco se nemohl pořádně nadechnout.

,,Dýchej Muichiro, uklidni se!" vyhrkl a když si uvědomil že to nikam nevede, úplně otočil strategii.

Jednou rukou ho chytil za rozklepané ruce a druhou ho objal ,,Klid, nemyslel jsem to tak!" vyhrkl, ale ani to nepomohlo.

Muichiro stále nedokázal popadnout dech a ani neměl sílu ho odstrčit jako minule. Téměř vše měl ve tmě, ale poslední co viděl bylo, jak ho Tanjiro opřel o zeď a běžel ke dveřím. Byl si jistý že slyšel jak někdo volá "mami!".

V tu chvíli úplně upadl do bezvědomí.

•°•°•°•°

,,Mami jsem doma! Co se děje?"

,, Zlatíčko, musíme si promluvit"

,,O-o čem? Proč je tu i Yuichiro?"

,,Muichiro, pověz nám pravdu. Kde bereš tolik peněz na bratrovy léky?"

,,N-na brigádě, tati"

,,Jaké?"

,,Mui, našel jsem tu zakrvácenou mikinu v našem pokoji"

,, C-cože?!"

,,Zlatíčko, řekni nám pravdu"

Muichiro vyděšeně vyjekl a vyhoupl se do sedu. Hluboce oddechoval a unavenýma očima se rozhlédl. Ležel v Tanjirově posteli, přikrytý dekou..

,,Jsi vzhůru?"

Překvapeně se otočil s uviděl rudovláska, který vedle něj seděl.

,,Je ti dobře?" zeptal se a tmavovlásek nejistě přikývl.

Tanjiro si povzdechl ,,Promiň, nechtěl jsem tě tak moc vystresovat..." zamumlal a omluvně sklopil zrak.

Muichiro překvapeně zamrkal. Opravdu se mu teď psychopat jako on omlouvá? Oficiálně už neví co od něj čekat

,,T-to nic" vydechl a utřel si oči, které měl stále plné slz.

,,Ale myslel jsem to vážně. Měl bys mou nabídku přijmout" vydechl a vážně se na chlapce podíval ,,Tenhle dům je velký. Budete mít vlastní pokoj, jídlo a tvůj bratr dostane skvělou péči"

Menší nechápavě pozvedl obočí ,,Pořád nechápu proč se tak snažíš? Nikdy jsme spolu nemluvili, nejsme kamarádi a pokusil jsem se tě zabít, tak proč mi tak moc chceš pomoct?" vydechl a tázavě rozhodil rukama.

Vyšší se zazubil a protáhl se ,,Oba zabíjíme lidi, ale každý za jiným účelem. Mě to baví a ještě tím pomáhám rodičům a sourozencům" odvětil klidně a namotal si na prst pramínek jeho dlouhých černých vlasů ,,Ty to děláš protože nemáš na výběr. Při každé vraždě brečíš a pak se necháváš dobrovolně šikanovat. Zajímalo mě proč a teď když to vím, mám chuť ti pomoct... Jako vrah vrahovi" ušklíbl se.

Muichiro vyděšeně zacouval ,,Ty jsi fakt magor...." zamumlal a odvrátil pohled ,,ale stejně, nic z toho nemáš"

,,Tak bych to úplně neřekl" vydechl ,,popravdě, hodil by se mi nějaký parťák a než mě odmítneš, vysvětlím ti proč je to výhodné pro oba. Pomůžu ti od toho chlapa, zajistím bezpečí pro tvého bratra a budete mít kde bydlet. Jediné co budeš muset dělat je-"

,,Uklízet, jak ta slečna" zamumlal a vytočeně ho probodl pohledem.

Tanjiro zmateně zamrkal a jen si povzdechl ,,Ne... Shinobu není naše uklízečka, ale je stejná jako ty a já. Je to vrah" odpověděl a pobaveně sledoval Muichirův zmatený výraz. ,,Když mi bylo pět skupinka lidí usilovala mému otci o život a měli v plánu využít malou holku, kterou vychovali jen k účelu vraždění aby mého otce zabila. Tehdy jí bylo devět let a ano, šlo o Shinobu. Málem se jí to povedlo, ale otec si všiml že to nedělá ze své vůle a vzal ji k nám. Doteď nevím jak se mu to povedlo" usmál se ,,ano, tenhle dům je plný vrahů a psychopatů, ale vadí to něčemu?" zeptal se a s úsměvem ho dloubl tváře.

Chlapec otráveně zabodl pohled do podlahy bez jakékoli odpovědi. Měl pravdu, byla to výhodná nabídka. Tentokrát by nevraždil jen pro peníze ale jako vděk? Ale chce vůbec spolupracovat s někým jako je on? Určitě ne.

Navíc byl přesvědčený že Yuichiro by také nesouhlasil.

Definitivně se rozhodl, že jeho nabídku odmítne. Zvládne to i bez jeho pomoci a bratra ochrání i za cenu vlastního života. Určitě si to jen vymyslel aby ho donutil přikývnout.

,,Ochráním bratra sám a tebe k tomu nepotřebuju. Díky za nabídku ale situace se nemění. Zabíju tě hned jak budu moct..." zamumlal monotónně a slezl z postele.

Tanjiro si jen unaveně povzdechl ,,Vážně... Ty jsi paličatý až to není možné..." vydechl a promnul si obličej.

Muichiro popadl svůj batoh a sáhl na kliku ,,Díky za pomoc" špitl a chtěl otevřít dveře, ale v tu chvíli se samy otevřely tak rychle, že ho málem trefily do nosu.

,,Jejda, omlouvám se zlatíčko jsi v pořádku?" vyhrkla žena, která se objevila ve dveřích. Byla oblečená v pohodlném domácím oblečení a milé se na něj usmívala.

On na ní jen překvapeně koukal.

Kdo je zase tohle?

,,Mami..." povzdechl si rudovlásek a vyskočil na nohy.

,,M-mami?!" vyhrkl Muichiro a znovu se na ní podíval. Vypadala jako normální milá a příjemná žena a je to matka takového psychopata?

,,Přinesla jsem vám něco k jídlu a tvému spolužákovi něco na hlavu" usmála se a teprve teď si chlapci všimli tácu s ovocem který měla v ruce. ,,Docela mě to vyděsilo. Je ti už dobře? Jsi asthmatik?" zeptala se a Muichiro jen nejistě zavrtěl hlavou. Je až nebezpečně milá.

,,Vlastně už musím domů... Ale děkuji" zdvořile se uklonil a vyklouzl ze dveří.

Ona ho zmateně pozorovala a poté se podívala na Tanjira ,,Stalo se něco?"

Tanjiro se tiše zahihňal ,,Nic... Zatím"

•°•°•°•°•°

Muichiro doběhl domů a rychle za sebou zavřel dveře jejich bytu. Zadýchaně se opřel zády o dveře a sjel po nich na zem, zatímco si frustrovaně složil tvář do dlaní.

,,Mui?" ozvalo se a z jejich pokoje vykoukl překvapený Yuichiro. Hned jak si všiml jeho obvázané hlavy se k němu rozběhl ,,Co se stalo?!" vyhrkl ale než se k němu dostal, jeho nohy se samy podlomily a on spadl na zem.

,,Nii-san!" vykřikl vyděšeně a doslova vystřelil k němu. Pomohl mu se posadit a chytil ho za ruku ,,Opatrně, víš že nesmíš běhat!" vyhrkl a starostlivě se na něj podíval.

Bratr si povzdechl ,,Já vím... Ale co se ti stalo?" vydechl starostlivě a opatrně ho pohladil po vlasech.

,,To nic není, jen jsem upadl... Ale jsem rád že jsem doma" zamumlal a pevně ho objal.

On si ho podezřívavě prohlédl ,,Něco se ti stalo"

,,N-no"

,,Muichiro"

,,Nic to není!"

,,V tom případě mi to můžeš říct!"

,,Nemůžu..."

,,Proč ne?!" vyhrkl Yuichiro vytočeně a popadl ho za ramena ,,nemůžeš všechno řešit sám! Možná mám slabé tělo, ale hlava mi ještě funguje, takže mluv!" řekl nekompromisně a vážně se mu podíval do očí.

Muichiro chtěl něco říct, ale v tu chvíli uslyšel zvuky zámku, což bylo nemožné, protože nikdo jiný klíče nemá. Vyděšeně se na bratra podíval, zatímco on nechápavě ale klidně hypnotizoval dveře.

,,Nedával jsi někomu klíče?" špitl vážně a Muichiro vyděšeně zavrtěl hlavou. ,,Pojďme do koupelny"

Ohayo minna-san!

Další kapitola je na světě a musím uznat že docela nudná na můj vkus. Ale počkejte na další, protože to je přesně ta jedna z kapitol, kde si říkám kdo mi v čase psaní ubližoval :D

Zkráceně připravte se na nějakou akci <3

Vaše Anonymní Holčena ❤️

Datum: 15.5. 2k22
Počet slov: 2162