,,Muichiro, jedu za rodiči do nemocnice, pojď se mnou"

,,P-promiň, j-je mi nějak špatně, jeď beze mě" vydechl a rychle za sebou zavřel dveře koupelny. Zhluboka se nadechl a zoufale se opřel o umyvadlo.

Klid... On se najde... Vrátí se...

Namlouval sám sobě a snažil se ze všech sil uklidnit. Měl by ležet v posteli, jak mu řekl doktor, ale v téhle situaci nedokázal jen tak sedět a čekat.

Zoufale si promnul tvář a nervózně začal ťukat prsty do umyvadla. Podíval se na sebe v zrcadle, ale po chvíli se mu do očí dostaly slzy.

,,Nii-san, co mám dělat..." vydechl a zoufale si dřepl na zem ,,ochraň ho... Nemůžu vás ztratit oba... Sám tu nechci být ani minutu...." zavzlykal a utřel si uslzené oči. Zhluboka se nadechl, ale vůbec se nedokázala uklidnit.

Zoufale semkl rty a podíval se na své ruce. Chvíli váhal, ale vyhrnul si rukávy a z šuplíku vytáhl žiletku.

Se zavřenýma očima se zhluboka nadechl a bez přemýšlení nechal ten kus kovu, aby si dělal co chtěl.

,,Je mrtvý? Jestli jo tak padáme"

,,Rychle, máme zpoždění a do kruhu je to dlouhá cesta"

Muichiro zmateně otevřel oči a snažil se pochopit co se mu právě vybavilo v hlavě.

Do kruhu... Kruh!

Hned si všechno poskládal.

Chtěl vyskočit na nohy, ale uvědomil si, že si žiletku zabodl dost hluboko. V tu chvíli mu to však bylo jedno.

Se slabým bolestným výdechem jí vytáhl a rozběhl se dolů.

,,Nezuko! Jsi tu ještě?!" zakřičel a rozběhl se po schodech dolů.

Nezuko stála u dveří a už byla na odchodu ,,Ano, co se děje?"

Zadýchaně k ní doběhl ,,Vím kde je Tanjiro!" vyhrkl.

,,Cože?! Počkej ty krvácíš, o čem to mluvíš?!" nechápala a chytila ho za ruku, po které mu zpod rukávů tekla krev.

,,Něco jsem si vybavil! Rozhovor těch únosců! Říkali že jedou do kruhu a to je krycí jméno pro doupě té skupiny kde jsem předtím pracoval!"

,,Pracoval? O čem to mluvíš. Radši si pojď sednout a uklidni se" vydechl a přinutila ho si sednout.

,,Ty to nechápeš! Musím pro něj jít! Ti lidi jsou nebezpeční!"

,,Ne, ty se musíš uklidnit. Oba jsme z toho co se děje unavení, tak se zhluboka nadechni" řekla a chtěla mu vyhrnout rukáv, aby se podívala proč krvácí, ale on jí nenechal.

,,Ne, já ho musím najít! Když vím kde je, nemůžu tu jen tak nečinně sedět!"

Nezuko si povzdechla ,,Nemůžeš tam jít sám. Půjdeme za rodiči a pak to můžeš říct policii, oni to nějak vyřeší"

,,Ale my máme málo času! Když víme že to předání byla past, mohlo by už být pozdě!"

,,Ty musíš hlavně odpočívat! Doktorka řekla že když se budeš přepínat, mohl by sis ublížit. Takže se zhluboka nadechni a -"

,,Ne! Musím ho najít!" vydechl a rozběhl se ke dveřím.

,,Muichiro, počkej takhle si ublížíš!" zakřičela a rozběhla se za ním.

Vyběhl že dveří a rozběhl se ulicí pryč.

Nezuko se před domem zastavila ,,No tak, je tma! Ztratíš se!" křičela zoufale, ale on se ani neotočil.

Vytáhla telefon a dala si ho k uchu ,,Mami! Muichiro utekl!"

•°•°•°•°•°

,,Doufám že jsme si rozuměli" zavrčel Obanai a naposledy Tanjira praštil do tváře.

Rudovlásek se na něj naštvaně podíval, jenže kvůli svázaným rukou se nedokázal ani postavit a kvůli té malé Sol nemohl ani mluvit.

,,Musím uznat že zašít ti pusu byl dobrý nápad, nemusím poslouchat tvůj otravný hlas" usmál se a utřel si jeho krev do černých kalhot ,,prozatím tě tu nechám a budu si rozmýšlet, jestli ti pošlu nějaké jídlo a pití, protože utíkat se nemá" pronesl a vytáhl z kapsy klíče ,,měj se, kluku"

Tanjiro ho jen pozoroval a hned jak zavřel dveře vzal do ruky malý nožík, který mu po cestě ukradl. Hrozně si chtěl rozříznout tu nit, kterou měl sešité rty. Byla to příšerná bolest a nedalo se to vydržet.

První si však musel osvobodit ruce, ale to bylo docela složité.

Chvíli to trvalo, ale nakonec se mu to povedlo. S oddechem si proklepal odřené ruce a trochu si je promnul.

Vzal zpět do ruky nožík a opatrně přeřízl tu nit.

Trvalo to dlouho a opravdu to pálilo, ale nakonec všechny kusy krvavé nitě vytáhl a promnul si bolavé rty.

Podíval se na dveře a zamýšleně se rozhlédl kolem sebe.

Musím pryč... Musím zjistit jestli je Muichiro opravdu mrtvý!

•°•°•°•°•°

Muichiro stále běžel, už mu docházel dech. Opravdu na sobě cítil větší únavu než obvykle, ale nehodlal zastavit, protože věděl že má ještě dlouhou cestu.

Telefon mu stále vyzváněl, protože mu volala Kie s Nezuko.

Běžel tmou dál a dál, jenže najednou se mu zamotala hlava, div nespadl na zem.

Rychle se opřel o nejbližší lavičku a zhluboka se nadechl. Když se to nelepšilo, posadil se a podíval se na mobil. 21:07 a měl téměř dvacet zmeškaných hovorů.

Měl bych jim zavolat zpět....

S povzdechem si přiložil mobil k uchu a čekal až to Kie zvedne.

,,Muichiro, konečně! To co říkala Nezuko nadává smysl, co se děje, kam jsi utekl?!"

,,Neboj, vysvětlím ti to!"

,,Ne, měl bys jít domů odpočívat, ne pobíhat po městě, a ještě k tomu v noci! Co kdyby se ti udělalo špatně?"

,,Prosím, Kie, poslouchej! Něco jsem si vybavil a vím kde Tanjira drží a kdo ho unesl! Byli to lidé z té agentury kde jsem předtím zabíjel! Nevím proč ho unesli, ale vím kde je!"

,,D-dobře, ale je to nebezpečné! Jdi domů a nahlásíme to na policii!"

,,Ale tady jde o čas! Ti lidé jsou nebezpeční, musím ho zachránit dřív než ho zabíjí!"

,,Muichiro, tady nejsme ve filmu o superhrdinech! Je to nebezpečné! Řekni mi kde jsi, zajedeme pro tebe a vezm3me tě domů!"

,,Ne! Copak to nechápeš?!"

,,Muichiro! Poslouchej mě, řekni mi kde j-"

Chlapec se slzami v očích vypl hovor a schoval si mobil do kapsy.

Proč to nechápou...

Otřel si slzy z očí a postavil se ,,Nikdo mě nezastaví..." zašeptal si sám pro sebe a rozběhl se dál.

,,Najdu tě, lásko..."

•°•°•°•°

Tanjiro nedočkavě stepoval u dveří a snažil se tím nožem otevřít dveře. ,,Sakra... No tak, prosím cvakni" vydechl a dál zápasil se zámkem.

,,Mysli na Muichira... Na ten jeho krásný úsměv..." říkal si sám pro sebe, aby se trochu povzbudil a soustředěně bojoval se zámkem.

Cítil že už to skoro měl, jenže uslyšel blížící se kroky.

Rychle odskočil ode dveří, sedl si na zem a ruce s nožíkem a rozseknutých provazem dal za záda, aby to nebylo tak poznat.

Cvakl zámek a dovnitř vešel Sanemi s chlebem a flaškou vody v ruce ,,Dlouho jsme se neviděli kluku, prý jsi znovu utekl a potkal se s malou Sol" zašklebil se a zamkl za sebou dveře.

Tanjiro nijak neodpověděl.

Dřepl si k němu a dal mu chleba k ústům ,,Jen se najez, pokud vím, dva dny jsi nic nedostal, tak dělej, nemám na tebe celý den"

Druhý si neochotně několikrát kousnul do chleba, zatímco pečlivě pozoroval každý jeho pohyb. Hledal každou příležitost k útěku.

Sanemi mu poté podal i vodu ,,Rychle, už si chci odpočinout a-"

V tu chvíli mu Tanjiro dal hlavičku a popadl klíče, které měl v ruce.

Muž překvapeně vyhekl a spadl na zem.

Tanjiro se rozběhl ke dveřím, ale nedokázal ten klíč strčit do zámku.

Sanemi se zmateně zvedl a naštvaně popadl prázdnou sklenici.

,,Ani to nezkoušej!"

•°•°•°•°•°

Muichiro se tiše plížil chodbou a soustředil se na každý nepatrný zvuk.

Když na to koukal zpětně, byla to docela blbost sem jít jen tak, protože u sebe neměl žádnou zbraň.

Bál se že někoho potká, protože se právě pohyboval po místě, kde je každý nebezpečný nájemný vrah, nebo psychopat.

,,Franto, podívej! To je Muichiro!" ozvalo se mu najendnou za zády a on vyděšeně ztuhnul.

,,Jaký Muichiro Pepo? On je přece mrtvý, při tom přepadení ho zabili!"

Chlapec se zmateně otočil a hned ucítil silnou vůní alkoholu.

Jsou opilý nebo?

Ten jeden si ho nechápavě prohlédl ,,Máš pravdu Franto! Stal se zázrak!"

,,Jak mi ta tvá dětská tvářička chyběla!" vykřikl ten druhý a oba se na něj vrhli, aby ho mohli obejmout.

Muichiro na ně jen zmateně koukal ,,N-no tak. Pusťte mě!" špitl a snažil se je ze sebe setřást.

,,Vrátil ses zase do agentury, že jo? Zase tě chci vidět zabíjet!"

,,Opravdu jsi nám tu chyběl! Půjdeme za šefem a řekneme mu že ses vrátil!"

,,C-cože, n-ne to nemusíte kluci! Jen mě nechte jít prosím" vydechl zoufale.

,,Ale Pepo, šéf je přeci mrtvý, ten kluk kterého tu drží ho zabil, zapomněl jsi?" řekl a Muichiro zpozorněl.

,,Máš pravdu, tak zajdeme za Sanemim a uděláme oslavu!"

,,Víte co kluci? řekněte mi kde je a já za ním zajdu sám, co vy na to?" navrhl černovlásek s nejistým úsměvem.

,,To je nápad! šel za tím klukem co zabil našeho šefa"

,,A kde ho najdu?"

,,Pujdeš dozadu do levého křídla a je zavřený vedle odpadní místnosti"

Muichiro se spokojeně pousmál ,,A nemáte nějakou zbraň na půjčení?"

,,Na co zbraň?"

,,Přemýšlej! Asi mu chce ukázat že je silný, protože nosit zbraně po kapsách je cool, určitě lépe zapůsobí!"

Chlapec se trošku zmateně pozoroval a čekal co se z toho teda vyvine. Na druhou stranu se tu nechtěl zdržovat, mohli by ho objevit a ne všichni jsou tupí jako tihle ožralci. Opravdu hrál o čas.

Zatímco se ti dva dohadovali, jednomu nenápadně vzal pistolu a druhému nůž a rozběhl se pryč.

Slyšel jak na něj volají, ale nezastavoval se. Jeho jediný cíl je najít Tanjira a s ním se dostat pryč. Teď už ho nic nezastaví.

Budova byla velká a chodby byly složitě propletené, jako nějaký labyrint, ale ani to ho neodradilo.

Už byl blízko.

,,O čem že jsi s tím klukem mluvil?" uslyšel najednou z vedlejší chodby.

Rychle zastavil a schoval se za nějakou hromadu přikrytou plachtou.

,,Nevím, mám to docela rozmazané, ale ptal se na nějakého kluka. Už vím! Toho Muichira!" řekl někdo kdo tam byl s tou druhou osobou a chlapec překvapeně zatajil dech.

,,To je ten mrtvý ne?"

,,Jo myslím že jo. Když jsem mu to řekl, hrozně se naštval a utekl"

,,Co?!" vyhrkl Muichiro, ale hned si uvědomil že to byl špatný nápad.

,,Neslyšel jsi něco?"

,,Slyšel, někdo tu musí být" řekl a ozval se zvuk, jako když někdo odjistit zbraň.

Muichiro se vyděšeně nalepil na stěnu a strachem zapomněl i dýchat.

,,Nevypadá to že by tu někdo byl... Musel jsi slyšet špatně "

,,Asi jo, jsem unavený, už se skoro půlnoc"

,,Ale zpět k tomu klukovi. Obanai ho naštěstí našel a teď si nejspíš vychutnává nějaký trest od Sanemiho"

,,To vím také, ale mě spíš zajímá ten Mui... Muikiro?"

,,Jmenuje se Tokito Muichiro. Určitě ho znáš v agentuře se o něm hodně mluvilo. Měl přezdívku Slza smrti a -"

,,Počkej, počkej! Chceš mi říct že ta slza smrti? Vždycky se o něm mluvilo jak je dobrý, objevoval se všude ve zprávách a tak a ty mi chceš říct že to byl ten malý kluk?"

,,Jo. Před pár měsíci se šéf rozhodl ho zabít, protože nesplnil zadaný úkol. Navíc argumentoval tím, že je mediálně moc známí a je to nebezpečné si ho držet. Jenže když ho chtěl dorazil, zastavil ho právě ten kluk, kterého tu držíme. Zabil šéfa a zachránil to pískle "

,,Chápu... O tom jsem vůbec nic nevěděl... Takže proč jsme unesli toho kluka a ne toho Muichira?"

,,Tak zněl prvotní plán, přinést je oba. Jenže se zvrtlo a toho kluka omylem zabili hned po tom, co on zabil několik našich mužů... Už to chápeš?"

Muichiro v tu chvíli úplně přestal poslouchat dál.

Oni myslí že jsem mrtvý?

Podle toho co říkali to znamená, že to řekli i Tanjirovi a on si myslí to stejné. Neměl teď čas tu sedět a čekat než odejdou, když teď ví co se tu vlastně děje.

Vylezl ze svého úkrytu a hned po prvním vystřelil.

Druhý se na něj překvapeně otočil, ale než stihl cokoli říct, nebo zakřičet o pomoc, schytal další výstřel a padl na zem.

Muichiro je přeskočil jako nějaké nízké překážky a běžel rychle pryč. Hned si uvědomil že tímto rozpoutal chaos a že má opravdu málo času.

Netrvalo dlouho a uvědomil si že doběhl do cíle. Uviděl před sebou odpadní místnost. Prohlédl si všechny dveře kolem, ale vůbec nevěděl které.

Po chvíli si všiml že jedny dveře jsou pootevřené. Opatrně do nich nakoukl, ale to co uviděl ho natolik vyděsilo, že málem upustil zbraň.

Uviděl Tanjira na druhé straně místnosti, jak bezvládně ležel na podlaze s celou hlavou od krve.

Vyděšeně zalapal po dechu a se slzami v očích se k němu rozběhl ,,Tanjiro!" vykřikl a klekl si vedle něj. Na hlavě měl stále čerstvou krvácející ránu a až teď si všiml že leží v rozbitém skle. Zároveň měl po těle spoustu modřin a nemohl ani přehlédnout, všechny ty vyryté křížky na jeho těle.

,,Tanjiro! Prosím, probuď se! Mluv na mě!" vykřikl zoufale a trochu s ním zatřásl. Nic. ,,Ne, nesmíš umřít! Nesmíš mě tu nechat, prosím otevři oči!" zavzlykal a položil si hlavu na jeho hruď, aby se ujistil jestli dýchá.

Dýchá! On žije!

Zvedl hlavu a uviděl že Tanjiro pomalu a unaveně otevřel oči.

,,Tanjiro!" vydechl nadšeně a utřel si slzy z očí.

,,M-mui... Z-za tebou..." zasípal tiše, jenže v tu chvíli se ozval výstřel.

Muichiro se na poslední chvíli otočil a pomocí čepele nože kulku odrazil. Následně spatřil Sanemiho, který stál u dveří s nabitou zbraní v ruce.

,,Takže ty žiješ... Nechápu jak je to možné, ale odsud se nedostaneš" ušklíbl se a pomalými kroky se k nim začal približovat.

Chlapec vytáhl zbraň a ochranářsky si stoupl před Tanjira ,,Nečekal jsem že bych tě ještě někdy potkal Sanemi... Musím říct že ten tvůj hnusný ksicht mi nechyběl" zamumlal a několikrát po něm vystřelil.

On se však hravě vyhnul, ale když na něj chtěl znovu namířit, Muichiro mu zmizel z dohledu.

Zmateně se rozhlédl, nikde ho neviděl, jakoby tu byl opět sám jen s Tanjirem.

,,Zdechni" ozvalo se mu za zády, ale než stihl zareagovat, Muichiro mu vykopl zbraň.

Muž však zareagoval rychle. Chytil ho za nohu a hodil s ním o zem ,,Nemyslí si že se nechám zabít od dítěte! Pošlu tě na stejné místo jako toho kluka s náušnicemi!"

•°•°•°•°

Muichiro odhodil zakrvácený nůž a spadl na zem vedle Sanemiho, který měl v břiše několik bodných ran a nijak nejevil známky života.

Poté se podíval na své stehno, ze kterého teklo stále víc a víc krve. Ta bolest byla nepředstavitelná, ale věděl že ještě nebyl konec.

Z posledních sil se dobelhal k Tanjirovi ,,Vstávej, prosím! Otevři oči" a rychle ze sebe strhnul mikinu.

Rudovlásek znovu ztěžka otevřel oči ,,J-je mrtvý...?" vydechl a pokusil se ho chytit za ruku.

,,Je, ale ty buď hlavně v klidu, jak se cítíš?" zeptal se a následně si sundal i tričko, aby ho mohl rozthnout a nějak se mu tím pokusil zavázat hlavu

,,J-je mi z-zima..." zasípal, ale všiml si jeho zakrváceného stehna ,,k-krvácíš..." vydechl, jenže v tu chvíli se z chodby ozvaly nějaké hlasy.

,,Běžel tudy! Rychle!"

Muichiro vyděšeně vyskočil na nohy a i přes tu hroznou bolest se rozběhl ke dveřím. Opatrně nakoukl ven a uviděl několik mužů, kteří se k nim blížili. Rychle dveře zamkl a rozběhl se zpět k Tanjirovi.

Vzal svou mikinu a pečlivě ho do ní zabalil ,,Jdou po nás, ale neboj, dostanu tě ven" uklidňoval ho a rozhlédl se po té místnosti, jestli nenajde něco užitečného.

,,U-uteč... Když jsem v t-takovém stavu, n-nezvládneme to..." zasípal a jeho oči se začaly pomalu zavírat a klíčit.

,,Cože?! Nenechám tě tady! To radši umřu, než abych tě tu nechal!" vykřikl se slzami v očích a jemně ho chytil za tváře ,,Dostanu tě odsud i kdyby to byla ta poslední věc kterou udělám... Nenechám tě zemřít když tě po tak dlouhé době vidím, lásko..." zavzlykal a položil si ho na klín, aby si ho k sobě mohl přitáhnout do objetí.

Tanjiro se zoufale snažil držet oči otevřené ,,Mui... Já to... Nezvládnu, chce s-se mi spát..." zašeptal unaveně.

,,Ne to nesmíš! Dívej se na mě, no tak snaž se zůstat vzhůru! Jsem tady!" vyhrkl a se slzami v očích ho pohladil po tváři ,,zůstaň tu se mnou, dostanu nás pryč"

,,Jsou tam! Musíme ty dveře vyrazit!" ozvalo se a Muichiro si ho k sobě vyděšeně přitáhl blíž.

,,T-to je ono, nic se neděje, dívej se na mě!" zašeptal a jemně ho políbil na čelo ,,všechno bude v pořádku, zůstaň tu se mnou" snažil se, jenže Tanjiro už úplně přestal vnímat a jeho oči se zavřely.

,,Tanjiro! Prosím, ještě to nesmíš vzdát! Bojuj! Ty to zvládneš!" vykřikl jenže najednou se za dveřmi ozvala střelba.

Vyděšeně si ho k sobě přitiskl a namířil na dveře zbraní ,,Neboj, dostanu tě ven.." zašeptal.

Netrvalo dlouho a někdo zničil zámek ode dveří.

,,Ani se nehni!"

Ohayo minna-san!

Chýlíme se ke konci, už mi zbývá poslední kapitola tohoto příběhu.

Jako vždy doufám že se vám to líbila <3

Vaše anonymní Holčena ❤️