Muichiro pootevřel oči a omámeně zamžikal. Zvedal se mu žaludek jako na kolotoči a hlava mu mohla každou chvíli vybouchnout. Neviděl vůbec nic.

Chtěl si sundat tu věc co měl na očích, ale uvědomil si že má svázané ruce za zády.

Chvíli byl zmatený co se stalo, ale nakonec si na všechno vzpomněl.

Měl zabít svého spolužáka. Byl rozhodnutý to udělat, aby se mohl vrátit za bratrem.

Jenže v tu chvíli mu to došlo.

Yuichiro!

Chtěl začít křičet, ale zabránila mu v tom páska, kterou měl přes ústa. Jediné k čemu se teda zmohl bylo zoufalé mumlání.

Nohy měl volné, takže zkusil kolem sebe něco najít, jakýkoli objekt nebo nějaký kus nábytku. Nic. Musí být u zdi v prázdné místnosti. V potaz připadal sklep, protože tu byla docela zima.

Začal cukat rukama, ale nic.

Do očí se mu pomalu ale jistě začaly tlačit slzy. Nebál se o sebe, ale O Yuichira. Bůh ví jak dlouho je sám doma. Co když se mu něco stalo nebo stane?

Zatracený Kamado...

Najendou uslyšel blížící se kroky a zvuk kliky.

Jeho tělo úplně ztuhlo a jen čekal co se bude dít.

Ten dotyčný za sebou dveře zamknul ,,Konečně jsi vzhůru. Asi jsem tě uzemnil moc"

Určitě to byl on.

Tanjiro k němu jistými kroky došel a dřepl si přímo před něj. Sundal mu šátek z očí, ale světlo v místnosti chlapce donutilo hned křečovitě oči zavřít.

Všechno se mu točilo jako na kolotoči a chtělo se mu spát

Vypadalo to jako obyčejná garáž. Tomu však nevěnoval pozornost a své oceánové oči upřel na rudovlásého chlapce před ním, který se pobaveně usmíval.

,,Nekoukej tak na mě. Předtím to nevyšlo tak teď třeba budeš sdílnější" řekl s úsměvem a strhl mu pásku z úst ,,Jsme v příjemnějším prostředí tak povídej"

Muichiro se jen zamračil a uhl pohledem pryč.

Musí vymyslet způsob jak ho zabít. Pokud to neudělá, nedostane peníze. Jenže za okolnosti že mu leží svázaný v garáži to bude o dost těžší.

Z přemýšlení ho přerušil Tanjiro, který si jen povzdechl ,,Dobře zeptám se znovu. Proč někdo jako ty dělá to co dělá?" zeptal se znovu a chytil ho za bradu, aby se mu mohl podívat do očí.

,,Jakoby ti do toho něco bylo!" odsekl a vykopl kolenem nahoru přímo jemu do brady.

Vyšší překvapeně vyhekl, protože tohle opravdu nečekal a musel se dlaní opřít o zem, aby udržel rovnováhu. Zhluboka se nadechl, aby potlačil to nutkání ho praštit. Ještě chtěl být milý, ale on mu to dvakrát nezlehčoval.

,,Tak jinak" zabrblal a posadil se do tureckého sedu. Znuděně si opřel hlavu o hřbet ruky ,,Dáme si takový upřímný talk co ty na to" ušklíbl se A znuděně přivřel oči ,,deep talk"

Muichiro ho jen vytočené pozoroval a propaloval ho pohledem.

,,Řeknu to narovinu. I já jsem zabil spoustu lidí" zamumlal a klidně čekal na jeho reakci.

Chlapec vykoulil oči div mu nevypadly z důlků.

Jak mohl věřit tomu, že někdo jako on je vrah. Ikdyž pokud vezme v potaz to, jak dobrý je v bojových sportech a v sebeobraně... Neměl problém mu probodnout dlaň skrz na skrz a unesl ho Bůh ví kam jen aby se ho ptal na zbytečné otázky. Jiní lidé by mu řekli psychopat, ale zrovna někdo pod přezdívkou slza smrti by ho asi soudit neměl.

Jen se víc zamračil ,,A komu to cpeš?" odsekl chladně.

Tanjiro jen pokrčil rameny ,,Musel jsem někde začít, je to pro tvé dobro. Jsi nájemný vrah a tvým úkolem bylo mě zabít, není to tak? Jenže ke tvé smůle nejsem někdo kdo se nechá zabít jen tak a ten kdo ti to prikázal to musí vědět, protože mě spousta lidí zná" ušklíbl se a chytil ho za bradu, aby se mohl blíže podívat na jeho rozseklý ret.

,,Ts, to bych chtěl teda slyšet tvé slavné jméno, Kamado. Vždycky jsem tě měl za bohatého spratka, co si sám nezáváže ani botu..." zamumlal otráveně a neklidně sebou škubl.

Rudovlásek pokrčil rameny ,,Nevím, říká ti něco jméno Černé slunce?" usmál se a tmavovlásek celý ztuhl.

Docela vyděšeně a překvapeně se na něj podíval a hlasitě polkl jakoby doufal že se jen přeslechl.

Znal to jméno.

Černé slunce je postrach celého Tokia. Podle jemu dostupných informací má na kontě přes padesát obětí. Většinou to byli lidé zapojeni do nelegální činnosti, členové mafií, ale také politici. Prý se na jeho hlavu vydala odměna, protože žádný z najatých vrahů ho nedokázal zabít.

,,T-to přece..." vydechl vyděšeně a opět se pokusil o osvobození svých rukou, ale marně.

,,Je to tak. Ale nemysli si že se v zabíjení vyžívám. Jen pomáhám svému otci tím že zabíjím nepohodlné lidí, to je všechno... Ale proč ti to říkám? Pokusil ses mě zabít, ale protože jsi můj drahocenný spolužák, bylo mi tě líto" usmál se a prohrábl jeho dlouhé černé vlasy.

Muichiro se zamračil ,,Líto? To si strč někam a prostě se nech zabít!" vykřikl a opět vykopl nohou nahoru, ale tentokrát se výsledku nedočkal.

On jeho nohu chytil ,,To mě opravdu chceš zabít nebo ti jde o svůj vlastní život? Zabíjí tě když mě nezabiješ?" Zeptal se a zaujatě naklonil hlavu.

,,Dej mi už pokoj! Nemám jinou možnost než tě prostě zabít, chápeš?! Nejde mi o mě, ale o něco mnohem cennějšího než je můj vlastní život!" zakřičel a adrenalín v jeho v těle napomohl tomu, že dokázal roztrhnout pásku kterou měl závazné ruce. Vyskočil na nohy a odskočil několik metrů od něj. Z pracovního dřevěného stolu vzal kladivo ,,Je mi líto ale je to jediná možnost..." zamumlal a rozběhl se proti němu.

Bylo mu špatně, ale myšlenky na jeho bratra, který je sám doma ho hrozně nabuzovaly. Pokud se nechá zabít, nebo ho nezabije, bůh ví co by se s ním stalo. Nedopustí to.

Vyšší si povzdechl ,,Mohl jsi mě to nechat doříct" povzdechl si a začal blokovat jeho údery. Musel uznat že holýma rukama se mu bránilo dost špatně. Nejdřív schytal do ruky, div neslyšel křupnutí nějaké své kosti ale po chvíli se mu podařilo chytit jeho ruku a podkopnul mu nohy. Ruku mu skřípl tak pevně, že ho donutil upustit kladivo a bolestně vyheknout.

Muichirovi bolestí vytřískly slzy, protože ruka kterou mu držel byla ta, kterou mu před tím probodl skrz na skrz. Ta rána stále dost bolela.

Tanjiro si bolestivě protřepat ruku, do které ho ten menší praštil kladivem ,,Au, opravdu máš sílu. Ale zpět k věci" začal, ale znovu se podíval na tu ránu v dlani kterou mu sám způsobil a zamračil se ,,hnisá ti to... Měl bych to aspoň něčím zalepit" zamumlal a doufal že už se trošku uklidnil, jenže se mýlil.

Tmavovlásek se vyhoupl nahoru a kopl ho do zápěstí, čímž ho donutil ho pustit. Protřepal si ruku a naštvaně se na něj podíval ,,Přestaň se starat! Už jsem ti řekl že není jiná možnost než tě zabít!" vykřikl naštvaně.

,,A co je tak důležité že si o tom se mnou nechceš promluvit? Jsi paličatý jako moje sestra...." zamumlal otráveně a chytil se za bolavou ruku.

Muichiro na něj chtěl hned něco zakřičet, ale uvědomil si že se mu zase třepou ruce.

Sakra...

Byl tak moc ve stresu úplně ze všeho. Hlavně z Yuichira. Jestli se o něj bude bát jako on o něj, ten stres mu zhorší stav.

,,Život někoho kdo je pro mě cennější než cokoli na světě!" křikl a popadl šroubovák, který se tam válel.

Rudovlásek si jen povzdechl, ale to už se k němu opět rozběhl.

Hrotem šroubovák mířil na krk, ale kvůli tomu třesu ho sotva udržel v ruce.

Čím větší stres ho dostával, tím víc pociťoval jak se mu podlamují kolena.

Tanjiro se ani moc nemusel snažit aby se vyhnul. Pevně ho chytil a vší silou ho kolenem kopl do břicha.

Muichiro vykřikl bolestí a svalil se na zem. Jednou rukou se chytil za břicho a druhou si dal před pusu, jakoby se snažil zabránit tomu co přicházelo.

,,Klepeš se jako osika... Chvíli tu počkej" zamumlal a odešel pryč

Chlapec se pokusil postavit, ale připadal si jakoby měl mořskou nemoc.

Tanjiro se vrátil během pár vteřin a v rukou měl lékárničku. Dřepl si vedle něj a tázavě naklonil hlavu ,,Pořád se mnou nebudeš spolupracovat?"

Muichiro ho jen propaloval pohledem, zatímco se opatrně natahoval pro kladivo, které u nich bylo. Když ho konečně měl že všech sil se proti němu rozmáchl

On však stihl zareagoval a kladivo mu jednoduše sebral. Vytáhl ho na nohy a pěstí ho několikrát praštil do tváře, než se složil na zem, naposledy ho kopl do břicha a naštvaně semkl rty.

Menší se z posledních sil chytil za břicho a trošku se schoulil do klubíčka.

Tanjiro si kleknul vedle něj a pohladil ho po rozcuchaných vlasech ,,Je mi to líto, ale nedal jsi mi jinou možnost. Ale aspoň mám jistotu že mě budeš poslouchat" povzdechl si a opatrně ho posadil o stěnu. Chytil jeho třesoucí se ruku a vytáhl desinfekce ,,Řeknu to narovinu. Buď je ten tvůj šéf úplně vypatlaný, nebo se tě chtěl jen zbavit. Neměl jiný důvod k tomu tě posílat zabít někoho jako jsem já" odpověděl a začal mu čistil zanícenou ránu.

Muichiro se snažil nějak bránit, ale ruce ho vůbec neposlouchaly. ,,O co ti jde..." vydechl a vyplivl krev.

,,Nabídnout ti u mě na chvíli zůstat. Jelikož tě chtěli nechat zabít. Navíc jakmile zjistí že stále žiju, mohli by ti jít znovu po krku. Jak jsi sám řekl, moje rodina je bohatá, takže by to nebyl žádný problém" pronesl klidně a podíval se do těch jeho hlubokých modrých očí.

Muichiro fakt nechápal jestli to myslí vážně. Nejdříve mu začal vyprávět o tom jaký je to hrozný vrah a teď mu nabídl, aby u něj zůstal. ,,D-dej mi už pokoj... "

Tanjiro si povzdechl a o něco jemněji ho chytil za bradu,,Ty jsi opravdu složitý případ... Prostě jdi spát..."

•°•°•°•°

Chlapec pomalu otevřel očka a hned pocítil bolest celého jeho těla. Pomalu se rozhlédl a zarazeně zkameněl na místě.

Neležel v té garáží, ale ve svém vlastním pokoji na své vlastní posteli.

Zmateně si promnul bolavé oči aby se ujistil jestli nemá halucinace. Jak se mohl objevit u sebe? Určitě to nebyl sen, stačilo se podívat na jeho dlaň.

Podíval se na vedlejší postel, ale zjistil že v ní nikdo neleží. Vyděšeně se vyhoupl do sedu a i přes všechnu bolest se postavil na nohy.

Ruce se mu opět začaly třepat.

Co když se mu něco stalo? Kolik uplynulo času co ho opouštěl?

Udělal pár úspěšných kroků, ale nakonec se stejně svalil na zem. Už se škrábal zpět, ale uslyšel rychlé cupitáni směrem k němu.

,,Mui!" vyhrkl Yuichiro, který se s vyděšeným výrazem ve tváři opíral o futra. Opatrně k němu došel dostal ho zpět do postele. Sám se vedle něj posadil a pevně ho objal ,,Tohle mi nesmíš dělat..." zamumlal a pohladil ho po rozcuchaných vlasech.

Druhý ho obejmul nazpět ,,Co se stalo? Jak jsem se sem dostal? Jak dlouho jsi tu byl sám?" vyhrkl a roztřepené ruce mu položil na tváře.

,,Dva dny jsem o tobě nic nevěděl, ale když jsem si dělal čaj, uslyšel jsem z našeho pokoje nějaké zvuky. Když jsem tam přišel, uprostřed pokoje stál nějaký kluk s rudými vlasy, který tě držel v náručí. Na uších měl květinové náušnice a na čele jizvu. Vypadal stejně překvapeně jako já když mě uviděl. Když jsem se na tebe podíval, měl jsi obličej od krve, jakoby tě někdo zmlátil. Než jsem stihl něco říct, ten kluk tě položil do postele a vyskočio z okna ven..." zamumlal a podíval se mu do tváře ,,Spal jsi celý den, ani nevíš jak jsem se bál..."

Muichiro jen překvapeně mlčel. Jak sakra Kamado věděl kde bydlí?

Poté se podíval zpět na svého bratra. Měl příšerné kruhy pod očima a vypadal unaveněji než kdykoli jindy.

,,Jak ti je? Bral jsi ty prášky?" vyhrkl a naléhavě se na něj podíval.

,,To je teď jedno, hlavně co ty? Řekneš mi co se stalo?" odsekl položil mu dlaň na tvář.

Muichiro zavrtěl hlavou ,,Odpověz! Já budu v pořádku ale tvůj stav se už od pohledu zhoršil. Hned si musíš dát ty prášky a odpočívat!" Vyhrkl a pevně ho chytil za ruce.

,,Jak jsem je mohl brát, když jsem se o tebe tak moc bál?! Zmizel jsi na dva dny a den jsi tu ležel! Jednou se se mnou zkus nehádat!" zasyčel a donutil ho lehnout si zpět do postele. I přes jeho neústupnost ho přikryl dekou ,,Prostě si odpočineš a řekneš mi co se stalo a žádné ale!"

,,Nejdůležitější je tvůj zdravotní stav takže si nejdřív dojdi pro ty prášky!" zakřičel se slzami v očích a prosebně se na něj podíval.

Yuichiro se nedokázal koukat na to jak plakal. Snažil se neustoupit, ale nakonec si povzdechl a natáhl se pro krabičku prášků, kterou měl na stolku. Vytočeně si vysypal dva prášky do dlaně a nasucho je spolkl. ,,Hotovo, tak teď mi to vysvětli!"

Druhý si oddechl ,,Já ani nevím. Všechno šlo normálně než jsem se dozvěděl že ten koho mám zabít je můj spolužák. I tak jsem se rozhodl ho zabít, ale on byl silnější než já. Pak netuším co se stalo ale ocitl jsem se u něj v garáži, kde se mi snažil promlouvat do duše. Musel jsem ho zabít, protože kdybych to neudělal nedostal bych ty peníze, takže jsem ho odmítal poslouchat. Jenže on byl fakt silnější a přes několik pokusů jsem ničeho nedosáhl a probral se až tady" zamumlal a položil se dlaň na čelo.

,,To byl ten který tě sem donesl? Nechápu to" odsekl a chytil ho za ruku ,,hlavně si s tím nelam hlavu, nic se nemůže stát"

Muichiro zalapal po dechu ,,Samozřejmě že může! Co si myslíš že se stane až šéf zjistí že jsem ho nezabil?! Bez peněz ti nemůžu koupit ty prášky!" vykřikl hystericky a opět měl slzy v očích.

,,Mui klid, nepanikař" snažil se ho Yuichiro uklidnit a utřel mu slzy z tváře ,,musíš si odpočinout, bylo toho na tebe moc, tak už se tím netrap"

Ohayo minna-san!

Doufám že se vám tahle kapitola líbila, protože celý tenhle příběh byl spontánní nápad, takže budu ráda za každý komentář <33

Vaše Anonymní Holčena ❤️

Datum: 5. 5. 2k22
Počet slov: 2332