Ozval se hlasitý hrom, který Muichira vytrhl ze spánku.

Vyděšeně otevřel oči a vyhoupl se do sedu. Podíval se ven z okna a uvědomil si že je bouřka. A to docela silná.

Nervózně se kousl do rtu pomalu si lehl zpět na polštář.

Nikdy se nebál bouřek, protože Yuichiro byl vždycky vedle něj, jenže teď tu byl sám. Ačkoli ho stálo spoustu úsilí to přiznat, klidně by mu tu stačil i Tanjiro. Jen ten fakt že by byl s ním v místnosti by ho uklidňoval.

Zkusil zavřít oči a téměř usnul, než se ozvala další ohlušující rána, při které sebou vyděšeně cukl.

Po krátkém zaváhání opatrně vyskočil na nohy a docupital ke dveřím které otevřel a ocitl se před Tanjirovými dveřmi.

Tiše je otevřel a přicupital k jeho posteli.

Ležel klidně a nerušeně, jakoby vůbec nevěděl o té bouřce venku.

Nemluvě o tom že se mu naskytl pohled na jeho tělo v upnutém tričku a krátkych spacích kraťasech. Perfektně vynikla jeho postava, což zapříčinilo že jeho srdce vynechalo několik úderu.

Než si to stihl uvědomit, prohlížel si ho už několik vteřin a jeho tváře byly rudé jako rajčátka.

Na chvíli se otočil a vlepul si rychlou facku ,,Žádné takové myšlenky! Ne, ne ne! Co kdyby mě u toho chytil?!” zašeptal neslyšně a rozpačitě si položil ruce na tváře.

Zhluboka se nadechl a otočil se zpět na něj.

Spal tak roztomilé, že mu rvalo srdce kdyby ho probudil. Málo kdy vidí tuhle tvář.

Znovu tedy zaváhal. Opravdu ho chce stále otravovat, protože je uplakaný? Navíc co když si z něj pak bude dělat srandu. Naopak věděl že jdou zítra do školy a že se musí vyspat. Ale může to vůbec udělat?

Zhluboka se nadechl a opatrně si lehnul vedle něj, zády k němu. Změna tlaku na matraci však vzbudila rusovláska.

Unaveně rozlepil očka a překvapeně si je promnul ,,Mui? To jsi ty?” vydechl, protože v té tmě viděl pouze jeho obrysy.

Tokito kývl ,,Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit...”

,,N-ne to nic, co se děje?” špitl a jemně ho pohladil po vlasech.

Tmavovlásek chvíli váhal ,,V-venku je b-bouřka” vykoktal ze sebe a očekával nějakou výsměšnou narážku, jako vždycky, jenže k jeho překvapení se nic neozvalo.

Naopak jen ucítil jak si ho za pas jemně přitáhl a ochranářsky ho obejmul.

Překvapeně zalapal po dechu a opět byl tak rudý že by mu i rajče závidělo.

,,T-Tanjiro...?”

,,Klid, je normální se bát bouřky... Ale už jdi spát” zamumlal rozespale a unaveně zavřel oči.

Menší nejistě přikývl. Velmi ho znervózňoval jeho dech, kterým mu dýchal na krk a to jak se k sobě tiskli.

Po chvíli ta nejistota zmizela a on si uvědomil jak příjemně se teď cítí v jeho objetí. Vůbec už ho nezajímala nějaká bouřka, jakoby Tanjiro všechny nepříjemné zvuky blokoval.

Spokojeně zavřel oči a opět se začal poddávat spánku.

,,Arigato...”

•°•°•°•°•°

Muichira vzbudil hlasitý a nepříjemný tón budíku. Natáhl se pro mobilní co ležel na stole a vypl ho.

Po té se rozespale otočil na druhý bok, jenže zjistil, že rudovlásek vedle něj neleží.

Zmateně slezl z postele a protáhl se. Kde by mohl být? Podle budíku určitě nezaspali.

Najednou se otevřely dveře a v místnosti se objevil Tanjiro s tácem s jídlem.

,,Dobré ráno” usmál se a položil tác na postel.

,,D-dobré... K čemu to je?” vydechl zmateně a unaveně si promnul oči.

,,Máš narozeniny, takže jsem ti udělal snídani” zazubil se a pevně ho obejmul, jakoby ho chtěl umačkat ,,všechno nejlepší!”

Muichiro překvapeně zalapal po dechu ,,P-počkej... Nedýchám...” vydechl a pokusil se ho od sebe odtáhnout, ale moc se mu to nedařilo.

Tanjiro ho po chvíli pustil  ,,Je ti šestnáct a pořád jsi malinký jako můj malý bráška” ušklíbl se a štípl ho do tváře.

,,Hej! Říká ten co ještě nemá ani šestnáct”

,,Já už mám šestnáct” zazubil se a zkřížil ruce na prsou ,,to nevíš?”

Tmavovlásek překvapeně zamrkal ,,C-cože? Proč o tom nevím!”

,,Nevím, ale jsem starší než ty. Teď to neřeš a pojď se najíst”

Společně se najedli a začali se chytat do školy.

Muichiro si zrovna u zrcadla česal své dlouhé vlasy, když v tom za sebou uviděl Tanjira.

,,Jde vidět že tě to hrozně baví” rýpnul si do něj a pobaveně naklonil hlavu.

Chlapec se zamračil ,,Tak si to zkus sám mít tak dlouhé vlasy” odsekl a dál se soustředil na svůj hřeben.

Tanjiro si povzdechl ,,Mohl by ses na chvíli otočit?”

Muichiro se zmateně otočil a uviděl v jeho rukou krabici zabalenou v modrém papíře.

,,Co to je?”

,,Dárek,.pro tebe” usmál se a krabici mu podal.

,,A-ale říkal jsem ti aby jsi mi nic nedával” namítl.

Rusovlásek pokročil rameny ,,Říkal, ale já to ignoroval”

Muichiro zahanbeně sklopil hlavu ,,Já ani nevěděl a kolik ti je a ty mi kupuješ dárek” zamumlal.

,,To je jedno, prostě to otevři ať můžeme jít do školy”

Povzdechl si a položil krabici na postel.

Opatrně roztrhal papír a šokem sebou škubl.

Překvapeně si dal ruku před pusu a šokovaně se na Tanjira, který se na něj jen smál, podíval ,,T-to je...?”

,,Jop” usmál se

Muichiro úplně strhal papír pryč a znovu si krabici prohlédl. Byl to grafický tablet, od pohledu drahý a kvalitní.

Radostí málem začal skákat do stropu ,,Kdo jsi to sehnat?!” vyhrkl.

,,Koupil jsem to včera po cestě domů. Líbí se ti to?” zeptal se s úsměvem a prohrábl si vlasy.

On přikývl a pevně ho obejmul ,,Děkuju, děkuju, děkuju!” vyjekl nadšeně a ještě pevněji ho zmáčkl.

Tanjiro překvapeně vydechl ,,Jsem rád že se ti to líbí, ale nečekal jsem takovou reakci”

,,Už dlouho jsem chtěl grafický tablet, ale bylo to drahé. Rodiče si to nemohli dovolit” zamumlal nadšeně a odtáhl se z objetí ,,jak velké máš sakra kapesné?!”

,,Dostatečně velké má to, abych ti mohl koupit pořádný dárek” ušklíbl se a přehodil si batoh přes rameno ,,tak vyrážíme?”

,,Jen si dočešu vlasy”

•°•°•°•°

,,Všechno nejlepší Muichiro!” ozvalo se jen vešli do třídy.

Co se bavil s Tanjirem, jakožto s nejpopulárnějším klukem napříč ročníky, jeho postavení samo od sebe vzrostlo a každý se s ním chtěl bavit.  Proto už od dveří viděl několik dárkových tašek na své lavici, nejen od jeho přátel, ale i od lidí kteří jen existovali v jejich třídě.

Slova se jako první chopila Kanao, která ho chytla za ruce ,,Pojď se podívat na ty dárky od nás a od ostatních. Na tom svém jsem si dala záležet!” vyjekla a odtáhla ho k lavici.

Chlapec si všechnu tu pozornost moc neužíval, ale nechtěl nikoho naštvat nebo urazit, tak jen přikývl.

Tanjiro je v tichosti následoval a pobaveně ho pozoroval, jak je nejistý.

Kanao ho posadila na židli a dala před něj fialovou dárkovou tašku ,,Otevři to!„ vyhrkla, ale v tu chvíli zazvonilo.

Dívka si jen povzdechla a odešla na své místo, zatímco tmavovlásek si oddechl že se všichni vypařili.

Aby se neřeklo, opatrně nakoukl do všech tašek a bylo na první pohled poznat co mu dali jeho přátelé a co ten zbytek se kterýma sotva promluví.

Většinou to byla nějaká čokoláda, svíčka nebo hrnek, naopak pár z tašek bylo krásné ozdobených i s věnováním.

Z přemýšleního vyrušil učitel, který přišel do třídy a započal hodinu.

•°•°•°•°

,,Ten oběd stál za nic, nepůjdeme se někam najíst?” navrhl Tanjiro, zatímco procházeli pustou školní chodbou.

Tokito pokročil rameny ,,Klidně, co třeba do té nové špagetárny?”

,,Dobře. Odskočím si na záchod, tak jdi do šatny a počkej tam na mě” usmál se a odběhl pryč.

Jen si povzdechl zahleděný do mobilu pokračoval v cestě. Ve volném čase si psal s bratrem, aby měl aspoň trošku pocit, že tráví narozeniny spolu.

Když v tom však do někoho narazil.

,,Omlouvám se, nedával jsem pozor” zamumlal a zvedl hlavu.

Před ním se tyčil vysoký hnědovlasý kluk, klidně o hlavu a půl vyšší a naštvaně ho probodávala k pohledem. Moc dobře tuto entitu znal.

,,Ts, jak se tu může taková malá bezmocná věc potulovat sama a otravovat ostatním životy!” odsekl agresivně a naštvaně se nad něj sklonil.

Tmavovlásek trošku nejistě couvl ,,Nebylo to schválně, tak si hleď svého” zamumlal a chtěl ho obejít, ale on ho chytil za límec.

,,Pochytil jsi nějak moc sebevědomí... Myslíš že jsi víc jen proto, že se bavíš s Kamadem?!” zakřičel a praštil s ním o skříňky.

Muichiro bolestně vyjekl, protože se bouchnul do hlavy ,,Pusť mě” vydechl, ale on mu nedal moc prostoru k pohybu.

Jen se ušklíbl ,,Jsi pořád stejně slabý skrček. Jediné tvé využití je být boxovací pytel” usmál se a napřáhl ruku.

,,Genya!” okřikl ho Tanjiro, který ho popadl za zápěstí a naštvaně ho probodl pohledem ,,pusť ho...”

,,Heh, najednou se ho zastáváš? Nikdy ti nevadilo když ho tví kamarádi mlátili před tebou! Tak co uděláš když ho teď praštím?!” zakřičel, ale než stihl něco udělat, Tanjiro ho od něj odstrčil.

,,Časy se mění, tak si dej pohov” odsekl a otočil se na Tokita ,,Jsi v poh-” ani to nestihl doříct a Genya mu dal pěsti do tváře.

Rusovlásek překvapeně vyhekl, ale než se stihl vzpamatovat, shodil ho na zem a začal do něj hlava nehlava mlátit.

,,Tanjiro!” vyhrkl menší vyděšeně. Nevěděl co má dělat, jestli má zasáhnout nebo ne.

,,Jsi otravný jako hmyz Kamado!”

,,To mě mrzí” vyhrkl, zatímco blokoval jeho útoky. Nebylo to nic těžkého, ale věděl že ho nemůže zabít. Navíc ho zajímalo co udělá Muichiro.

Ten už byl plně rozhodnutý co udělá, protože mu z té scény  už celým tělem proudil adrenalin a agresivita.

Ruce pryč...

S neutrálním výrazem vytáhl  nožík z kapsy a přiložil mu ho ke krku.

,,Pohni se a bude to tvůj poslední pohyb” zamumlal a Genya se vyděšeně  zarazil.

,,T-ty jsi magor” zakokat vystrašeně, zatímco Tanjiro ho jen pozoroval se zatajeným dechem.

Opravdu vypadal zvláštně. Jakoby mu v hlavě něco přeplo.

Muichiro na nic neodpověděl, jen za ním stál a čepel držel pár centimetrů od jeho jeho kůže. Ve tváři neměl žádnou emocí, jakoby si neuvědomoval, že vyhrožuje spolužákovi nožem. Nezajímalo ho to.

,,D-dobře, fajn!” vydechl vyděšeně a rychlým krokem odešel pryč.

Tanjiro si šokovaně utřel krev z nosu ,,Mui, už ten nůž polož” řekl nejistě a zvedl se. Pomalu došel k černovláskovi, který paralyzovaně stál na místě a opatrně mu vzal nožík z rukou ,,klid, dobře?” oddechl si a schoval si nožík do kapsy.

Muichiro sklopil hlavu a mlčel.

,,Co to do tebe vjelo? Genya je otravný, ale nemůžeš na něj vytahovat nůž, mohl by z toho být průšvih” odvětil káravě.

,,Já vím... Ale neměl tě praštit!” namítl a zvedl hlavu ,,promiň...”

Tanjiro nechápavě naklonil hlavu ,,Proč?”

,,Kdybych se mu bránil sám, neskončil jsi s rozbitým nosem...” zamumlal provinile a nejistě překročil z nohy na nohu.

,,To nic, ještě by jsi ho zabil” ušklíbl se a utřel si krev do rukávu ,,já se peru částo, takže vím jak na to abych nikoho nezabil”

Menší naštvaně semkl rty a vytáhl z kapsy kapesník ,,Rozmazáváš si tu krev přes obličej, baka” špitl si spíš pro sebe a pečlivě utřel mu obličej.

Tanjiro se pobaveně pousmál ,,Jsi jako moje máma”

,,Člověk který je samostatný nepotřebuje mámu” zazubil se a vydal se pryč, zatímco rusovlásek na místě stále zpracovával jeho poznámku.

Hned jak mu to došlo tak se pobaveně, ale dotčené ušklíbl ,,No počkej, to si vypiješ” rozběhl se za ním a oběma rukama ho štípl do boků.

On překvapeně vyjekl a pažema si zakryl boky ,,Hej!”

,,No co? Je těžké odolat když jsi tak lechtivý” namítl a chytil ho za ruku ,,pojď, půjdeme na to jídlo” usmál se a rozběhnul se s ním do šatny.

,,Počkej! Já nesnáším běh!” zafňukal.

,,Aspoň si vylepšíš fyzičku”

•°•°•°•°•°

,,Pojďme si koupit nějakou mikinu”

Muichiro se překvapeně zastavil ,,Já myslel že půjdeme na jídlo...” zamumlal nechápavě.

Vyšší přikývl ,,To půjdeme potom. Všiml jsem si že máš úplně poloprázdnou skříň... Nemůžeš pořád nosit to samé”

,,Proč ne? Když je to vyprané, kde je problém?”

Tanjiro si povzdechl ,,To je jedno, prostě si půjdeme něco koupit” rozhodl a vydal se k nejbližšímu obchodu z oblečením, který tu v obchoďáku byl.

Muichiro nesouhlasně semkl rty ,,Nemám tolik peněz abych si koupil oblečení”

,,Dostáváš přece kapesné jako já...”

,,F-fakt?”

,,Posílají ti peníze na účet, to sis nevšiml?” vydechl pobaveně a objal ho kolem ramen ,,ale to ti je teď k ničemu, protože budu platit já” ušklíbl se.

Nesouhlasně zavrtěl hlavou ,,To po tobě nemůžu chtít!”

,,Ber to jako dárek k narozeninám....”

Po krátké hádce se tedy vydali do obchodu něco vybrat.

Muichiro se zastavil u dvou mikin, které ležely vedle sebe. Byly to pruhované mikiny. Proužky měly béžovou a bílou barvu, ale na jedné z nich byla pruhovaná svisle a druhá vodotovně.

,,Tyhle tě zaujaly?” zeptal se mikinu si prohlédl.

Chlapec přikývl ,,Myslíš že by se to Yuichirovu líbilo?”

,,N-no to nevím” vydechl a tázavě naklonil hlavu.

,,Popravdě jsem zvyklý vždycky kupovat i pro bratra, takže vždycky všechno beru dvakrát, nebo v jiné barvě” příznal a nervózně si prohrábl vlasy ,,mohlo by mu to udělat radost až se vrátí z nemocnice...”

Rudovlásek nejistě sklopil pohled a zatnul pěst ,,A-asi máš pravdu” vydechl a prohrábl si vlasy.

Muichiro nechápavě zvedl pohled ,,Něco se ti nezdá?”

,,Ne to nic, půjdeme to zaplatit”

Zaplatili a konečně si šli koupit to jídlo. Tak jak se domluvili, tak si koupili špagety a vydali se na procházku do parku.

,,Je v pohodě kupovat Yuichirovi o číslo větší velikost než tobě?” zeptal se Tanjiro pobaveně.

Menší přikývl ,,On všechno nosí doma a větší oblečení je pohodlnější” odpověděl s úsměvem a vytáhl mobil ,,Vlastně jsem mu chtěl ještě zavolat” zazubil se a přiložil si mobil k uchu.

Tanjiro se jen pousmál a dál klidně jedl špagety se špenátem.

,,Ano?”

,,Nii-san! Všechno nejlepší! Jak se máš?” usmál se a rozzářily se mu oči nadšením že ho konečně slyší.

,,Jo, je mi fajn... Co ty?” ozval se docela unavený hlas jeho bratra.

To ho trošku znejistilo ,,T-taky, j-je všechno v pořádku?”

,,Ano, ano... Doufám že nesedíš doma když máš narozeniny”

,,Neboj, postarám se o to že nebude depkařit” usmál se Tanjiro, který celý hovor tajně odposlouchával.

Muichiro se dotčeně zamračil ,,Jak slyšíš... Jsou na tebe hodní, když máš ty narozeniny?” zeptal se, jenže nic se neozvalo.

,,Nii-san?”

,,Co? Promiň neslyšel jsem...”

,,Ptal jsem se... No to nic...” zamumlal a nejistě semkl rty ,,za jak dlouho tě propustí?”

,,N-no... Nevím... doufám ž-” to byla poslední slova co se ozvala, než zavládlo ticho.

Muichiro zařazeně vydechl ,,Nii-san? Yuichiro, jsi tam?”

Nic.

,,Nii-san?!” vyhrkl už poněkud rozrušeně když se hovor přerušil.

,,Co se děje?” zeptal se Tanjiro a starostlivě se na něj podíval.

Chlapec se podíval na černou obrazovku ,,J-já, já n-nevím! V-vypadlo to! C-co když...” vyhrkl vyděšeně, zatímco se mu ruce roztřásly tak moc, až mu mobil i s jídlem vypadl na zem.

,,Klid, Mui, uklidni se” vydechl a chytil ho za paže ,,nádech, výdech”

Tmavovlásek se zhluboka nadechl ,,C-co když se něco stalo?!” vyhrkl se slzami v očích.

,,Neboj, nic se nestalo. Určitě jen přišla sestra na kontrolu a musell rychle hovor vypnout. Hlavně klid, dobře?” odvětil a starostlivě se usmál.

,,M-myslíš...?” špitl nejistě a nervózně si skousl ret.

Tanjiro přikývl a pohladil ho po tváři ,,Určitě se za chvíli ozve” vzal ze země jeho mobil a do rukou mu vtiskl svou krabičku s jídlem ,,jsi tak nemotorný že jsi svoje jídlo upustil, tak sněz tohle”

Muichiro překvapeně zamrkal ,,Ale co budeš jíst ty?” namítl a pokusil se mu krabičku vrátit, ale on se nedal.

,,Žádné takové. Oproti mě jsi malý a hubený, takže musíš jíst” ušklíbl se dal mu ji zpět do rukou.

Menší se konečně úplně uklidnil a utřel si slzy z tváří ,,Jsi hrozně otravný, řekl jsem ti to někdy?” vydechl a provokativně se na něj usmál.

Tanjiro zavrtěl hlavou ,,Myslím že jsem to ještě nikdy neslyšel” odvětil ironicky.

Muichiro se tiše zahihňal ,,Ale pro jistotu mu později ještě zavolám”

•°•°•°•°•°•

,,Jsme doma!” zakřičel Tanjiro hned jak otevřel vchodové dveře a pustil Muichira dovnitř.

Oba si zuli boty a vydali se do obýváku, kde však zůstali stát se zatajeným dechem.

Nezuko seděla u jídelního stolu se slzami v očích a Rokutou na klíně, zatímco Kie seděla vedle ní a jemně jí hladila po zádech.

Chlapci se na sebe zmateně podívali ,,Děje se něco?”

Tanjuro, který postával u okna  se na ně smutně podíval ,,Volali z nemocnice...” odvětil a hned po jeho slovech Nezuko tiše zavzlykal.

Muichirovi se rozbušilo srdce div mu nevyskočilo z hrudi ,,P-proč? O-ohledně Yuichira...?” vydechl a nervózně se kousl do rtu.

Kie přikývla a podívala se do země.

,,Yuichiro...on, zemřel...”