Bylo už kolem devíti hodin. Pomalu se stmívalo a začalo být mnohem chladněji než odpoledne.

Všichni se rozloučili a vydali se každý svou cestou.

,,Jak se ti to dneska líbilo?” zeptal se Tanjiro a otočil se na Muichira, který šel vedle něj.

,,Nevím, nejsem zvyklý chodit ven s tolika lidmi... Ale asi to byla příjemná změna” nejistě se usmál a prokřupal si všechny prsty na rukou.

Vyšší se ušklíbl ,,No jo, jsou docela hluční. Ale je s nimi zábava” jednou rukou ho obejmul kolem ramen ,,za chvíli si na ně zvykneš”

Muichirovy tváře slabě chytly červenou barvu ,,D-dobře...”

Dalších několik metrů šli v tichosti, než si Tanjiro všiml, že má černovlásek úplne promrzlé ruce. Nebylo se čemu divit, protože narozdíl od něj, který měl přes tričko přehozenou aspoň košili, menší měl jen krátké tričko.

,,Není ti zima? Máš husí kůži”

,,N-no, trošku, ale za chvíli budeme zpátky, t-takž-” ani to nestihl doříct a Tanjiro si sundal košili a přehodil mu ji přes ramena. ,,P-počkej-” vydechl zatímco se jeho tváře víc zbarvovaly do ruda.

Vyšší nesouhlasně zavrtěl hlavou ,,Nechci aby jsi nastydl. Mě je teplo, ale ty se klepeš jako osika. Jako tehdy když jsem tě zavřel do naší garáže” ušklíbl se a provokativně pozvedl obočí.

Muichiro se podíval na svou dlaň, kde měl ještě malou jizvu po tom, jak mu nožem probodl dlaň ,,To byl hrozně špatný příklad...” povzdechl si.

,,Ale notak, byla to docela sranda ne?” zasmál se a pocuchal mu dlouhé vlásky.

Druhý naštvaně nafoukl tváře ,,Byla hrozná sranda ležet svázaný v garáži u nějakého psychopata” odsekl a na prostest otočil hlavu.

,,Říká ten co se toho psychopata snažil celou dobu zabít” ušklíbl se a jemně ho chytil za bradu, aby ho k sobě otočil ,,budeme se ještě přetahovat?” provokativně pozvedl obočí.

Muichiro zůstal stát jako opařený a snažil se rozdýchat jak blízko byly právě teď jejich obličeje. Zničeho nic dostal motýlky do břicha a srdce se mu rozbušilo jako splašené.

Po chvíli kdy stál jako v tranzu ho chytil za ucho a odtáhl ho od sebe ,,Jedna nula pro tebe...” odsekl frustrovaně a rychle se rozešel pryč.

Tanjiro ho pobaveně pozoroval, aniž by se pohnul z místa ,,Domů se jde opačným směrem” zavolal na něj.

On se zaraženě zastavil a rychle se rozešel zpátky. ,,Věděl jsem to...” zamumlal naštvaně když kolem něj prošel a šel dál tentokrát správným směrem.

Vyšší se rozesmál a rozběhl se za ním ,,Princezno, počkej na mě!”

,,Prostřelím ti hlavu, Kamado!”

•°•°•°•°•°

Tanjiro se probudil a zničeně se protáhl. Otočil se na bok a spatřil Muichira, který spal zády k němu.

S unaveným povzdechem se zvedl a znovu se protáhl. Poté obešel postel z druhé strany a klekl si vedle na zem.

Rád se díval na jeho spící obličej. Přestože spolu docela vycházeli, Muichiro byl vždycky nafouklý jako papiňák, protože ho rudovlásek stále provokoval.

Teď byl tak klidný a uvolněný, že jeho samotného docela uklidňovalo ho pozorovat.

Jemně mu upravil pár vlásku které mu z culíku vypadly a dal mu je za ucho. Poté ho jemně chytil za tvář a palcem přejel po jeho rtech.

Ta jeho roztomilost mu nahnal červánky do tváři. Spokojeně se usmál a postavil se. Včera ho docela dost provokoval, takže ho napadlo že by si to u něj mohl vyžehlit snídaní.

Převlékl se z pyžama a seběhl do kuchyně.

Nerad doma vařil, protože vařit pro tak početnou rodinu bylo náročné, ale dnes tu byli sami dva. Rodiče odjeli brzy ráno, Nezuko přespává u nějaké kamarádky a Shinobu vzala Rokutu na nějaký dětský den v parku, plus ostatní jeho sourozenci jsou na internátních školách.

Chvíli se zapřemýšlel, čím by mu mohl udělat radost. Vypozoroval že miluje zmrzlinu, takže v úvahu připadalo jen něco sladkého.

Nakonec se rozhodl pro palačinky se zmrzlinou samozřejmě.

Připadal si jako matka. Nejdřív udělat těsto a pak je udělat na pánvi. Taková piplačka nebyla nic pro něj.

Uběhla třeba půl hodina a on stihl zpracovat většinu těsta, když v tom uslyšel tiché cupitání z chodby.

Otočil se a naskytl se mu pohled na Muichira, který se k němu rozespale ploužil a mnul si ospalá očka.

,,Dobré ráno šípková Růženko” ušklíbl se a utřel si špinavé ruce do utěrky.

On jen překvapeně zvedl hlavu a očima rychle projel nepořádek na lince ,,Dobré...” zamumlal rozespale a došel vedle něj, aby zjistil co dělá.

,,Poskakuju tu už půl hodiny, dáš si?” usmál se a podal mu talíř na kterém měl dvě palačinky se šlehačkou a kopečkem zmrzliny.

Muichiro se na to překvapeně podíval ,,To jsi dělal sám?” vydechl ohromeně a převzal si od něj talíř.

,,Jop! Doufám že ti bude chutnat” odvětil s úsměvem a dal poslední palačinky na talíř.

Chlapec se potěšeně usmál a slabě se začervenal ,,Děkuju” odvětil vesele a položil talíř na linku, aby ho mohl obejmout.

Tanjiro překvapeně zavrávoral, protože se zatím nestalo že by ho jen tak bez varování obejmul. I tak ho ale jemně pohladil po vlasech ,,Není zač”

Posadili se ke stolu a pustili se do jídla.

Po dvaceti minutách už si jen povídali o různých tématech, než začal Tanjirovi zvonit mobil.

,,Ano, mami?”

,,Ahoj zlato. Volali mi teď z nemocnice ohledně Yuichira. Nechcete se za ním stavit?”

,,Jasně že ano! Muichiro bude nadšený?”

,,Super. Nezapomeňte ho pozdravovat že na něj všichni myslíme!”

,,Dobře” odpověděl a típl hovor.

Tmavovlásek vedle něj ho napjatě pozoroval a čekal co řekne.

,,Už prý můžeme za Yuichirem! Je vzhůru”

Jemu se nadšením rozzářily oči ,,Opravdu?!”

•°•°•°•°

Muichiro jemně zaklepal na dveře ke kterým je zavedla sestra a po chvíli i s Tanjirem za patami vešli.

Na jediném lůžku v místnosti ležel Yuichiro v nemocničním oblečení. Byl přípojen na několik přístrojů, které pravidelně pipaly.

,,Nii-san!” vyhrkl tmavovlásek a hned se k němu rozběhl. Pod peřinou ho chytil za ruku podíval se do jeho unavených očí ,,Jak ti je?!” zeptal se se slzami na krajíčku a smutně semkl rty.

Bratr se pousmál a jemně ho pohladil do hřbetu ruky ,,No tak Mui, nemusíš brečet, jsem v pořádku jak vidíš” odvětil s úsměvem, přestože by na něm i lajk poznal že v pořádku není. Jen z toho unaveného pohledu a pomalého mluvení.

Muichiro už opět nebyl daleko od dalších slz, nebýt Tanjira, který se do toho vložil.

Obejmul ho jednou rukou kolem ramen ,,Jen má o tebe strach, že princezno?” ušklíbl se a provokativně si ho k sobě přitáhl tak, aby ho co nejvíc zmáčknul.

Chlapec překvapeně vyhekl a jeho tváře doslova začaly hořet ,,Já ti dám princezna! Pusť mě! Nebo tě vlastnoručně podříznu!”

Yuichiro se pobaveně pousmál ,,Vidím že je všechno v pořádku i když nejsem doma” vydechl ,,Muichiro, mám žízeň, donesl by jsi mi pití?”

,,A kde ho vezmu?” zeptal se překvapeně.

,,Na druhé straně chodby je kuchyňka. Stačí když vezmeš hrnek a napustíš kohoutkovou vodu” vysvětlil a on jen přikývl a po menší rvačce s rudovláskem odešel.

Tanjiro se na něj nedůvěřivě podíval ,,No, nic mi do toho není, ale od kdy můžeš normálně pít?” zeptal se a jemně pozvedl obočí.

Yuichiro si povzdechl a vážně se na něj podíval ,,Nemůžu, jen jsem s tebou potřeboval mluvit...”

•°•°•°•°•°

,,Hlavně na něj dávej pozor” zasmál se Yuichiro.

,,Hee?! Já nejsem dítě! Nepotřebuju dozor!” vyhrkl Muichiro naštvaně, ale Tanjiro ho opět obejmul kolem ramen.

,,Neboj, nic se mu nestane” ušklíbl se a poškrábal ho ve vlasech ,,že, princezno?”

Chlapec jen naštvaně nafoukl tváře.

,,No nic já půjdu napřed, ať si můžete ještě popovídat sami” zazubil se a rychle vyplul ze dveří na chodbu.

Muichiro ho trošku zaraženě pozoroval, ale byl zticha.

,,Tak?” zeptal se a Muichiro se nechápavě otočil. ,,Jaké to s ním je?”

On si jen povzdechl ,,Hrozné! Pořád mi říká princezno, provokuje mě a-”

,,A líbí se ti”

Muichiro se zarazil a překvapeně ztratil slova ,,C-cože?! Ne!” vyhrkl a uraženě nafoukl tváře ,,Je hrozný!”

,,Ale stejně se ti líbí” zamumlal pobaveně a pozvedl obočí ,,nemusíš se snažil to hrát, vidím to. Poznám svého malého brášku... Máš rudé tváře, v žaludku ti poletuje hejno motýlků” usmál se.

,,T-to není pravda!” bránil se zoufale a slabě se začervenal.

,,Důkaz” ušklíbl se a vytáhl ruku zpod peřiny ,,pojď sem, dej mi ruku”

Černovlásek ho nafoukle chytil za ruku a sedl si na židli kterou měl vedle lůžka.

,,Je úplně normální že se ti někdo líbí... Prostě mu to rekni” usmál se.

Muichiro nejistě semkl rty ,,Ale vždyť... Jsme dva kluci...” zamumlal sklesle a zabodl pohled do země.

,,A to je problém?” zeptal se a pobaveně pozvedl obočí.

Druhý mlčel.

Yuichiro si povzdechl ,,Zkus si s ním o tom promluvit” navrhl, ale než stihl odpovědět, dovnitř nakoukl Tanjiro.

,,Je tady sestřička, návštěvní hodiny jsou u konce” odvětil.

Muichiro smutně sklopil hlavu a pevně jeho ruku sevřel.

Rudovlásek přešel k lůžku a položil mu ruku na rameno ,,Můžeme přijít zase zítra po škole” usmál se.

,,Hm...” zamumlal a z donuceni se postavil.

,,Mui, úsměv” zazubil se bratr.

Muichiro se pokusil o úsměv a nepatrně přikývl ,,Přijdeme zítra, nii-san”

Oba odešli z pokoje a vydali se k východu.

Menší byl už co se s ním rozloučili dost skleslý, což Tanjira trápilo.

,,Všechno v pohodě?” zeptal se a jemně mu položil ruku na rameno.

On jen pokročil rameny a rychle zamrkal, aby zastavil slzy, které se mu draly do očí ,,Já nevím...” vydechl a sklesle semkl rty.

Rudovlásek se zastavil a otočil ho čelem k sobě ,,Už jsem ti říkal že nemusíš nic skrývat. Jestli chceš řvát, řvi, jestli chceš plakát, do toho” řekl s úsměvem.

Muichiro sklopil pohled k zemi a zhluboka se nadechl. Zoufale se snažil držet. Už ho štvalo že mu stále pláče v náručí, jakoby mu jen nahrazoval Yuichira. Chtěl být trošku nezávislý, ale vůbec se mu to nedařilo.

Zvláštně proto že hned jak mu po tváři stekly první slzy, zoufale ho obejmul a zabořil zavřel do jeho ramene.

Tanjiro ho pevně obejmul a spokojeně se usmál ,,No vidíš... Nic se nestalo” usmál se.

,,O-on není v p-pořádku...” zavzlykal a ještě víc se k němu namáčkl ,,C-co když s-se n-nevrátí domů?”

,,Ale vrátí. Nesmíš být tak negativní” jemně mu prohrábl vlásky a opatrně ho políbil na čelo ,,bude v pořádku, uvidíš” pronesl konejšivě a nechal ho dál plakát do jeho trička.

Ačkoli si to opravdu nechtěl přiznávat, v jeho objetí mu bylo fakt dobře. To příjemné teplo a hřejivý dech ho tak uklidňoval že mu to dodávalo pocit že mu opravdu může věřit.

,,Tanjiro...?”

,,Copak?”

,,J-já-” jenže než stačil něco říct, kolem se prohnala jedna ze sester.

,,Prosím, jestli je všechno v pořádku, jděte, musí se tudy procházet!”

Oba nejistě přikývli, Tanjiro ho jemně chytil za ruku a rychle odešli z nemocnice.

Muichiro po cestě jen hypnotizoval jejich spojené ruce. Měl velmi hladkou a příjemnou dlaň. Byla také o něco větší než ta jeho, což mu dodávalo jistý pocit jistoty.

,,Co jsi to předtím chtěl?” zeptal se když už byli nějaký ten kus od nemocnice.

Chlapec se začervenal ,,N-no, j-ja... Řeknu t-ti to doma...” vykoktal ze sebe a trošku natáhl krok, jakoby chtěl být zpět co nejdřív.

Vyšší jen zmateně přikývl.

Když konečně došli domů, zuli si boty a kolem Shinobu která si hrála s Rokutou vyběhli po schodech nahoru do Tanjirova pokoje.

,,Tak, co jsi mi chtěl říct?” zeptal se s úsměvem a posadil se na postel.

Muichiro si nervózně skousl ret a posadil se vedle něj ,,V-víš j-já... Nevím j-jak to říct! Je to složité” vyhrkl a zoufale se pokusil zakrýt své rudé tváře.

Vyšší ho však chytil za ruce ,,Klid. Normálně se nadechni a řekni to jak ti to rádi srdce

,,No, i když to tak občas nevypadá, opravdu si vážím toho že tu se mnou jsi... Vždycky když se psychicky složím jsi tu pro mě jako opora, jakoby ti vůbec nevadilo že ti tu pořád brečím v náručí jako hromádka neštěstí, takže... Děkuju” vydechl nervózně a opatrně ho obejmul kolem krku, protože doufal že si aspoň nevšimne jeho rudých tváří.

Tanjiro překvapeně vydechl, protože ho tímto tahem docela překvapil. Po chvíli se však jen potěšeně usmál ,,Nemusíš mi děkovat. Tohle děláš pro každou osobu na které ti záleží” odvětil klidně a opět ho políbil do vlasů.

Chlapci se rozbušilo srdíčko jako splašené a rudý byl až na místech o kterých se mu nesnilo.

,,Ještě jedna věc!” vyhrkl a nuceně se od něj odtáhl, načež vyšší jen tázavě naklonil hlavu.

,,J-ja... Vím že je to divné! A hroznej trápne, ale nii-san mi poradil ti o tom říct, takže...” vyhrkl nervózně a zhluboka se nadechl ,,L-”

Než stihl něco říct, Tanjirovi zazvonil mobil.

,,Ano, Kanao?”

,,Yo, Tanjiro. Jsme u mě doma, jsou tu všichni a máme tu takovou menší párty. Vem Muichira a přijďte!”

Rudovlásek překvapeně zamrkal ,,Jsi opilá... Kdo všechno tam je?”

,,No... Já, Aoi, Zenitsu a ten jeho šarmant z béčka a Inosuke který tu flirtuje s nějakým borcem. Notak pojďte! Bude sranda!”

,,Blázni, zítra je škola” pobaveně si povzdechl a jedním okem se podíval na Muichira, který na něj nechápavě koukal.

,,To nevadí! Tak si zítra dáme od školy pauzu! No tak! Pojďte!”

,,Dobře... Budeme tam za dvacet minut” s těmito slovy típl hovor a otočil se na Muichira.

,,Co chtěla?”

Tanjiro si prohrábl vlasy ,,Chtějí abychom šli za nimi, mají doma nějakou akci a chtějí nás tam”

Chlapec sebou nejistě škubl ,,Nebude tam alkohol, doufám...” vydechl a tázavě pozvedl obočí.

,,No... Asi tam něco málo bude... Ale neboj! Nemusíš pít! Jen chci aby ses trošku uvolnil” usmál se a chytil ho za ruku ,,pojď, kdyby se jim podařilo mě opít, aspoň bych měl někoho kdo mě vezme domů” zazubil se a vytáhl ho na nohy.

Jemu se to však moc nezamlouvalo. Nikdy nebyl s nikým pít a nijak mu to nevadilo. Tyhle hurá akce nebyly nic pro něj.

,,J-ja nevím... Navíc zítra je škola a-a co by n-na to řekli tvoji rodiče?” zakoktal a nejistě semkl rty.

,,Neboj, jsou na služební cestě a vrátí se pozítří. Nic se nedozví” uklidňoval ho a pobaveně ho poškrábal na hlavě ,,a ty se trošku uklidníš a uvolníš, protože co tu Yuichiro není jsi napjatý, smutný a pořád mi přijdeš ve stresu, jakoby se ti každou chvíli chtělo plakat” usmál se začal ho tahat z pokoje.

,,A-ale co když se to zvrtne? Bojím se když jsou kolem mě opilí lidé... Jsou nevyzpytatelní” zamumlal a sklopil pohled k zemi.

Tanjira jeho odpověď docela překvapila. Znělo to jakoby měl zkušenost a nějakým opilcem, což ho dost zarazilo.

Navíc ho celkově překvapili že se bojí. Zrovna on, který zabil desítky lidí a nebojí se ani hororů. V posledních dnech byl hodně zvláštní.

Jemně ho pohladil po hřbetu ruky ,,Neboj. Budu na tebe dávat pozor a když by tě někdo obtěžoval, odejdeme” odvětil s úsměvem.

Muichiro nervózně přešlápl z nohy na nohu ,,Slibuješ...?”

,,Přísahám na své náušnice!” usmál se, popadl ho za ruku a vydal se ke schodům ,,užijeme si to”

Ohayo minna-san!

Žiju a mám pro vás další kapitolu. Vím že to teď vychází pomalu, ale za pár dnů se vracím domů, takže se vše zlepší.

I'm doing my best!

(Každopádně už v mezičase píšu další příběh, takže se máte na co těšit ;D)

Děkuji za přečtení a případně hlasy a komentáře <333

Vaše Anonymní Holčena ❤️

Datum: 3. Července 2k22
Počet slov: 2540