,,Hej, slyšel jsi o tom nájemném vrahovi který byl nedávno v televizi?"

,,Buď konkrétnější"

,,Prosimtě... Mluví i něm celé město... je to postrach našeho okrsku. Zabil už přes třiceti lidí a pořád ho nedopadli"

,,Už vím! Slza smrti, nebo nějak tak... Prý pokaždé když někoho zabíjí, má slzy v očích, jakoby zabíjet vůbec nechtěl. Je to zvláštní"

,,Přesně. Ale i tak, musí to být chlap jak hora s velkou silou. Prý si poradí i s bodyguardy, pokud jde o jeho cíl"

,,Páni... Nechtěl bych ho potkat tváři v tvář, musí být děsivý"

Tmavovlasý chlapec vykoukl z jedné z uliček a tyrkysovýma očima přejel ty dva muže, kteří stáli ve stínu a povídali si. S povzdechem si přehodil přes hlavu kapuci své černé mikiny a na tvář si dal černou masku. Z pouzdra které měl na stehně pod volnou mikinou výtah kapesní nůž a nervózně si s ním protočil v ruce.

Zhluboka se nadechl a rozběhl se proti nim.

Jeden z nich ho zaregistroval ,,Hej, někdo sem běží!" poznamenal, ale v tu chvíli byl svědkem toho, jak tato malá postava celá v černém podřízla jeho společníkovi hrdlo. Vylekaně spadl na zem a zády se nalepil na zeď za ním. Přestože věděl, že v této tmavé uličce ho nikdo neuslyší, začal hystericky křičet o pomoc.

,,Prosím ne, nechte mě!" vykřikl a začal rukama zběsile máchat před sebou.

Chlapec si utřel slzy z tváří které se mu vsakovaly do černé masky a zoufale si povzdechl.

,,Sayonara..."

•°•°•°•°•°

,,Hej, Muichiro!"

Tmavovlásek překvapeně zvedl hlavu od kreslícího bloku a upřel pohled na dívku s tmavými vlasy, která se skláněla nad jeho lavicí.

,,Měníme třídu, jdeme do učebny dějepisu. Mohl by jsi aspoň dělat že dáváš pozor, když si celé hodiny jen kreslíš" povzdechla si a rozhlédla se po vylidněné třídě.

Muichiro si rychle sbalil věci ,,Promiň Aoi, vždycky jsem tak zamýšlený že zapomenu vnímat..." vydechne omluvně a s batohem na zádech opustí třídu.

,,Hej slyšel si že ten vrah, slza smrti, včera večer zabil další dva lidi?"

,,Ja vím, bylo to ve zprávách"

Tmavovlásek si promnul obličej, jakoby se snažil ignorovat všechny kecy ostatních na chodbě.

,,V kolik jsi šel spát? Vypadáš unaveně" poznamenala a drbla do něj loktem.

,,Pozdě, měl jsem práci" zamumlal unaveně a vešli do další učebny.

Oba zapluli na své místo a čekali na zvonění.

Muichiro se znuděně rozhlížel po třídě a zastavil se u skupinky lidí.

Uprostřed stál kluk s rudými vlasy a krásnýma vínovýma očkama.

Byl to rádoby nejpopulárnější kluk třídy, Kamado Tanjiro. Byl to přátelský a extrovertní kluk z bohaté rodiny, takže to nebylo úplně překvapivé. Nevěděl proč, ale vždycky mu na něm přišlo něco zvláštního. Jakoby, něco co viděl jen on.

Na chvíli se jejich oči setkaly, ale Muichiro hned uhnul. Nerad navazovat oční kontakt s někým jako je on. Vždycky měl pak pocit, jakoby si ho prohlížel.

V tu chvíli mu cinknul mobil, aby upozornil že mu přišla zpráva.

Zapnul mobil a s povzdecehn si ji přečetl.

Takže dneska zase...

•°•°•°•°•°

Muichiro se naposledy rozloučil s Aoi a vydal se cestou domů. Bydlel v bytovce nedaleko školy, takže byl doma hned.

Odemkl dveře do bytu a hodil si batoh na zem ,,Jsem doma!" zakřičel a vyzul si boty.

Docupital k nejbližším dveřím a otevřel je. Byl to obyčejný studentský pokoj pro dvě děti. Dvě postele, stoly, židle a podobně.

Hned co si uvědomil že je pokoj prázdný, vykulil oči a rozběhl se do obývacího pokoje ,,Yuichiro?!" vykřikl a podíval se ke dveřím do kuchyně.

U linky stál chlapec, který byl vzhledově na chlup stejný jako on. S unavenýma očima se opíral o desku. Na sobě měl volně domácí oblečení a z nosu mu vedla tenká hadička.

,,Yuichiro!" vyhrkl a hned ho běžel podepřít.

On se na něj jen unaveně podíval ,,To už ti skončila škola?" vydechl a snažil se od něj dostat zpět k lince, ale Muichiro ho nenechal.

,,Nii-san, říkal jsem ti že nesmíš vylézat z postele když nejsem doma!" odvětil káravě a odvedl ho ke gauči kde si oba sedli.

,,Měl jsem hlad..." zamumlal otráveně Yuichiro.

,,Co kdyby jsi upadl? Dneska končíme brzo ale víš že končivám později" odvětil naštvaně.

Yuichiro si jen povzdechl ,,Tak bych se zvedl... Tak špatně na tom ještě nejsem" odsekl a promnul si obličej.

,,Vzal sis prášky?"

On jen provinile uhnul pohledem a zavrtěl hlavou.

Muichiro se zamračil ,,Nii-san!" vyhrkl naštvaně a rozběhl se do kuchyně. Vzal ze stolku krabičku s léky a nasypal si dva do dlaně. Popadl sklenku s vodou a vrátil se zpět k bratrovi. Všechno to položil na stolek před něj a naštvaně ho propálil pohledem.

,,Nechci ty prášky brát..." zamumlal a zkřížil ruce na prsou.

,,Musíš je brát!" vyjekl Muichiro a popadl ho za zápěstí aby mu mohl do ruky dát prášky ,,Pokud je nebudeš brát pravidelně-!"

,,Tak co?!" zakřičel a odhodil bílé prášky na stůl ,,Nemůžu je brát když vím co kvůli tomu děláš!" vykřikl a praštil pěsti do polštáře vedle něj.

Druhý sebou vylekaně trhnout ,,Na tom nezáleží! Prostě je sněz!"

,,Nezáleží? Takže tobě to nevadí?"

,,Nevadí co?"

,,Co pro to musíš dělat"

,,Neřeš to a dej si ty prášky..."

Yuichiro se zamračil a chytil ho za ruce ,,Mui, já vidím co to s tebou dělá. Nechceš to dělat, tak už toho prostě nech!" vydechl vážně a podíval se mu do očí, jakoby mu chtěl promluvit do duše.

,,Já jsem s tím v pohodě... Udělám pro tebe cokoli a ty to víš" zamumlal a sklopil pohled k zemi.

,,Uvědomuješ si že kvůli těm zbytečným práškům zabíjíš lidi?"

Muichiro mlčel.

,,Mui..."

,,Nejsou to zbytečné prášky!" vykřikl plačtivě a zvedl k němu své oči plné slz ,,Pomáhají ti a potlačují bolest! Tyhle malé tabletky jsou tak drahé že mi nestačí normální brigáda, abych ti je mohl koupit! Nemám jinou možnost!" po tvářích mu začaly klouzat první slzičky a jeho ruce se začaly slabě třepat ,,Zabiju klidně celé Tokio jestli budu muset, ale nemůžu o tebe přijít! Udělám pro ty zasrané prášky cokoli, protože bez tebe bych to nezvládl!" vykřikl se slzami v očích.

Yuichiro v tu chvíli hned začal couvat. Pevně sevřel jeho ruce a pohladil ho po hřbetu ruky ,,Notak, Mui, uklidni se..." špitl omluvně, ale bratr, jakoby ho neposlouchal.

,,Nemůžu tu bez tebe být! Potřebuju tě tady, Nii-san!" zavzlykal jakoby ho úplně přestal vnímat a jen upíral uplakané oči do prázdna.

,,Muichiro neboj jsem tady, nic se nestalo" odvětil konejšivě a pevně ho objemul, zatímco ho rukou hladil po zádech ,,Hlavně klid ano?"

Bratr mu jen tiše plakal do volného trička ,,Prosím nii-san... Dej si ten prášek..." vydechl a zaryl nehty do jeho trička ,,nechci tě zase vidět odjíždět v sanitce..."

Yuichiro chvíli váhal ale nakonec si tiše povzdechl oba prášky zapil. Opravdu ty prášky nesnášel.

Položil mu dlaň na tvář a utřel z ní slzičky ,,Už jsi spokojený?" trošku pobaveně se usmál a druhou rukou ho pohladil po vlasech

Muichiro se zhluboka nadechl a jeho třesoucí se ruce se konečně uklidnily ,,Slib mi že si je opravdu budeš dávat pravidelně... I když budu mít školu"

Druhý si povzdechl a znovu ho obejmul ,,Co mi zbývá..."

•°•°•°•°•°

Muichiro naštvaně odhodil sešit na zem ,,Debilní chemie!" vykřikl a otráveně se položil na postel.

,,Chudák sešit, nic ti neudělal" zamumlal Yuichiro, který znuděně seděl na vedlejší posteli.

,,Zítra píšu test a vůbec to nechápu!" zafňukal a natáhl se pro telefon.

Bratr si povzdechl ,,Pojď mi radši pomoct to přelepit..." zamumlal a jemně poklepal na hadičku, která mu vedla z nosu.

On přikývl a přeskočil na jeho postel. Klekl si vedle něj a otevřel šuplík ze kterého vytáhl lepící pásku. Opatrně mu z tváře sundal kus pásky, který mu držel hadičku na tváři a nalepil tam nový

,,Díky" poděkoval a a dloubl ho do tváře.

Muichiro se tiše zahihňal a pevně ho objal kolem pasu ,,Nemáš zač"

Yuichiro se jen pobaveně usmál a pohladil ho po vlasech.

Byli si opravdu blízcí. Přestože byli úplně odlišní a každý měl své starosti, dokázali celý den jen ležet v objetí a povídat si, zatímco byli oba rádi, že je ten druhý v bezpečí.

Oba klidně odpočívali než Muichirovi zazvonil telefon.

Otráveně se zvedl a i s mobilem odešel na chodbu, zatímco Yuichiro jen naštvaně hypnotizoval podlahu.

,,Prosím?"

,,Muichiro, jak jsem ti dopoledne psal, máš další práci" ozval se z mobilu hrubý hlas.

,,Vím, čekám na popis ať můžu vyrazit..."

,,Poslouchej dobře. Muž s rudými vlasy, kolem třiceti let. Fukjiki 3"

,,Díky..." zamumlal a schoval si mobil do kapsy. Vrátil se do pokoje a sáhl po černé mikině, kterou měl hozenou u postele.

,,Už zase?" zeptal se Yuichiro a naštvaně zkřížil ruce.

On jen provinile přikývl ,,Pokud to půjde dobře, za hodinu budu zpátky"

•°•°•°•°

Muichiro si tu osobu pečlivě prohlédl.

Měla černou kostkovanou mikinu s kapucí a tmavé kalhoty. Byl k němu zády, takže mu do tváře neviděl, ale takhle z dálky by toho stejně moc neviděl. Popravdě mu pár věcí nesedělo. Údajný třicetiletý muž se svalnatým tělem nebyl až tak vysoký jak si představoval a tělo měl podobné spíše stredoškolákovi.

Bohužel však neměl možnost s tím cokoli udělat.

Nemůže za ním prostě přijít a zeptat se, takže do toho prostě musel jít.

Zkontroloval si nůž v kapse na jeho stehně a přehodil si přes hlavu kapuci. Následně si na tvář natáhl černou masku a rychle si prokřupal prsty na rukou. Zhluboka se nadechl a úplně neslyšně se k té osobě vydal. Byl už pár metrů od něj.

Vytáhl si nůž a rozeběhl se mu přímo do zad.

Doslova už cítil, jak se čepel dotýká jeho krku, když v tom ho ten muž chytil za ruku a přes záda si ho přehodil do zadu.

Muichiro se mu bez problémů vysmekl a odskočil od něj o pár metrů dál.

Překvapeně se na tu postavu podíval, ale bohužel mu neviděl do tváře, protože měl moc velkou kapuci. Tohle mu byl čert dlužný.

I když musel přiznal že nebyl až tak vysoký. Mohl být maximálně o deset centimetrů vyšší než on.

,,Heee, kdo jsi?" ušklíbl se a vytáhl z kapsy kapesní nožík se kterým si párkrát protočil mezi prsty.

Tmavovlásek se zamračil. Proč mu ten hlas přišel povědomí? Určitě ho už někde slyšel, ale nevěděl kde.

Hned viděl že tohle bude problém, pokud se bude umět bránit. Pevně chytil rukojeť nože a opět se proti němu rozběhl.

Zkusil na něj útoky z různých stran, ale pokaždé ho bez problémů zablokoval.

Viděl jak se usmívá, což naznačovalo že očividně nepoužívá svou sílu a jen se baví.

Vyskočil nahoru, aby ho mohl sejmnout, jenže on ho chytil a praštil s ním o zem.

Muichiro překvapeně vyjekl bolestí a hbitě vyskočil zpět na nohy. Neměl čas na prožívání bolesti. Musí ho zabít.

Rozmáchl se proti němu nožem a ta osoba ho zablokovala tím svým.

,,Na otázky se odpovídá..." zamumlal pobaveně a sám se po něm rozmáchl.

Menší chlapec stihl na poslední chvíli uhnout, ale když ucítil že mu přeřízl látkovou masku, rychle se od něj přemetem dostal pryč. Sundal si kus látky, který byl přepůlený a odhodil ji. K jeho smůle však v tu chvíli zafoukal silný vítr a kapuce mu spadla z hlavy.

Ta osoba si ho přehlédla a bylo vidět jak se ušklíbla. ,,Takže ty... Musím uznat že docela překvapení" ušklíbl se a opět se k němu rozběhl.

Muichiro se několikrát vyhnul, ale tohle byl opravdu těžký soupeř. Jeho pohyby mu nestačily.

Zároveň v hlavě měl tu jeho větu. Nechápal co tím myslel.

Popadl Tokita za límec a několikrát ho praštil do obličeje. Následně si ho přehodil přes záda a zkroutil mu ruku tak, aby chlapce donutil upustit nůž.

Druhý bolestně zasyčel a nohou ho kopl do ruky, aby se dokázal osvobodit. Opět od něj odskočil na několik metrů.

Naštvaně se podíval na nůž, který ta osoba zašlapla a zpod mikiny vytáhl střelnou zbraň.

Po tvářích mu stekly první slzy a zoufale na něj nemířil. Udýchaně se na něj podíval a už se snažil vystřelit, nejenže zase začal mluvit.

,,Páni... Takže to ty jsi ten známý plačící vrah, slza smrti" pronesl pobaveně a sundal si kapuci ,,Tokito Muichiro..."

On jen vytřeštil oči a ruka se mu silně roztřásla.

Ten kdo se před ním objevil byl Kamado Tanjiro.

Rudé vlasy se lehce pohybovaly ve směru větru a jeho vínové oči si ho pobaveně prohlížely od hlavy až k patě.

Co má teď dělat? Opravdu zabije svého spolužáka?

Jen zavrtěl hlavou.

Musí ho zabít. Pro Yuichira. Potřebuje peníze na jeho prášky.

Rychle si utřel slzy z tváří, ale než stihl zmáčknout spoušť, on se proti němu rozeběhl.

Kolenem ho kopl do břicha, opět ho popadl za límec a několikrát ho pěsti praštil do tváře.

Muichiro se vzpamatoval, ale než stihl cokoli udělat, Tanjiro mu vykopl zbraň z rukou a praštil s ním o zem.

Obkročmo si na něj sedl a přišpendlil mu ruce u hlavy. Spokojeně se podíval na krev která mu tekla z nosu a znovu se ušklíbl ,,Musím říct že jsi silnější než vypadáš. Vždycky jsem myslel že jsi jen nerd co sotva udělá pár kliků, ale ty by jsi v pohodě přepral i nějakého security" ušklíbl se a provokativně naklonil hlavu.

Menší se pokusil ho nohama odkopnout, ale marně a jen se se slzami v očích zamračil.

Teď ho zabije, nebo předá policii. To se nesmí stát! Ještě mu není osmnáct, takže když ho pošlou do nápravného střediska, kdo se postará o bratra? Takové drahé prášky mu nikdo jiný nekoupí. Nemůže to nechat takhle.

Zoufale sebou škubl ze všech sil, ale s rudovláskem ani nepohnul.

Tanjiro si pobaveně povzdechl ,,Baví tě to? Nechceš mi už třeba něco říct?"

Muichirovi se v tu chvíli podařila vysvobodit jedná jeho ruka a hned ho praštil pěsti do tváře, jakoby doufal že to s ním něco udělá.

On však jeho ruku hned chytil a přitlačil s ní silou na beton ,,Začínáš mě dost štvát!" zasyčel, natáhl se pro nůž, který se u nich válel a zabodl mu ho přímo do dlaně, čímž mu ruku doslova přišpendlil k betonu. Skrz na skrz.

Tokito bolestivě vykřikl a do očí se mu dostalo více slz. Ta bolest byla příšerná a pulzovala od jeho dlaně až ke konečkům prstům.

Tanjiro využil toho že má jednu ruku volnou a otřel mu krev z rozseklého rtu ,,Když neumíš mluvit, budu tě muset donutí křičet. Řekl sis o to" zamumlal a párkrát mu prohrábl černou ofinu.

,,Nech mě být!" zakřičel jako agresivní pes, ale když se chtěl jakkoli pohnout, ten nůž se mu více zarýval do masa.

,,Notak klid, prostě si v klidu promluvíme..." povzdechl si a utřel mu slzičky z tváří ,,myslel jsme že je to jen povídačka, ale ty opravdu plačeš. Takže jsi nájemný vrah? Popravdě jsi ten poslední ve třídě od koho bych to čekal. Tichý, nevýrazný, chytrý a milý. Proč někdo jako ty dělá takovou práci?" zeptal se a zaujatě zamrkal.

Chvíli přestal vnímat bolest a zmateně se na něj podíval.

Právě se ho pokusil zabít a on řeší tohle?

,,Do toho ti vůbec nic není!" odsekl, ale v tu chvíli pod krkem ucítil ostrou čepel nože.

,,Není ale chci to vědět" usmál se a slabě mu nůž zaryl pod kůži.

Muichiro bolestně zkřívil obličej, ale v tu chvíli zaslechl houkání policie.

Tanjiro odložil nůž a otočil se za sebe, odkud to přicházelo. Poté se otočil zpět na Muichira ,,Nevadí, řekneš mi to potom..."

Ohayo minna-san!

Nový příběh je venku a jak jinak než něco brutálního... (Se mnou je něco opravdu špatně xd)

Každopádně už teď mám předepsaných několik kapitol, takže můžu slíbit že to bude stát za to <3

Pokud se vám tento příběh bude líbit, budu moc moc ráda za každý váš hlas a komentář <333

Vaše Anonymní Holčena ❤️

Datum: 1.5. 2k22
Počet slov: 2600