Pohled třetí osoby

Bylo dávno po pohřbu, celá Saminina rodina i příbuzní už byli dávno na smuteční hostině a snažili se zapít žal, jen Steve byl stále u jejího hrobu a stál jako přikovaný.

,,Nastydneš jestli nepůjdeš do tepla.'' Objevila se za ním jistá bruneta a stoupla si vedle něj, stáli tam v tichu, nic jí na to neodpověděl, neměl na to sílu, jeho mysl byla prázdná stejně jako jeho srdce.

,,Znala jsem Meredith už od jejích patnácti, zažily jsme spolu báječných sedmnáct let šílených zážitků a dobrodružství, ale ještě nikdy jsem ji neviděla šťastnější a rozjařenější když mi vyprávěla o tobě, naposledy byla takhle šťastná s jejím prvním přítelem...chápeš co tím chci říct?'' Otočila svůj pohled na něj Abby a on jí pohled oplatil.

,,Tím chci říct, že by nechtěla abys měl kvůli její smrti zničeny život, úplně vidím co by řekla: ,,Vzchop se a začni zase žít ty Bubáku jeden, nebo to budu já kdo tě bude strašit se svým příšerným zpěvem, bububububu.''

Zaimitovala Abby svou zesnulou nejlepší kamarádku a Steve se pousmál, přesně si to dokázal představit, věděl že má pravdu, ale bylo to pro něj moc těžké přijmout, nedokázal to.

,,Tak moc ji tu chci mít, chybí mi.'' Řekl a sklopil pohled na zem, slzy už uronit nemohl, neměl na to sílu, mohl se jen věčně budit v noci z nočních můr a přemítat nad tím co by kdyby, užíralo ho to, a byl si toho moc dobře vědom.

Abby k němu natáhla ruku a trpělivě čekala na jeho reakci, Steve na ni prázdně hleděl, stále žasl nad tím jak ta žena dokázala být silná, ikdyž přišla o svou nejlepší kamarádku.

,,Tak pojď Obře, půjdeme.'' Řekla a stále mu nabízela svou dlaň, kterou nakonec přijal a společně se rozešli od hrobu pryč, za novým začátkem.

O rok později

Avengers měli jednoduchou misi, eliminovat jednu z mnoha základen Hydry a zničit jejich pokusy, jenže kdo by čekal že tam Steve narazí na holku, kterou musel ke všemu ještě hlídat.

Se smrtí Meredith se již dokázal smířit, trvalo mu to dlouho, ale dokázal to, jenže když se podíval na tu holku, které měl dělat chůvu, zamrazilo ho jak moc byla jeho milované Sam podobná, možná jen bláznil, říkal si v hlavě, jenže její oči byly stejné jako její, a obecně její myšlení a chování, zkrátka bylo to až moc divné.

,,A jak tedy zní tvé jméno? Já jsem Steve.'' Řekl a potřásl si s ní, dívka měla tak zářivý úsměv, že ho to vracelo ke starým časům.

,,Těší mě, já jsem Elena, Elena Ackles.'' Představila se Elena a Steve jakoby se do krve nedořezal, asi slyšel špatně, MUSEL slyšet špatně, nevědomky se napjal a stiskl její ruku o něco silněji, ač nerad, viděl že jí to ubližuje, ale to si on prostě v ten moment nemohl uvědomit, jelikož stále zpracovával tu informaci.

,,Cože jsi to řekla?''

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Tak, a je tu oficiální konec Má maličkost, trvalo mi to dlouho já vím, ale vyhodila jsem si rameno na praxi a nemohla jsem s ním dlouho hýbat, vlastně ani teď by jste toto neměli číst protože jsem neměla co to rameno zatěžovat 😂 ale to se nějak zvládne.

S touto knihou chci vlastně i ukončit mou publikaci na tomto účtě, byly to krásné skoro tři roky, dokázala jsem sepsat dohromady patnáct příběhů, které se uložily v mém srdci navždy, ale nebojte se, psát budu nadále, jen ne tady, ale na mém druhém účtě, kde najdete i pokračování Mé maličkosti, kterou brzy vydám, jmenuje se Nová cesta, a bude to, jak jste pochopili, příběh o Eleně.

No, tak je to snad vše, děkuji že jste se se mnou podíleli na této cestě, a zase se uvidíme, naposledy se s vámi loučí

-Vaše Kezy Winchester