Když Eberts předvedl ten svůj údajně dokonalý přístroj, všichni ho pochvalně poplácávali po ramenou a provolávali mu slávu. Říkali mu, že nás zachránil. Pouze já jsem si byl jistý, že ten jeho vynález není vynálezem spásy, ale zkázy.
X. Y. West

Takhle zněl poslední zápis v deníku mého profesora a mého patrona v jednom. Byl schovaný mezi vědeckými deníky z jeho výzkumu a napsaný jeho vlastním kódem. Jen rok mi trvalo ho přeložit. Očividně nechtěl aby si to kdokoliv přečetl a ani se mu nedivím při tom co všechno tam psal. A obzvláště při tom, že ho popravily ani ne půl roku po tom. Tehdy mi bylo sotva patnáct, když k nám vtrhly vojáci aby ho odvedly a pak byl do čtyřiadvaceti hodin mrtev. Chybí mi a jeho vedení také.

Nikdo si tenkrát neuvědomoval jaký hrozivý potenciál ten přístroj má ale zjistily to velmi brzy. Už toho roku se u nás ujala diktatura i když přesně tomu to původně mělo předcházet.
Eberts vymyslel a sestrojil přístroj, který už u plodu v břiše těhotné ženy určí pohlaví, budoucí zaměstnání, psychologickou diagnózu i orientaci ale až ve věku kdy je vyloučen potrat. Mělo to eliminovat vznik dalších diktátorů, psychopatů, masovích vrahů a podobného odpadu ale to by to nesmělo padnout do špatných rukou.

Nařídili se povinné testy pro každou ženu. Kdo odmítl byl zatčen a přinucen násilím. Pokud nějaké dítě neodpovídá jejich standardům tak jen se narodí je zabaveno a prý humálně zlikvidováno.

Byl jsem jednoho takového procesu přítomen a k té jejich humálnosti bych měl  moře výtek. Abych nepřišel v podezření musel jsem se alespoň jedné takové akce účastnit a řeknu vám, že je to nechutný. Vytrhnou unavené rodičce dítě z rukou a odnesou ho do zvukotěsné místnosti, kde nikdo neuslyší jeho pláč. Nikdy na to co jsem viděl nezapomenu, do posledního výdechu si bude pamatovat vyděšený pohled děvčátka před tím než jí utli hlavu. Všude byla krev a ta malá hlavička se pomalu kutálela od těla.  Měl jsem tenkrát hodně práce udržet obsah žaludku tam kde byl.

Zabili ji protože neodpovídala jejich nárokům. Byla hluchoněmá ale v budoucnu měla sesadit stávajícího vůdce. To nikdo z nich přece nemohl dovolit. Měla mít skvělou budoucnost a být silnou ženou. Něco co už téměř neexistuje. To by se jim nehodilo.
Celá společnost, celé lidstvo se tím vynálezem posunul o tisíce let zpět. Každý v tomhle světě je jako podle kopíráku a já musel být dostatečně nevýrazný, opatrný a hlavně neviditelný abych přežil.

Jsem poslední pozůstatek své doby. Pak už tu zbyly jen ti co vše řídí, ostatní popravili. Je smutné a osamělé být poslední svého druhu.  Být tím jediným kdo si pořádně uvědomuje co se děje a touží to zastavit.  Na tom jsem  také pracoval a věnoval tomu celých deset let svého života.
  Dnes by to ale mělo skončit, mám plán a ten zrealizuju. 
Může to skončit hned dvěmi způsoby, buď uspěju a skončí tahle diktatůra nebo prohraju a zítřejšího dne už se nedožiju. To je asi ironií mého života.

Jsem outsider, který buď uspěje nebo zemře. Nic mezi neexistuje. Tohle se mi pořád ve smyčce opakovalo v hlavě když jsem se chystal na večer. V hlavním sídle diktátora se koná velký charitativní ples a jsou na něj zváni všichni s vědeckým vzděláním.
Je to výroční oslava Ebertsova vynálezu. Jako kdyby si to zasloužilo oslavu.
Proklínal tu zkaženou smetánku když ve společenském obleku vcházel do sálu.

Křišťálové lustry, malované stropy a voslovaná podlaha.  To bylo přesně to panorama co se mu naskytlo když se otevřeli velké dubové dveře a k jeho uším dolehla klasická hudba smíchaná se špitáním dámiček, jenž tu byly jako doplněk pro své partnery.
Já tu byl jako jeden z mála sám a i když vás to určitě napadlo ten důvod nebylo, že by o mě ženy neměli zájem. Právě naopak, já neměl zájem o ně. Žádná nebyla můj typ a naopak já nebyl typ žádného gentlemana, který zaujal mě.

Vzal jsem z tácku dvě skleničky šampaňského a do jedné nalil jed. Nedá se nijak zjistit a funguje až po osmi hodinách.

  Dlouhé roky jsem ho dolaďoval k dokonalosti a jeho složení znám jen já aby nepadl do špatných rukou. Takhle jsem se vydal za vůdcem našeho světa a předal mu otrávenou skleničku. Vypil ji během naší debaty a já věděl, že nemá nejmenší podezření.
Jeho důvěru jsem si získal svou běžnou práci. Jakmile byla jeho sklenička prázdná vydal jsem se za druhým bodem mého seznamu úkolů.
Proplyžil jsem se temnými chodbami až k hlavnímu přístroji. Mám přesně dvacet minut než sem někdo přijde to zkontrolovat. Už si myslely, že je nikdo neohrožuje a nezastaví takže zanedbávají zabezpečení. Ne nadarmo se říkává, pýcha předchází pád.

Teď to bude pro ně krutá pravda.
Vymyslel jsem počítačový virus, který naráz zlikviduje všechny tyhle  přístroje. Nahrát ho pak už byla chvilková záležitost.
Což je vtipný, když vymyslet ten virus mi trvalo tři roky. Zametl za sebou všechny stopy a se zastávkou u svého šéfa zase zmizel. Teď už mu zbývá jen čekat a dohlédnout na to aby to naopak nebylo teď horší.

Vracel se domů temným parkem a po dlouhé době měl dobrý pocit. Dokázal to. Zničil Ebertsův vynález, zabil vůdce a teď už ho čeká prázdný život bez cíle. Pomstil se za všechny ty malé děti, za všechny co popravyli a hlavně za něj.

Za muže co byl tím nejdůležitějším v jeho životě od okamžiku kdy ho zachránil. Existoval totiž ještě jeden důvod mimo toho, že to byl jeho vzor proč byl na odhodlaný zničit ty co ho zabili.

Stalo se to dřív než mu stihl něco říct. Tu jedinou věc, jenž mohla všechno změnit a on nikdy nezjistí jak by na to reagoval.
Nikdy nezjistí co by mu odpověděl až by to řekl.

,,Miloval jsem tě, Xaviere Yonasi Weste a to z celého srdce."zašeptal zastřeným hlasem do chladného nočního vzduchu a cítil jak mu po tvářich setkají slzy