Už jsou tu zase vánoce.

Od listopadu na každém obchodu visí vánoční výzdoba, v rádiu se hrají vánoční písně a lidi jako šílený nákupují. Tohle musí mít, tohle potřebuji a tohle by se jim hodilo.

Tato komerční stránka těchto svátků mě každoročně nutí přemýšlet, jestli by nebylo lepší sbalit si svých pět švestek a utéct daleko od toho všeho.

Většinou to dopadá úplně jinak.

Jakmile začnou vánoční prázdniny a člověk nemá žádný důležitý důvod opouštět dům, zmizím z povrchu zemského. Udělám si hrnek horké čokolády nebo čaj, ukradnou si talíř s lineckým cukrovím a pustím si pohádky. Zasednu nejlepší místo v obývacím pokoji na gauči a zabalím se do teplé deky. Moje vánoční srdcovka je Grinch. Toho malého zeleného mizeru zbožňuju. Plně s jeho názory souhlasím. Jen mě vždy trochu zklame když vrátí ty dárky. Dárky k vánocům nejsou vůbec třeba.

O vánocích by měl být člověk doma s rodinou, cpát se příšerným cukrovím, vycházet na procházku, po kolena být ve sněhu a užívat zimních radovánek. Tyhle svátky mají i svojí odvrácenou stranu. Provází je zima, mráz, led, a také mnoho neduhů jako rýma, chřipka, angína, kašel, podlitiny, zlomeniny nebo natažené vazy.

A jak to chodí ani já jsem neměla šanci se tomu vyhnout. Takže jsem skončila s chřipkou a zničeným kotníkem. Proto se není čemu divit, že mě přemohla únava a já usnula zrovna v tom nejlepším. Grinch se zrovna rozjel a vyholil starostníkovy cestičku na hlavě. Já se ocitla v zimní krajině, jakou znáte z každé pohádky. Bílé nadýchané závěje, stromky se téměř ztracely pod vrstvou sněhu a měsíc všemu dodával ten tajemný lesk. Obklopovalo mě to krásné ticho, kdy jediné, co člověk slyší jsou jeho vlastní myšlenky. Někdy to ovšem ale není výhoda.

Někde mezi tím jsem stála já. Přesně, jak byste čekaly, jsem měla dlouhé šaty až na zem, v barvě temnější než nejčernější noc. Byla jsem bosa a i přes všechny logické důvody mi nebyla zima a všechny mé problémy jako by nebyly.  Kromě krajiny mi vše připadalo více jako vlahá letní noc než jako noc v půlce prosince. Obloha byla jasná a hvězdy jakoby vesele tančily kolem kulatého měsíce jenž vše projasňoval.

Všechny klidné pocity mě ale náhle opustili jakmile se ozval ten hlas.

,,Neměl by být anděl jako ty, spíše v bílé?" utahoval si ze mě, ale už jen jeho hlas mi způsobil husí kůži. Pomalu jsem se otočila i když jsem přesně věděla kdo za mnou stojí.
I přes to co řekl, vypadal jako anděl.

Nezkrotné vlasy mu vlály a větřík je rozházel do všech směrů. Jeho čokoládové oči mi nejspíš viděli až na úplné dno duše a rty. Ty rty bych chtěla líbat až do smrti. Stál tam muž, jenž je bezesporu nejhorším zlodějem všech dob. Protože se mu povedlo ukrást mé rozbité srdce a ještě si toho ani nevšiml.

Bylo toho tolik, co jsem měla na srdci a chtěla mu to říct. Jenže to nešlo. Došla mi všechna odvaha v momentě, kdy udělal první krok mým směrem. S hlavou vztyčenou šel uvážlivím krokem šelmy na lovu a já byla jeho kořist.

Zastavil se tak blízko, že kdybych natáhla ruku dotkla bych se ho.

,,Mlčíš? To se ti nepodobá krásko." řekl s naprostým klidem.

Mě očividně k rozhovoru nepotřeboval. Přesto jsem měla potřebu udělat ten jeden krok vzad, který se mi nakonec stal osudným. Podklouzla mi noha a já se připravovala na hodně osobní setkání mé maličkosti s matičkou zemí. To se ale nekonalo. Pevný stisk paží, které se mi obtočily kolem pasu mě udržely na nohou a následně vtáhl do jeho náruče.

Mezi námi nebylo žádné místo, jeho hruď se tiskla k mojí a jeho vůně zahlcovala všechny mé smysly. Dívat se do těch úchvatných oči co mě věčně hypnotizovaly jsem nezvládla takže radši schovala hlavu do jeho hrudi.

,,Neschovávej se divoženko. Jsi úžasná. Zbožňuji tvou nespoutanou hřívu, tvé oči jenž jsou zářivější a krásnější než všechny hvězdy na nebi. Tvé rty mě dohánějí k šílenství, ale to nejkrásnější ukrýváš před světem i předemnou. Ale i když se snažíš  tvářit jako, že ho nemáš je tam. Tvé srdce a pokud bych si mohl k letošním vánocům něco přát pod stromeček, tak právě tento malý zázrak." mluvil s takovou lehkostí, že jsem mu to i málem věřila.

,,Nemůžeš dostat něco co už máš, i když sis to pro sebe ukradl nevědomky. Už dávno jsi se stal majitelem mého srdce a ani o tom nevíš." zašeptala jsem téměř na hranici slyšitelnosti.

Z očí se mi spustily vodopády slz a začaly se vsakovat do jeho košile. Uchopil mou bradu mezi své prsty a palcem mi stíral neposedné slzičky.

,,Proč brečíš krásko? Pořád jsi nádherná ale úsměv ti sluší víc." snažil se mě ukonejšit, ale ve skutečnosti to mělo opačný výsledek. Srdce mi sevřela úzkost a z úst se mi vydral vzlyk.

,,Protože bys to ve skutečnosti nikdy neřekl. V té kruté realitě jsem pro tebe jen vzduch. Nic víc." k mému zděšení jsem zněla zoufaleji než bych  měla. Už dávno jsem s tím smířená, nebo jsem si to alespoň myslela.
Už otvíral ústa, že něco řekne ale nakonec si to rozmyslel. Místo toho se začal sklánět k mým rtům. Když se naše rty setkaly a já měla první příležitost ochutnat jeho sametovou hebkost, bylo to velmi slané od mých slz. Prudce jsem se vymrštila do sedu a mělce dýchala. Položila jsem si ruku na srdce, které jako by mi chtělo vyskočit z hrudi a běžet přímo za ním. Lehce dezorientovaně jsem se rozhlédla, jen abych zjistila to co už dávno vím. Ležela jsem doma pod dekou a v televizi zrovna Marta vyznávala lásku Grinchovi.

Byl to jen sen. Hořkosladký ale nádherný sen. Přesně takový, jaký by měl v den vánoc být.

Znovu se mi spustily slzy a mně nezbylo než nechat všechen žal odplavat společně s nimi. Protože i když bych si teď nepřála nic jiného než aby ten pohádkový sen byla pravda. On je šťastný bezemě a to je vše na čem mi záleží.