Temnota.
Tma, že nebylo vidět ani na špičku nosu. Jediný alespoň zdánlivý zdroj světla byla malá díry sotva palec v průměru, za kterou teď prosvítal měsíc. Dnes byl úplněk a svou mýtickou září byl jediným světlem jeho utrpení. Kdo ví co zítřek přinese a jestli to vůbec někdo vědět chce, v téhle místnosti jako by se zastavil čas. Bělostné světlo klouzalo po vlhkém kamení a  nepříjemně připomínalo naději. Taky obchází kolem ale v téhle místnosti pro ní už neexistuje místo, zde není žádná naděje.

Kap... Kap.... Kap...

Neutuchající kapání se ozývalo v pravidelných intervalech jako by  odpočítávaly čas co mi ještě zbývá. V první chvíli to bylo příjemné rozptýlení od hluku kolem ale jak šel čas kapání neubývalo. Je to k zblázně jako by mi měřili čas než bude konec.  Nikdy  jsem nevěřil na šťastné konce, rozhodně ne pro mě ale byli tu i světle chvilky kdy jsem se odvažoval doufat. Je neuvěřitelné jak jsem byl naivní ale teď už to vím. Zápěstí a kotníky jsem měl do krve rozedřené od okovů. Štípala mě špína a možná už i počínající infekce.

Otřasl jsem se když z venku zavál chladný vítr. Přitáhl jsem si kolena k hruďi a opřel si o ně bradu. Snad se mi povede takhle alespoň trochu se zahřát. Ty otrhané hadry, kterým se už nedá říkat ani oblečení mě moc nezahřejí.
Opřel jsem si hlavu o studenou zeď a přemýšlel.  Odhrnul jsem si z očí pramen vlasů, dříve byly Rudé jako úsvit či dokonce krev ale teď pod tím množstvím špíny měli barvu hlíny. Jak se to všechno mohlo zase takhle pokazit? Ještě před pár dny jsem se opět odvážil doufat, že by to už mohlo být dobré. A teď?

Po tváři mi stekla jedna osamělá slza, kterou jsem se snažil ignorovat. Asi mi zkrátka není souzeno být šťastný a nejspíš i umřu aniž bych dostal šanci.... Na co vlastně? Vysvětlit to, napravit co jsem zkazil nebo říct pravdu, sám nevím.

Klap... Klap... Klap ...

Původně jsem si té změny ani nevšiml ale při pečlivém poslechu si všiml, že mimo vody slyší i něco jiného. Rychlé kroky se chodbou nesly několika násobnou ozvěnou. Ani jsem si nestihl pořádně uvědomit co se děje když se objevila slabá záře pochodně. Netrvalo dlouho a hleděl jsem přes mříže  do tváře tomu poslednímu, kterého jsem chtěl vidět.

,, Tak pojď padavko, půjdeme se projít. Sice si nedokážu představit takový rosol jak ty před králem ale chce abych tě přivedl. "řekl s odporným šklebem strážce co mě vždy nejvíc nenáviděl. Už od prvního dne co jsem získal práci podkoního mi házel klacky pod nohy a ani mě nepřekvapuje, že si nemohl nechat ujít příležitost mě vidět takhle. 

Zhluboka jsem se nadechl a pevně se  mu podíval do očí. Nebudu se před ním krčit a ani nehodlám dát najevo slabost. Postavil jsem se, i když mě nohy sotva drželi  a čekal jsem až si pro mě přijde.

Cink... Cink... Cvak...

Odemkl pracně velký zámek a překonal tu krátkou vzdálenost co nás dělila. Teď vypadal jako opice ještě víc než jindy. Hrubě mě uchopil za loket a táhl mě ven. Vláčel mě za sebou a nebral na mě ani ten nejmenší ohled.  Klopítal jsem za ním po schodech. Čím blíž jsme byly trůnímu sálu tím jsem byl nervóznější. To by ale nebylo to nejhorší. Pobyt v kopce se na mě podepsal.  Jak jsme postupovaly, začal jsem být dokonce rád, že mě vláčí. Opouštěly mě síly a podlamovaly nohy.

Zastavil až před velkými dřevěnými vraty. Byly temné a masivní, poslední šance abych zkusil utéct, protože až projdu těmi dveřmi nebude cesty zpět. Zavřel jsem oči, když natáhl ruku.

Ťuk... Ťuk... Ťuk...

Už je pozdě.. Takle myšlenka mi proletěta hlavou když se celou místností rozlehlo ťukání. Rozrazil dveře a dotáhl mě před trůn, před krále. Pustil mě a mé nohy to semnou vzdaly. Složil jsem se na podlahu jak kus hadru a snažil se v sobě najít zbytek síly abych mohl vstát. Chci svému osudu čelit s hrdě vztyčenou hlavou.

Zvedl jsem k nim pohled a to co jsem viděl mě zarazilo. Na trůnu seděl vládce v celé své velkoleposti, tmavě blond vlasy mu lemovaly tvář a i když na svůj věk nevypadal měl  pár šedých vlasů.  Ocelové oči na mě shlížely s mocným klidem. Na levo stála jeho dcera, vysoká blondýnka s modrýma očima v růžové róbě. To ona za tohle všechno mohla. A na pravo..

Tam stál ten, kterého jsem chtěl ještě  naposledy vidět. Králova práva ruka, nejslavnější a nejstatečnější rytíř, nejmladší rádce v historii... a takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho. Zkrátka výjimečný muž ale pro mě by jim byl i v případě, že by se živil jen jako obyčejný sedlák. 
Má vysokou svalnatou postavu, safírové oči a dokonale vykrajované rty. Mužnou tvář lemovaly vlasy jako havraní křídla a na bradě rostlo několika denní strniště.

Z mého snění mě probralo až když si král odkašlal.
,, Ronnie, stojíš před velmi vážným obviněním. Bylo by to vážné i pro šlechtice ale pro někoho tvého postavení to je ještě horší. Byly doby kdy mi nevadilo, že s tebou má dcera, princezna Amélie tráví tolik času. To se změnilo, když se mi svěřila, že jí děláš nevhodné návrhy. Myslel jsem, že ti to už od začátku je jasné. O princeznu se může ucházet jen princ nebo vysoce postavený šlechtic, žádný podkoní, a i přesto by musel prvně o svolení požádat mě.  Původně jsem tě měl v úmyslu dát popravit nebo alespoň uvěznit do konce života. "řekl a já úplně ztuhl.
Potvrdil mé nejhorší obavy. Pak ale král pohlédl do prava a poté i za mě.
,, Jenže lidé kterým velmi důvěřuji mě požádali o to ti dát šanci to vysvětlit. Nějak se obhájit. Takže je tu něco co by jsi mi chtěl sdělit?"zeptal se vyrovnaně a já se podíval za sebe komu patřil ten druhý pohled. Smutně jsem se usmál.

Marie, Můj anděl strážný. Ujmula se mě už v době kdy jsem byl malé pískle co nemá kam jít a hledá útočiště. Milá starší dáma a princeznina chůva. Občas vypadá přísně ale vždy byla spravedlivá.

,, Můj pane, obávám se že je jedno co řeknu. Pokaždé to bude mé slovo proti slovu princezny a to má pro vás i ostatní větší cenu. Pokud můžu ale o něco žádat i jen jako lůza ze stáje, neberte mi můj život a radši mi seberte plat a zakažte princeznu vydát. "řekl jsem pokorně a s obtížemi se vyhrabal do stoje.

,, To nemyslíš vážně! Tohle ti nestačilo?! Tři dny  v kobce, bez jídla a ty si pořád stojíš za svým?!" vřískala jako smyslů zbavená blondýna. Překonala tu krátkou vzdálenost a chytila mě za vlasy. Vztekle zatáhla než mě opět schodila na zem.

,, Nejsi nic než bastard a stejně se odvažuješ pořád vzdorovat. Nabídla jsem ti vše. Peníze, moc i sebe ale tobě to nestačí. Odmítl si mě a pořád mě odmítáš. " ječela nepříčetně a teprve pozdě jí došlo, že se právě prořekla.

,, Amélie Vivien de lacka! Tohle je příliš! Okamžik běž do svých komnata a přemýšlej nad svými činny." zahřměl král rozhořčeně a princezna utekla s pláčem.

,, Omlouvám se za ní, občas se chová jako umanuté dítě. Měl jsem věřit Marii, že ty nejsi takový. Postarám se aby se to již neopakovalo ale musím se na něco zeptat. Prosím tě ovšem o upřímnou odpověď. Proč jsi jí odmítl, když se ti nabídla? " zeptal se opatrně s neskrývanou zvedavostí. 
Povzdechl jsem si a sklopil pohled na své ruce stále v okovech.
Začal jsem otvírat ústa, že odpovím když se rozletěly dveře a dovnitř vešel posel.

,, Omlouvám se vaše veličenstvo ale jsem tu v naléhavé záležitosti. Správce panství de Chiméra, je vážně nemocný a umírá. Pověřil mě abych našel posledního potomka lorda de Chiméra, kterého před více než osmi lety vyhnal. "vychrlil ze sebe ve spěchu a poklekl před trůn.

,, Panství de Chiméra, je to největší a nejbohatší v mém království. Jaktože jsem nebyl spraven o vyhnání pravoplatného dědice?" zeptal se král už dosti vytočeně a probodl ho pohledem.

,, Pán na tom trval, chtěl se tam toho nenásilně zmocnit. Nepočítal s tím, že onemocní a chce asi před smrtí ulevit svědomí. A já teď jezdím od panství k panství, hledám Ronalda de Chiméru i když popravdě nemám ani zdání jak vypadá. Jediné co by mi mělo pomocí ho najít jsou dědičné rudé vlasy a jantarové oči. Proto jsem vás přišel požádat o pomoc. "řekl tiše a při tom popisu se všichni otočili na mě.

Povzdechl jsem si a smířil se s tím, že mé klidné dny končí. Odhrnul jsem si vlasy z tváře a odhalil rameno.
,, V tom výčtu vám chybí rodinné tetování." řekl jsem tiše a odhalil černý erb.

Všichni na mě vykulili oči. Dával jsem si až příliš záležet na to aby nikdo neměl šanci odhalit mou pravou totožnost. Ale dnes to prasklo. Kdyby to nebylo tak vážné rozesmál bych se nad jejich reakcemi. Král zbledl, posel málem nadšením skákal do stropu, Marie brečela a on... On přišel o svůj typický úsměv a jiskry v očích. Bledý jako stěna.

Když si posel všiml reakce ostatních uctivě se omluvil a s tím, že na mě počká jinde odešel.

,, Ronald de Chiméra mi dělal podkoního. Tím se mění vše a zároveň jsem ještě víc zmaten. Málem jste se nechal popravit jen aby se nikdo nedozvěděl kdo jste. Proč? To je otázka na, kterou se ptám posledních pár minut často.  Vůbec vás nechápu ale rozhodně by mi bylo ctí být váš tchán pokud by jste si to rozmyslel. "řekl s nervózním úsměvem.

,, V den kdy mě vyhnaly jsem se vzdal všeho. Jména, titulu i starého života. Není fér se ohánět titulem co nemám. A co se princezny týče..." zrudl jsem a sklopil pohled.
Jak jim vysvětlit, že víc než princezna mě vábí rytíř v lesklé zbroji. Nechci aby na mě pohlížel se zhnusením nebo odporem. Sice je tohle království v tomto ohledu pokrokové, takže se nemusím bát, že mě za mé přiznání popraví. Jediné čeho se musím bát je jeho reakce. 

,, Já... Mám trochu odlišné preference.  "řekl jsem stydlivě a podíval se na Erica než jsem sklopil pohled.

,, Moment, to jako...?" řekl nechápavě král než ze sebe vydal něco na znamení poznání a uchechtl se.

,, Já to půjdu oznámit Amélii a ty Ericu se prosím ještě chvíli věnuj Lordu de Chiméra než bude chtít odejít na své panství." řekl s potutelným úsměvem a než jsem stihl něco odpovědět zabouchli se za ním vrata.
Poplašeně jsem se rozhlédl jen abych zjistil, že jsme tu zůstaly sami. Nějak se všem povedlo odejít aniž bych to zaznamenal. To je hrozná ostuda.

Buch... Buch... Buch...

Srdce mi bušilo jako zběsilé až jsem měl stracv aby to neslyšel. Sklopil jsem pohled a s každým úderem mi před očima proběhla jedna vzpomínka na čas strávený v jeho blízkosti.
I když je tak vysoce postavený travil ve stáji u svého koně dost času a já se těšil na každou minutu.

Slyšel jsem jeho kroky a srdce mi sevřel strach, až se mi na okamžik zdálo, že úplně přestalo bít. Už pár let bilo jen pro něj a strach z jeho ztráty mě úplně paralizoval. Každý krok mě děsil a o to víc mě děsil fakt, že kroky utichli jen kousek odemně.

,, Ronnie.... Pardon, lorde de Chiméra. Uklidněte se. Nepřišlo vám někdy divné, že tohle je jediné království v okolí, kde se netrestá smrtí zalíbení k někomu stejného pohlaví? "zeptal se pro něj tak typickým klidným hlasem. Opatrně jsem k němu zvedl oči jen abych se setkal s jeho pohledem. Na okamžik se mi zdálo, že se v jeho pohledu dokonce utopím. A že by to byla nádherná smrt. 
Záporně jsem zakroutil hlavou a uhnul pohledem zahambeně stranou.

,, Ještě předtím než ses... Jste se zatoulal do našeho zámku jsem  krály  zachránil život.  A on se mi odvděčil právě zrušením trestu za toto, protože jinak by mě musel taky popravit. "řekl  už tiše a něžně mi pozvedl bradu. Zatajil jsem dech a už zase cítil jak mě nohy nemůžou udržet.

,, Nech si toho lorda, pro tebe budu vždycky Ronnie." vydechl jsem tiše a měl nutkání udělat něco ukvapeného.

,, Je tu nějaká šance, že bych zapadal do tvých preferencí a mohl tě někdy navštívit na tvém panství?" zeptal se tiše a jemně mě pohladil po tváři. Opřel jsem se do toho dotyku a slastně přívřel oči.

,, Samozřejmě, brány mého panství ti budou vždy otevřeny." řekl jsem vážně a udělal jeden krok vzad abych získal zpět trochu svého klidu.
,, Bude tam na tebe vždy čekat místo v mém srdci..." řekl jsem šeptem a než si to stihl uvědomit utekl jsem pryč.
Pokud by měl vážný zájem ví kde mě najít a pokud ne, bude to tam míň bolet.

Povídka do soutěže od FreeTheLGBTcz.
Snad se  mi povedlo splnit zadání. Moc ráda jsem se zúčastnila a přeji příjemné čtení.