Dnešní večer byl přímo ideální.

Venuše se postupně příkladně přikláněla k blížencům a Jupiter byl u Váh. Nebe bylo jasné a hvězdy tančily.

Měsíc v úplňku mi dopřával dostatek světla, když jsem na mýtině kreslil fosforem pentagram.

Nešlo to dokonale hned na poprvé, přesto v tom nebyl problém.
Kvůli obřadu musel být pentagram alespoň trojitý.

Rituál měl určitá kritéria, jenž musely být do nejmenších detailů dokonalé. Musel mě halit purpurově fialový háv , na kterém byli zlatou a stříbrnou nití vyšívání pavouci. Na krku visel měděný talisman ve tvaru draka, jehož oči byly pravý onyx.

Sám jsem stál pod smuteční vrbou a míchal v kotlíku svůj poslední výtvor. Její stín dodával všemu nádech toho zlovolného tajemna a obsah kotlíku svou oranžovou barvou přímo zářil. Byl v něm Elixír života, který byl pro mě jako pro ostatní vyhrát nad drakem.
Byl to můj sen a teď již ho mám na dosah ruky.

Uchopil jsem obřadní dýku, jenž mi bratr přivezl z Egypta přesně pro tyto účely.
Rukojeť byla z pravého dvaceti čtyř karátového zlata vykládaná drahokamy, polodrahokamy a na úplném konci byl Anubis.
Čepel z posvěceného stříbra s vyrytými hieroglyfy.
Vydal jsem se k muži na obětním stole.

Vyděšeně sledoval každý můj krok, čím blíže jsem byl, tím víc cukal svázanýma rukama v provazech. Naivně si myslel, že unikne, ale provaz nepovolil ani o milimetr.

V okamžiku, kdy jsem se byl již u něj, upřel na mě vystrašený pohled a prosil o milost.
Zbytečně.
Pozvedl jsem nůž a zařízl s ním přesně od středu hrudi po pupík.
Ostří projelo hrudní kostí jako nůž máslem a mě se naskytl dokonalý pohled na všechny orgány.

Srdce zvládlo pár úderů než oběť naposledy vydechla.
Ponořil jsem do něj ruku a vytáhl svůj úlovek.
Temné srdce karmínově zbarvené krví, které nemělo ani čas vychladnout.
Rozpůlil jsem ho ve směru osy a vhodil do kotlíku.

Nad přírodním plamenem jsem ho dvě hodiny vařil než tekutina získala temně modrý nádech s černým mramorovaním.
Dokonalé.
Ještě jednou naposledy jsem obsah promíchal, abych měl jistotu že po srdci nezůstaly hrudky.

Jednorožčí slzy ale zafungovaly bez problémů a rozpustily ho lépe, než kyselina.

Přešel jsem k nedalekému hřbitovu, který byl jedním z důvodů, proč jsem si vybral tohle místo a stoupnul si za vysoké mramorové brány.
Byl tu plácek ještě než začínaly hroby a nedaleko stál kříž.
Poklesl jsem naposledy ke kotlíku a posypal obsah fosforem z pentagramu.
Teď zbývalo jen pronést formuli, proto jsem si stoupnul čelem ke kříži. Promlouval jsem přímo k němu.

,, Sed vade, et bellatorem a tenebris. Surge et adiuva me, ut virtus. Est tyrannis tuus tempus ultionis est. Surge et sequere me."
Vykřikl jsem do tiché noci a obsah kotlíku vylil u svých nohou.

Zpočátku se nic nedělo.
Projelo jim zklamání, že bude muset začít opět od píky.
Jediné co mu uniklo bylo, kde udělal chybu.
Kdyby to věděl, měl by jasno co musí napravit.
Obracel se k odchodu, když vzduch proťal nepřirozený zvuk praskání kostí a hrabání v hlíně.

Obrátíl se právě včas aby viděl svou armádu kostlivců povstávat.
Nebyli to klasické kostry.
Byli černé jako sama smrt, oči kalené a ze všech otvorů jako by vytékala krev.
Vypadalo to hrůzostrašně a slabší povahy by určitě vzaly nohy na ramena.

Byl to ten nejkrásnější pohled v celém mém dosavadním životě.
Z hrobů vstávalo asi tisíc kostlivých válečníků. Jedna po druhé vytahovaly své kosti z hlíny a řadili se k sobě.

Řekové, Římani, Egypťané, Babyloňané a i lidé mého národů, Atlanťané.

Všichni, co padli za oběť nynějšímu režimu.
Ale tomu je ode dneška konec.
Nadešel čas mé pomsty.

A já vám dnes slavnostně slibuji, že nepřestanu, dokud bude žít byť i jeden jediný křesťan.

Společně s nimi jsem vyrazil k nedalekému městu okupátorů. Všichni jsme vykračovali jako jeden muž.

Kosti rachotily a každý pohyb doprovázelo skřípění, nemálo podobné přejetí nehty po tabuli.

Museli jsme přes bažinyvprolezlé komáry a nejeden krokodýlek si chtěl odnést kost jako suvenýr.
I přes hluboké lesy, kdy praskaly nejedny kosti únavou nebo když se někdo zachytil pod kořen.
Šli jsme celou noc jen abychom ve správný čas dospěli k našemu cíli.

Za úsvitu jsme tedy úspěšně stáli u hlavní brány hradeb města Konstantinopol.

Hradby byli z mohutných kamenů a brána z čisté oceli kalené v dračí krvi.

Normálně by trvalo týdny né-li měsíce než by se někdo dostal zkrz.

Rád nám ale poslouží jeden můj výtvor, jenž byl tím nejničivějším, co jsem kdy dokázal vytvořit.

Deset kapek má rozličný devastující účinek, podle druhu předmětů.
Jakýkoli kov to rozkládá na molekuly do pěti minut.
O ničivosti sloučeniny vypovídá i jedovatá růžová barva a to, že ve tmě svítí.
Namočili jsme do ní hrot šípů a vystřelily ho na bránu.

Za nedlouho už mí mrtvý bojovníci kosili protivníky jako dříví v lese.

Já tam jen stál a pozoroval to s úsměvem na tváři, jak se země jejich krví barví do ruda.

Sám jsem tu teplou tekutinu cítil na chodidlech svých bosých nohou. Všude na ulicích se válely orgány a já jen litoval, že nemám svou tašku na přísady. Ale oni jsou vždy stejně nejlepší čerstvé.

Nechal jsem město na pospas své zkáze a vydal jsem se do hlavního sídla.

Ve velké honosné budově, jsem našel přesně toho, koho hledal.
Na své sesli si tam hověl papež a z bezpečné vzdálenosti pokrytecky sledoval pád svého města s jeho obyvateli.

Jednou ranou jsem jeho tělo zbavil té nepotřebné zátěže v podobě hlavy, ve které stejně nic nebylo.
Nabodl jsem ji na kůl a snesl do přízemí.
Zapíchl jsem ho doprostřed kostela, kolem něj a také přímo na jeho čelo jsem nakreslil pentagram.
Tentokrát ale přímo jeho vlastní krvý.

Když jsem opět stanul na náměstí mimo mé armády se tam nic nehýbalo, všichni se na zemi koupali ve vlastní krvi.

Tahle scenérie mě přiměla rozchechtat se mým zlomyslným smíchem na celé město duchů.
Já, ten jehož chtěli tady na tomhle náměstí upálit, jsem ho dobyl ani ne za tři hodiny.

Není to krásná ironie?

Tímto jsem splnil slib, jenž jsem dal papeži při útěku z popraviště.
Já mu říkal, že se vrátím a zabiju jeho i všechny, co se přišli podívat na mou smrt.
Stejně je neuvěřitelné, že se tehdy přišlo podívat celé město.
Asi se tehdy nic jiného nedělo.
Jejich blbost a já si můžu nyní zatančit vítězný taneček po kotníky v jejich krvi.