Dnešní den rozhodne.

Stálá jsem v řadě s ostatními bojovníky na planině Nuludu.

Naše strana čítala pár tisíc válečníků a našich nepřátel, stinných démonů, ale bylo minimálně třikrát víc. Tmavý popelavě šedý přízraky se stovkou ostrých zubů pod žlutýma očima, které smrděly, jak hypogrifův záprtek na nás čekali necelých pětset metrů daleko. Jediné, co nás dělilo byla vyprahlá země, pšeničně žlutá tráva a mnoho puklin, třeba až několik metrů široké. Planina byla zemí nikoho, tím pádem i dokonalé neutrální území na závěrečnou bitvu.
Nikdo z nás tu neměl navrch.

Napětí kolem se dalo krájet a když se člověk správně zaposlouchal, slyšel, jak se některým zadrhává dech v hrdle. Smrděl tu pot a strach. Možná bych dokonce vsadila na to, že leckterý ten namakaný frajírek má v kalhotách, jen je vidí.

Jen vyvolené ženy směly jít s armádou na tažení jako posila, ale jen já jsem se mohla, přesněji musela, účastnit bitvy.

Za okamžik to začne.

Zkontrolovala jsem si pásky na vysokých kožených botech, rezervní zbraně schované v kalhotech a blůze. Chrániče na předloktí jsem si pro jistotu ještě trochu utáhla.

Pevně jsem sevřela svoje Sai v rukou, moje napůl elfská krev vřela a já se nemohla dočkat až vyrazím. Toužím jim dokázat, že i přes můj elfský původ  jsem právoplatný člen. Nakonec budou ještě rádi, že mě mají po svém boku.
A pak se to stalo.

Celou planinou se rozeznělo kvílení kwayg, to znamená jen jediné.

,Za krále Hega, za Moraai!” rozezněl se bojový křik ze všech stran, jen já zůstávala zticha.

Rozběhla jsem se a zabila vše co mi přišlo do cesty, bodala jsem a řezala.

Všude už bylo mnoho krve a i na mě ulpělo několik kapek.

Teď jsem se nejvíc podobala rozzuřené tygřici. Černé vlasy protkané červenou, barvou mého elementu, se mi už dávno uvolnili z ledabylého drdolu a chaoticky mi poletovaly kolem obličeje.

Trvalo to už několik hodin, když něco upoutalo mou pozornost a vytrhlo mě z koncentrace.
Král stinných démonů právě bojoval s jedním od nás a vyhrával.

Byl ke mně sice zády, ale jeho jsem si nemohla s nikým jiným splést. Divoké havraní vlasy, vypracovaná postava ve velitelském obleku byla jedinečná. Aiden.

Zrovna ho schodil na zem a chtěl zasadit poslední ránu. Neměla jsem na výběr.

,,Murus ignis!” vykřikla jsem s nataženou rukou.

Zvedla se mohutná ohnivá stěna, vytvořila ochranný štít proti ráně a já měla čas k němu doběhnout.

,,Aidene, okamžitě přestaň simulovat a zvedej se z té země.” přesto všechno jsem o něj měla strach.

Místo toho jsem, ale měla dávat pozor na našeho protivníka. Došlo mi to ve chvíli, kdy se mi jeho čepel zakusovala do těla.

Za zády se mi ozval odporný smích.

,,Vy lidi jsme tak pitomý a předvídatelní. Slepě se domníváte, že mě můžete porazit. Vaše zbraně na mě ovšem nefungují, jak si vyzkoušel tenhle zelenáč. Nemáte proti mě šanci, bez nich ne.” ten jeho povýšený tón mě iritoval, tak nezlomně přesvědčen o své nezničitelnosti. Směšné.

Jeho meč mi pořád trčel z boku a všude kolem prosakovala krev. Bolelo to jako prase a já věděla, že při úrovni místního lidského léčitelství jsou mé dny sečteny. Dnes každopádně umřu, teď je jen otázkou kde a jak.

,,A koho na to podle tebe potřebujeme?” chtěla jsem to slyšet od něj.

,,Minimálně polovičního elfa, ale těmi vy lidé opovrhujete. Už jen proto, že mají víc vědomostí. Ješitní blázni.” blázni možná, ale o nic menší než on.

Aidenovi ve tváři problesklo pochopení.

S námahou jsem si ze sebe vyndala  jeho meč.

V rostřesených prstech jsem sevřela zbraň.

,,Flamma!” pošeptala jsem nad čepelí. Pokryl ji můj oblíbený modrý plamen. Zabodla jsem mu to hluboko do míst, kde mají lidi žaludek. Zkřivil obličej do nechutné grimasy.

,,Smím ti prozradit malé tajemství?” nevěřícně vykulil oči a já pokračovala. ,,Mé jméno je Igris z fenixovy pouště, můj živel je oheň a jsem poloviční elf."
Když mu vše došlo snažil se mi uniknout, ale marně.

,,Ignis arcetur!” řekla jsem s očima tvrdě zapíchnutými do těch jeho. Obalil ho oheň a postupně spaloval jeho tělo, zatím co on zběsile vřískal. Mě to, ale sebralo příliš sil. Klesla jsem na krví nasáklou zem a pohledem hledala jeho.
Jenže on byl rychlejší, sevřel mě v náručí a vyhledal můj pohled.

,,U Zigi! Ignis, co jsi si sakra myslela? Jsi má sestra ve zbrani, můj nejlepší přítel, co tu bez tebe budu dělat?” byl roztomilý když hysterčil, ale aniž by si to uvědomil mě jeho slova zraňovala.

,,Aidene, stejně bych podlehla té ráně od meče. Pamatuješ si, jak jsem ti chtěla něco říct? Ty jsi, ale chtěl mluvit první a řekl jsi mi, že jsi se zasnoubil se Sky?” mlčel, ale souhlasně přikývl. ,,Ten den jsem sbírala odvahu, abych se ti přiznala, že jsi už dávno obsadil mé srdce. Miluju tě Aidene, víc než svůj život.”

Vypadal naprosto v šoku.

,,Proč jsi mi to neřekla?” vyhrkl nechápavě.

,,A proč? Byl jsi šťastný se Sky a to bylo to jediné na čem mi záleželo. Pozdravuj ji odemne a vzkaž ji, ať se o tebe postará. Jsi to nejdůležitější v mém životě. Žij dál a vzpomínej na mě jako na spolubojovnici, elfku, přítelkyni, clibanum cor meum a doufám i jako hrdinku. Když padl král stinných démonů ostatní se vzdají. Hlavně ale nikdy nezapomeň, že tě miluju. Rozumíš, ty pako?” mluvila jsem s úsměvem na rtech, abych ho uklidnila.

Poprvé od té doby, co se známe jsem viděla, jak jeho čokoládové oči opustili slzy. Položila jsem mu dlaň na tvář a palcem utřela tu nezbednici.

,,Netruchli zlato, navždy s tebou zůstanu. Tady.” lehce jsem mu poklepala na místo, kde ukrýval své zlaté srdce.

Náhle mnou projela neuvěřitelná bolest a dalo mi neuvěřitelnou práci nedat to na sobě znát. Jenže on to poznal, viděla jsem mu to na očích. Vtiskl mi polibek na čelo a já se musela usmát i kdybych sebevíc nechtěla.

,,Jdi Aidene, tohle je něco co nemusíš vidět. Tenhle trapný konec je jen mezi mnou a matkou přírodou. Sbohem, buď statečný hrdino.” Nechci, aby viděl co bude následovat.

,,Říkal jsem ti to už v momentě, kdy jsme se stali spolubojovníky, budu ti krýt záda až do úplného konce.” Řekl a byl odhodlaný se mnou zůstat.

,,Dobře, ale teď kousek ustup ať tě nepopálí až moje mrtvola vzplane.” varovala jsem ho vyrovnaně. Poslechl mě a o kus odstoupil i když se tvářil nedůvěřivě.
,,Vellem potius quam uri ex marcescet!”  vykřikla jsem než mé tělo pohltily plameny, ale koutkem oka jsem ještě zahlédla, jak Aiden zoufale padl na kolena. Ten pohled mi doslova rval srdce na kusy.

Zavál lehký větřík, který s sebou nesl vůni jasmínu a odvál můj popel do neznámá.

Ještě dlouho poté zněly mé poslední slova.

Raději shořet než vyhasnout.....