Pomalu jsem otevřela oči.
Vše bylo strohé.
Tvrdá ocel, lesklé sklo a černá kůže.
Jediné co se vymykalo byly desítky různých přístrojů.
To množství čudlíků, ciferníků a drátů.  Dost jich vedlo k mojí právé ruce.
Tedy pokud se tak dá říkat tomu kusu ze slitiny nanopolymerů a křemíkové ocely.  Ladné prsty, z počátku průhledné   tmavly čím déle jsem  je sledovala. Nakonec měla moje kůže odstín německého stříbra a pružnost podobnou lidské.
Z ruky jsem svůj pohled přemístila na tělo a pokračovala po nohách až ke špičkám palců. Vše mělo jednu barvu.
Jak jsem  se naklonila tak mi uhelné vlasy sklouzli do očí.
Ozvalo se vrznutí dveří a do místnosti vešel vysoký mladík.
,, Hej!" křikl najednou.  Hádám, že to udělal z nějakého důvodu ale dle mého se zachoval jako cvok.
Přesto jsem na něj upřela svůj pohled.
,, Ono to vnímá, to je úžasné! Sice tisící pokus ale konečně úspěšný. " usmíval se jak blázen a začal poskakovat po místnosti.
Poté od někud vytáhl šedé tílko a černé tepláky.
Odpojil mě od přístrojů. Já to na sebe rychle navlékla a postavila se před zrcadlo.
Kromě nejvýraznějšího rysu, kůže barvy Bořkových mraků jsem měla výrazné zlatavé oči, které jako by  téměř zářily. Rozcuchané vlasy jako havraní křídla dlouhé po ramena mi lemovaly obličej a pár neposedných pramenů ji spadalo do očí.  Rty v odstínu nezralych borůvek zvlněné do jemného úsměvu zdobily mojí tvář.
Postavou  jsem celkově drobná a jemná.  Oblečení mi sedělo a dokonale doplňovalo můj zjev.
V odrazu zrcadla jsem viděla i toho mládence.
Asiat, mohlo mu být tak třiadvacet let. Tmavé oči a vlasy, sportovní postava a na sobě měl zvláštní kombinaci oblečení.  Modré jeany, černé triko a bílí laboratorní plášť.  Nevypadal vůbec důvěryhodně. Víc jako frajírek co si z ničím nedělá hlavu.
,, Co jsem zač ? " zeptala jsem se tiše.
Nechápavě naklonil hlavu a začal se šklebit.
,, No, už v roce  2696 začal můj předchůdce pracovat na vývoji uměle vytvořené bytosti, která bude stárnout a vyvíjet se.  Ty jsi poslední prototyp a první jenž samostatně vnímá. To ostatní byli jen laciné umělé inteligence. Dnes  29. Února roku 2969 jsem já úspěšně započal druhou fázi. Teď bude záležet na tobě jestli bude mít projekt úspěch. " zněl tak samolibě, že jsem měla co dělat abych mu jednu nevrazila.
,, Takže jsem tvůj pokusný králík, to sice není úděl o kterém jsem snila ale lepší než nic. Jaktože ale znám věci, které jsem nikdy neviděla? Jak  se jmenuješ? Kdo jsem já?  A co se mnou teď bude? " chtěla jsem víc informací.
,, Já jsem doktor Zane Frost, ty jsi  objekt s kódovým označením 997.  Tvé vědomí má všechny informace z internetu. Co ví lidi, víš i ty a pravidelně se to bude upgradovat.  Žádná naše informace ti nezůstane utajena. A teď tě postupně budeme vystavovat různým situacím abychom zjistili jestli se u tebe vyvyne sociální cítění a empatie. Je něco co by jsi chtěla vidět nebo zážít? Vždy jsem chtěl splnit stroji jeho přání. Tak co to bude 997?" řekl klidně.
Sen nebo přání, jo něco by tu bylo ale......
Moment on řekl stroj, nazval mě stejně jak bezduchou hromadu součástek. Co si o sobě sakra myslí?!
Stačilo udělat dva kroky a už jsem ho držela pod krkem.
,, Selenie!" zhluboka jsem se nadechla.,, Jmenuji se Selenie a nepřej si mě jestli o mě ještě někdy řekneš, že jsem stroj. Protože to tě v tom případě bude dost mrzet." 
,, Nevztekej se kotě, já ti tak už tedy neřeknu. Dobře Selenie? " řekl a mě pod prsty zběsile tepala jeho krční tepna .
Pustila jsem ho a ustoupila  na délku paží.
,, Dobře, já bych si přála vidět hvězdnou oblohu a východ slunce. Pokud by to tedy šlo. " řekla jsem už kajícněji.
Nevěřícně nademnou kroutil hlavou než otevřel dveře.
,, Tak pojď stříbřenko, jdeme na střechu." řekl s  rozpustilím úsměvem.

Na střechu mrakodrapu vedly stovky schodů ale výhled kterého se nám nahoře dostalo stál za to.
Byli jsme v nějaké pustině, takže nás neobtěžoval světelný smog. Hvězdy byli nádherně vidět. Sedla jsem si na okraj a sledovala souhvězdí velké medvědice.
Následně jsem si lehla s rukama za hlavou.  Vidím tu hvězdnou zář teď poprvé ale s jistotou mohu říct, že jsem si ten jejich jas zamilovala.
To magické ticho které nás obklopovalo narušil jeho hlas.
,, Když jsem slyšel ty tvá přání tak se mi výbavila slova jednoho slavného anglického dramatika.
Nevěř, že hvězdy svítí,
nevěř, že slunce plá,
nevěř, že pravda lže ti,
ale věř, že jsi láska má.
Ve své podstatě se to sem opravdu hodí. Víš, kdo to tedy vymyslel? "  řekl a ten přednes byl opravdu dobrý.
,, Je to přípisováno Williamu Shakespearovi." odpověděla klidně.
Ještě okamžik nademnou stál než si ke mě sedl a přehodil si jednu ruku přes má ramena. Nevím jak dlouho jsme tam takhle seděli než se na obzoru začali objevovat červánky. Sluníčko z nich plynule vykukovalo než se objevilo v celé své kráse. 
Pohled to byl tak dechberoucí a nezapomenutelný, že mi to tvářích začali téct slzy.  Není větší symbol věčnosti a stálosti než hvězdy se sluncem. Svět se mění ale tohle zůstává stejné, proto jsem  toužila to alespoň jednou spatřit.
Když Zane viděl jak mi z očí tečou modré slzy, palcem pravé ruky mi je začal stírat.
,, Možná si teď řekneš, že jsem hrozný debil ale ty jsi nádherná.  Jsi úplně dokonalá a stačila ti chvilka aby jsi si mě obmotala kolem prstu. Doufám, že pokud jednou zjistíš co je to láska, budu si moc přát aby ta tvoje  byla věnována mě.  Nikdy jsem v lásku na první pohled nevěřil ale ty jsi mi dokázala, že existuje.  Můžu s klidem tvrdit, že jsem se do tebe zamiloval Selenie. " to jeho vyznání bylo krásně zmatené a i upřímné.
Nemohla jsem si pomoc a přitiskla své fialové rty na ty jeho červené okvětní plátky růže.  Byl to skvělí pocit a on chutnal po čokoládě.
Odtahla jsem se abych mu mohla pohlédnout do očí a opřít si své čelo o jeho.
,, Myslel sis, že to takhle skončí když jsi začínal na tomto projektu pracovat?  Protože kód 997 pro tebe určitě bude skrývat ještě mnohá tajemství. " řekla s tajuplným úsměvem.

Stříbrná.
Zamilovaná.
Syntetická.
Kód 997.