,,Jingle bells, jingle bells
Jingle all the way
Oh what fun it is to ride
In a one horse open sleighl...... "

Celou Santovou dílnou se nesl zpěv malé elfky, která zůstala aby uklidila. Dárky byly hotové a zabalené.
Ostatní elfové si už někde užívají volna, ale ona vždy odcházela poslední.

Byla ze všech elfů nejmenší a oni ji na to nikdy nenechaly zapomenout. Nebyli ochotni ji přijmout mezi sebe jako sobě rovnou. Byla pro ně miň a dávali ji to velice důrazně najevo. Měla na starost nejhorší práce, musela být v práci první a odcházela poslední. Přesto ji to nevadilo, milovala vánoce a ráda byla jejich součástí.
Oproti ostatním si v práci zpívala, usmívala se a na svých rudých vlasech mezi špičatýma ušima měla vždy červenou čepičku stejnou jako nosil Santa jen o dost menší. Zelené oči jí zářily a modré šatičky, její oblíbené, byly další věci jenž ji odlišovala.
Ostatní elfové nosili výhradně zelené oblečení, ale to nikdy nebylo v její velikosti.

,,Jingle bells, jingle bells
Jingle all the way
Oh what fun it is to ride
In a one horse open sleighl......”

Byla to její nejoblíbenější píseň, protože ji dali jméno jingle bell. Nikdo ji, ale neřekl jinak než Bells.

~  ~  ~  ~  ~  ~  ~  ~  ~  ~

Tak jsem se zabrala do zpívání, že si nevšimla blížící laviny dokud nenarazila do dílny. Vše se otřáslo a podlaha začala praskat. Trhliny se rozšiřovaly a já rychle vyběhla do druhého patra. Nejenom ze strachu, abych se nepropadla trhlinou, ale i proto abych viděla na dárky.

Jenže ony tam nebyli. Na místě kde ještě před deseti minutami stála pětimetrová  hromada dárků byla teď jen černá díra do země. To je katastrofa. Neměla jsem ani čas se vzpamatovat a už ji zvonil komunikátor. Santa jako by měl nějaký zvláštní instinkt. Zavolá pokaždé, když se mi něco nepovede.

,,Jingle bell, co se děje v mé dílně?” řekl stroze.

,,Santo, já nevím, jak ti to říct, ale dárky.....”  přerušil mě ale v půlce věty.

,,Přestaň se vymlouvat. Dárky jsou tvoje zodpovědnost, takže pokud nebudou  zítra přichystané, abych je mohl roznést dětem tak budeš mít velké problémy. Takže zítra večer buď budu rozdávat dárky nebo ty skončíš ve vyhnanství na území nikoho. Rozumíme si?!” ta výhrůžka byla do nebe volající. U nikoho tady nejsem nijak extra oblíbená.
,,Ale Santo...” snažila jsem se argumentovat, ale znova mě přerušil.

,,Žádné ale, máš čas do zítřka do večera. Tak se nezdržuj výmluvami a najdi ty dárky.” Řekl a s tím mi to položil.

,,No tak nic.” Pronesla jsem do ticha.

Opět jsem slezla k té díře v podlaze a dívala se do tmy. Tak teď můžu být ráda, že nemám strach ze tmy jinak by to bylo v háji. Stejně, ale nechápu jak Santu napadlo postavit si dílnu nad shlukem jeskyních chodeb. Takže, pokud zabloudím je možné, že mě už nikdo nikdy nenajde. Mělo by to ovšem i své výhody, to musím uznat.

Skočila jsem do té hluboké jámy.

Jsem docela ráda, že i v obutí se liším od svých vrstevníků. V těch zelených botičkách s dlouhou špicí, která má nakonci rolničku bych se tu nejspíš zmrzačila. Navíc by cinkot přilákal všechny predátory z širokého okolí. Je mi jedno, jaké řeči se vedou o tom, že by elfka neměla nosit vyšší boty s okovanou špicí, ale mě se líbí. Nejenom, že jsem díky nim o kousek vyšší, ale mám i lepší stabilitu. Jak jsem si nyní vyzkoušela.

Ocitla jsem se v chodbě. Stěny byli tvořeny směsí skály a zkamenělé hlíny. Všude visely velké pavučiny a ozýval se pískot krys. Vzduch byl zatuchlý a smrděl hnilobou. A pod nohama jako bych měla kluziště, nemohla jsem si dovolit udělat jediný neopatrný krok, jinak bych jela po prdeli až dokud by mě nezastavila stěna. Je tu sice i možnost, že by mě to zavezlo přímo k dárkům, ale ten dojezd by mi taky mohl zpřelámat všechny kosti. Proto preferuji pomalu a opatrně.

Byla tu zima, jak na severním pólu a já idiot si svůj zimní kabátek nechala nahoře v dílně. Strčila jsem si tedy alespoň ruce do kapes abych předešla omrzlinám. K vlastnímu překvapení jsem měla v kapsách nejenom rukavice ale i fix s fosforeční barvou, kterým Santovi popisuju dárky, baterku, pár psích pamlsků a pytlík karamelek. Tedy není to žádné halo, ale aspoň něco.

Nasadila jsem si rukavice a fixem začala značit cestu. Ušla jsem sotva padesát kroků, když se chodba začala větvit na tři. Jedna smrděla jako záprtek, druhá jako když hoří les a z poslední jsem cítila sníh. Tu jsem také nakonec zvolila. Rozhodně byla nejbezpečnější, ale není jisté jestli je na jejím konci to, co hledám. Stejně není jiný způsob jak to zjistit.

Čím dál jsem byla tím větší byla tma a mě nezbylo nic jiného než si začít svítit na cestu. Cítila jsem mrazení z toho podivného pocitu, že mě někdo sleduje a pak se to ozvalo. Zlověstné vrčení. Pomalu jsem se otočila. Stál tam velký černý vlk a skenoval mě čokoládovým pohledem.
,,Co tu chceš elfko?” řekl.

Párkrát jsem na prázno otevřela ústa.

,,Hlavně se netvař jako že mi nerozumíš. Každý elf rozumí zvířecí řeči, kvůli těm Santovím úžasným Sobům. Ale vy elfové máte nosníky moc nahoru, přece se nebudete bavit s obyčejnými zvířaty.” mluvil a sem tam zněl dost ublíženě. Asi je mu to prostě líto.

,,Nejsem jako ostatní elfové, jestli jsi si nevšiml. Žádný Sob se mnou nikdy nemluvil, proto mě to tak překvapilo. Myslela jsem, že já to neumím…Ale to je teď jedno. Ztratili se mi tu Santovi dárky, tak je musím najít.” neměla jsem důvod mu lhát.

,,Tak já ti pomůžu a ty potom odejdeš z mého teritoria, ano?”  zněl až moc klidně a já se nezmohla na nic víc než souhlasné přikývnutí.

,,Tak pojď pískle.” rozběhl se chodbou a mě nezbylo nic jiného než jej následovat, přesto jsem si nezapomněla značit cestu.

Nevím jak dlouho jsme takhle uháněli nebo kolikrát zahnuli ale nakonec zastavil.  Před námi byli všechny dárky čisté a v naprostém pořádku.

,, Jedna věc mi ovšem uniká elfko. Jak chceš všechny ty dárky sama odnést? Obzvlášť když jsou některé i dvakrát větší než ty.” pochyboval o mě vlk.

,,Tak sleduj vlčku.” odvětila jsem s úsměvem.

Sundala jsem si z hlavy čepičku a začala do ní strkat dárky. Mizely jako mávnutím proutku, ale čepička se ani o kousek nezvětšila, nakonec jsem je tam dostala všechny. Potom jsem si ji bez větší rozpaků dala do kapsy. Jestli je to možné, tak se vlk tvářil velmi nevěřícně.

,,Jak?” bylo jediné slovo na které se zmohl.

,,Je ze stejného materiálu jako Santův vak, takže do ní můžu vložit cokoli a ani se nezvětší. Dokonce by se dalo říci, že je bezedná. Často se mi stává, že zůstanu v dílně i přes noc a v tom případě ji používám jako spacák. Nekomentuj to!” zvedla jsem prst jako varování. Nesnáším ty komentáře o své výšce. Měl hlavu na stranu jako by nad něčím přemýšlel než přikývl.

,,Fajn, tak pojď vezmu tě zpátky do dílny.” pronesl než se opět rozešel.

Šel svým tempem a vůbec ho nezajímalo jestli mu stačím nebo jdu vůbec za ním. Nakonec se mu, ale povedlo zavést mě tam, kde jsem začala. Stála jsem pod dírou a přemýšlela.
,,Uvidíme se ještě někdy?” zeptala jsem se s tou otázkou jsem se otočila na vlka.

,,Pokud by jsi měla zájem tak ano.” řekl trochu plaše, ale to mi k němu moc nesedělo.

,,Moc ráda se s tebou znovu uvidím. Mohl by jsi mě navštívit u mě v chaloupce, je to ta poslední úplně na okraji Santovi vesničky. Budeš tam vždy vítán. Nabídla bych ti za tvou pomoc něco víc, ale nemyslím si, že by jsi měl zájem o psí pamlsky. Můžu tě ještě o něco požádat?” poprosila jsem a udělala psí očička.

,,Proč ne, už tak jsem si od tebe pozvání vysloužil” řekl vesele.

,,Mohl by jsi mi pomoct nahoru, prosím? Chápej se svou výškou se tam sama nedostanu.” řekla jsem s úsměvem.

,,Vlez mi na záda, doslova.” řekl lehce.

,,Díky.” věnovala jsem mu úsměv a zkusila se mu vyškrábat na záda. Povedlo se mi to a nakonec jsem stálá uprostřed dílny.

Nakoukla jsem dolů a naposledy mu poděkovala. Na hodinách odbila půlnoc, to jsme tam byli opravdu dlouho. Je fajn, že je hotovo.

Přešla jsem k jeho sáním, vysypala tam všechny  dárky a připíchla tam jednoduchý vzkaz.

Santo Váš rozkaz byl splněn. Do ledna si beru dovolenou. 
Bells

Potom jsem si oblékla svůj černý kabátek s kožíškem kolem kapuce a zmizela domů.
Dneska toho mám tak akorát dost.