Na samotném konci doporučuji pustit si tuhle písničku, která mé psaní po celou tu dobu doprovázela. Myslím, že příběh dokonale vystihuje.

A nyní již poslední kapitola této knihy.

Přeji příjemné počtení. :)

............

Už tak byla spojnice k východu pro zaměstnance Lotosu dlouhá, ale nyní – když nám docházely i ty poslední minuty – se mi zdála téměř nekonečná. Jednotlivé úseky jsme každopádně míjeli snadněji, jelikož nám v cestě nepřekážel dav vyděšených dětí.

Společně jsme utíkali s časem o závod.

Můj letmý pohled zkontroloval Bena. Tušila jsem, že zraněná paže mu běh dost znepříjemňuje, tvář se mu čas od času zkřivila bolestí. I přesto hleděl s odhodláním kupředu, a tak jsem se tímtéž směrem podívala také. Zjištění, že po dlouhé době vidím něco natolik krásného, mi málem vyrazilo dech. Denní světlo, východ ze spojnice.

Přímo před nosem, jen o nějakých padesát metrů dál – paprsky zapadajícího slunce, jež prosvítaly do vnitřku zdi. Umožnily nám tak spatřit přesnou polohu železných vrat. V ten moment mi východ připadal jako obrovská brána, vedoucí do jiného světa. Co nevidět padly mé oči na ceduli poblíž:

Spojnice C – VÝCHOD

Zastavili jsme před oslňující září. Železná vrata byla pootevřená a za nimi se rýsovala krajina našeho nového života, společného. Otočila jsem se k Benovi čelem. „Připraven dát Lotosu nadobro sbohem?"

„To si piš," věnoval mi široký úsměv, načež mě popadl za ruku a bok po boku jsme vyběhli ven vstříc zapadajícímu slunci. Za sebou jsme nechali nejen monstrózní uskupení budov a vražedných lovišť, ale i něco k tomu. Netušila jsem, co přesně. Ale nejspíše se jednalo o to špatné – to, co brzy pohltí plameny a čas tomu udělí jiný tvar.

Popel, sutiny, nicota. Nezbude vůbec nic.

Zastavili jsme až teprve tehdy, kdy nás naše kroky dovedly na velký kopec, na němž nedočkavě postávali naši přátelé. Jakmile jsme jim objasnili, co se událo poté, kdy jsme se v chaosu rozdělili, bylo třeba vyrazit dál a vzdálit se od sektorů.

„Nevěděli jsme vůbec, kde jste!" rozmáchl kolem sebe Ralf rukama. „Už jsme se tam chtěli znovu vrátit, ale sotva jsme došli na kopec, zahlédli jsme vás, jak k nám konečně běžíte."

„Bylo to o fous," dodal Tommy. „Máme přesně dvanáct minut. Pár posledních aut s odbojáři tu stále čeká, takže se nemusíte bát, že bychom se od místa výbuchu nestihli dostat." Přikývla jsem a zvedla k tomu oči.

Zmýlila jsem se – přesně to byla první myšlenka té chvíle.

Říkala jsem si, že ten pocit volnosti a opuštění sektorů bude dnes tím nejkrásnějším. Ale kdepak. To, na co jsem se dívala nyní, bylo tisíckrát lepší. Pod námi stálo na mírném svahu přibližně tucet osob: několik žen a mužů, někteří z nich byli dokonce odbojáři. Všechny ale spojovalo jedno: objímali své znovunalezené děti. Vzlykající matky je hladily po vlasech, otcové si je prohlíželi se slzami v očích a šeptali jim láskyplná slůvka.

„Velká většina rodičů sektorských dětí nemohla opustit Město, ale tito jsou součástí fáze: Pád, a tak se zde mohli sejít s dětmi už teď," vysvětlila nám Faith a usmívala se při pohledu na všechno to štěstí. Myslím, že i jí samotné se oči leskly. Byl to pro ni první skutečný pohled na svobodu. A byl dokonalý.

„Poslední transportní kolonii aut do Města jsme zdržovali, jak jen to šlo," sdělila nám Lina. „Stačilo se opozdit o pouhé dvě minuty a odjeli by bez nás. Deset minut je zřejmě totiž maximum na zvládnutí bezpečné vzdálenosti od nevyhnutelného epicentra výbuchu."

„To je mi jasný," přitakala jsem s krátkým rozhlédnutím, Ralf mezitím odešel říct nejbližšímu odbojáři, že ze sektorů přišli poslední dva opozdilci a může se vyrazit na cestu do Města. „Kde máte Tima?" udivila jsem se, když jsem ho nikde poblíž nespatřila pobíhat a skotačit.

„Pravda, kde je ten prcek?" zeptal se ostatních Ben. Několik rodin už začali odbojáři rozdělovat do vozidel, poté se nám dostalo odpovědi od Tommyho.

„Hlavně žádnou paniku. Když jsme opustili sektory, tak jsme na tomhle kopci zahlédli muže, který volal jeho jméno. Tim byl nejdřív trochu nejistý a vystrašený, ale bohatě stačilo, aby se na toho muže lépe podíval a promluvil s ním."

„Jednodušeji řečeno, jeho táta byl mezi těmi, co tu dnes mohli čekat," dopověděla za něj Faith. „Odjel za zbytkem své rodiny s předposlední vlnou transportu."

„To je skvělá zpráva," oddechla jsem si. Tim je v bezpečí a s nalezenou rodinou – dnešní den je stále lepší a lepší.

„Ten malej klučina mi bude chybět," uvědomil si Ben a v obličeji se mu mihl stín smutku.

„Připiš si na svůj imaginární seznam, že ho pak ve Městě musíme navštívit," navrhla jsem, pokývala hlavou a Ben velmi rád souhlasil.

„Vy tam, pospěšte si!" zavolal na nás nervózně odbojář u krajního auta, které čekalo na naši šestičlennou skupinu. Není divu, že byli odbojáři nejistí – bomby nebomby, musíme odsud pryč. Radost ze setkání a dobrých zpráv přebila strach, a to nebylo dobře. Probrali jsme se tedy a na nic nečekali. Z chůze jsme přešli do běhu. Minuli jsme znovu shledané rodiny, které již buď seděly na svých místech anebo do transportních vozidel teprve nastupovaly.

„Raději se připoutejte, nachází se zde rozmanitý terén, bude to s vámi hodně házet. Jakožto řidič se vám předem omlouvám," radil nám odbojář mezitím, co se některým z nás snažil pomoct dostat se dovnitř. Nakonec jsem se i já vyhoupla do zadního prostoru, zaujala místo po jedné straně a přetáhla si přes sebe pás. Jelikož jsme byli úplně poslední, tak mnoho míst zůstalo neobsazených.

Od sedadel řidiče a odbojářů nás dělila otevřená dělící přepážka. Pán, který nám před chvílí pomáhal, se odtamtud ohlédl: „Vlevo jsem vám položil nějaké osvětlení, pokud by vám vadilo to šero. Hned po příjezdu dostanete i něco k snědku."

Vděčně jsme poděkovali a nato už se prostorné vozidlo rozjelo po nerovné cestě. Byla jsem dost nervózní, ale to zkrátka k novému začátku patřilo. Doufala jsem, že povstání dopadlo dobře, a že si nevyžádalo mnoho životů a zranění. Setkáme se vůbec ještě někdy s rodiči? Kdo ví, co se právě teď děje ve Městě.

Možná to není konec, třeba nás bude odboj ještě potřebovat.

Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak si Rafl se svojí sestrou plácnul: „Zvládli jsme to, Faith!" usmíval se blonďák od ucha k uchu.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit," položila si skokanka dlaně na kolena. „Každou další vteřinou jsme od sektorů dál a dál."

„Jó, je to bezva pocit," zmínil Ben, který seděl vedle mě.

„Takhle to mělo být," přidala jsem svoji myšlenku, „kéž bychom už tehdy sektory opustili společně."

Posléze zavládlo ticho, přerušované drkotavou cestou a vzdáleným rozhovorem odbojářů. Tommy hleděl celou tu dobu na prázdné sedačky. „Však vy víte, komu právoplatně patří ta místa. Jejich jména nesmíme nikdy zapomenout," zdůraznil.

„Waren s Dawem," podívala se tímtéž směrem Faith. „Zasloužili by si jiný osud. Přála bych si, aby poznali svět za zdmi."

„Rigel," připomněl si ji Ralf. „Byla to moje nejlepší kamarádka, což vlastně... nevíte." Odmlčel se na moment a přemístil zrak k Lině. „Myslím, že by sis s ní rozuměla. Taky stále zmiňovala ty chytře znějící věci, kterým jsem já absolutně vůbec nerozuměl," dořekl s chabým úsměvem.

„Jeremy," pronesl náhle a tiše Ben. „Ať už se zachoval jakkoli, bylo to v rámci záchrany života a já jsem mu to odpustil. Stačilo se ohlédnout zpátky – ty roky v táboře, kdy stál za mými zády, se nedají zapomenout. Znal jsem ještě pár dalších, které potkal krutý osud..."

Vzpomínání na ztracené přátele ve mně probudilo dojetí, doprovázené stálým smutkem. Mohlo nás tu přece sedět víc a já si z celého srdce přála, aby tomu tak i doopravdy bylo. Ten bílý plevel nejspíše zůstane nenáviděn navždy, ale jeho smrtí prolezlá konstrukce upadne v zapomnění, oproti zmařeným životům, které zapomenuty nikdy nebudou.

Transportní vozidlo se nepříjemně a silně otřáslo, až jsem byla v duchu vděčná odbojáři, že jsme díky jeho připomínce bezpečně seděli na místech. Byla to ale pouze jedna jediná vlna, jež přišla stejně tak rychle, jako odešla. Věděla jsem, co to znamená.

Deset minut dávno uběhlo.

„Sektory," zašeptal Tommy, když jsme se z nedávného otřesu vzpamatovali. „Jsou pryč. Padly k zemi."

„Ten výbuch musel být obrovský," podotkla Lina. „Vnímali jsme ho i tady, a to jsme od sektorů nejméně deset kilometrů. Teď to tam musí vypadat jako v pekle: prostranství zavalená zdmi, plameny ničící vše, co jim přijde do cesty..."

Mé myšlenky se stočily k chlapci, který klečel smířeně u hrobu svého bratra až do té chvíle, než ho pohltil smrtící žár. Po tváři mi stekla slza. Dawe se stal poslední obětí sektorů a tímto okamžikem byla zbytečná krveprolití u konce.

...

„Faith, pomůžeš mi prosím?"

Zvedla jsem hlavu, Tommy se zjevně zasekl v sedačce a nešly mu odepnout pásy.

„Agr," vzdala svoji marnou snahu skokanka. „Nejde to. Prostě počkej, než dojedeme do Města."

„Chtěl jsem dojít pro nějakou tu baterku," pokrčil rameny, „slunce už skoro zapadlo a bude tady brzo pořádná tma."

Rafl si povzdechl a rozhodl se vstát místo něj, jenomže ani jemu to nešlo. Dlouze se zapínáním bojoval, než se i on rozhodl svoji snahu vzdát. „Aha?" nadzvedl jedno obočí a přelétl po všech očima, následně zjistil, že i my jsme bezúspěšní.

„Nějaký problém, mládeži?" ozvalo se z řidičské kabiny.

No, a tato věta zároveň roztříštila moji dosavadní náladu na milión kousíčků. Jak... Ne, prostě. To se mi určitě muselo jenom zdát, pomyslela jsem si. Když na mě ale překvapeně a zároveň i vyděšeně pohlédl jak Ben, tak i Tommy – nešlo již uvažovat o omylu.

„Co je vám?" drkla Faith do mého bráchy. „Úplně jste ztratili řeč."

„Za to mohu já, omlouvám se. Měl jsem o sobě dát vědět dříve, ale poté byste asi nikdy nenastoupili."

Nejdříve se mi nepodařilo pohnout ani prstem. Jako bych nedokázala dělat nic jiného, nežli poslouchat ten jeho odporný hlas. Jakmile dolehl první tón k mým uším, tušila jsem, ne... já věděla s jistotou, že jsme tak nejvíc v háji, jak jen to bylo možné.

„Bene, Kate, Tommy, rád vás vidím! Ale no tak, kde je vaše vychování? To mě ani nepředstavíte svým přátelům?"

Pohnula jsem velice opatrně hlavou ke kabině. Kromě řidiče a dalšího muže, tam seděl ještě někdo. Byl teď otočený k nám, sundal si čepici a ohrnul si velký límec, jenž až do nynějška zakrýval jeho krk a část vlasů. Za otevřenou přepážkou se na nás spokojeně zubil samotný Brayen Walter.

„To je –" zašeptal tiše Tommy k ostatním. „To je ten vůdce lovců, jak jsme vám o něm říkali."

„C-Cože?" vyhrkla Lina, v obličeji se najednou zdála úplně bledá.

„Jestli si myslíte, že nás dokážete nepozorovaně unést do hlavní budovy, tak se mýlíte!" prohlásila jsem se zaťatými zuby. Opakovala jsem si, že se musím ovládat. Nebojím se ho. Už ne. „Město je plné odbojářů, tohle je zbytečné!"

Walter se hlasitě zasmál. „A kdo říkal, že vás vezeme do Města?"

Všichni jsme k němu stočili překvapené pohledy.

„Odpočiňte si," pokusil se o milý tón – byl mi snad ještě více nepříjemný než jeho typický. „Čeká vás dlouhá cesta."

„Nebudeme odpočívat, ty hajzle!" křikl na něj Ben, což Brayena zřejmě docela pobavilo. „Pusťte nás ihned ven!" dodal skokan vzápětí a mezitím, co škubal silou za pásy a snažil se z nich mermomocí dostat, jsem Waltera probodávala očima.

Ve zpětném zrcátku se mi naskytl pohled na řidiče a jeho podlý úsměv pod vousy. Lotosáci stoprocentně věděli o fázích odboje celou tu dobu, jelikož si stačili naplánovat infiltraci transportu ze sektorů. Nasadili mezi povstalce vlastní lidi, aby nás unesli.

Ale proč?

A co ta další auta? Zajímali jsme je pouze my, anebo se nacházelo pod palcem Lotosu několik dalších vozidel? A vůbec: „Kam nás to vezete?" zeptala jsem se tentokrát nahlas.

„Jo no, jsem si více než jistý, že vám hlavní sídlo obsadili povstalci. Prohráli jste, přiznejte si to!" zvolal k nim Tommy opovrhujícím hlasem.

Z řídící kabiny k nám ale pouze dolehl pobavený smích. Velitel lovců poté prohodil pár slov s tím falešným odbojářem, co seděl u okna. „Už jsou dostatečně daleko, můžeš," dořekl, načež řidič strhnul volant prudce doleva. Změnili jsme směr. Oddělili jsme se tak od kolonie aut, která směřovala do Města.

„Co budeme dělat?" zajíkla se Lina, jež se zdála z nás všech nejvíce vystrašená. Rafl se ji pokoušel uklidnit, položil jí dlaň na roztřesený hřbet ruky a zašeptal směrem k ní několik konejšivých slov. Lině ale nikdo přesně odpovědět nedokázal.

Walter se na nás vzápětí ohlédl přes rameno: „Přeji hezké sny!" popřál nám, ač mi to zprvu smysl nedávalo. On se ale pak chopil záchytky a uzavřel tím mezeru mezi námi neprůhlednou přepážkou.

Naše část vozidla se propadla do temnoty. Ticho ale netrvalo věčně.

Faith tiše vykřikla, když se nám do nohou opřel chladný vítr. Tušila jsem, že jsou pod námi nějaké trubky, jež ho vypouští. Chtěla jsem něco říct, ale sotva jsem otevřela pusu, přišlo mi, že by mě mohlo i to jediné slovo zcela vyčerpat.

Někdo vedle mě sebou začal neúnavně házet, zjevně se jednalo o Bena. Brzy toho ale nechal, a to tak náhle, jako by mu všechny svaly v těle ochably. Někdo zašeptal něčí jméno, ale nedokázala jsem jej ani rozpoznat. Má hlava mi padala na stranu.

Každý další nádech byl tak uklidňující. Drkotavá cesta tvořila dokonalou kolébku. Nikdy předtím mě ani nenapadlo, jak bolestivé může být uvažování. Jen vytěsnit mysl od myšlenek, udržet si ten příjemný pocit.

A poddat se konečnému spánku.

............

A je to tady, dámy, pánové, Ashy a všichni ostatní, kteří čtete. Tohle byla téměř poslední slova, která se v Městě vzdoru nacházejí. Zatím jste ale neslyšeli závěr, krátký, ač velmi důležitý, jenž finálně ukončí příběh o hledání pravdy, přátel a konečném útěku.

Epilog vyjde příští týden, opět v pátek.

V následujících dnech se pak budete moci těšit na:

1. Zajímavosti

2. Poděkování a mé srdceryvné řeči

3. Trailer ke TŘETÍ a závěrečné knize

4. A nejspíše již prozradím jedno velké tajemství. Ale jen možná. :D

Děkovat budu sice ve speciální kapitole, ale kašlat na to. Děkuji, opravdu moc a moc, protože dojít až sem – na samotný konec druhé knihy – mi častokrát připadalo nesplnitelné a nemožné. Byla to dlouhá cesta. (Přesně rok a jeden den psaní :D). A já vám všem moc děkuji za to, že jste se stali tím nejdůležitějším: motivací a podporou.

Chtěla bych vás pouze poprosit o jednu jedinou věc, až budete mít chviličku, buď nyní, nebo klidně až u epilogu – dejme mi prosím vědět, jaké jsou vaše dojmy z ukončení a z knihy jako celku. Stále je co zlepšovat a já budu vděčná za každý váš názor. Opravdu to pomáhá. :)

- Mia ♥